Příspěvky označené COIN
Začátek, nekonec a konec irácké války
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 15. 12. 2011
Hranice mezi Kuvajtem a Irákem (24. března 2003). Ne všichni nafasovali protichemické obleky v pískové...; Foto František Šulc
Seděli jsme několik týdnů v Kuvajtu a čekali, až to začne. To, že to začne zanedlouho, věděli všichni, ale jenom málokdo si tehdy připouštěl, že konec nastane za dlouhých osm let, osm měsíců a 25 dnů. Jinými slovy, dnes 15. prosince 2011.
Američané stáhli vlajku v Bagdádu. Tím bez fanfár skončila válka, která začala sice s pochybnostmi, ale utlumenými a ne všeobecně sdílenými, byla ukončena předčasně na palubě lodi, znovu se rozhořela, stála životy desetitisíců lidí, skoro bilion dolarů a zamíchala politikou v Evropě i Americe. Přinesla mnohé, ale nějak nejsem schopen porovnat plusy a minusy a ani se mi nechce. Možná je brzo, možná to pro mě vždy bude osobní, takže nějakého objektivnějšího hodnocení nebudu schopen, možná mi vadí historická nafoukanost, s jakou přistupujeme k minulosti, protože máme tu výhodu, že víme, jak to dopadlo.
Tehdy, v březnu 2003, jsme byli ve stanech v Kuvajtu, cvičili v maskách a protichemických oblecích, ukrývali se v krytech, zkrátka čekali, až dá někdo pokyn. Pak dopadly první rakety na Bagdád a naším směrem začaly létat ty irácké. První noc jsme strávili v protichemických oblecích, v maskách a v krytech. Byla to dlouhá noc a pamatuji si, jak jsme se k ránu, po nevím kolikátém poplachu, pomalu trousili na nástupiště ke spočítání. Jeden článek pro Lidové noviny jsem tehdy ukončil slovy:
První den války byl ve znamení čekání a nejistoty. Těch pár raket nezpůsobilo naštěstí žádné vážnější škody. Hlavice prý byly konvenční, ale všichni se zde obávají, že tomu tak nemusí být po celou dobu. Každý zde má asi největší strach z toho, že by skutečně jeho život závisel na jeho plynové masce.
Dnes to může vypadat naivně. Jistě, obavy jsme měli mít z jiných věcí, než z chemických zbraní, ale taková byla tehdy doba…
Odpočinek během konvoje v Iráku (3. dubna 2003). Američtí vojáci si dlouho "užívali" v protichemických oblecích; Foto František Šulc
Pak na hranice a pomalu v přískocích k Bagdádu. Zdálo se, že vítězství je na dosah. Jen nesedělo, kolik lidí s radostí vyrazilo do ulic a rabovalo, co se dalo. A nikdo se jim nesnažil zabránit. U rozbitého mostu tehdy stáli dva američtí vojenští policisté. Ptal jsem se jich co s tím. Říkali, že nic, protože jsou tam jenom dva. Iráčtí policisté ani vojáci nebyli na dohled.
Pár let poté už vidět sice byli, ale raději než s nimi by člověk šel v noci pěšky sám. Začaly únosy a ulici ovládly bojůvky, teroristi a kriminálníci. Z těch, kteří lovili, se často stávali návnady. Pamatuji si na projížďky noční Bákubou. Pomalu jsme jeli městem a hlídkovali. Tedy spíše čekali, až někdo vystřelí. Občas se vykoplo pár dveří, nebo ustřelil nějaký zámek, budili se lidé a dělaly se prohlídky. Zástupy „přátel“ rostly, stejně jako zástupy Iráčanů, kteří prchali ze země, kam se dalo.
V únoru 2006 vybuchla bomba v mešitě Askari v Samaře. Začalo sektářské násilí, které zachvátilo velkou část země. Explodovaly bomby, byli popravováni lidé, nalézaly se těla bez hlav a pomalu se čistily celé čtvrti tu od šíitů, tu od sunnitů. Kruh násilí se uzavřel a ti, kteří stáli na jeho počátku, nevěděli jak dál.
Dřív, než se mohlo cokoli změnit v Iráku, muselo dojít ke změnám ve Washingtonu. Řada lidí v uniformách i v civilu si uvědomovala, že takhle to dál nejde. Přesvědčili prezidenta George W. Bushe, aby dal šanci generálovi Davidu Petraeusovi. On mu ji dal a k tomu mu dal dost vojáků – začalo surge. Módním slovem se stalo nejenom surge, ale postupně i counterinsurgency – vědecký přístup k válce. Před více než dvěma lety to umožnilo předání kontroly nad bezpečností Iráčanům.
I přes klopýtání se situace v Iráku neustále zlepšuje. Jistě, má svou řadu vad, ale je lepší. Kéž by ten trend vydržel. A teď pár čísel:
- Irákem prošel od roku 2003 více než milion amerických vojáků;
- zahynulo 4484 amerických a 318 koaličních vojáků;
- přes 33 tisíc jich bylo zraněno;
- zahynulo 104 080 až 113 728 iráckých civilistů;
- během surge bylo v Iráku 170 000 amerických vojáků a bylo vystavěno 500 základen.
A co bude teď? Spojené státy Irák opouštějí, aniž by měly v zemi takový vliv, jaký by si přáli. Jak se ukázalo během jednání amerického prezidenta Baracka Obamy s iráckým premiérem Núri Malíkím, idylické vztahy rozhodně nemají a možná, i když pozdě, vládci Bílého domu dochází, že odepsání Iráku již během kampaně v roce 2008 nebyl dobrý nápad. Nyní se obává o osud sunnitů, Američanů, kteří zůstávají v Iráku a odpůrců současné vlády a vadí mu blízké vztahy Bagdádu s Íránem a Sýrií. Ekonomické vztahy také příliš výhodné nejsou. Leon Panetta je třetím ministrem obrany, který musel řešit otázku Iráku. V Bagdádu zněl optimisticky, i když varoval před teroristy.
“Let me be clear: Iraq will be tested in the days ahead — by terrorism, and by those who would seek to divide, by economic and social issues, by the demands of democracy itself,” Mr. Panetta said. “Challenges remain, but the U.S. will be there to stand by the Iraqi people as they navigate those challenges to build a stronger and more prosperous nation.”
Věřit, nevěřit. Uvidíme. V tuhle chvíli to pro mě není důležité. Řada z vás, kteří chodíte na OWOP jste Irákem také prošli. Sami nejlépe víte, jakých těch necelých posledních devět let bylo. Měl jsem možnost se tam potkat s českými, americkými i britskými vojáky. Bylo to poučné, bylo to zajímavé. Chtěl bych říct nakonec dvě věci: je mi líto všech obětí a ti, kteří tou válkou prošli, mají mou úctu.
Obřad za mrtvé spolubojovníky na americké základně v Bákubě (únor 2005); Foto František Šulc
Legendární generál Petraeus odešel do civilu
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 1. 9. 2011
Generál David Petraeus (vpravo) s bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem, se kterým si výborně rozuměli (Afghánistán, 6. června 2011); Foto Cherie Cullen, DoD
Včera po 37 letech v pěchotě odešel do civilu generál David Petraeus (58). Pravděpodobně nejvlivnější generál své generace nastupuje jako ředitel CIA. Prý ředitelem špionů moc být nechtěl. Přátelům se svěřil, že by nejvíce bral post předsedy sboru náčelníků štábů, ale prezident Barack Obama byl jiného mínění. Poté, co vypadl z přízně generál námořní pěchoty James Cartwight, prezident v květnu oznámil, že si vybral na tuto pozici mnohem méně výrazného a známého generála pěchoty Martina Dempseyho.
Jsem přesvědčen, že dějiny budou generála Petraeuse hodnotit ve velice příznivém světě. Podařilo se mu totiž radikálně ovlivnit myšlení o válce nejenom v Pentagonu, ale především v Bílém domě. Ostatně díky politikům – prezidentovi George W. Bushovi – dostal ve chvílích naprosté beznaděje v letech 2005-2006 šanci vyzkoušet jiný přístup. Dokázal protlačit counterinsurgency do nejvyšších pater a z tohoto teoretického přístupu učinit módní slovo. Dokázal ovšem svou verzi COINu i aplikovat a – ať se to komu líbí, nebo ne – vyvázat Spojené státy z Iráku. Nepředal Irák jako kvetoucí demokracii, kde fungují všechny služby, ekonomika roste a všichni jsou šťastní. Irák má mnoho problémů, ale dostal šanci i prostředky si je řešit sám. V Afghánistánu byl generál Petraeus poslední rok a jeho výsledky jsou přinejlepším smíšené.
