Zdravím Iva a děkuji za odborný komentář k mému předchozímu textu (jsem příjemně překvapen úrovní Vašich znalostí a sečtělostí). Cítím, že je nutné některé věci dovysvětlit, což činím na následujících řádkách. Zvolil jsem formu jakéhosi „dialogu“ – po Ivově poznámce následuje můj komentář.

Nejsem si jist, zda poznámka “k přeceňování vojenských schopností” směřuje k úsilí AČR v oblasti nebo je mířena šíře. Pokud směřuje k AČR, tak poznámku nechápu – ambice AČR jsou v tomto ohledu skutečně velmi nízké. Pokud to mám demonstrovat na jednotce, která dělala za 3. kontingentu zdaleka nejvíce “činnosti, která nebyla přímo spojená s prací civilní části”, tak dojdu k závěru, že zhruba 75% akcí Průzkumného odřadu zahrnovalo FYZICKOU účast příslušníků civilní části na patrole. U jednotek MOT tento údaj bezpečně přesahoval 90%. O nějaké dlouhodobé soustavné činnosti vojenské části bez účasti civilní nemůže být tedy ani řeči.

Ne, poznámka nesměřuje nijak specificky pouze k úsilí AČR, ale je míněna více obecně na moderní západní demokratické státy.

Ne zcela bych souhlasil s tvrzením, že “V Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání ‘vojenského přístupu’ byl zvolen přístup řekněme ‘civilní’ i když s důležitou vojenskou podporou”. Struktura velení operace se za celou dobu výrazně nezměnila. Nejvyšší velení bylo mezi lety 1948-1952 v rukou ministra pro kolonie, to samé platilo pro období 1952-1957. V prvním období se jednalo o Labouristy, v druhém o Konzervativce. V prvním období velel operaci především gen. Boucher spolu s plk. Greyem. V druhém gen. Gerald Templer. K žádnému posunu tedy na této úrovni nedošlo. Gen. Templer se (společně gen. Briggsem) zasloužil o vytvoření systému “výborů”, které zjednodušeně sestávaly ze zástupců armády, letectva, policie a místní samosprávy s právem veta nejvyššího armádního představitele. To je dle mého názoru maximálně “smíšené řízení”, nikoliv civilní.

Jak sám citujete, psal jsem o “vojenském versus civilnímů přístupu a ne o vojenské struktuře velení, nebo řízení. Navíc jsem uvedl tyto pojmy v uvozovkách, což mělo za cíl naznačit čtenářům, aby použitý výraz vnímali s jistou nadsázkou. Nicméně pořád tvrdím, že pro účely tohoto příspěvku a pro přiblížení problematiky jsou tyto výrazy vhodné.

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi neúspěšnou a úspěšnou částí kampaně? Především osoba gen. Templera, který změnil celkovou strategii z přímé na nepřímou. Místo likvidace povstalců se soustředil na jejich oddělení od populace.

Rozdíl mezi úspěšnou a neúspěšnou částí kampaně je právě v tom, co jsem nazval “civilním a vojenským přístupem” . Spíše “vojenský přístup” (likvidace povstalců) nebyl úspěšný a naopak spíše “civilní přístup” (oddělení povstalců od populace) byl nejenom úspěšnější, ale dokonce úspěšný. Nicméně i co se týče struktury, tak to bylo podle informací, které mám jinak než se může někomu zdát, pokud to posuzuje pouze na základě toho, kdo byl na jaké pozici. Mým hlavním zdrojem informací je Komerovo The Malayan Insurgency in Retrospect (RAND CORP), kde píše na str. 6: “All this was pulled together, once the need was realized, by an unusual, unified civilian-military command structure.” (Zde by se ještě mohlo zdát, že se jedná o vnímání spíše “civilního přístupu” abecedním pořadím slov).

Když však čteme dále, tak Komer pokračuje tvrzením, že: “Territorialy organized, this system paralleled – indeed was part of – the existing civil administrative structure. It was headed by civilians, even though military men often played dual roles in the top slots”, kde je již zřejmé, že je tomu spíše jinak.

Dále Komer uvádí například na str. 7: “Yet the way U.K./GOM learned from their mistakes and gradually evolved a mixed civil-military counterinsurgency strategy well adapted to the threat offers lessons of wider applicability –even to Vietnam.”

Dále Kormer uvádí na str. 11: “It was not primarily a military effort but rather one in which military played only a limited though indispensable role. Even in its security aspects, it was as much as police as military operation.”

I v tomto kontextu tedy vidím jako vhodné hovořit o změně směrem od “vojenského přístupu” k “civilnímu přístupu” a je relevantní jej uvádět jako vhodný příklad z historie.

