Příspěvky označené counterinsurgency
Souboj směrnic
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 29. 7. 2010
Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus (vlevo) a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v Kandaháru (19. července 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail,U.S. Army
Před pár dny vydal generál David Petraeus novou Counterinsurgency směrnici pro ISAF. Jde o 24 bodů, které nikterak nevybočují z toho, co se dá nalézt ve Field Manualu 3-24 Counterinsurgency a Kilcullenových 28 bodech.
První čtyři body se samozřejmě týkají populace – zajištění její bezpečnosti, života s ní, boj s „kulturou nedotknutelnosti“ a pomoci Afgháncům s vybudováním odpovědné vlády. Podobných bodů je tam ještě pět, respektive ještě o několik více, ale ty jsou tak „napůl“. Nejde o nic nového, ale když si člověk novou směrnici přečte, cítí se dostatečně poučený – je naprosto jednoduchá a velice jasně napsaná. Na konci vyzývá k převzetí aktivity na nejnižších úrovních. Bod 22 zní:
Empover subordinates. Resource to enable decentralized action. Push assets and authorities down to those who most need them and can actually use them. Flatten reporting chains (while maintaining hierarchical decision chains). Remember that it is those at tactical levels – the so called “strategic sergeants” and “strategic captains” – who turn big ideas in counterinsurgency operations into reality on the ground.
A poslední bod zní:
Exercise initiative. In the absence of guidance or orders, figure out what the orders should have been and execute them aggressively.
Na konci, vedle podpisu je rukou připsáno: „Je mi ctí s vámi, opět, soužit v Afghánistánu“. Těch 24 Petraeusových bodů je velice úsporná verze loňské směrnice, nyní již civilisty Stanleyho McChrystala („Moje služba neskončila tak, jak bych si přál.“). Byť byla obsáhlejší, i z toho důvodu, že bylo nutné více vysvětlovat a zavádět více nového, přesto nebyla vůbec špatná. Ale samozřejmě se na ní dala nalézt řada much.
Generál Petraeus ovšem nevydal směrnici sám. Druhým mužem na bojišti, který měl potřebu instruovat své muže, je vůdce Talibanu Mulla Omar. Prakticky přesně před rokem vydal knihu o 67 článcích, která se hodně soustředila na „získání populace“ na svou stranu. V jednom článku třeba nabádal, aby jeho „podřízení“ byli opatrnější se sebevražednými útoky, více hleděli chránit populaci a lépe zacházeli se zajatci. Nestalo se z toho vcelku nic. Letos si vystačil s pěti body, které jsou naprosto jasné a jakoby zároveň rušily pokyny v knize z loňského roku:
- Fight coalition forces to the death without withdrawing or surrendering; attempt to capture coalition forces whenever possible.
- Capture and kill any Afghan who is supporting and/or working for coalition forces or the Government of the Islamic Republic of Afghanistan.
- Capture and kill any Afghan women who are helping or providing information to coalition forces.
- Recruit anyone that has access to coalition force bases and have the ability to collect detailed information about coalition forces.
- Purchase or obtain more heavy weapons such as rocket-propelled grenades, machine guns and anti-aircraft machine guns.
Spojenci toho okamžitě využili a začali šířit body dva a tři spolu s informacemi o útocích na Afghánce. Talibanu COIN příliš nesedí, ale hlavně zřejmě cítí, že nemá sebemenší důvod si komplikovat život, protože v tuto chvíli je populace k Talibanu neutrální, či je mu nakloněná.
O tom, že si povstalci dělají vcelku, co chtějí, svědčí radikální nárůst počtu improvizovaných výbušných systémů (IED). Skok nastal loni v létě v souvislosti s ofenzivou v Hílmandu. Dobrý postřeh měl Anthony Cordesman ze CSIS, který IED označil za ekvivalent Stingeru, protože umožní povstaleckým silám držet v šachu mnohem rozvinutějšího a vybavenějšího protivníka.
As can be seen from the chart labeled “Lethality of IEDs Over Time,” the number of deaths per IED attack has “stabilized” at below 20 percent since April 2009. In March of this year, 434 IEDs detonated, resulting in 22 coalition troops killed and 252 wounded. In April, 475 IEDs detonated, resulting in 17 killed and 230 wounded. In May, 544 IEDs detonated, killing 34 coalition troops and wounding 250.
Coalition troops casualty rates from IED attacks approaching 300 per month is a grim statistic. Yet, it is a marked improvement over casualty rates per incident from summer 2009. During July 2009, 450 IEDs detonated, killing 49 and wounding 237 coalition troops. The next month, 554 IEDs detonated, killing 55 troops and wounding 333.
Boj proti povstalcům
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 7. 2010
V dubnu jsem zde psal o brožuře Zkušenosti z operací 2/2010 Boj proti povstalcům, kterou vydalo Velitelství výcviku – vojenská akademie, Institut doktrín. Stěžoval jsem si tehdy, že byť bych onu publikaci chtěl, nedařilo se mi ji získat, protože byť nebyla utajená, nebyla tak zcela veřejná.
Všechny materiály, ze kterých plukovník Tomáš Rak čerpal se dají přitom najít na internetu. Respektive dva z nich legálně, třetí na WikiLeaks: The LAV III in counter-insurgency warfare – tactical lessons learned od Benjamina J. Richarda, U.S., Indonesian Marines Patrol Java od Andrewa S. Avitta a Patrolling, intelligence and Information Operations News Letter No. 05-27. A stačí se podívat třeba na U.S. Army & Marine Corps Counterinsurgency Center (doporučuji odkaz „Knowledge“), či na dobře známý web Small Wars Journal, hlavně na diskuse pod texty, aby se člověk dozvěděl možná i více detailů o nasazení v Iráku a Afghánistánu, než v uvedené brožuře.
Nicméně, jedna dobrá duše mi ji sehnala, takže jsem si ji mohl přečíst. Bohužel kvůli zaneprázdněnosti jsem se k tomu, abych o ní napsal, dostal až teď. Ale lépe později, než nikdy.
Counterinsurgency, neboli boj proti povstalcům je na těchto stránkách už rok poměrně častým tématem. Uvedená publikace z Vyškova patří k textům, který se ani tak nezabývá teoretickými aspekty, jako praktickou zkušeností (lessons learned) jedné jednotky ze dvou míst v Iráku. Konkrétně jde o TF Bandit, jehož jádro bylo tvořeno 1. praporem 37. obrněného pluku pěchoty. Jednotka byla v roce 2006 nasazena nejprve v provincii Niniveh a poté v Anbáru.
První část publikace se hodně věnuje budování předsunutých postavení a zkušenostem při jejich výstavbě. Jednotce se velice osvědčily tanky M1A1 jak při výstavbě, respektive zajištění okolí, tak i jako „pozorovací stanoviště“. Podobně vhodným prostředkem v zastavěném terénu byla i bojová vozidla pěchoty Bradley.