Není překvapením, že generál ve svém projevu před odchodem z pěchoty varoval, aby se Spojené státy v žádném případě nevzdávaly doktríny counterinsurgency, která je sice drahá, náročná na počet vojáků, náročná kvůli spolupráci s civilisty a velice riskantní, ale může fungovat tak, jako fungovala v Iráku. Tato slova říkal ve chvíli, kdy se těžiště pozornosti Bílého domu od budování silnic, škol a pomoci místních komunit pomalu, ale jistě přesouvá ke couterterrorismu, tedy soustředění se na likvidaci teroristů zároveň se snahou co nejrychleji se vyvázat z Afghánistánu. Dá se říci, že spor mezi COINem a counterterrorismem, který se rozhořel před dvěma lety především mezi bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem (a Petraeusovým ochráncem) a viceprezidentem Joe Bidenem nakonec vyhrál viceprezident, byť se zpočátku zdálo, že tomu bylo naopak.
General Petraeus said that the United States should keep counterinsurgency as a doctrine – he helped write the military’s updated manual on it in 2005 and 2006 – if only because war is unpredictable and the military needs to be trained for all possibilities.
“We have relearned since 9/11 the timeless lesson that we don’t always get to fight the wars for which we’re most prepared or most inclined,’’ General Petraeus said at the retirement ceremony, held in the bright sunshine of the parade ground at Fort Myer, near Arlington National Cemetery. “Given that reality, we will need to maintain the full-spectrum capability that we have developed over this last decade of conflict in Iraq, Afghanistan and elsewhere.’’
S Petraeusem se přišli rozloučit především lidi, se kterými úzce spolupracoval v Iráku a v Afghánistánu. Mimo jiné, viceprezident Biden mezi nimi nebyl. Odcházející předseda sboru náčelníků štábů generál Mike Mullen o Petraeusovi řekl, že už nyní patří mezi velikány.
Members of General Petraeus’ 1974 class from the United States Military Academy at one point lustily chanted “Peaches, Peaches, Peaches’’ – the general’s nickname at West Point. General Petraeus’ two children and his wife, Holly Petraeus, were there as well. General Petraeus thanked Mrs. Petraeus for being “Mrs. Dad for the bulk of the last decade while I’ve been deployed.’’
Bonbónek pro příznivce COINu – materiál námořní pěchoty z Vietnamu
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 24. 5. 2011
Už je to skoro dva roky od okamžiku, kdy začal existovat OWOP. Jedním z důležitých témat bylo od počátku counterinsurgency čili COIN. První text na toto téma se objevil už 30. června 2009, tedy krátce po prvním příspěvku. Mnoho lidí, kteří sem chodí, patří ke Coinistas, tedy zastáncům tohoto přístupu, který charakterizuje především ochrana civilního obyvatelstva, snaha porozumět prostředí a kultuře místních obyvatel a tím odepřít povstalcům podporu.
Nyní se mi díky Václavovi Pechovi (díky Ti) dostal do rukou text, který zajisté Coinistas ocení. A jak se zdá, na cestě je řada dalších, podobných dokumentů, které posbíral jeden bývalý důstojník námořní pěchoty se zkušenostmi mimo jiné i z Vietnamu. Doufám, že některé budu moci brzy dát na OWOP.
Dokument se nazývá U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a popisuje zkušenosti tzv. Combined Action Company (CAC), což byl pokus vytvořit společné americko-vietnamské jednotky, jejichž hlavním úkolem byla jak obrana, tak výcvik místních sil v boji proti Vietgongu. Tento pokus je v publikaci hodnocen natolik optimisticky, že člověk znalý toho, jak to vše dopadlo, se nejprve možná pousměje. Ale jen do chvíle, než si uvědomí, že zanedlouho se možná shovívavě bude někdo usmívat nad naším úsilím a občasným optimismem nad vývojem v Afghánistánu.
Large units of the Marine Corps and the ARVN would keep at bay and destroy the Viet Cong main force and the Army of North Vietnam. The death of Pham Van Thuong represented something more than an isolated incident. The first fully coordinated effort to defeat the Viet Cong was emerging. Military civic action, expressed in security measures like the CAC concept would provide the link between the war against the enemy main forces and the reestablishment of political control by the GVN at the grass roots level.
Byť byla snaha o zvrat ve válce prostřednictvím lepší spolupráce s civilním obyvatelstvem upřímná, přesto byla odsouzena k záhubě. Podobně ostatně jako například aplikace counterinsurgency Davida Galuly v Alžírsku – byla sice úspěšná na malém území, ale celkovou prohru neodvrátila. Konflikty typu Alžírska, Vietnamu, Iráku či Afghánistánu obvykle posuzujeme skrze literaturu a texty psané lidmi z našeho kulturního okruhu, tedy našima západníma očima.
Proto když si člověk čte například o pokusu s CAC popisovaném v U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a pak si přečte například Ghosts of War in Vietnam Heonika Kwona pochopí, že je pořád více toho co nevíme, než toho co víme. Antropolog Kwon napsal výbornou studii, ve které popisuje zkušenost a vyrovnávání se Vietnamců s desítky let trvající válkou prostřednictvím vyprávění o duších zemřelých, kteří se stále toulají po zemi, protože nemohou dojít klidu. Dají se tak třeba potkat francouzský legionář spolu s vietnamským partyzánem a námořním pěšákem.
Kwon ovšem popisuje i řadu reálií, které někdy mohou unikat naší pozornosti. Třeba o sofistikovaných sítích partyzánů, které existovaly Američanům přímo pod nosem a o koexistenci příznivců partyzánů a příznivců jihovietnamské vlády někdy i pod jednou střechou. Trojčlenné buňky příznivců Vietkongu a severovietnamského režimu byly jenom těžko vypátratelné a hlavně zlikvidovatelné. Platilo totiž pravidlo, že se jednotliví členové buněk mezi sebou prakticky neznali.
Under the hostile conditions in towns, the cell itself often took the form of a network in which its infrastructure workers were largely unknown to one another. Each had contacts with the cell operator via various means of communication. The workers met their superiors and network operators in the graveyard or the temple (unless they were already neighbors, kin or workmates); alternatively, they were sent coded messages via messengers.
Přeji příjemné počtení v materiálu U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966. Člověk nikdy neví, kdy se mu může něco podobného hodit.
Dvě rotace v Afghánistánu od sebe vzdálené 20 let
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 15. 5. 2011
Byla to zvláštní náhoda. Estonský major Eero Kinnunen se svou jednotkou přistál na kandahárském letišti 9. listopadu 2007 v rámci operace ISAF. Bylo to pro něj památné datum, protože přesně dvacet let předtím, 9. listopadu 1987 kandahárské letiště opouštěl po roce a půl služby v sovětské armádě v jednotce Specnaz v Afghánistánu. Kinnunenovy zkušenosti ze dvou rotací v Afghánistánu popisuje článek, který je v květnovém/červnovém čísle Military Review.
Text se příznačně jmenuje Two Tours in Afghanistan. Twenty Years and Two Armies Apart a stojí za přečtení, byť Kinnunenův příběh není zcela ojedinělý. V estonské armádě (a nejenom v ní) slouží více lidí, kteří prošli Afghánistánem v sovětské armádě a nyní se pod vlajkou NATO do něj vracejí. Srovnání dvou operací, mezi kterými jsou desítky let, je dosti zajímavé. Rozdílů se dá nalézt celá řada – od pravidel pro bojovou činnost, přes logistiku až po soupeře.
My first tour was all about offensive combat and taking out enemy logistics. My second tour was static defense, and the challenge was keeping the enemy from gaining the initiative. In both tours, the fight was about logistics and interdicting the enemy’s lines of advance, withdrawal, and communications. Deception was important in both tours, but more difficult in the second.