Suma sumárum, nejhmatatelnějším rozdílem je osoba gen. (později maršála) Templera. Ten měl ve svém portfoliu kromě konvenčních umístění jako velení pěší a obrněné divizi rovněž vysokou pozici ve vojenské správě Západního Německa, post ve vedení zpravodajské služby a politicky intenzivní službu jako zástupce NGŠ (v české nomenklatuře). A právě tyto zkušenosti ho odlišovaly od jeho předchůdců, kteří podobnou minulost neměli. Zde se nabízí oslí můstek ke gen. McCrystalovi, který má za sebou rovněž velmi nekonvenční minulost (i když logicky ne tolik spjatou s politikou, což je dané odlišnou tradicí US Army).

Suma sumárum, nejhmatatelnějším v takovému zjednodušení – spojením vojenského přístupu pouze s osobou gen. Templera – je přinejmenším termín “wishfull thinking”. Další otázkou “do pranice” je, zda je důležitější loajalita vojáka k “zájmům” vojenských organizací, nebo spíš k objektivnímu posuzování jevů a tím k loajalitě daňovému poplatníkovi a zájmům státu obecně.

Důležitou proměnnou bylo například určitě to, že kromě této významné změny ve vedení došlo také ke změně na ještě vyšším postu (Minister of Colonies) Oliver Lyttelton, který byl dokonce vyslán Winstonem Churchillem, aby se osobně zapojil do tvorby nové strategie.

Dále nelze přehlížet velmi důležitou roli policejních kapacit, které se uvolnily z Palestiny a byly v Malajsii účinně použity, což tvrdí Komer na str. 38 a uvádí jak významně byl tento přínos policie vnímán: “Brigadier Clutterback terms the police ‘the decisive element’ in dealing with the Malayan insurgency; they provided the ‘the security intelligence’ for which ‘the army was a support but not a substitue’.”

To, že v operaci na určitém stupni řízení stále figurovali vojáci je také třeba vnímat v kontextu britského organizování správy kolonií a dlouhodobě hromaděných zkušeností s populačně centrickými operacemi (ani to Brity, ale jak je patrné neochránilo před Zobrazit další »

Policejní stanice v Lógaru, 2008; Foto F. Š.

Chtěl bych v tomto příspěvku reagovat na velmi zajímavou diskusi k článku Politici, armáda, NGOs, PRTs… Diskuse vygenerovala jedno pro mně zajímavé téma. Konkrétně, nemohu zcela souhlasit s názorem Pavla Zůny, že PRTs, by měly být podřízeny vojenskému velení (natož pak „civilní část“ operace obecně). Dokonce si myslím, že přeceňování potenciálu vojenských schopností v tomto ohledu bylo a je jedním z největších nedostatků našeho úsilí v Afghánistánu a v dalších podobných konfliktech.

Jak už jsem zmínil v jednom z předchozích příspěvků, „konvenční část“ operace v Afghánistánu byla paradoxně „v režii“ CIA a speciálních jednotek s podporou konvenčních sil a stabilizační část operace, tedy populačně-centrická, byla téměř výhradně záležitostí konvenčních sil s podporou speciálních jednotek a CIA.

Proč? Je to snad z toho důvodu, že ozbrojené síly mají v rámci národních státu jakýsi „monopol“ na zahraniční operace? Je to snad proto, že disponují nejvyšším rozpočtem, nejlepším logistickým zázemím a schopností „přežít“ v nepřátelském prostředí? Je to snad proto, že v těchto organizacích mají z podstaty věci stále největší vliv velitelé z jejich „konvenčních“ součástí a na základě svého vidění světa ovlivňují přístup k formulování a následnému řešení problému?

Nemyslím si, že tyto faktory by měly být důvodem k tomu, aby v případě populačně-centrického přístupu, o kterém v případě PREIN (prevention of insurgency) a COIN především jde, by měli vojáci „hrát první housle“. Co by vlastně mohlo kvalifikovat vojáky, aby „veleli“ civilním expertům v případě populačně-centrického přístupu, kdy je hlavním předmětem zájmu populace, především její ochrana, nastolení práva a spravedlnosti, správa věcí veřejných a budování základní infrastruktury?

Toto jsou činnosti, které jsou jen okrajové jak při přípravě, tak při nasazení vojáků. Ozbrojené síly a zejména jejich konvenční složky jsou totiž svou podstatou (což samozřejmě odpovídá minulým i současným bezpečnostním hrozbám) konstituovány k nepřátelsko-centrickým konfliktům, tedy k tzv. konvenčním typům bezpečnostních hrozeb.

Typickým příkladem zavádějícího myšlení v tomto kontextu je model, který ilustruje konflikty (včetně povstalectví) jako jakousi škálu intenzity od „low intensity conflict“ po „high intensity conflict“.