Nasazení TF Bandit v prostoru provincie Niniveh potvrdilo, že obrněná bojová technika má v soudobém bojišti v zastavěném prostoru stále velký význam. Tanky M1 Abrams a bojová vozidla pěchoty M2/M3 Bradley nasazovaná spolu s jednotkami iráckých ozbrojených sil se ukázaly jako velmi účinný prostředek ničení nepřítele. Těžké obrněné jednotky byly rozhodující součástí bojové síly…
Další část brožurky se věnuje konkrétním zkušenostem a doporučením pro provádění COIN na úrovni roty a čety. Tato pasáž může chvílemi připomínat rady Mistra Suna v nějakém strohém překladu – a že jich v češtině, ne příliš šťastných, vyšlo několik. Například:
Jestliže hovoříte se 100 osobami, něco užitečného vám řekne zhruba 15 z nich a možná tři se stanou informátoři. Nicméně, hovoříte-li se 100 lidmi, začínáte s každým z nich navazovat vztah…
Hlídkám je třeba dát co nejvíce užitečných informací. Je lepší stanovit více úkolů, které jsou hlídky schopné snadno splnit, než nedělat vůbec nic…
Je třeba provést podrobnou analýzu situace nepřítele a formulovat ji jednoduchými a srozumitelnými pojmy tak, aby ji podřízení správně pochopili…
Jednotlivé rady a postřehy dokumentují zásady provádění protipovstaleckých operací zaměřených na získání podpory civilního obyvatelstva. Jde o klasické a dobře známé úvahy, které jsou doprovozeny ukázkou konkrétního rozhovoru, získáváním informátorů, poskytováním zdravotní péče apod.
Publikace z Vyškova by v anglosaském, či frankofonním prostředí zapadla, protože podobných textů, jak praktických, tak teoretických, se v posledních letech vyrojilo velké množství. V českém prostředí je ovšem její vydání záslužným činem, protože pokud se nepletu, žádná podobná publikace v češtině neexistuje (pokud o nějaké další víte, dejte mi vědět). Tato brožurka mužů dobře plnit svůj úkol – na malém prostoru seznámit vojáky, kteří například vyjíždějí do misí, se základními zkušenostmi s COIN. Osvěžením jsou i fotografie, byť ne příliš v dobré kvalitě.
Vytknul bych pouze jazyk a stylistiku. Text je totiž místy velice toporný. A drobná poznámka na okraj, nebyl jsem si jist, co je cílem publikace – zda jde pouze o představení několika konkrétních postřehů vojákům, kteří o COIN nevědí nic, či jestli byla ambice vyšší. V prvním případě by bylo vše v pořádku, v druhém nikoli. Postrádal jsem například alespoň několika stránkový úvod, který by COIN uvedl do širších historických souvislostí.
Publikace vyšla v pěti stech výtiscích. Snad to bude stačit, aby se dostala do rukou těm, kteří ji mohou nejvíce využít – k vojákům, kteří vyjíždějí do Afghánistánu (byť Irák není Afghánistán, přesto jsou některé zkušenosti přenositelné). Dostává se k těm, kteří ji mohou využít?
Zachránce David Petraeus a nové starosti
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 23. 6. 2010
Generál David Petraeus pózuje fotografům s guvernérem Mardžáh hadži Zahírem (květen 2010); Foto Lance Cpl. Andres J. Lugo, U.S. Marine Corps
Pokud by někdy chtěl být generál David McKiernan škodolibý, měl by teď tu nejlepší příležitost. Před necelým rokem předčasně opouštěl post šéfa ISAFu kvůli tomu, že není ten pravý na práci v Afghánistánu (což do značné míry sedí). Jeho nástupce generál Stanley McChrystal měl velkou podporu ministra obrany Roberta Gatese a velitele CENTCOMu generála Davida Petraeuse. Ale kvůli tomu, že si zcela nediplomaticky pustil pusu na špacír v časopise Rolling Stone, jej prezident Barack Obama odvolal. Přesněji, přijal jeho rezignaci.
Nejprve jsem si říkal, že by možná bylo takticky výhodné, kdyby Obama McCrystala nevyhodil, jen mu dal „podmínku“, veřejně by mu „vyčinil“ a poslal by ho zpátky. Nicméně tato úvaha je samozřejmě nesmyslná a vyhazov byla jediná možnost, jak Obama mohl ukázat, kdo je v domě pánem a zároveň jasně obtáhnout čáry, které vymezují civilní kontrolu nad ozbrojenými silami.
Mr. Obama said he had done so not out of personal insult over a magazine article featuring contemptuous quotes from the general and his staff about senior administration officials, but because it showed the general had not met standards of behavior for a commander, which threatened to erode trust among administration and military officials, as well as undermine civilian control of the military. “War is bigger than any one man or woman, whether a private, a general or president,” Mr. Obama said. “As difficult as it is to lose General McChrystal, I believe it is the right decision for our national security.” “I welcome debate among my team,” he said, “but I won’t tolerate division.”
Možná si vzpomenete na poznámku Michaela Yona o tom, že už nevěří McChrystalovi, protože mu válka přerůstá přes hlavu. Přemýšlel jsem, jak to že se generál McChrystal nechal takhle nachytat. On nikdy nebyl diplomat, ani si nebral servítky. V tom možná může připomínat generála Douglase MacArthura, kterého prezident Harry Truman kvůli jeho poznámkám také mohl jedině vyhodit. Podle toho, co jsem si tak pročítal, může McChrystal připomínat MacArthura ještě jednou věcí – jistotou, že je neodvolatelný. V tom se ovšem McChrystal i MacArthur spletli.
Michael Hastings, který svým článkem skandál způsobil, podle všeho neprovedl žádnou „levárnu“. Neporušil žádná dohodnutá pravidla. Prostě zaznamenával, co generál McChrystal a lidé kolem něj říkali. A oni bohorovně, jisti si zřejmě tím, že na ně nikdo nesáhne, vyprávěli. A přitom stačí tak málo. Například:
2. Establish ground rules. If you have an embedded reporter, you need to say something like, anything you hear inside my tent is off the record until you check it with us. This goes triple for any event involving alcohol.