Rozdíly v činnosti jsou vidět i z taktiky, kterou používaly Specnaz v 80. letech, a kterou prováděla jednotka majora Kinnunena na jihu Afghánistánu nyní. Zatímco tehdy tvořily významnou část akcí přepady karavan mudžahedínů, nyní to bylo hájení Nou Zad před Talibanem a zabránění jeho posilování v Musá Kala. Na druhou stranu, v obou případech jde o protipovstalecký boj, byť chápaný i aplikovaný rozdílně.
Guerrilla warfare is about maintaining lines of advance, withdrawal, and communication. The guerrilla leader and the counterinsurgent commander are both trying to interdict the other’s lines. Consequently, guerrilla warfare is a fight where both sides try to stop the other’s logistics.
Už v Sovětských dobách se říkalo: Pokud tě pošlou do Kandaháru, oběs se, protože je to skutečné peklo. Dnes to není o moc lepší – vedro, prach, zelená údolí, ve kterých se bojuje s velkými obtížemi a kde jsou povstalci ve výhodě a zcela nepřátelské prostředí. Na druhou stranu, zabezpečení dnešních jednotek je zcela nesrovnatelné se zabezpečením sovětských (tehdy měli sovětští vojáci k dispozici saunu, téměř žádný materiál, ze kterého si mohli vybudovat obranu a podobně), technika – především komunikační prostředky – je mnohem dále a v neposlední řadě, předpokládám, i ocenění za službu v zahraničí je mnohem vyšší. Vojín Kinnunen dostával za službu 15-20 rublů (20-25 dolarů) měsíčně. Když se po roce a půl vrátil z Kandaháru, vyplatili mu v Taškentu 100 rublů. Podobně jako ostatní žil s představou, že bude jako veterán oceňován. Nebyl, což bylo i pro něj zklamáním.
Nechci přepisovat celý článek, originál je mnohem lepší než to, co o něm kdy napíši já. Chtěl bych ale upozornit ještě na jeden článek z posledního Military Review. Zčásti má podobnou tématiku – protipovstalecký boj. Jmenuje se Maintaining the Combat Edge a jeho autoři generálmajor Michael Tucker a major Jason Conroy varují před tím, že kvůli soustředění se na counterinsurgency americká pěchota a zvláště její nižší důstojníci ztrácejí schopnost vést klasické konvenční operace. Důvodem je to, že zatímco s nekonvenčním válčením se v posledních devíti letech setkávají neustále, na tradiční, konvenční výcvik už nezbývá čas.
During this time, there have been profound changes in the Army’s force structure across all warfighting functions. These changes have accompanied a steady atrophy in our ability to conduct major combat operations (MCO) and should give us cause for concern. Much of the unit structure and training competency that existed nine years ago are no longer present, even though the National Security Strategy of May 2010 mandates: “We must maintain our military’s conventional superiority, while enhancing its capacity to defeat asymmetric threats.”
Podle autorů je stav skutečně na pováženou. Přitom ruské tanky v Gruzii, či hrozby vycházející ze Severní Koreje (čínské posilování konvenčních sil se nedá opomenout, byť o tom v článku není zmínka) připomínají, že je nutné udržovat znalosti o konvenčním způsobu boje. Na úrovni brigád a níže tato znalost už prý začíná chybět.
After 12 months of distributing food at refugee camps or negotiating with local officials, armor companies and field artillery batteries find it difficult to skillfully conduct gunnery. In addition, many, if not most, of the intelligence tactics, techniques, and procedures that we use during MCO reside almost solely in the personal experiences and memories of senior NCOs and field grade officers who trained and executed those tasks early in their careers. Order of battle skill sets have become a lost art among junior military intelligence personnel. Today, intelligence analysts are more like police detectives looking for “persons of interest.” The average soldier cannot indentify threat equipment, threat capabilities, or the significance of signature equipment, but he can identify individuals or persons on watch lists.
Válka v Afghánistánu v roce 2001 až 2002 probíhala v zásadě nekonvenčně – hlavní roli sehrávaly speciální jednotky a zpravodajské služby a kladivem byly místní síly. Válka v Iráku v roce 2003 byla vedena jako konvenční operace silami s konvenčním myšlením. Zanedlouho se začala zhoršovat situace v Afghánistánu a s posilováním konvenčních sil se začal prosazovat konvenční přístup. Války v Iráku a v Afghánistánu se z hlediska myšlení začaly podobat. Znovuobjevené COIN se ztěžka začalo prosazovat po roce 2005 a během několika let se stalo v amerických silách převládajícím přístupem mezi důstojníky, kteří opakovaně sloužili v Iráku a v Afghánistánu.
Vysoké operační tempo, nedostatek vojáků (důsledkem je častější nasazování stejných jednotek, než by bylo správné) a důraz na aplikaci counterinsurgency vede ovšem k tomu, co popisují Tucker a Conroy. Otázka je, jak tuto situaci řešit a jestli je vůbec řešitelná. Je možné, aby se v rámci výcviku kladl stejný důraz na konvenční i nekonvenční postupy? Nebo bude vždy – podle situace a potřeby – vítězit jedno nad druhým?
Game over
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 12. 3. 2011
Výsadkáři na hlídce v údolí řeky Pech v provincii Kunar (říjen 2007); Foto sgt. 1ST class Jacob Caldwell, U.S. Army
Válka v Afghánistánu vstoupila 15. února 2011 do nové fáze – ústupu. Tiskové oddělení ISAF nějakou nešťastnou náhodou o tom zapomnělo informovat, takže to vyplulo na povrch o deset dní později. Z poslední aféry s generálem Caldwellem jsme se dozvěděli, že tiskový mluvčí nesmí lhát, tudíž je lepší použít co nejšetrnější slova. Pravda někdy bolí, tak to raději nechali na New York Times.
Diplomaticky řečeno, ústup není ústup, ale strategické přemístění neboli přesun jednotek k lepší ochraně afghánského obyvatelstva, abych citoval pana generála Campbella, velitele Regionálního velitelství východ (dále RC-E) a 101st Air Assault Division, přesně. Bylo by to k pousmání, kdyby nešlo o lidské životy.
Opuštění operační oblasti v Afghánistánu není nic, co by se nestalo předtím. To nové je jeho rozsah – stáhne se celý prapor o 800 vojácích z údolí řeky Pech v odlehlé oblasti východní provincie Kunar. Poprvé se Američané do údolí odvážili v roce 2003. Postupem času se oblast stala prostorem nejintenzivnějších bojových operací v RC-E. Celkem si zde boje vyžádaly životy 104 amerických vojáků.
Není to ani poprvé co se o vyklizení údolí Pech uvažuje. Už více než před rokem nařídil vyklizení generál McChrystal, následně se rozhodnutí odložilo. Údolí ale nebylo zařazeno mezi 83 klíčových oblasti v zemi (Key Terrain District), kde se provádí intenzivní COIN kampaň. Nyní se definitivně rozhodlo o jeho konečném vyklizení. Uvolněný prapor 1st-327th IN bude přesunut k ochraně oblasti okolo Highway 7 Khyber Pass-Dželalabád-Kábul, nejdůležitější obchodní tepny Afghánistánu.
Technicky jde bezesporu o správné vojenské rozhodnutí. Sil není v Afghánistánu nazbyt, proto je lepší je soustředit v oblastech, kde je možné dosáhnout rychlejšího pokroku, s větším dopadem než v řídce obydleném horském údolí. Ale…
Nejdříve se podíváme kde je Údolí řeky Pech (Google Earth 34°52’44.93″N, 71° 9’11.31″E). To je Asadabád, hlavní město pohraniční provincie Kunar, které leží na stejnojmenné řece tekoucí ze severu na jih. Řeka Pech se do Kunaru vlévá od západu, respektive severozápadu. Údolí vede vysokohorským terénem, dno je na úrovni tisíc metrů nad mořem, okolní hory se rozprostírají ve výšce mezi dvěma až třemi tisíci metry nad mořem.
