Velitel sil NATO v Afghánistánu Generál Stanley McChrystal debatuje během zasedání aliance v Istanbulu se svým šéfem, ministrem obrany Robertem Gatesem; Foto Cherie Cullen, Department of Defense

Ještě v srpnu uniklo do tisku, že velitel spojenců v Afghánistánu generál Stanley McChrystal označil situaci za vážnou a kritizoval mimo jiné přístup ISAF. Ve stejné době vydal novou směrnici, která přinesla mnoho nového a potřebného (samozřejmě nebyla vyčerpávající). Poslední půl rok byl ve znamení varování, mobilizace a vymýšlení. A nyní se zdá, že je vymyšleno.

Před dvěma dny jsem psal o slovech zástupce velitele ISAF generála Sira Nicka Parkera, že se vše v Afghánistánu začalo vyvíjet dobře. Parker proto označil původní odhady, že britské síly budou v Afghánistánu ještě dlouho za nadsazené –  během dvanácti měsíců může začít předávání. Stejný Stanley McChrystal, který před několika měsíci varoval před „selháním“ nyní řekl, že se situace už nezhoršuje a že navýšení sil bude „v roce 2010 důvodem k pokroku“.  Generál tato slova pronesl v Istanbulu před neformálním zasedání ministrů obrany NATO, kteří řešili řadu věcí, především ovšem, jak zachránit rozpočet aliance, ve kterém zeje díra.

I still will tell you that I believe the situation in Afghanistan is serious,“ said Gen McChrystal, commander of Nato forces in Afghanistan. „I do not say now that I think it’s deteriorating. I said that last summer and I believe that that was correct. I feel differently now. „I am not prepared to say that we have turned the corner. So I’m saying that the situation is serious, but I think we have made significant progress in setting conditions in 2009 and beginning some progress, and that we’ll make real progress in 2010.“

Nyní se připravuje ofenziva, která by měla vytlačit Talibance z Hílmandu a má znamenat zlom. Území by měla být postupně předávána afghánské vládě. Cíl je jednoduchý, vyvázat se z Afghánistánu a začít se stahovat. Politicky se už dlouhodobější angažmá nedá „ustát“, takže se vše sází na poslední kartu – neztratit tvář.

Zlepšení situace v Afghánistánu (tím myslím stav, který bych označil jako „ne-válka“), odchod západních sil (hlavně se to nesmí vydávat za „úprk“) je bezesporu pozitivní. Ale asi bychom si neměli nalhávat, že jsme dosáhli cílů proklamovaných zpočátku – demokracie, lidská práva, ženská práva, transparentnost atp. Změna strategie nastolená generálem Stanleym McChrystalem, navýšení sil, snaha změnit přístup k obnově atd. zajisté přispěje ke zlepšení situace na zemi. A je to nutné ocenit.

Mám ale neodbytnou otázku: pokud za rok někdo prohlásí, že stahujeme zahraniční síly, protože je v Afghánistánu mnohem větší klid a že jsme tedy splnili, co jsme si předsevzali, do jaké míry za tím bude působení McChrystala a do jaké „ponížení“ našich původních cílů? Zkrátka, bylo by dobré, aby to bylo alespoň 50:50. Jinak se nebude jednat o nic jiného, než o účetní trik. Ne, že by v historii nebyl použit mnohokrát, ale nevidím důvod, proč nad ním jásat.

Když bude historie hodnotit to, co se stane v příštích dvou letech, zcela jistě to nazve kompromisem mezi představami a cíli a realitou. Kompromisem, jehož součástí bude odpuštění a podpora těch, kteří dříve zabíjeli západní vojáky. Podobně jako v Iráku se s tím budeme muset srovnat i v Afghánistánu. Neznamená to zapomenout, ale odpustit. A nevyhnutelně s tím se bude objevovat otázka, jestli to všechno stálo za to a jestli jsme se dostali někam dál.