Je docela zajímavé si pročíst texty, které Michael Hastings v posledních pár dnech napsal na stránky Rolling Stone. Třeba poznámku o tom, jak jej kdosi přesvědčoval, že McChrystal nemůže být vyhozen, a že si generálové s prezidentem do jisté míry dělají, co chtějí. Nebo, kterak po odchodu generála spadne mnohým vojákům kámen ze srdce, protože jim vadí svázané ruce při operacích kvůli snaze maximálně omezit civilní ztráty. A pak, pokud si člověk přečte jeden z posledních textů, pochopí, v čem je problém. Hastings reagoval na Obamova (správná) slova, že jde o „výměnu lidí, nikoli o změnu politiky“ takto:
That’s precisely the problem. Changing generals isn’t likely to resolve the real trouble in Afghanistan: the fundamental flaws in the U.S. strategy of counterinsurgency.
Do Afghánistánu teď míří zřejmě hlavní postava současného counterinsurgency generál David Petraeus. Nemá smysl snad rozebírat, že to nebude mít vůbec jednoduché, ba právě naopak. Nic na tom nezmění ani to, že je dobře obeznámen se situací na zemi, je legendou, takže má plnou podporu vojáků, umí se pohybovat mezi politiky, takže má podporu Bílého domu i ministerstva zahraničí a je diplomat, což mu může pomoci při dojednávání dohod s představiteli kmenů a afghánskými i pákistánskými politiky. Největší problémy jsou v tom, že plány generála Stanleyho McChrystala nejdou podle předpokladů, takže je bude zapotřebí upravit a hlavně, příliš se nezměnil ani časový horizont – nejpozději na konci roku musejí přijít dobré zprávy a za rok bude nutné alespoň nějaké vojáky stáhnout.
Generál Stanley McChrystal a jeho strategie v zásadě nedostali šanci. Barack Obama mu dal zelenou, včetně navýšení sil, teprve loni na podzim (do té doby probíhaly vesměs jenom plánování a přípravy). Vojáci začali do Afghánistánu proudit letos na začátku roku, takže McChrystal dostal na aplikaci toho, co vymyslel, přibližně čtyři měsíce. Samozřejmě, mohl ho mít víc, pokud by nepřestoupil pravidla. Barack Obama asi neměl mnoho na výběr z lidí, které může do Afghánistánu poslat. David Petraeus je dobrá volba, byť někdo může kvůli kolapsu při slyšení v Kongresu třeba pochybovat o jeho zdravotním stavu.
Prezident si však Petraeusovým jmenováním vytvořil velký problém: Kdo Petraeuse vystřídá v čele CENTCOMu? V současnosti jde o klíčový post, který nemůže zastávat někdo, kdo není diplomat a nemá podporu jak vojáků, tak civilistů nejenom v USA, ale především na Středním východě. Prezident bude muset rychle najít náhradu, což nebude snadné.
Generál David Petraeus může nyní znovu ukázat, jaké umí dělat zázraky. Pokud by se mu podařilo situaci zklidnit, zachovat spojencům tvář a přinést „čestný mír“, mohl by jít ve šlépějích jiného slavného generála Dwighta Eisenhowera a ocitnout se v budoucnu i v Bílém domě. Ale také to dobře dopadnout nemusí. Jak jízlivě poznamenává Hastings, který zařídil Stanleymu McChrystalovi důchod:
Assuming the never-ending conflict in Afghanistan doesn’t destroy his reputation as a military genius, perhaps Petraeus will find himself in the Oval Office in 2016, still overseeing a war that is already the longest in American history.
Kde se rozhoduje o vítězství
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 22. 6. 2010
Předem se chci omluvit za dvoudenní výpadek OWOP. Na vině jsem já a moje nepozornost. Nicméně vše je již napraveno.
Na stejné notě, ale možná až příliš sami. Ministr obrany Robert Gates s generálem Stanley McChrystalem v Bruselu; Foto Master Sgt. Jerry Morrison, DoD
Devět let poté, co spojenci přišli do Afghánistánu, prý stále pořádně neumějí komunikovat s Afghánci. Nepochopení kultury a podpora zkorumpované vládě Hámida Karzáího jsou důvodem, proč povstalci snadno rekrutují bojovníky. To se má mimo jiné pravit v dokumentu vypracovaném americkými zpravodajci, o kterém informoval Washington Examiner.
„We’re getting beat up,“ said a U.S. military official with direct knowledge of a classified military report titled „The State of the Taliban,“ which was published late last year and updated in January. „They [the Taliban] know their own people — they are culturally accurate. We know the facts but we are culturally inaccurate. The main message in the reports is that we don’t fully understand our enemy and we are not clearly communicating our message to the people.“
V materiálu se také uvádí, že Taliban rozmístil o 94 procent více IED, než loni. Spojenci jsou i poměrně nešikovní v provádění propagandy směrem k Afgháncům. Podle taktéž dnešního článku ve Washington Postu zase Američané platí desítky milionů dolarů „warlordům“, zkorumpovaným úředníkům a Talibanu za to, aby konvoje se zásobami mohly bezpečně projíždět Afghánistánem.
The security arrangements, part of a $2.16 billion transport contract, violate laws on the use of private contractors, as well as Defense Departmen tregulations, and „dramatically undermine“ larger U.S. objectives of curtailing corruption and strengthening effective governance in Afghanistan, a report released late Monday said. The report describes a Defense Department that is well aware that some of the money paid to contractors winds up in the hands of warlords and insurgents. Military logisticians on the ground are focused on getting supplies where they are needed and have „virtually no understanding of how security is actually provided“ for the local truck convoys that transport more than 70 percent of all goods and materials used by U.S. troops.
Americké ozbrojené síly už zahájily údajně několik vyšetřování týkajících se úplatků v Afghánistánu. Faktem je, že zmiňovaná zpráva neprokazuje, že by peníze z úplatku šly přímo Talibanu, ale jeden manažer přepravní firmy odhaduje, že povstalci mohou na „výpalném“ dostat tak 1,6 milionu až dva miliony dolarů týdně.
Minulý měsíc vyšla kniha Jonathana Altera The Promise o prvním roce Obamovy vlády. Je v ní citován mimo jiné i viceprezident John Biden, který měl (někdy) říct:
…“in July of 2011 you’re going to see a whole lot of people moving out, bet on it.”
Hned se k tomu musel vyjádřit ministr obrany Robert Gates, který publikum ujišťoval, že viceprezidenta nikdy nic takového neslyšel, že je to pouze v knize a že situace v Kandaháru není snadná, ale že dochází k pokroku.
“I’ve been here before three years ago with Iraq,” he said, noting that the new Afghanistan strategy has only been in place for several months. “I think there’s a rush to judgment.” Gates tried to downplay trouble in Kandahar and McChrystal’s comments that the military operation in Marja is a “bleeding ulcer”.
A konečně, generál Stanley McChrystal se omlouval za výroky v časopise Rolling Stones mimo jiné na adresu Richarda Holbrooka, viceprezidenta Bidena a poradce pro národní bezpečnost Jamese Jonese („klaun, který se zasekl v roce 1985“). Byl povolán na kobereček do Washingtonu, kde se má zítra sejít s prezidentem Barackem Obamou a vysvětlovat a vysvětlovat. Otevřená je prý i možnost jeho odvolání.