Jsou v něm celkem čtyři COP (Combat Outpost) – od ústí Honaker-Miracle, Able Main, Michigan a nejzápadnější Camp Blessing. Zde Pech tvoří vidlici s od severu přitékající řekou Waygal, stejnojmeným údolím se dostanete do nedalekého Nuristánu. Dříve zde byl COP Bella a ještě o několik kilometrů blíže Wanat. Oba byly vyklizené po útoku v roce 2008. Řeka Pech se dále stáčí na jih a protéká distriktem Chapar Dara. I zde byly dříve americké posty. Tok pak pokračuje do Nuristánu. Vraťme se k Camp Blessing, hlavní americké základně v údolí.
Všechny čtyři COP spojuje 30 km dlouhá cesta „Route Rhode Island“. COP Michigan stojí v ústí jižního údolí Korengal – dějišti dokumentu Restrepo a autobiografické knihy Lone Survivor Marcuse Luttrela, popisující operaci Red Wings v roce 2005, která byla později zfilmovaná. V údolí Korengal byly základny až do dubna 2010, kdy byly opuštěny. Od té doby je COP Michigan pod intenzivní palbou.
Další COP Honaker-Miracle uzavírá údolí Watapur vedoucí na sever. Zde proběhla v polovině listopadu 2010 výsadková operace Bulldog Bite během níž zahynulo sedm amerických a tři afghánští vojáci společně s 60 Talibanci. To byla asi poslední kapka, která rozhodla o vyklizení údolí řeky Pech. Jak vidíte, údolí je nasáklé americkou krví. Stažení obrátí sedm let namáhavé a nebezpečné práce vniveč, což se podepíše na morálce vojáků.
Ač je údolí poměrně krátké, žije v něm několik národů a mluví se zde sedmi jazyky. Lidé z vedlejších údolí si často nerozumějí a žijí sami pro sebe mezi vysokými horami. Pro Američany bylo nesmírně obtížné sehnat tlumočníky a nikdy se jim to zcela nepodařilo. Neorientovali se v složitém prostředí vzájemných kmenových vztahů a konfliktů.
V údolí jsou tři distrikty – Chapar Dara, Manogai a Watapur. Celkem se sto tisíci lidmi, což je čtvrtina populace Konaru. To je více než žije v hlavním městě Asadabádu. To je první výhrada proti vyklizení.
Údolí řeky Pech má sice rozptýlenou populací ale je rozhodně větší než v hílmandském distriktu Mardžáh, těžišti operací americké námořní pěchoty, kde žije 70 000 obyvatel. Sedm let američtí vojáci na šurách slibovali místním, že je neopustí a vyzívali je k podpoření afghánské vlády a ANSF. Mnozí to i udělali. Teď za svou ponesou následky. Stažením si pouze znepřátelíme více lidí. Afghánci nejsou slepí, vidí dobře, že na ISAF se nedá spolehnout. Proč by měli riskovat a pomáhat nám?
Další výhrada je malá strategická hodnota oblasti – podobných údolí je v Afghánistánu tisíce. To je jistě pravda, ale ještě před několika roky tvrdili Američané přesný opak. Dolina leží na trasách tradičních karavanních stezek z Pákistánu přes Kunar do Parwánu a Kapisi, což jsou sousední provincie Kábulu. Americká posádka působila jako nárazníková zóna. Džihádisté z Pákistánu zde bojovali a teď mohou pokračovat dál, hlouběji do afghánského vnitrozemí ke Kábulu, nebo Dželalabádu.
Bude ohroženo postavení samotné TF Bastogne (1st Brigade,101st Air Assault Division) hlídající hranici s kmenovími územími Pákistánu. Brigáda udržuje řetěz pohraničních COP podél řeky Kunar s paralelní silnicí MSR California (Main Supply Route). A je opravdu hlavní, protože je jediná. Silnice vede z Dželalabádu, Asadabád se soutokem řeky Pech, je v přibližně polovině 160 kilometrů dlouhé cesty k nejsevernějšímu COP Bostic v Naray u hranice s Nuristánem. Dál už je Kamdeš s opuštěným COP Keating, který málem Taliban dobil v řijnu 2009.
Cesta probíhá jen 12-20 km od pákistánské hranice, kde jsou základny povstalců. Teď budou základny Talibanu i na druhé straně řeky Konar, v údolí Pech. Jakýkoliv zásobovací konvoj pro severněji umístěné COP bude proto muset být masivní vojenská operace. Jestli nebude dalším krokem ISAF vyklizení i údolí Kunaru, což by zcela odkrylo 80 kilometrů hranice.
Generál Campbell tvrdí, že povstalci jsou místní a „naše přítomnost destabilizuje situaci“. Když tam nebudeme, boj ustane. Ano, to už jsme slyšeli o údolí Waygal, Kamdeš a Korengal. Vždy, když Američané odešli, Taliban je následoval a situace se znovu zhoršila. Taliban v Kunaru a Nuristánu není jen místní. Dokonce je potvrzena i přítomnost odnože Al Kajdy, což je v Afghánistánu velmi vzácný jev. Když se ISAF stáhne, Taliban rozhodně neponechá území místním. Naopak získá více operačního prostoru, větší území pro nábor, zásobování, ubytování a daňové výnosy. A hlavně získá propagandisticky využitelné vítězství.
Al Džazíra ráda znovu natočí obsazení opuštěných COP jako v dubnu 2010.
Ústup bude mít i mezinárodní dohru. USA neustále nutí Pákistan, aby zasáhl proti talibanským táborům na kmenových územích. Po opuštění údolí Pech bude Pákistánská vláda ještě méně ochotná něco dělat, když nezasahují ani Američané. Stažení bude největší ranou vzájemným vztahům mezi Afghánistánem a NATO. Afghánská vláda je Zobrazit další »
Nedostatky ve vojenském zpravodajství v Afghánistánu
Autor: František Kříž Kategorie: Afghánistán Datum: 2. 2. 2011
Úspěchem v Afghánistánu je vytvoření politického řádu, zajištění bezpečnosti a fungujících bezpečnostních sil. Zkrátka musí být dosaženo trvalé stability, aby Afghánistán nebyl bezpečným útočištěm pro mezinárodní teroristy. Aplikace současné americké strategie přináší pokrok a musí pokračovat. Prezident Barack Obama, spojenci a Afghánci se dohodli, že především američtí vojáci budou v Afghánistánu do roku 2014. Lze tedy konstatovat, že v tomto bodě politika nevyžaduje podstatné změny, ale spíše by se měla změnit činnost jednotek a různých organizací v terénu. Nechci se v tuto chvíli zabývat mnoha aspekty z hlediska vojenství a/nebo civilní podpory, ale pouze jednou oblastí – vojenským zpravodajstvím (Military Intelligence – MI).
Za více než deset let, kdy americké a mezinárodní síly vedou „urputnou a hořkou“ válku v Afghánistánu, která zastínila i konflikt a problémy v Iráku, si mezinárodní společenství uvědomuje, že Taliban a globální džihádisté nebyli poraženi snadno a rychle jak se zprvu zdálo a vypadá to, že ani v nejbližší době, i přes všechny informace a odhady, poraženi nebudou. Taliban a další jemu podobné organizace jako je HiG (Hezb-e Islami Gulbuddin), HiK (Hezb-E Islami Khalis), TNSM (Tehrik Nefaz-e Shariat Mohammedi), IMU (Islamic Movement of Uzbekistan), LeT (Lashkar-e-Tayyiba), nebo TTiP (Tehrik Taliban-I Pákistán) si stále udržují velký vliv v oblasti, kontrolují velké území apod.
Aby byl tento odolný a velice adaptabilní nepřítel poražen, musí, kromě stokrát či tisíckrát zmiňované COIN strategie, být aplikováno a nastaveno odpovídající vojenské zpravodajství. To musí vyvěrat z pochopení situace a povahy účastníků a musí reagovat na nesčetné množství faktorů ovlivňujících situaci, prostředí, změny atd.