Dá se předpokládat, že hodnocení historie budou oscilovat mezi prohrou a vítězstvím, aniž by jakékoli z těchto slov mohlo popsat, co se skutečně stalo. Ale kompromis je vítězstvím rozumu, obětováním, nikoli vítězstvím jedné strany a nikoli prohrou druhé či třetí. Nejde o hru s nulovým součtem. Ale nemělo tomu tak být. Tažení v Afghánistánu, Iráku a všude jinde mělo od roku 2001 (respktive od poloviny 90. let)  pouze duální rozměr – dobro a zlo, život a smrt, vítězství a prohra… A najednou je nutné se vrátit k tomu, že svět je komplikovanější.

To, co já nazývam „zachováním si tváře“, označuje Henry Kissinger v souvislosti s Vietnamem jako „čestný mír“. Je to možná trefnější, i když, definice cti může být a je různá v průběhu času a v různých kulturních prostředích. Kissingerovy postřehy, ke kterým je nutné občas přistupovat s rezervou (zvláště v případě hodnocení výsledku Vietnamské války a Nixonovy/Kissingerovy politiky) jsou zajímavé. Třeba, když v Umění diplomacie píše o přesvědčení severovietnamských vůdců, že „v partyzánské válce jde o to, kdo zvítězí a kdo prohraje, nikoli o kompromis.“

Kissinger píše, že po 20 letech zadržování platila Amerika ve Vietnamu cenu za přecenění svých sil. Nezbývaly už žádné jednoduché alternativy:

I když byla vietnamizace riskantní, byla stále nejlepší ze všech možností, které měl Nixon k dispozici. Její výhoda spočívala v tom, že americkému a jihovietnamskému obyvatelstvu nabízela možnost, jak se s mířit s nutností nevyhnutelného odchodu Američanů. Kdyby se v průběhu stálého snižování stavů vlastních sil Americe podařilo posílit jižní Vietnam, a právě o to Nixonova vláda usilovala, bylo by amerického cíle dosaženo. Kdyby však vietnamizace selhala a jedinou zbývající možností by se stalo jednostranné stažení, ke konečnému vymanění mohlo dojít až po snížení stavů amerických sil na úroveň, která snižovala nebezpečí chaosu a ponížení.

Nahraďte Nixona Obamou, jižní Vietnam Afghánistánem a vietnamizaci afghanizací a zjisíte, že předchozí citát docela sedí. Možná nastává čas si říct, co jsme obětovali, abychom se mohli stáhnout alespoň trochu se ctí. A nestěžovat si, když se Afghánistán stane zemí rozdělenou mezi satrapy ovládající svěřené území díky přimhouřeným očím centra. Stabilitu a mír, za kterým se skrývá pevný řád a strach, jsme nadřadili nad západní ideály. Asi je dobře, že se tak stalo.

S odchodem z Afghánistánu, respektive už s aplikací současného přístupu skončí 90. léta minulého století. Onen optimismus a idealismus, že svět může být lepší díky tomu, že jeho jistá část nepřivírá oči nad bezprávím, vymizí. Aniž by kdy mohly zcela zapustit kořeny, koncepty jako humanitární intervence a Responsibility to Protect, nebudou už v praxi rozvíjeny. Real-politik, boj o udržení a získání moci, zadržování a vytváření bloků se stane dominantním znakem příštích let. Budeme se opět cítit jako ryby ve vodě.

Goodbye Beautiful and naive 90s.

Velitel sil ISAF generál Stanley McChrystal (vlevo) navštívil 21. srpna 2009 základnu Shank v Lógaru. Debatoval tam i s českými vojáky; Foto Spc. Matthew Thompson, ministerstvo obrany USA

Předem se omlouvám za několikadenní odmlku, ale nahrnulo se mi tolik povinností, že nestíhám vůbec nic, což mně velice mrzí. Doufám však, že se to během několika dnů zlepší a já se budu moci vrátit do „normálního provozu“. Už několik dnů mi na stole leží dlouho očekávaná směrnice nového velitele ISAF Stanleyho McChrystala pro aplikaci COINu v Afghánistánu. Jde o poměrně důležitý materiál, takže by byl hřích, kdybych jej alespoň v krátkosti nezmínil, byť předpokládám, že jej většina z vás už viděla.

ISAF Commander’s Counterinsurgency Guidance má několik stránek. Stojí však za to si je bedlivě přečíst. Je krásně edukativní a já doufám, že už existují české kopie, které se šíří mezi vojáky… A mimo jiné je v něm několikrát zmíněn akronym, který zaručeně v oficiálních dokumentech postupně nahradí nudné označení „afghánská vláda“ – GIRoA, což znamená Government of Islamic Republic of Afghanistan.