Duncan Boothby, a special assistant to Gen McChrystal who organised the Rolling Stone journalist’s access to the commander, has resigned as a result of the article. A spokesman for the Chairman of the Joint Chiefs of Staff Adm Mike Mullen said the admiral had telephoned Gen McChrystal and „expressed his deep disappointment in the piece and the comments“. Gen McChrystal has attempted to limit the damage in advance of Rolling Stone hitting the newsstands. He said in a statement: „I extend my sincerest apology for this profile. „It was a mistake reflecting poor judgement and should never have happened.“
Výše uvedené se nedá asi shodit jen tak ze stolu a říct: Příliš povyku pro nic. Je to spíše ukázka toho, o čem zde debatujeme už řadu měsíců. Strategie, kterou prosazuje Stanley McChrystal je zcela správná, ale COIN vyžaduje mimo jiné flexibilitu a hlavně trpělivost. Situace v Afghánistánu je mnohem složitější, než v Iráku, přičemž politický tlak a netrpělivost je mnohem větší, než byla kdykoli tam. Těžko říct, jestli Barack Obama generála odvolá, ale každopádně hluboké propasti jsou vykopány. Možná už dlouho, ale pouze se to dařilo zakrývat.
Pro působení západních sil v Afghánistánu to neznamená nic dobrého. „Ofenziva“ v Kandaháru je odsunutá o řadu měsíců, protože situace v Mardžáh je složitější, než se čekalo. Je to chyba strategie? Na toto tvrzení je příliš brzy. Ale lidem ve Washingtonu už došla trpělivost. Obávám se, že i v případě Afghánistánu se potvrdí, že o úspěších a neúspěších ve válkách se mnohdy rozhoduje především v hlavních městech daleko od fronty. Blízcí prezidenta (a možná i on sám) chtějí afghánskou misi začít ukončovat dle vysněného plánu, to znamená příští rok. Chtějí nějaké dobré zprávy a těch se moc nedostává. Alespoň ne v amerických médiích. Aplikace counterinsurgency může v některých chvílích vypadat beznadějně, ale pak může dojít ke zlomu. Důstojníci, kteří vsadili v posledních letech na COIN by si podobnou odměnu zasloužili. Jinak se může stát, že se COIN opět vrátí, obrazně řečeno, do zaprášených knihoven.
Jediný, kdo mě v záplavě špatných zpráv potěšil je optimista John Nagl (mimo jiné autor Learning to Eat Soup with a Knife: Counterinsurgency lessons from Malaya and Vietnam) s textem We Can Still Win the War: Things are Grim in Afghanistan, but Victory Remains in Sight.
The war in Afghanistan is winnable for three reasons: because for the first time the coalition fighting there has the right strategy and the resources to begin to implement it, because the Taliban are losing their sanctuaries in Pakistan and because the Afghan government and the security forces are growing in capability and numbers. None of these trends is irreversible, and they are not in themselves determinants of victory. But they demonstrate that the war can be won if we display the kind of determination that defeating an insurgency requires.
Ami-go Home! aneb COIN do rukou Iráčanů
Autor: Jakub Szanto Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 2. 6. 2010
Jakub Szántó z České televize a jeho kolega, kameraman Petr Svidenský byli od 6. do 22. května s americkými jednotkami v Iráku. Jsem rád, že Jakub byl ochoten něco pro OWOP o tamní situaci napsat. Je to jeho první příspěvek pro OWOP.
Kurdský pešmerga; Foto Jakub Szántó, ČT
Naším hlavním cílem bylo zpravodajsky pokrýt stahování jednotek ze země v souladu s Obamovým plánem, podle kterého má v zemi po konci srpna zůstat jen 50 tisíc mužů a žen v uniformách (z maximálního počtu 168 000 po tzv. Surge v roce 2007). Přiděleni jsme byli k 1/64 Armor Regiment, 2nd Combat Team, který je v těchto dnech na základně na FOB Marez ležící na okraji severoiráckého Mosulu. Právě tato jednotka má mimo jiné za úkol podporovat irácké jednotky v rámci counterinsurgency a zároveň zažívá postupný přechod z aktivních bojových operací na logistickou a zpravodajskou podporu místních iráckých bezpečnostních sil.
FOB Marez v tuto chvíli hostí necelých šest tisíc koaličních, převážně amerických, vojáků a civilních kontraktorů, kteří mají na starost zajištění chodu základny, včetně tzv. Force Protection neboli vnější ochrany báze i její vnitřní bezpečnosti. Jen pro zajímavost: kontraktorské firmy zaměstnávají nebývale pestrou národností směsici: společnost Serka, která zajišťuje chod kantýn, sprch a toalet, zaměstnává převážně Nepálce a Indy; EODT zajišťující Force Protection vedou bosenští Srbové, o vlastní hlídky se starají ugandští vojáci, kterých je v Iráku kolem 10 000! Camp Marez spolu se sousední leteckou základnou Diamondback je klíčovou základnou pro oblast severního Iráku a spravuje severoirácké provincie na pomezí dnes de facto autonomního Kurdistánu.
Příslušník iráckého komanda; Foto Jakub Szántó, ČT
15. května předali Američané iráckým bezpečnostním silám menší pevnosti Ašúra a Tal Abtah, které spravují klíčové křižovatky na příjezdu do Mosulu. Právě toto severoirácké město je považováno za jednu ze zbývajících bašt islámských extremistů n
apojených na Al Kajdu, která navzdory sérii ztrát svých klíčových vůdců byla v květnu opět schopna po celé zemi
zorganizovat v jediném dni útoky se stovkou
mrtvých a skoro sedmi sty zraněných.
Na těchto operacích se Američané podíleli spolu s Iráčany a de facto hráli klíčovou úlohu, byť kredit byl z politických důvodů přenechán sílící irácké policii. Ta, spolu s jednotkami lépe vycvičené i vybavené irácké armády, postupně v oblasti převezme všechny ostatní opěrné body i check-pointy, které už v tuto chvíli s Američany sdílí. Hlavním cílem je, aby Iráčané v uniformách byli co nejvíc vidět, zatímco Američané se postupně stáhnou do velkých základen a budou asistovat při výcviku, stále výrazně kvalitnější technologickou výbavou (bezpilotní letouny, GPS navigace, automatizované systémy sledování apod.) a leteckým krytím.