V obsáhlé zprávě nejvyššího velitele vojenského zpravodajství v Afghánistánu generálmajora Michaela Flynna z počátku roku 2010 se praví:
„Eight years into the war in Afghanistan, the U.S. intelligence community is only marginally relevant to the overall strategy.“ He says of failings to gather or apply useful intel, „This problem and its consequences exist at every level of the U.S. intelligence hierarchy, from ground operations up to headquarters in Kabul and the United States.“ The intelligence community simply „seems much too mesmerized by the red of the Taliban’s cape.“
Studiem různých dokumentů, vyhodnocením operací v Afghánistánu, rozhovory s příslušníky afghánských bezpečnostních sil, ale i s obyčejnými lidmi, jako například s dělníky na stavbách a zemědělci, lze dojít k několika závěrům, které jsou velmi přínosné pro lepší organizaci, plánování, řízení a vyhodnocování v oblasti vojenského zpravodajství v Afghánistánu. Určitě zde nepopíši všechny aspekty, ani nechci opakovat klasické pokyny pro vojenské zpravodajství na úrovni taktického či strategického stupně, ale spíše chci zvýraznit jen některé momenty a nabídnout je do diskuse:
- Uvědomit si, že operace a stálé zpravodajství jsou neoddělitelně propojeny;
- Odpovědné zpravodajství musí usnadňovat pružnost, obratnost, a požadovanou decentralizaci během operací COIN;
- Zpravodajský štáb musí mít na paměti, že COIN operace (neboli také Irregular Warfare) kombinují útočné, obranné a stabilizační prvky a k tomu musí vytvořit Prioritní zpravodajské požadavky (PIRs – Priority Intelligence Requirements).
- PIR jsou důležitou součástí pro porozumění hrozbám, kterým jednotky v Afghánistánu čelí v operačním prostředí jako celku;
Úspěšné operace COIN mohou být úspěšné jen tehdy, pokud je k dispozici velmi kvalitní zpravodajství a existuje porozumění nepříteli založené na premise, že každá situace je jiná a proto přináší jiné problémy. Spojenecké jednotky se pohybují ve složitém prostředí, které se sestává z vlády, terénu a informační protikoaliční propagandy, zahrnuje povstalce, ideologie, uprchlíky, vysídlené osoby, masové migranty, etnika, kmeny, klany, různé zájmové skupiny, nevládní organizace, vládní organizace, orgány OSN, orgány EU, soukromé bezpečnostní společnosti, porézní hranice, externí financování, sociální třídy, místní a cizí ozbrojené skupiny, městské a venkovské obyvatelstvo, ekonomické a politické instituce, nezaměstnanost, kriminalitu, bandity, narkotika a jejich pašování, stejně jako pašování lidí, kurýry, podloudné obchodníky a náboženské strany. Dalším vlivem je mnoho nezávislých a vzájemně propojených osob či skupin;- Velitel a personál zpravodajského štábu musí pochopit protivníka, jeho mentalitu, jeho shromažďovací, bojové, týlové prostředí, musí mít o protivníkovi informace, musí znát terén a počasí v prostoru operace. Toto vše musí navíc srozumitelným způsobem předat svému veliteli, štábu a především jednotkám;
- Zpravodajský štáb by měl nebo spíše musí proniknout do kmenové historie na území, na kterém operuje a to včetně území, které je mimo operace, ale žije na něm stejný kmen/rodiny;
- Nezaměřovat se na boj s povstalci na úkor pochopení civilistů a civilního prostředí kolem nich;
- Zkoumat oblečení;
- Studovat a znát místní graffiti a regionální nářečí;
- Zkoumat symboliku oblasti, zvířectvo v oblasti (je hospodářské zvířectvo ukryto, bylo z oblasti odvedeno, anebo se pohybuje naprosto přirozeně?);
- Zjistit kdo je tzv. „milovaný vůdce“ v oblasti a pokud dojde k jeho úmrtí, je potřebné okamžitě na to zpravodajsky reagovat a to nejlépe ve spolupráci s jednotkou či orgány PSYOPS;
- Jak společnost přijímá dary mezinárodního společenství od lékařské pomoci až po fotbalové míče? Například, proč je přijímána lékařská péče, ale děti si nesmějí hrát s darovaným míčem? Proč nemohou nosit darované školní tašky apod.?
- Detailně sledovat změny chování v určité oblasti po provedené kinetické operaci;
- Specialisté vojenského zpravodajství z různých stupňů, kteří působili v Afghánistánu, přiznávají, že v některých případech zpravodajská podpora nebyla odpovídající, neboť nebyla především provedena kvalitní, včasná a odpovídající zpravodajská analýza dobrým analytikem, v klidu a s využitím adekvátního software. Pokud to lze – je lepší operaci odložit i o den, či několik hodin (viz příklad vyšší úrovně – Curveball);
- Důsledně pro jednotky vytvářet tzv. požadavky na informace (Requests For Information – RFIs) a poté důrazně vyžadovat jejich plnění. Podřízené jednotky musejí provádět denní sběr informací dle požadavků, které musí být založené na pokynech obsahujících prioritní zpravodajské požadavky, ve kterých je jasně vymezen úkol, účel sběru, priorita a cíl. Vše musí být řádně synchronizováno a zpravodajské požadavky přizpůsobeny místním anebo regionálním podmínkám. V každém případě musí taktické zpravodajství a požadavky podporovat zpravodajství operační a obráceně. Strategické zpravodajství doplňuje, rozšiřuje obzor pro zpravodajský štáb a zpravodajské odborníky na jednotlivé oblasti;
- Vojenské zpravodajské sítě v Afghánistánu určené pro identifikaci a sledování teroristů a povstalců se stále více musí zaměřovat na odhalování korupce, která bují Zobrazit další »
Jak jsme na tom v A‘stánu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 21. 12. 2010
Vím, že přicházím s velkým zpožděním, že skoro každý, kdo dokáže vyslovit slovo A’stán už řekl svůj názor, ale přesto chci dodat pár slov k tomu, co minulý týden vyšlo pod názvem Overview of the Afghanistan and Pakistan Annual Review. Jde o hodnocení pokroku v A’stánu rok poté, kdy prezident po měsících přemítání souhlasil s navrženou strategií Davida Petraeuse/Stanleyho McChrystala – navýšení, aplikace COIN, předání, předání, předání a odchod.
Recenzní materiál má pět stránek, takže je na místě i reakci držet na uzdě. Naprosto férové bude použít pět citátů a pět komentářů:
…our strategy in Afghanistan is setting the conditions to begin the responsible reduction of U.S. forces in July 2011.
Říkal jsem to, říkal jsem to, říkal jsem to. Toto zdůraznění nemyslím jako vítězný pokřik, spíše jako úšklebek. Stahování v červenci začne, otázka je kolik a kdo. Žádná sláva to ovšem nebude, pokud bude dodrženo sousloví „odpovědné snižování“. Co na to voliči? Ale hlavně, „odpovědné“ ke komu? K Američanům? K Afgháncům? K civilistům? K vojákům? To jsou rozdílné kombinace a ke všem to „odpovědné“ nikdy nebude.
There has been significant progress in disrupting and dismantling the Pakistan-based leadership and cadre of al-Qa’ida over the past year. Al Qa’ida’s senior leadership has been depleted, the group’s safe haven is smaller and less secure, and its ability to prepare and conduct terrorist operations has been degraded in important ways. We remain relentlessly focused on Pakistan-based al-Qa’ida because of the strategic nature of the threat posed by its leadership, and in particular the group’s continued pursuit of large-scale, catastrophic anti-Western attacks and its influence on global terrorism.
Na této stránce se nejvíce hovoří o útocích bezpilotními letadly CIA v Afghánistánu, aniž by byla jedinkrát vyřčena slova „bezpilotní letouny“. Je to dobrý výkon na to, že letos se jen v Pákistánu odehrálo už 112 útoků bezpilotními stroji (stav k 17. prosinci), což je více než jednou tolik oproti roku 2009. Al Kajda je tedy v nedobrém stavu, ale přesto je stále schopná zaútočit na Spojené státy a spojence. Jinými slovy, daří se, daří, ale pořád jsme ještě daleko od cíle. Jakého?
Progress in our relationship with Pakistan over the last year has been substantial, but also uneven. We worked jointly in the last year to disrupt the threat posed by al-Qa’ida, and Pakistan has made progress against extremist safe havens, taking action in six of seven agencies of the Federally Administered Tribal Areas.