Tento model chybně ilustruje typický konvenční konflikt jako „high intensity cnflict“ a „low intesity conflict“ jako typ konfliktu, který se konvenčnímu typu vzdalují. Ve skutečnosti se jiné typy konfliktů, ale často odlišují od konvenčních typů úplně v jiných rovinách než v intenzitě (intenzita je ve skutečnosti tedy pouze jejich projevem).

Hlavním předmětem zájmu je v případě této (nesprávné) perspektivy nepřítel a jeho schopnost bojovat a veškerá činnost včetně výběru, přípravy, struktury a procesů je organizována v souladu s touto premisou. Z tohoto úhlu pohledu je populace vnímána pouze jako součást určitého prostředí. Sehrává tedy podobnou roli jako například terén, nebo počasí. Přístup k obyvatelstvu je z této perspektivy zohledněn především z taktického hlediska, nebo v kontextu mezinárodních norem a humanitárních aspektů – dle úrovně vyspělosti dané společnosti.

Na rozdíl od nepřátelsko-centrických konfliktů jsou v případě populačně-centrických konfliktů vhodnější přístupy  jako „asymetric warfare“, „irregular warfare“, nebo „unconventional warfare“. Intezita konfliktu i zde hraje učitou roli pro posouzení poměru významu momentálního poměru role expedovaných vojáků a expedovaných civilistů (Gallulovo „hot or cold insurgency“).

V podstatě se, ale jedná o vnímání problému v úplně jiné rovině, kdy klíčovým objektem našeho zájmu není pouze elminace/pacifikace nepřítele, ale především dosažení žádoucího chování obyvatelstva, jenž je stejně tak klíčové pro aktivity nepřítele, který nutně potřebuje podporu populace k tomu, aby mohl být efektivní.

Existuje řada příkladů, kdy povstalectví zvítězilo právě díky přispění důležité proměnné reprezentované neadekvátním „vojenským přístupem a velením“ typu: „Je to v zahraničí a je to bezpečnostní hrozba, takže jde o záležitost především vojáků“. Snad nejtypičtějšími příklady jsou Vietnamský konflikt, nebo invaze Sovětského Svazu do Afghánistánu.

Naopak, snad nejtypičtějším příkladem z historie, kdy bylo povstalectví radikální změnou přístupu pacifikováno, byla protipovstalecká operace Britů v Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání „vojenského přístupu“ byl zvolen přístup řekněme „civilní“ i když s důležitou vojenskou podporou. Dobové komentáře důležitých účastníků této operace zdůrazňují právě roli civilního řízení, ale také například policejních schopností (special branch).

Typy konfliktů spojených s intervencí (tedy konvenční a nepřátelsko-centrickou fází operace) a následnou stabilizační (populačně-centrickou fází operace) byly v případě Kosova, Afghánistánu a Iráku spojeny s velmi rychlým svržením represivních režimů. Následně však vzniklo vakuum, kdy přestala fungovat základní infrastruktura státu.

Mezinárodní společenství bylo přitom schopné pouze v případě Kosova využít kromě vojenských schopností neméně důležité schopnosti civilní – vytvoření centrální i lokálních admistrativ a dohlížení na ně, zajištění soudců, státních zástupců, policistů atd. Vojenské schopnosti hrály v tomto případě pouze podpůrnou, i když velmi důležitou roli, stejně jako v případě Malajsie v padesátých letech.

Naopak v případech intervencí v Afghánistánu a v Iráku se nepodařilo zabezpečit fungování civilní administrativy, která by zaplnila vakuum a zajistila základní funkce státu bezprostředně po násilném odsunutí represivních režimů. Tato proměnná sehrála bezesporu důležitou roli při vzniku a růstu povstalectví. Vojáci například z podstaty věci nemohou efektivně pomáhat při budování natož při suplování chybějících kompetentních policejních kapacit.

Ti, kteří si myslí, že výcvik místních policistů a především mentoring mohou provádět úspěšně vyslaní vojáci se hluboce mýlí, protože dostatečně nepochopili rozdíly mezi vojenskými a policejními činnostmi. Transformace vojenských schopností tímto směrem je částečně možná, ale i tak má své limity, a navíc vždy znamená zároveň snížení schopností vojáků pro nasazení ve stále aktuálních a typicky konvenčních typech konfliktů.

Dalo by se určitě dál pokračovat ve výčtu argumentů proč vojáci nejsou, a z podstaty věci ani nemohou být, klíčovým prvkem našeho snažení v případě operací vyžadujících populačně-centrický přístup. Jde třeba i o to jaký je vlastně žádoucí osobnostní profil rekrutovaných vojáků, jak je koncipována jejich příprava, jak je nastaven systém jejich kariérního růstu. V ČR jsou běžné Zobrazit další »