Na mladých vojácích 1/64 AR, která proslula během tzv. Thunder Runu, kontroverzního a riskantního průlomu amerických tanků do Bagdádu s cílem ukázat na samém konci útoku v roce 2003, že koaliční velení kontroluje dění v Saddámově hlavním městě, se jasně projevuje „nuda“ současné fáze okupace. Žádné útočné operace, jen zdlouhavé cesty obrněných čet na hlídkování na check-pointech (kde ovšem zůstávají v bezpečí za betonovými kryty daleko od hlídaných silnic) a občasné PRT výjezdy. Útoky povstalců se díky vysoce efektivním vozidlům MRAP (převážně International MaxxPro a RG-33L), jejichž pancéřování prorazí jen větší auta nacpaná výbušninou, soustřeďují hlavně na civilisty a irácké bezpečnostní síly.
Jednání PRT. Tlumočník má zakrytou tvář, protože je nutné chránit jeho identitu; Foto Jakub Szántó, ČT
Kromě obligátní policie a armády v oblasti působí i dobře vycvičení pešmergové, příslušníci kurdských milic, zocelených desetiletími boje proti Saddámově armádě. Všichni dohromady slouží spolu s Američany v hlídkách zvaných Zlatí lvi, částečně pro dosažení lepší efektivity, částečně proto, aby se zabránilo desítkám minulých incidentů, kdy proti sobě iráčtí arabští policisté a kurdští pešmergové stříleli. Podle toho, co jsme viděli, je ale dnes situace mnohem klidnější a vzájemné střety by neměly hrozit ani po úplném stažení Američanů, už jen proto, že politicky zdatní Kurdové začali obsazovat i posty v irácké policii a armádě, a ke sporům tedy v zásadě není důvod.
Na hodnocení amerického angažmá, od úspěšné invaze, přes překotné a ve výsledku nešťastné rozpuštění iráckých bezpečnostních sil, přešlapování na místě za prudkého nárůstu násilí v letech 2005 až 2007, úspěšného navýšení sil a kooperaci s nově budovanou armádou od roku 2007 až po současnou možná opět poněkud překotnou irakizaci vývoje je ještě brzy. Na základě přiznaně časově i rozhledově omezeného žurnalistického pohledua ve srovnání téhože z loňského února a března a letošního května spěje Irák opatrně kupředu. Je to poznat nejen na statistikách útoků ale i na bojovém nasazení amerického kontingentu v zemi. A soudě dle všudypřítomného nedostatku skutečných bojových misí to vypadá, že snad už brzy budou Iráčané – po alespoň částečném překonání povolebních rozporů a etnických a osobních ambicí – schopni převzít plnou odpovědnost za svůj osud.
Jak se vládne Indii, aneb COIN trochu jinak
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 17. 5. 2010
Odpočívající vojáci Yorkshirského regimentu v Afghánistánu; Foto John Burke (květen 1879), The British Library
Jednou to muselo nastat. Když v roce 2001 přišel do Pentagonu Donald Rumsfeld, byl rozpočet 291,1 miliardy dolarů (357,72) miliard v dnešních dolarech. Dnes je to 708 miliard dolarů. A jak se zdá, přišel čas na změnu – američtí stratégové nenápadně přesouvají pozornost a tvrdí, že rozsáhlá counterinsurgency kampaň stojí příliš peněz a je příliš dlouhá. Zdá se, že se Pentagon připravuje na nevyhnutelné snížení rozpočtu, které nastane v blízké budoucnosti.
Jak píše Nancy A. Youssef v textu Pentagon rethinking value of major counterinsurgencies na McClatchy důvodem těchto úvah je především domácí ekonomická krize a nutnost škrtů. Zároveň ale vzniká i pocit, že aplikace COIN ve velkém „konzumuje“ příliš materiálu, který musí být nahrazován a málokdy končí jasným vítězstvím, nebo prohrou. Někdo by na tuto výtku mohl dodat, že podstatou COIN nejsou kinetické operace, takže vítězství se nedá posuzovat tradičním pohledem, respektive se na něj musí čekat déle, ale času je asi málo…
Každopádně zajímavé jsou nápady, jak si stratégové v Pentagonu představují operace COIN v budoucnosti. Nápadně to alespoň částečně připomíná hi-tech verzi britského ovládání Indie.
Many Pentagon strategists think that future counterinsurgencies should involve fewer American ground troops and more military trainers, special forces and airstrikes. Instead of „fighting them there so we don’t have to fight them here,“ as former President George W. Bush once defined the Afghan and Iraq wars, the Pentagon thinks it must train local populations to fight local insurgents. The military calls it „foreign internal defense,“ although some have a pithier name: counterinsurgency light. The new kind of counterinsurgency is „for the indigenous people and a handful of Americans,“ said Joseph Collins, a professor at the National Defense University, a Pentagon-funded institution that trains officers and civilians.
Jako příklady „foreign internal defense“ (zajímavá frázička, uvidíme, jestli se ujme) jsou uváděny Jemen a Pákistán. V prvním případě USA poskytly okamžitě poté, co se loni o Vánocích „medializoval“ problém prostřednictvím jednoho mladého Nigerijského teroristy, lidi na výcvik a 70 milionů dolarů vojenské pomoci. Ve druhém probíhá rekordní počet útoků bezpilotních letadel podél afghánsko-pákistánské hranice, Pákistán má v příštích pěti letech dostat 7,5 miliard dolarů vojenské pomoci a s pákistánskými silami spolupracuje na 100 příslušníků speciálních sil v rámci výcviku.
O změnách v přístupu, bez větších podrobností mluví jak ministr obrany Gates, tak předseda sboru náčelníků štábů admirál Michael Mullen. Ten už prý nechal zadat studii, jak by měl v budoucnosti probíhat výcvik amerických sil a jak by mělo vypadat jejich vybavení. Znovu se mimochodem derou do popředí plány na klasické vojenské operace, což neznamená, že poslední COIN lekce mají upadnout v zapomnění. Ale kdo ví, co bude za pět let…
The shift to a lighter form of counterinsurgency also incorporates the Obama administration’s national security view, which calls for getting troops out of Iraq and Afghanistan. U.S. forces are set to begin leaving Afghanistan in July 2011, and a U.S. withdrawal from Iraq is to be complete by the end of that year. It also, military strategists said, allows the United States to prepare better for a future war that would be fought against another country, not against relatively amorphous terrorist groups. U.S. officials acknowledge that since 9/11 there’s been little training for the kind of coordinated land, sea and air battles that have characterized most of the United States’ previous conflicts.
Experti očekávají, že snížení amerických výdajů na obranu je nevyhnutelné. Téměř po každém větším konfliktu v historii se rozpočet vrátil na předválečnou úroveň do dvou let (s připočítanou inflací, samozřejmě). Jak říká James Quinlivan z RANDu, tentokrát nebude ale pokles tak radikální, protože nedojde k „jasnému vítězství“ nad teroristickými skupinami jako je Al Kajda, takže nebude možné provést velké snížení rozpočtu.