Pákistán je centrálním pilířem války v Afghánistánu. O tom svědčí i tématické řazení částí dokumentu. Jako první je Al Kajda, pak Pákistán a nakonec Afghánistán. Úzká spolupráce s Islámabádem je nezbytným předpokladem pokroku. Ale jak už to se spoluprací bývá, k dlouhodobějšímu pokroku vede pouze spolupráce oboustranná. Nějak mi do toho ovšem nezapadají slova pákistánského ministra obrany o tom, že „více můžeme dělat, jen pokud skutečně můžeme. Na prvním místě jsou naše zájmy.“
While the momentum achieved by the Taliban in recent years has been arrested in much of the country and reversed in some key areas, these gains remain fragile and reversible. Consolidating those gains will require that we make more progress with Pakistan to eliminate sanctuaries for violent extremist networks. Durability also requires continued work with Afghanistan to transfer cleared areas to their security forces.
Rok 2010 byl „rokem pravdy“ a jak se zdá, podle recenze úspěšným, protože se Taliban daří, především v Hílmandu a Kandaháru, zatlačovat. Rok 2011 bude především „rokem diplomacie“ a „rokem předávání“, protože bez Pákistánu se zisky nepodaří udržet (viz předchozí poznámka) a bez předání, se nebude možné začít stahovat. Rok 2013 bude také „rokem předávání“ a rok 2014 taktéž. A pokud vše půjde dobře, tím to všechno skončí. Ještě jeden detail, v dokumentu není ani jednou zmíněno jméno Hámida Karzáího. Ne, že by to bylo důležité, ale že by se už konečně stal „tím, jehož jméno se nesmí vyslovit“?
The 2010 annual review began with a data collection phase conducted from October 12 through November 10. A series of eight working-group and deputy-level meetings were convened from November 16 through December 1 to discuss various inputs, identify findings, and assess the trajectory and pace of progress. A draft classified report, which took into account significant comments from departments and agencies, was reviewed in a series of formal Deputies, Principals, and NSC meetings held from December 3-14. Inputs to the review came from across the U.S. government. An interagency team visited Afghanistan and Pakistan from October 25 through November 4 to discuss the situation with key leaders in the field and witness elements of the strategy first-hand.
A konečně, má oblíbená pasáž. Možná by to chtělo jenom o trochu více čísel. Tak třeba příští rok.
Alianci by neškodila vlastní doktrína COIN
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 15. 11. 2010
Americký voják v Iráku předává v rámci protipovstalecké operace obyvatelům mapu bezpečných cest, které mohou používat; Foto Michael Larson, U.S. Navy
Pokud se podíváte na klíčová slova nejčastěji používaná na tomto blogu zjistíte, že counterinsurgency, či COIN patří k vítězům. Za rok a půl se zde objevila řada textů týkajících se tohoto zapomínaného a znovuobjevovaného konceptu. COIN za tu dobu pronikl i do přípravy některých českých jednotek působících v Afghánistánu. Je to dobře, byť samotný koncept nelze vydávat za jediný možný recept k vítězství.
COIN je o flexibilitě a schopnosti učit se a jako intelektuální koncept má daleko k tomu, jak tradičně chápeme válku, vítězství, či prohru. Za posledních několik let, kdy se dostal do popředí, bylo o něm napsáno mnoho textů a řada knih. Jména polozapomenutých autorů, kteří nezapadají do konceptu tradičních kinetických operací, jakými je třeba otec „moderního pojetí COIN“ David Galula, se začala objevovat, stejně jako jejich práce. Jeden ze současných předních proponentů counterinsurgency John Nagl poskytl zajímavý rozhovor Small Wars Journal, který lze jen doporučit, byť se jedná o zopakování základů. Ty je však dobré si opakovat neustále.
What is the strategic rationale for creating community defense initiatives?
Community defense initiatives and tribal militias have in principle, many similarities. We have talked already about the extraordinary force ratios required to secure the population so that it feels able to take the risks to side with the counterinsurgent rather than with the insurgency. Acquiring those kinds of force ratios almost always requires the development of community defense initiatives or local militias who secure their own communities, towns and villages. Efforts to create and support those community defense initiatives are an essential component of building a comprehensive host nation security force – from truly national well equipped forces that can cover an entire country to local security forces that focus on securing their home territory.
Budoucnost counterinsurgency je podle mě ve hvězdách, především kvůli své komplexnosti a těžkostem tradičních vojenských struktur adaptovat se na ní. Je to ale logické. COIN je nejbližší silám pro speciální operace, protože jejich základním stavebním kamenem je adaptabilita, flexibilita, či jinými slovy schopnost rychle se učit. Vzhledem k tomu, že speciální jednotky obvykle operují v malých skupinách, jedině učení se a nevypočitatelnost zaručuje jejich přežití („evoluce“).
U tradičních vojenských sil tomu tak být nemusí, protože vždy je k dispozici dostatek síly, který může vést ke vnucení vůle soupeřovi – zničení jeho vojska, nebo vlády povede ke kýženému vítězství. A pokud by se tradiční síly plně adaptovaly na COIN, co by z nich zbylo? Nikdy nebudou schopné překročit svůj stín, protože pokud by tak učinily, přišly by o svou podstatu, která vytváří jejich kulturu/filosofii/způsob uvažování. Pokud by se tak stalo, mohli bychom nakonec litovat. To ovšem neznamená, že nemohou být v určitých chvílích dobré při provádění counterinsurgency. Podle mého názoru jde ale o časově a geograficky omezený okamžik. Proto jsem skeptický k tomu, že by se z counterinsurgency mohla stát nějaká převládající doktrína. Nejlepším výsledkem by bylo, pokud by se ji podařilo zachovat živou a v post-afghánském období ji znovu „nezasunout“ do koutů vojenských knihoven.
John Nagl v rozhovoru vzpomíná na TomaRickse, který trefně popsal, že americké ozbrojené síly jsou formovány dvěma odlišnými konflikty – Občanskou válkou a 2. světovou válkou. Občanská válka je Starým zákonem a 2. světová Novým zákonem. John Nagl věří, že se americké pěchotě podařilo do jisté míry se vrátit ke Starému zákonu a irácké a afghánské tažení ji změnilo. S tím se dá souhlasit, ale teprve doba post-afghánská ukáže, do jaké míry.
Ať tak, nebo tak by nebylo od věci to, co John Nagl navrhuje na konci rozhovoru – vytvořit podobnou doktrínu, jaká vznikla pod vedením generála Davida Petraeuse před několika lety (Field Manual 3-24) v USA pro Severoatlantickou alianci:
It would be enormously beneficial for NATO to similarly produce a NATO COIN doctrine based upon a shared universally accepted understanding of the principles of COIN and the problems inherent in fighting this kind of wars. Although insurgencies are different, there are broad historical trends that underlie the factors motivating insurgents. History doesn’t repeat itself, but it rhymes. Most insurgencies follow a similar course of development and the tactics used to successfully defeat them are likewise similar in most cases.
Vojensko-policejní schopnosti a COIN
Autor: Miroslav Lipowski Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 12. 11. 2010
Tento příspěvek nereprezentuje názor Vojenské policie. Je soukromým názorem autora na oblast vojensko-policejních schopností v souvislosti s procesem tvorby Bílé knihy o obraně a potřebou definovat žádoucí schopnosti českých ozbrojených sil srozumitelně pro širokou veřejnost. Text tématicky navazuje na několik předchozích příspěvků publikovaných na OWOP. Jeho cílem je vyvolat širší diskusi na téma důležitosti budování a rozvoje především „expedovatelných“ vojensko-policejních schopností. Na závěr jsou položeny čtyři otázky, jejichž cílem je otevřít diskusi.
Vojensko-policejní schopnosti jsou jednou z důležitých, a podle mého názoru spíše samostatných, než sdílených a univerzálních schopností ozbrojených sil. Tato schopnost v souvislosti s vývojem bezpečnostního prostředí a charakterem hrozeb nabývá čím dál více na významu. Strategické dokumenty popisující současné a budoucí bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby hovoří o „stírání rozdílu“ mezi vnějšími a vnitřními bezpečnostními hrozbami a to především v souvislosti s hrozbami, jenž představuje nepřehledný spletenec transnacionálního terorismu, extremismu, povstalectví a organizovaného zločinu. S těmito formami bezpečnostních hrozeb nelze účinně bojovat pouze v rámci jednotlivých států (což samozřejmě vyžaduje expedovat určité bezpečnostní složky, aby proti těmto hrozbám působily v zahraničí), ale také to, že na tento úkol nestačí tradiční ozbrojené síly a zpravodajské služby (viz fiasko těchto tradičně nasaditelných schopností v Afghánistánu).
