Už je to skoro dva roky od okamžiku, kdy začal existovat OWOP. Jedním z důležitých témat bylo od počátku counterinsurgency čili COIN. První text na toto téma se objevil už 30. června 2009, tedy krátce po prvním příspěvku. Mnoho lidí, kteří sem chodí, patří ke Coinistas, tedy zastáncům tohoto přístupu, který charakterizuje především ochrana civilního obyvatelstva, snaha porozumět prostředí a kultuře místních obyvatel a tím odepřít povstalcům podporu.

Nyní se mi díky Václavovi Pechovi (díky Ti) dostal do rukou text, který zajisté Coinistas ocení. A jak se zdá, na cestě je řada dalších, podobných dokumentů, které posbíral jeden bývalý důstojník námořní pěchoty se zkušenostmi mimo jiné i z Vietnamu. Doufám, že některé budu moci brzy dát na OWOP.

Dokument se nazývá U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a popisuje zkušenosti tzv. Combined Action Company (CAC), což byl pokus vytvořit společné americko-vietnamské jednotky, jejichž hlavním úkolem byla jak obrana, tak výcvik místních sil v boji proti Vietgongu. Tento pokus je v publikaci hodnocen natolik optimisticky, že člověk znalý toho, jak to vše dopadlo, se nejprve možná pousměje. Ale jen do chvíle, než si uvědomí, že zanedlouho se možná shovívavě bude někdo usmívat nad naším úsilím a občasným optimismem nad vývojem v Afghánistánu.

Large units of the Marine Corps and the ARVN would keep at bay and destroy the Viet Cong main force and the Army of North Vietnam. The death of Pham Van Thuong represented something more than an isolated incident. The first fully coordinated effort to defeat the Viet Cong was emerging. Military civic action, expressed in security measures like the CAC concept would provide the link between the war against the enemy main forces and the reestablishment of political control by the GVN at the grass roots level.

Byť byla snaha o zvrat ve válce prostřednictvím lepší spolupráce s civilním obyvatelstvem upřímná, přesto byla odsouzena k záhubě. Podobně ostatně jako například aplikace counterinsurgency Davida Galuly v Alžírsku – byla sice úspěšná na malém území, ale celkovou prohru neodvrátila. Konflikty typu Alžírska, Vietnamu, Iráku či Afghánistánu obvykle posuzujeme skrze literaturu a texty psané lidmi z našeho kulturního okruhu, tedy našima západníma očima.

Proto když si člověk čte například o pokusu s CAC popisovaném v U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a pak si přečte například Ghosts of War in Vietnam Heonika Kwona pochopí, že je pořád více toho co nevíme, než toho co víme. Antropolog Kwon napsal výbornou studii, ve které popisuje zkušenost a vyrovnávání se Vietnamců s desítky let trvající válkou prostřednictvím vyprávění o duších zemřelých, kteří se stále toulají po zemi, protože nemohou dojít klidu. Dají se tak třeba potkat francouzský legionář spolu s vietnamským partyzánem a námořním pěšákem.

Kwon ovšem popisuje i řadu reálií, které někdy mohou unikat naší pozornosti. Třeba o sofistikovaných sítích partyzánů, které existovaly Američanům přímo pod nosem a o koexistenci příznivců partyzánů a příznivců jihovietnamské vlády někdy i pod jednou střechou. Trojčlenné buňky příznivců Vietkongu a severovietnamského režimu byly jenom těžko vypátratelné a hlavně zlikvidovatelné. Platilo totiž pravidlo, že se jednotliví členové buněk mezi sebou prakticky neznali.

Under the hostile conditions in towns, the cell itself often took the form of a network in which its infrastructure workers were largely unknown to one another. Each had contacts with the cell operator via various means of communication. The workers met their superiors and network operators in the graveyard or the temple (unless they were already neighbors, kin or workmates); alternatively, they were sent coded messages via messengers.

Přeji příjemné počtení v materiálu U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966. Člověk nikdy neví, kdy se mu může něco podobného hodit.