Několik otázek – všechno je totiž o informacích
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 14. 5. 2010
Henri Regnault - The Spy; Wikimedia Commons
Ondřej Rajkovič napsal pod jeden svůj starší příspěvek komentář s několika otázkami, které asi můžete zodpovědět pouze vy, vojáci. Vzhledem k debatě mimo jiné o hodnostech Ondřejův komentář „zapadl“. Proto si ho dovoluji „vytáhnout“ a udělat z něj příspěvek, protože by mně samotného zajímaly vaše názory.
Nejnovější A-Report (číslo 05/2010) přináší mimo jiné i reportáž z patroly Průzkumného odřadu. Nejedná se sice o moji oblíbenou aeromobilní patrolu, ale o vozidlovou patrolu. Jejím cílem byl distrikt Charkh o kterém se zde zmínil i Ivo.
Ivo:
za 3. kontingentu a dále bylo naprosto nemyslitelné, aby se do Khervaru jelo po silnici a do Charku bylo povolení pouze v MRAPech (v reálu vždy letecky) a do Baraki Barak pouze na distriktní centrum po jedné „prověřené“ silnici.
Je tedy očividné, že se dějí změny a to s sebou přináší 2 otázky:
- Změnila se bezpečnostní situace v Lógaru natolik, že je možné vysílat patroly i do „méně přátelských“ distriktů jiným způsobem než v minulosti? (Dingo ani Iveco nejsou MRAP)
- Pokud se bezpečnostní situace nezlepšila proč tedy najednou taková změna?
Věřím, že na tyto dvě otázky odpoví víc lidí a že podnítí další diskusi.
Přidám, ale další bod o kterém je možno v souvislosti s operacemi lehké pěchoty (což v rozměru PRT znamená PzO) diskutovat.
Nebudu nijak zastírat, že už několik týdnů studuji americkou příručku pro COIN operace na úrovni roty. Množství informací které je tam obsaženo zde nebudu rozebírat (všechny zájemce odkazuji na CALL Newsletter No. 08-05 z února 2008). V drtivé většině se tam klade důraz na důkladnou zpravodajskou činnost, zaznamenávání a následnou analýzu informací. Zde budu opět citovat reakci Iva na OL4F:
Ivo:
Zdravím OL4F, řekl bych, že jste ze 102. PzPr, takže konečně zpřízněná duše :-).
Ačkoliv z článku jasně vyplývá, že jste v Khervaru byli, musím říci, že jsem si toho nebyl vědom. Řekl bych, že to mimoděk poukazuje na 2 věci.
1. Nejsem si jist, zda z patroly vznikla nějaká průzkumová zpráva (ať už patrol report, debriefing, road book nebo cokoliv jiného). Pokud ano, do databáze se rozhodně nedostala. To stejné platilo pro oblast Charku. Paradoxně ve chvíli kdy se uvažovalo o podobných patrolách, nejlepším zdrojem alespoň povrchních informací byli FAC (dost jezdili s Američany) a ta část civilní části, která pamatovala začátky. Suma sumárum, v mnohém jsme začínali prakticky od začátku. To samé platí pro distrikt Azra (kde podle mých informací byl 1. a 2. kontingent alespoň 2x). Jako průzkumník musíte být jistě naštvaný, že veškerý výsledek Pz činnosti (pokud není předán tomu, kterému může následně pomoci) je velmi malý.
Možná, že se zde budu pokoušet o něco podobného, co se odehrává na Small Wars Journal blogu a nebo na blogu USA and USMC COIN Center. Toto fórum čte dost příslušníků jak 43.výsadkového praporu tak i 102.průzkumného praporu a (možná) i 601.skupiny speciálních sil. Ptám se tedy:
- Je současný systém předávání informací (a zejména těch zpravodajských) v PRT (a zejména na jednotlivých MOTech a v odřadu PzO) funkční, efektivní a dostatečně „user friendly“?
- Co vy osobně by jste rádi změnili tak, aby zaznamenávání informací, jejich následná analýza, ukládání a předání dalšímu kontingentu bylo efektivní?
- Jakému způsobu prezentace těchto informací dáváte přednost – elektronické databáze, papírové formuláře a složky, diagramy, zaznačování údajů do diagramů/map v papírové podobě?
Věřím, že se zde najde dostatek lidí, kteří na tyto otázky odpoví a že už v blízké době (a to bude záležet i na mě a kvalitě a rychlosti mé práce) zde bude moci být odprezentován nový přístup k zpracování a analýze informací v rámci operací MOTů a PzO (pokud vše půjde dobře a František Šulc to povolí tak bych zde možná i uveřejnil celý projekt – ale to je zatím hudba budoucnosti, ne sice příliš vzdálené, ale pořád budoucnosti).
Doufám, že se Ondřej na mně nebude zlobit jednak za vytažení komentáře a pak také za drobné (opravdu drobné) úpravy textu. A budu samozřejmě šťastný, pokud se na těchto stránkách bude moci objevit Ondřejův projekt.
Stará strategie s novou tváří
Autor: Vojtěch Dohnal Kategorie: Afghánistán Datum: 13. 4. 2010
Britští vojáci pijí čaj s Afghánci; Foto SAC Neil Chapman, UK Ministry of Defence
Tak to vypadá, že už i britská armáda pochopila, že když nemůže řešit problémy silou (pokud to nejde ani větší silou), je na čase změnit strategii. Pro snadnější, rozumnější a komplexnější vyřešení konfliktů tedy britové vyslali na jih Afgánistánu tým specialistů, kteří by měli být odborníky na kulturní poměry právě v této oblasti. Jak říká zakladatel této jednotky podplukovník Steven Windmill:
„The whole point of developing cultural capability has come from a very firm operational need. All recent post-operational tour reports from commanders at all levels have identified that we have not been doing cultural understanding well enough. That is a situation that was picked up by PJHQ (Permanent Joint Headquarters) and has been firmly endorsed by the four-star community in Defence and downwards. All the Chiefs of Staff of the three Services are fully bought into the need to do cultural awareness better. That’s what we are trying to achieve here.“
Podobné iniciativy jsme mohli sledovat i ze strany americké armády. Ta však nebyla v této oblasti příliš úspěšná a její práce byla označována za velmi kontroverzní. Je jasné, že britové se v mnohém od svých amerických kolegů přiučili, ale celý koncept ještě lehce modifikovali.
Od svého předchůdce, jednotek Human Terrain System, se britští Defence Cultural Specialist Unit (DCSU) budou lišit zejména v podstatném detailu – většina příslušníků HTS byla primárně předními odborníky na antropologii, sociologii a (aktivních) vojáků bychom mezi nimi našli velmi málo. Proti tomu DCSU bude tvořena přímo vojáky, kteří „pouze“ absolvují v daných oblastech sociálních věd školení od předních odborníků na tuto oblast, která by je měla na působení v kulturně velmi odlišném prostředí připravit. Takto vyškolení příslušníci DCSU poté budou po ruce místním velitelům při plánování vojenských akcí.
Tato jednotka je již netrpělivě očekávána i mnohými místními hodnostáři, kteří doufají v úspěšnou spolupráci. Jedním z nich je i major afghánské národní armády Mohammed Safi:
„The enemy and insurgents exploit the lack of cultural understanding to win over the local population and entire villages who feel they have been shamed or dishonoured by actions taken by foreign troops. The insurgents exploit grievances from villagers about issues such as searches, lack of respect, shaming of women, and use this as a major recruiting argument amongst people who, fundamentally, oppose them. This is really important for the soldiers. International forces have to know about the culture and understand which areas to respect; how to enter a house, how to search people. The soldiers who go to Afghanistan need to know what they can and can’t do.“
Zatím jsem psal o této jednotce pouze v superlativech. Samozřejmě ale samotné fungování tohoto projektu může být sporné. Přeci jen, co se týče schopnosti aplikovat counterinsurgency (v čemž byli Britové tradičně dobří), došlo v minulých letech trochu k úpadku a Britové byli z mnoha stran kritizováni. Třeba výsadkář David Maddock, který v letech 2007 a 2008 sloužil v Afghánistánu, napsal:
„British forces in Afghanistan today are fighting an asymmetric war, a war we have fought many times before in Arabia, Malaya, Northern Ireland and Iraq… If we have such a vast amount of experience, why are we not implementing the lessons learnt by those who have fought and died before us?
Bude zajímavé sledovat, zda se Britům podaří vylepšit si reputaci a navrátit své pověsti lesk. Není žádným tajemstvím, že Britové byli povážování za špičkové odborníky na COIN, ale výsledky z poslední doby tomu až zas tak nenasvědčují. Tento projekt se zdá být jakýmsi návratem ke kořenům, k taktice, která se již osvědčila. Jenom uvidíme, kolik na „kultivaci“ kulturního prostředí dostanou času.
A Comprehensive approach? Good joke
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 12. 4. 2010
Minulý týden jsem na OWOP dával dva příspěvky, které se týkaly utajování a neutajování informací, respektive (špatné) práce s nimi (Co ještě utajit a Krutý omyl v Iráku a whistleblowers). Shodou okolnosti jsem měl minulý týden zajímavou konverzaci ohledně jedné publikace. Nechci z tohoto případu dělat examplární záležitost, nechci, aby padaly hlavy, nebo odměny. Jenom jsem se ocitl ve stavu zaražených a myslím, že by to stálo za změnu systému. Byla by rychlá, bezbolestná a težilo by z ní dost lidí. Ale popořádku.
Na webu Institutu doktrín na stránce Aktuality jsem našel informaci o tom, že vyšla publikace Zkušenosti z operací 2/2010 Boj proti povstalcům. Jelikož mně tato tématika velice zajímá (důkazem může být tento web, respektive tag COIN), řekl jsem si, že by nebylo od věci se na tuto publikaci (myslím jestli ne jedinou, tak jednu z mála v ČR) podívat a napsat o ní na OWOP. Rozšířila by se tak informace o její existenci i mezi civilisty zabývající se bezpečnostními otázkami, kteří sem hojně chodí (a díky Vám za to). Poslal jsem tedy e-mail do institutu a byl překvapen, když mi dorazila tato odpověď:
Dobrý den, publikace vydané Institutem doktrín jsou určeny pro potřebu MO (MV) a jsou ke stažení v elektronické podobě na intranetových stránkách. Tištěnou podobu je možno získat cestou služebního lístku na náčelníka IDo.
Zklamán jsem odepsal, že nejsem voják, pouze nadšenec, takže ani jedna z navržených variant pro mně nepřipadá v úvahu. Dotázal jsem se ještě, zda zmíněná publikace obsahuje nějaké klasifikované informace, takže nemůže být veřejně šířena. A dostalo se mi odpovědi:
Dobrý den, charakter informací (utajovaných, neutajovaných) já nejsem schopen ze své funkce posoudit – na to jsou odborníci. Nicméně systém je nastaven takto a já jsem povinen se jím řídit.
Tolik velice strohá, nicméně slušná komunikace. V tu chvíli jsem měl dvě možnosti – buď to nechat být a zkusit zmíněný text sehnat „podloudně“ a nebo si postesknout na OWOP. I zvolil jsem druhou variantu, protože myslím, že by nebylo od věci vést o této záležitosti – co je veřejné a co nikoli – debatu. Pokud výše zmíněná publikace obsahuje klasifikované informace, nemá na ní veřejnost nárok (a zde pominu otázku toho, zda je daná věc utajovaná smysluplně, či jenom proto, že úřady rády utajují). Pokud ovšem klasifikované informace neobsahuje, musí být veřejná a to hned ze tří důvodů.
Za prvé, z nálezů soudů týkajících se žádostí o svobodném přístupu k informacím dle zákona 106/99 Sb. se dá dovozovat, že pokud nějaký materiál nepodléhá utajení a je pořízený z veřejných prostředků, má občan právo jej získat (i za přiměřený poplatek). Hezky to vystihuje usnesení Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 156/02) z 18. 12. 2002:
Právu na informace odpovídá obecná povinnost, aby nikdo, koho k tomu neopravňuje zákon, a nad míru, ke které ho k tomu opravňuje zákon, nikomu v podání informace nebránil. Právo na informace lze omezit toliko zákonem a to za splnění dvou podmínek: předně že se tak děje za některým z účelů taxativně uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny (opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti) a za druhé, že je takové omezení nezbytné, tzn., že cíle omezení jinak v demokratické společnosti dosáhnout nelze.
Za druhé, už léta je moderní „A Comprehensive approach“. V NATO se bez tohoto spojení nedá existovat:
…NATO has been seeking to improve its own crisis-management instruments and to strengthen its ability to work with partner countries, international organizations, non-governmental organizations and local authorities.
Součástí je pět klíčových oblastí, ve kterých se má A comprehensive approach zejména projevovat. Z hlediska publikace o Boji proti povstalcům se zvláště hodí bod druhý:
Lessons learned, training, education and exercises
Proposals have been developed to make greater use of NATO training, education and exercise opportunities by offering joint training of civilian and military personnel. This promotes the sharing of lessons learned and also helps build trust and confidence between NATO, its partners and other international and local actors, which has encouraged better coordination.
Publikace, které se objevují na Institutu doktrín by měly být dostupné co nejširšímu publiku, to znamená pokud možno v elektronické formě. To, že se k nim dostanou zaměstnanci z rezortu ministerstva obrany a ministerstva vnitra je málo. I mimo ně existuje totiž bezpečnostní komunita, která by měla mít přístup k maximálnímu množství dokumentů vznikajících v takzvaných silových rezortech. Uzavírání rezortů a jednotlivých komunit do sebe k ničemu dobrému nikdy nepovede, leda tak k zakrnění, což je pro tento stát příliš velký luxus. A to ani nemluvím o tom, že „ze systému“ jsou nyní vyloučeni například lidé na ministerstvu zahraničí, třeba ti, kteří jsou teď v Afghánistánu, nebo se tam chystají, a kteří tedy mají možnost poznat „povstalecký“ a „protipovstalecký boj“ na vlastní kůži. A třeba by se jim tato kniha hodila.
A konečně za třetí, apeloval bych na zdravý rozum. Pokud se člověk podívá na stránky různých státních institucí v USA pak zjistí, že většinu manuálů a mnoho zpracovaných lessons learned, zvláště týkající se counterinsurgency, nalezne na internetu. Jsou Američané méně citliví na utajování než my? Vůbec ne. Spíše chápou, že vědění se má šířit mezi co největší množství lidí, protože jedině tak se nějaká věc posune dál. A pak také, čím je větší množství veřejných publikací, čím více se jich cituje a používá, tím důležitější daná instituce je a tím větší má možnosti získávat finanční zdroje (to se týká především soukromých či neziskových, ale do jisté míry i státních, protože ty také musejí soutěžit o peníze z rozpočtu).
Jelikož nevím, jak tato věc dopadne tak navrhuji následující: pokud jste někdo uvedenou publikaci četl (ale nespolupracoval na jejím napsání a vydání) napiště mi recenzi. Moc bych chtěl, aby na OWOP vyšla.
Tři Mullenovy principy a civilní ztráty
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 3. 2010
Předseda sboru náčelníků štábu admirál Mike Mullen (6. března 2010); Foto Mass Communication Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, DoD
Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen před několika dny promluvil o novém způsobu, americkém způsobu vedení boje. Zatímco v minulosti bylo hlavním heslem „co nejnižší vlastní ztráty“, dnes je heslem „žádné civilní ztráty“. Na Kansaské státní univerzitě měl 3. března proslov a pak následovala debata. Docela si stojí za to přečíst celý transkript, protože jeho vystoupení nebylo zdaleka jenom o ztrátách.
Hovořil o třech principech. Zaprvé, vojenská síla by neměla být až poslední možností, kterou stát využije. Podle něj jsou ozbrojené síly natolik adaptabilní a flexibilní, že mohou být využity nejenom ve vojenských konfliktech, ale i při diplomatických jednáních (podpora spojenců, zastrašení nepřátel), při humanitárních katastrofách, či při získávání informací.
Zadruhé, síla by měla být používána pouze precizně a v rámci zásad. A tím se dostáváme k civilním ztrátám – ochrana obyvatelstva musí být na prvním místě, protože jedině tento přístup zajišťuje podporu a úspěch. Klíčem je tedy minimalizace „collateral damage“ , protože pokud není cílem porážka nepřítele, ale úspěch u obyvatelstva, méně je více.
Each time an errant bomb or a bomb accurately aimed but against the wrong target kills or hurts civilians, we risk setting our strategy back months, if not years. Despite the fact that the Taliban kill and maim far more than we do, civilian casualty incidents such as those we’ve recently seen in Afghanistan will hurt us more in the long run than any tactical success we may achieve against the enemy. People expect more from us. They have every right to expect more from us.
A konečně zatřetí, politika a strategie musejí být neustále v konfliktu. Podle něj by si vojáci možná přáli, aby politici stanovili strategii, pak šli z cesty a nechali její uvedení v život na armádě. Mullen tvrdí, že je to špatně. Strategie se podle něj musí vyvíjet s tím, jak se vyvíjí operace. A politici jsou nedílnou součástí tohoto procesu.
In other words, success in these types of wars is iterative; it is not decisive. There isn’t going to be a single day when we stand up and say, that’s it, it’s over, we’ve won. We will win but we will do so only over time and only after near constant reassessment and adjustment. Quite frankly, it will feel a lot less like a knock-out punch and a lot more like recovering from a long illness.
Výše uvedené je jenom velkou zkratkou Mullenova vystoupení, ale velice dobře to vystihuje změnu myšlení, která se v amerických ozbrojených silách za posledních devět let odehrála. Jde o pozitivní posun. Jakého bude mít trvání, těžko říct, ale už to, že se dospělo do tohoto bodu je velice přínosné jak pro teorii, tak pro praxi vedení a řízení konfliktů.
Co se týče druhého Mullenova bodu, tedy civilních ztrát, objevil se minulý týden, přesně v den, kdy měl admirál přednášku, ještě jeden zajímavý text. Napsal jej Marc Garlasco, který byl mimo jiné šéfem týmu vybírajícího cíle pro invazi do Iráku před sedmi lety. Už samotný začátek článku s názvem How to Cut Collateral Damage in Afghanistan asi hodně lidí naštve (respektive potvrdí vše špatné, co si o tehdejší éře mysleli):
When I was picking targets for the Iraq invasion as chief of high-value targeting for the Pentagon, collateral damage was a side issue. We treated civilian deaths like a fire drill: When they happened, it was seen as a media problem to be dealt with, not a sign we might need to change our procedures. Today, however, protecting civilians is taken as seriously as killing the target.
Pointa Garlascova textu je dosti provokativní – tvrdí totiž, že zatímco většina ozbrojených sil se přizpůsobuje novému přístupu – minimalizaci civilních ztrát – tak jediní, kteří to nezvládají jsou příslušníci speciálních sil. Tvrdí, že v letech 2007-2009 většina civilistů zahynula poté, co speciální síly, které se ocitly v kontaktu s nepřítelem, si zavolaly o vzdušnou podporu. Na příkladu incidentu z 21. února, kdy letoun vybombardoval konvoj civilistů ukazuje, že ve hře jsou i jiné (méně využívané) možnosti jak vyřešit situaci, než si zavolat o leteckou podporu.
But what does seem clear is that no U.S. forces were ever directly in danger, so options other than air power should have been on the table. Special Forces could have called in to other supporting troops with the aim of capturing the enemy. The military could have followed these on-the-run Taliban to even more Taliban. Instead they chose to fire.
Na závěr mám pro vás menší kvíz týkající se SF: Která země má nejvíce příslušníků speciálních sil na světě?
A) Rusko; B) Severní Korea a C) Izrael
Zamyslete se. Už víte? Pak pro kontrolu klikněte sem.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Komentáře | Comments