V této souvislosti je řadou autorů v odborné litratuře (Collonomos, Deflem, Dwan, Kelly, Lutterbeck, Sullivan a další) popsán rostoucí význam expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností. Schopnosti vojensko-policejní jsou z mnoha důvodů důležitým průsečíkem vzhledem ke svému tradičně vnímanému statutu expedovatelnosti jakožto schopnosti v rámci ozbrojených sil, kombinovanému s policejními schopnostmi odpovídajícími potřebám pro nasazení v rámci asymetrických-populačně-centrických konfliktů.
Určitě nelze přehlédnout zřetelný trend transformovat vojensko-policejní schopnosti od těch řekněme „tradičních“ (vnímaných jako podpůrné policejní zajištění konvenčních schopností ozbrojených sil v konvenčních tedy nepřátelsko-centrických konfliktech) k řekněme „novým“, či „netradičním“ (vnímaných jako velmi důležitá schopnost působení vůči civilnímu obyvatelstvu v rámci nekonvenčních/asymetrických/populačně-centrických konfliktů). Tento trend vyplývá především z operačních potřeb nedávných a současných konfliktů a projevuje se v doktrinálních dokumentech NATO souvisejících s vojensko-policejními schopnostmi. Tyto dokumenty členské země standardizují, a pokud nevznesou včas připomínky (což je aktuálně případ ČR), jsou je povinovány implementovat do vlastních doktrín a koncepcí. To se má projevit i v definování a budování schopností ozbrojených sil ČR.
Tento trend transformovat vojensko-policejní schopnosti je však zároveň různými organizačními subjekty ministerstva obrany nedostatečně zohledněn, o čemž svědčí vnímání a definování těchto schopností v našich důležitých dokumentech doktrinální povahy i v některých praktických organizačních opatřeních. Jako příklad ignorování tohoto trendu je dokument Doktrína AČR z roku 2010, kde jsou vojensko-policejní schopnosti popsány tak, že neodpovídají jejich skutečnému aktuálnímu obsahu a významu v kontextu závazných doktrinálních dokumentů NATO. V dokumentu AČR nejsou například uvedeny vojensko-policejní schopnosti v oblasti boje proti terorismu (counterterrorism, CT) ani schopnosti v oblasti protipovstaleckých činností (counterinsurgency, COIN). Na straně 87 v poznámce pod čarou dokument uvádí, že: „síly a prostředky VP jsou při nasazení do operací mimo území ČR zpravidla součástí sil bojového zabezpečení“, což sice odpovídá doktrínám pro nasazení v nepřátelsko-centrických konfliktech, ale nikoliv potřebám nasazení v populačně-centrických konfliktech. Pochopení rozdílu mezi „těžišti“ těchto konfliktů však vyžaduje hlubší pochopení této problematiky, než které prokazují tímto přístupem autoři tohoto doktrinálního dokumentu AČR.
Významným praktickým organizačním projevem ignorování tohoto trendu je třeba zrušení jednoho z mála nových a zároveň jednoho z nejprogresivnějších, a vzhledem k rytmu operačního nasazení i jednoho z nejvíce využívaných organizačních prvků ozbrojených sil (v období od roku 2003 do roku 2008), Útvaru speciálních operací Vojenské policie a dále zrušení Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady těchto schopností. Tyto organizační kroky nebyly (kromě nezvykle medializovaných podezření z údajných pochybení, z nichž dodnes ani jedno neskončilo pravomocným rozsudkem) nijak věcně odargumentovány, kromě prohlášení, že tyto organizační prvky byly „nekoncepční“. V situaci, kdy je jen velmi obtížné nalézt jakoukoli „správnou koncepci“, lze v podstatě cokoliv označit za nekoncepční.
Také legislativa upravující oblast činnosti Vojenské policie je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálnímu stavu věcí v rámci vymezení ozbrojených sil a jejich schopností. Zákon 219 z roku 1999 O ozbrojených silách uvádí, že ozbrojené síly jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží, a v navazujícím odstavci tvrdí, že příslušníky ozbrojených sil jsou všichni vojáci v aktivní službě. Nejen příslušníci Vojenské policie, ale i příslušníci Vojenského zpravodajství jsou a zároveň i nejsou příslušníky ozbrojených sil. Přitom na základě jednoduché analýzy problematiky vojensko-policejních schopností je zřejmé, že sehrávají (tedy spíše jejich absence) v nedávných i současných konfliktech významnou roli a budou s velkou pravděpodobností sehrávat významnou roli i v budoucích konfliktech asymetrického charakteru (stačí porovnat žádoucí množství policistů a vojenských policistů ihned po ukončení hlavních bojových operací v Kosovu, Afghánistánu a Iráku s realitou).
Klíčovou kategorií k pochopení významu role expedovatelných policejních schopností je rozdílná role civilního obyvatelstva v konvenčních-nepřátelsko-centrických konfliktech oproti jeho roli v nekonvenčních-populačně-centrických konfliktech. Jak již bylo blíže vysvětleno v příspěvku na téma podstaty nekonvenčních konfliktů je jednání civilního obyvatelstva předmětem soupeření mezi povstalci a státem. Každé povstalecké hnutí nutně potřebuje podporu civilního obyvatelstva k tomu, aby kompenzovalo svou „nevýhodu slabosti“ prostřednictvím „informační výhody“. Tuto informační výhodu povstaleckým hnutím zajišťuje kromě terénu především podpora (anebo alespoň efektivně vynucená spolupráce) obyvatelstva. S tím právě úzce souvisí policejní schopnosti – ať už jde o vlastní policejní činnost, jakožto kritickou bezpečnostní schopnost státu, anebo expediční schopnost státu, který se rozhodl intervenovat ve prospěch jiného státu. Policejní schopnosti jsou samozřejmě kvůli bojové a logistické nesamostatnosti expedovatelné pouze s větší či menší podporou konvenčních schopností ozbrojených sil.
Ve skutečnosti jde spíše o roli expedičních policejních než vojensko-policejních schopností, protože v populačně-centrických konfliktech by bylo optimálnější expedovat civilní policii především kvůli jejím schopnostem čelit sofistikovaným, vysoce konspirativním a násilným formám organizovaného zločinu. Ty jsou svou podstatou snad nejvíce podobné povstalectví s tím rozdílem, že organizovaný zločin nemá většinou za cíl přímo uchopit politickou moc ve státě (chce spíš získat možnost efektivně operovat v rámci státu nebo v rámci vice států: milk the cow), kdežto povstalecká hnutí mají spíše za cíl vybojovat a převzít politickou moc ve státě (chce spíš stát porazit: kill the cow). Policejní schopnosti a především kvalitní lidské zdroje pro tuto schopnost jsou “nedostatkovou komoditou” ve většině států aliance, což vyvolává odpor ministerstev vnitra nasazovat policisty do zahraničí ve větších počtech.
Pro pochopení toho, proč jsou policisté vhodnější, ne-li nezastupitelní v řadě schopností potřebných pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech je důležitá skutečnost, že policejní a vojenské instituce byly historicky určeny k tomu, aby efektivně působily proti jinému charakteru bezpečnostních hrozeb. Tomu se přizpůsobovaly i organizační formy, prostředky a metody činnosti těchto organizací. Zatímco vojenské organizace byly a do značné míry jsou stále budovány tak, aby obstály především v masivním, centrálně řízeném a unifikovaném způsobu nasazení odpovídajícímu formám industriálního válčení, policejní organizace byly a jsou budovány tak, aby obstály v souboji s nejrůznějšími formami zločinu, které jsou často charakteristické konspirativností, ne-doktrinální a decentralizovanou formou.
Policejní organizace proto, na rozdíl od těch vojenských, vyžadují a podporují iniciativnost a vysokou míru samostatnosti jednotlivců, či malých skupin, které jsou schopné efektivně spolupracovat s dalšími samostatnými a specializovanými subjekty policejních organizací, orgány činnými v trestním řízení, státními institucemi obecně a intenzivně i s civilním obyvatelstvem. To a řada dalších důvodů činí policejní organizace mnohem kompetentnější pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech s nepostradatelnou bojovou a logistickou podporou konvenčních i speciálních vojenských schopností.