Samozřejmě hlavní důraz je v textu kladen na „ochranu obyvatelstva“. Bezpečnost lidí je základ pro aplikaci COINu, protože bez podpory místních lidí je jakákoli operace odsouzena k záhubě bez ohledu na vybavení a lidskou převahu.

Get rid of the conventional mind-set. Focus on the people, not the militants. By earning their trust and helping an accountable GIRoA gain the support of the people, you take from the enemy what he cannot afford to lose – the control of the population.

Musí se uznat, že směrnice je velice dobře napsaná. A podle očekávání jde do takových detailů, jako je třeba provoz vozidel ISAF. Zjednodušeně řečeno, když řídíte, nechovejte se jako „čuňata“, protože tím Afghánce pouze štvete, takže v důsledku si o jejich podpoře můžete jenom nechat zdát. Já mám zvláště rád pasáž, která matematicky dokazuje, že nepřítel se nemůže vyčerpat, narozdíl od mezinárodních sil, které jsou mnohem lépe vybavené a mnohem početnější:

The intricate familial, clan, and tribal connections of Afghan society turns „attrition math“ on its head. From a conventional standpoint, the killing of two insurgents in a group of ten leaves eight remaining: 10-2=8. From the insurgent standpoint, those two killed were likely related to many others who will want vengeance. If civilian casualties occurred, that number will be much higher. Therefore, the death of two creates more willing recruits: 10 minus 2 equals 20 (or more) rather than 8. This is part of the reason why eight years of individualy successful kinetic actions have resulted in more violence. The math works against an attrition mind-set. This is not to say that we should avoid a fight, but to win we need to do much more than simply kill or capture militants.

A tak se dá pokračovat, stránku po stránce. Text si ostatně můžete přečíst v originále o kousek níže. A až jej dočtete nebude od věci si znovu přečíst nový „kodex chování Talibanu„, o kterém jsem psal nedávno. Jmenování generála Stanleyho McChrystala do čela afghánské mise se zatím zdá být šťastná volba. Bohužel situace je velice špatná a na aplikaci pravidel zbývá málo času. Když píši, že situace je špatná, neznamená to, že je ztracená.

Asi by pomohlo, kdybychom si aplikaci COINu dobře nastudovali i doma. Bez toho nebudou naše mozky zvyklé po desítky let posuzovat svět války pouze konvenčně v podobě nul a jedniček (prohra/vítězství, kdo má více tanků – jednička – obvykle vyhrává…) schopné pochopit, co se to v tom Afhánistánu odehrává a co ten McChrystal chce. Jestlipak on neprohrává?

Třeba na počtu civilních obětí se dá ukázat, že nový přístup a direktivy nesou ovoce. Na konci června vydal generál McChrystal direktivu, ve které nabádal koaliční vojáky, aby používali mnohem opatrněji sílu při boji s Talibanem, což se týká například letecké podpory. Zdá se, že si jednotky vzaly jeho nařízení k srdci, protože podle serveru canada.com poklesl v posledních dvou měsících počet civilních obětí způsobených koaličními silami o 80 procent (pro jistotu hned reakce na případnou námitku: ne, není to způsobeno tím, že by se v posledních dvou měsících méně bojovalo).

The Taliban had killed 245 Afghan civilians during the past two months, while NATO forces had killed 19, according to the alliance’s tabulations.  The difference between the Taliban and NATO’s International Security Assistance Force’s casualty figures was starkest during last week’s presidential election. The Taliban were responsible for 45 civilian deaths during the seven days before and after the ballot while NATO forces killed no Afghan civilians.  McChrystal’s tactical directive followed intense criticism of NATO air strikes by Afghan President Hamid Karzai and others earlier this summer. The controversy also was fuelled by a United Nations Assistance Mission in Afghanistan report that coalition air strikes were responsible for nearly one-third of the 1,013 civilian deaths during the first half of the year. The same UN report found that Taliban landmines and suicide bombers were responsible for 59 per cent of civilian casualties during those six months.

COMISAF COIN GUIDANCE