Vojenské policie působí v homogenním prostředí ozbrojených sil a ministerstev obrany, které je charakteristické nižším počtem trestné činnosti a absencí některých Zobrazit další »
Nalévání filtrovaného vína IV
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 10. 2010
Předchozí části naleznete zde (I), zde (II) a zde (III).
Velitel sil ISAF generál David Petraeaus v provincii Kandahár (7. října 2010); Foto Cpl. Carol A. Lehman, U.S. Army
Generál McChrystal byl nakonec po otištění článku v časopisu Rolling Stones 23. června odvolán. Pro dnešní dobu je charakteristické, že byl odvolán za to, co neřekl. Se špatně probíhající kampaní v Afghánistánu to nemělo nic společného – patrně to Washington nepovažuje za důležité.
Sluší se připomenout i to dobré, co McChrystal vykonal. Byl všeobecně považován za nejlépe informovaného velitele ISAF. Rozhýbal masivní výstavbu ANSF, zahájil přebudování zpravodajství ISAF a nově díky němu budou mít spojenci z NATO přístup k části zpravodajských zdrojů USA. Navázal i pozoruhodně dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím. Zlé jazyky by dokonce mohly tvrdit, že byl manipulován.
Jeho nástupcem se stal generál Petraeus, bývalý velitel CENTCOM, úspěšný vrchní velitel v Iráku a jeden z tvůrců COIN manuálu FM 3-24. Jednou ze zajímavostí FM 3-24 je absence takzvaného Abramsova testu. Ten je pojmenovaný po generálovi Abramsovi, posledním veliteli amerických sil v Jižním Vietnamu. Jde o jednoduchou zkoušku úspěšnosti COIN, která zní:
Když tam nemůžete jet normálním autem, tak oblast nedržíte. A když tam nemůžete přespat, tak tam nemůžete začít budovat.
Není těžké uhodnout, proč se v příručce pro test nenašlo místo. Jedna z prvních věcí, kterou generál Petraeus změnil, bylo ROE. Jen na první pohled nedošlo k patrným změnám, ale:
Subordinate commanders are not authorized to further restrict this guidance without my approval.
A další podstatná změna je v odlišení population-centric McChrystal a population-centric Petraeus.
Protecting the Afghan people does require killing, capturing, or turning the insurgents. Indeed, as I noted earlier, we must pursue the Taliban tenaciously.
V dokumentu ještě nejsou uvedeny další tajné podrobnosti týkající se například pronásledování povstalců do pákistánského vnitrozemí. Vrtulníky Apache AH-64D poprvé zaútočily na Taliban za hranicemi v pátek 24. Září a 30 jich zabili. A aby si náhodou nikdo nemyslel, že se jednalo o omyl, v sobotu si to ve stejné oblasti zopakovaly Kiowy TF Viper s dalšími čtyřmi mrtvými. Víceméně se zdá, že pokusy o nastolení ochrany populace neletálními prostředky skončily. Potvrzení nového trendu v americké armádě zní od velitele speciálních sil SOCOM.
The head of the U.S. Special Operations Command, Adm. Eric Olson, has said too much emphasis is being placed on protecting locals and not enough on fighting the enemy. “Counterinsurgency should involve countering the insurgents”…
Nic to ale nemění na tom, že posily jsou nutné. Americké ztráty dosahují rekordních výšek. Ještě v lednu to bylo „jen“ 25 mrtvých a 169 zraněných. V červenci již 56 mrtvých a 591 zraněných a v srpnu šlo zatím o rekord – 54 zabitých a 600 zraněných. Jinými slovy, americké ozbrojené síly ztrácejí jeden prapor měsíčně. Posily budou muset být rozhodně větší, než dva tisíce, o které žádá generál Petraeus Bílý dům.
Washington se rozhodl alibisticky požádat o posily NATO. Jak to asi dopadne? Americké ministerstvo zahraničí nelení a shání další posily po světě. Naposledy oslovilo Bangladéš. Zřejmě podle další oblíbené intelektuální teorie, že Talibanci nebudou útočit na muslimské vojáky. Pokud by to mělo platit, proč tedy v Pákistánu probíhá již několik let občanská válka? A jak se zachová pákistánská tajná služba ISI k vojákům z provincie, která se na popud Indie „zrádně“ odtrhla v roce 1971?
COIN
David Galula, klasik a praktik protipovstalecké literatury, uvádí tři nejběžnější chyby v aplikaci COIN:
- Neschopnost jednotek přizpůsobit se úkolům;
- nedostatečná systematičnost operací;
- nedostatek přísnosti k obyvatelstvu (v originále firmness).
Všechny výše uvedené chyby lze objevit v operaci Moštarak v Mardžáh. V první fázi operace byla sice oblast uzavřena, ale nebylo přijato žádné opatření k izolaci obyvatelstva od okolí. V Iráku se používaly panelové bariéry, nebo valy a Britové v Hílmandu ničí mosty přes zavlažovací kanály. Znemožní se tím používání vedlejších přístupů do oblasti. Na hlavních cestách se zřídí kontrolní stanoviště, což pravděpodobně vyvolá negativní reakce u místních, ale bez tohoto opatření má Taliban volný přístup do a po oblasti a může útočit dle libosti.
V oblasti nebylo také provedeno komplexní sčítání obyvatelstva s úplnou registrací do biometrické databáze. Bez toho, aby byla zavedena evidence obyvatel s identifikačními průkazy, nemůže být COIN efektivní. V Mardžáh byli evidování jen zájemci o tzv. Cash for Work v rámci rekonstrukčních projektů. To byl ale jen zlomek populace a ještě k tomu jen v oblastech s menším vlivem Talibanu.
Odebírání vzorků zatím brání afghánská vláda (zde by měli zapracovat diplomaté). Galula si v Alžírsku vystačil s papírovou kartotékou a na každém domě s křídou napsaným počtem obyvatel (počtem dospělých mužů a počtem přítomných). Hlídky to mohly po nočním zákazu vycházení kontrolovat. To ale není population-centric. Biometrická databáze se samozřejmě nepoužívá jen k evidenci obyvatel, ale i k další zpravodajským účelům.
Až po těchto opatřeních, díky kterým se získá kontrola nad obyvatelstvem, má smysl intenzivně hlídkovat a začít oblast čistit od povstalců. Základny musejí být v blízkosti obyvatel. Ne kvůli ochraně, ale protože Taliban potřebuje lidi, aby mohl bojovat. Potřebuje přístřeší, potraviny, peníze a tak dále. Jestliže neprobíhá hlídkování 24/7, Taliban se vrátí a vezme si, co potřebuje a hlavně potrestá ty, kteří spolupracují se spojenci a vládou.
Dnes již jsou ti, kteří spolupracovali s mariňáky v Mardžáh pravděpodobně mrtví a zbytek obyvatel celkem oprávněně silám ISAF nedůvěřuje. Znovu je získat na svou stranu si přitom vyžádá mnohem více úsilí, sil a peněz.
Další problematickou záležitostí, se kterou se musejí spojenci a afghánská vláda vypořádat je zadržování vězňů. V současnosti se osoba po zadržení ISAF musí do 96 hodin předat místním úřadům. To je pokrok proti roku 2008, kdy to bylo jen 48 hodin. Za tak krátkou dobu stihne sepsat žalobu český státní zástupce, ale ne zpravodajský důstojník ISAF, nebo negramotný policista.
V zemi kde neexistuje centrální evidence obyvatelstva a rejstřík trestů musí být žaloba přeložena do dárí či paštó a projednána místním soudem. Není tedy divu, že Afghánistán má v přepočtu na obyvatele méně vězňů než Švédsko. V Iráku Američané zadržovali desítky tisíc podezřelých bez soudního příkazu. Je to sice proti pravidlům právního státu, ale jedinou další rozumnou alternativou je takového člověka nezatýkat, ale raději zabít.
Na závěr si dovolím ocitovat generála Petraeuse:
Situace je vážná, nikoliv beznadějná.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments