Příspěvky označené COIN
Nalévání filtrovaného vína III
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 10. 2010
Předchozí texty naleznete zde a zde
Existuje rozdíl mezi válkou v teorii a válkou, jaká je ve skutečnosti. (Carl von Clausewitz)
Ekosystém konfliktu dle Davida Kilcullena; Zdroj Three Pillars of Counterinsurgency
Protipovstalecký boj bývá často označován jako souboj o srdce a mysl obyvatel. Jde o přístup, který nejvíce závisí na nejnižších článcích armádního velení. Stalo se módou je nazývat strategičtí seržanti, nebo kapitáni. Ale aby jakákoliv taktika mohla uspět, je nutné vybrat odpovídající strategii. V armádě jsou proto mnohem důležitější strategičtí plukovníci a generálové.
Na konci minulého roku vybralo velení ISAF jako nejlepší možný směr k dosažení vítězství v Afghánistánu population-centric Strategy. Generál McCrystal ji představil jako upravenou iráckou variantu COIN přizpůsobenou na místní podmínky. Polní manuál protipovstaleckých operací FM 3-24 pokládá důraz na budování státu a demokracie v západním stylu, ekonomický rozvoj, právní stát, akceschopnou vládu a budování demokratického státu. Problém je aplikovat to na afghánské podmínky.
Je pochybné, jestli je afghánská společnost připravena na západní demokracii. A stejně pochybné je, jestli může NATO budovat demokratické instituce. Armády jsou ve své podstatě nedemokratické a jejich potenciál k budování demokracie není velký. Zatím toho Západ mnoho nasliboval, ale velmi málo splnil. Místní se proto cítí podvedeni.
Afghans, it seems, know the difference between genuine apologies and bribes, true commitment and false promises, generosity and self-interest. And since the whole point of COIN is to gain the hearts and minds of “the population,” those angry Afghans are a bad omen for the U.S. military and President Obama.
Jeden z hlavních pilířů populačně zaměřeného COIN, rekonstrukční projekty, jsou často mrháním peněz, respektive vedou k financování nepřítele. Otázka nezní jestli, ale jak velká část u něj skončí. Část fondů u něj skončí jako výpalné, další peníze si neoprávněně ponechají místní představitelé jako odměnu za zprostředkování kontraktu stavební firmě. To opět zdvihá mezi obyvateli vlnu nevole. Další část rozkradou místní warlordi. A všichni nakonec obviňují místní vládu z neschopnosti a posluhování cizincům.
Další modifikací COIN na místní podmínky bylo omezení pravidel pro použití síly (Rules of Engagement, ROE), aby se omezily ztráty civilního obyvatelstva. Vzorem byla populární rovnice 10-2=20: zabití dvou Talibanců z deseti neznamená, že zbývá osm povstalců, protože k odboji se připojí další příbuzní zabitých, aby vykonali pomstu. Čím méně zabitých tedy je, tím více popularity mají zahraniční síly mezi obyvateli.
Bohužel se ukázalo, že jde pouze o teoretickou hypotézu bez vztahu k realitě. Počet zabitých civilistů silami ISAF opravdu poklesl, ale Taliban jich zabil třikrát více! Popularitu vlády ani ISAF to nezvýšilo. Naopak, Afghánci obviňují vládu z neschopnosti zabránit vraždění.
Převedeno do jazyka matematiky: 10-0=10. A těch deset Talibanců může volně operovat, zastrašovat lidi, mlátit je a vraždit. A vy stále nic neděláte, abyste neporušil ROE a neohrozil civilisty. Výsledkem je z deseti Talibanců dvacet a z vašich deseti sympatizujících obyvatel zbudou možná dva.
Války nejsou soutěží krásy v popularitě, ale bezohledný souboj o moc. Nezvítězí ten, kdo je populárnější, ale ten kdo je silnější. Zastánci population-centric COIN si nepoložili zásadní otázku: Jestliže si NATO znepřátelí obyvatele náhodným zabitím, tak proč Taliban cíleně vraždí třikrát více lidí, bez toho aby si znepřátelil třikrát více lidí?
Omezení ROE dosáhlo absurdit hodných Hlavy XXII: hlídkování bez náboje v nábojové komoře, odmítnutí vypálení osvětlovacího granátu (po vyhoření by mohly zbytky náboje dopadnout do vesnice), Afghánec si mohl v dohledu COP kopat díru na cestě (velení odmítlo povolit střelbu – musela se vyslat Quick Reaction Force, QRF a než přijela, Afghánec utekl). Druhý den tam auto najelo na IED. Další den Afghánec znovu kopal díru a celé se to opakovalo.
The base commander reminded me of one of the principles of COIN: security should be established by non-lethal means. So most infantry missions are “presence patrols,” described by one officer as “walking around in places where we won’t get shot at just to show the Afs [Afghans] that we’re keeping them safe.”
Ztratili jsme respekt nepřítele, důvěru obyvatel, protože z nich děláme pokusné králíky a poklesla i morálka spojeneckých jednotek, které nevěří v správnost vytyčeného směru. Population-centric COIN v provedení Generála McChrystala by snad uspěl v Iráku v roce 2003 nebo v Afghánistánu v letech 2001-2004, ale ne dnes, kdy oblasti ovládá Taliban. Zápas o srdce a mysl prohráváme. Srdce jsme nezískali a rozum velí se od nás držet zpátky.
Throughout Afghanistan, insurgent attacks have gone up 51 percent since the official adoption of COIN as the strategy du jour. On this eastern front, where the commander had served six years earlier, he now faces a “surge” of intimidation, assassination, suicide attacks, roadside bombs, and fighters with greater technical capability than he has ever seen in Afghanistan.
Dokončení v sobotu
Nalévání filtrovaného vína II
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 10. 2010
Předchozí část naleznete zde.
Afghánští vojáci stojí u stožáru s afghánskou vlajkou po vyhnání Talibanu z hílmandského Mardžáh. 22. února 2010 vše vypadalo nadějněji; Foto Cpl. Mary E. Carlin, U.S. Marine Corps
Generál David Petraeus se v jednom rozhovoru zmínil o prvních náznacích zvratu v Hílmandu. Konkrétně popisoval zoufalou zprávu talibanského velitele v Mardžáh, zachycenou rozvědkou. Každopádně bude lepší, když si zopakujeme vývoj událostí v Mardžáh.
Po šesti týdnech přípravné fáze – shape – skládající se z cíleného zabíjení talibanských velitelů, diskusemi se zástupci místních šúr a dalších zpravodajských aktivit, začala 13. února operace Moštarak, při které bylo nasazeno 15 tisíc vojáků. Okres byl obsazen překvapivě lehce – povstalci raději přešli do ilegality, než aby se postavili na větší odpor.
Mohutné spojenecké seskupení skládající se ze šesti britských a amerických praporů, doplněné šesti afghánskými prapory (kandaky), zajistilo oblast a začalo odminovávat okresy Mardžáh a Nadi Ali. Samozřejmě, tak velké uskupení nebylo možné držet v oblasti příliš dlouho a tak začalo postupné stahování. V Mardžáh zůstaly dva prapory námořní pěchoty – 1-6Mar a 3-6Mar – doplněné třemi kandaky. Celkem šlo o 3500 vojáků na 70 tisíc obyvatel. Teoreticky to byl dostatečný počet na provádění COIN. Manuál FM 3-24 v článku 1-67, vyžaduje 20-25 vojáků na tisíc obyvatel. V Mardžáh to bylo 50. Síly by pravděpodobně stačily, pokud by byla prováděna klasická COIN kampaň a ne takzvané population-centric COIN (populačně zaměřené).
První problémy začaly při odjezdu zkušených armádních kandaků, přesunutých do Hílmandu z Regionálního velitelství Východ (RC-East) a sousedního Kandaháru. Byly nahrazeny nově stavěným afghánským četnictvem – ANCOP, které ISAF inzerovalo jako elitu ANP. Příslušníci ANCOP mají delší výcvik a dvojnásobný žold.
ANCOP se ukázal jen o vlas lepší než normální ANP. Jeho příslušníci se na hlídky odvážili jen s mariňáky, v noci spali na stanovištích, kouřili opium, a když už hlídkovali samostatně, zřídili si vlastní kontrolní stanoviště, na kterém odírali místní. Navázání vztahů s obyvateli se jim nedařilo, protože šlo většinou o Tádžiky ze severu mluvící jen dárí. Paštó uměli jen výjimečně.
Další eso v rukávu – dovezený guvernér Abdal Záhir – se ukázalo podobně neúčinné. Tento emigrant z Německa se ukázal jako neschopný, nevyvíjel dost aktivity, nepodařilo se mu získat důvěru místních a v červenci byl odvolán. Mariňáci se ocitli ve vzduchoprázdnu. Místní se chovali velmi rezervovaně a nedodávali dost tipů na Talibance.
Prapor 1-6Mar byl přece jen o něco úspěšnější. Měl štěstí na schopného velitele ANCOP který ovládal paštó a postupně se zapojil i do výuky místních dětí ve škole. Prapor operoval v jižní a střední části Mardžáh, navázal vztahy s místními a prožil relativně klidnou túru. Jestliže se tedy 10 zabitých a 214 zraněných dá nazvat klidnou službou…
Severní prapor 3-6Mar na tom byl o poznání hůře. Nedařilo se mu navázat spolupráci s místními obyvateli, takže do oblasti pronikali Talibanci z okolí. Žádosti o informace narážely na hradbu mlčení. Koncem dubna se počet tipů v celé oblasti znatelně snížil – Taliban se vrátil zpět. V květnu během sklizně opia nastalo chvilkové uklidnění, které ale bylo následováno dramatickým nárůstem bojů a nestability. Část pracovníků, kteří přijeli na sklizeň z Pákistánu, zůstala jako posila Talibanu!
Zhoršení situace si vynutilo osobní návštěvu generála Stanleyho McChrystala a velitele Regionálního velitelství jih (RC-South) generála Cartera a radikální změnu přístupu. Během 90 dní aplikování population-centric COIN nedosáhli mariňáci téměř ničeho. Ztráty za květen byly větší než za předchozí tři měsíce dohromady.
Předsunutá rota 3-6Mar která zachytávala talibanské útoky z pouště Sistáni se stáhla zpět do Mardžáh, aby posílila hlídky v hustěji zabydlených oblastech. Bylo zničeno 10 mostů, aby se ztížil pohyb povstalců v oblasti. A začal přísun posil.
Na hranici sousedního distriktu Nawa zřídila rota 3-3Mar řadu stanovišť, aby ztížila přesun Talibanu do Mardžáh z východu. Byl nasazen odřad zelených baretů SFODA (Special Forces Operational Detachment Alpha), který se zatím bezúspěšně pokoušel založit milice (místní se ovšem zatím příliš báli). Poslední posila pro mariňácký surge v Hílmandu – 1st Reconnaissance Bn – začal hlídkovat okolo Mardžáh, aby z oblasti vystrnadil povstalce. Definitivní uzavření oblasti severovýchodně od Mardžáh zajistili Britové během operace Black Prince na konci července. Obsadili město Sajdabád a zřídili zde základnu pro Battle Group 1st Lancs-CF Nadi Ali South.
Avšak ještě měsíc po zahájení nové mariňácké operace New Dawn (Nový úsvit) v Mardžáh, se lidé stále báli. Třeba zdravotníci námořnictva nabízeli během deseti dnů v červenci místním pomoc, ale ošetřili jen 97 pacientů. Považovali to za velký úspěch. Přitom si stačí vzpomenout na fronty před českými zdravotníky v Kábulu…
A právě v této době (17. srpna 2010) dostává generál Petraeus zprávu, že Talibanci v Mardžáh jsou na pokraji zhroucení. A v tom je ten problém. Sedmdesát tisíc obyvatel zajišťuje osádka 3500 vojáků plus asi 2000 dalších v bezprostředním okolí. Celý surge byl založen na rychlém obsazení a zničení povstalecké infrastruktury a následným předáním oblasti ANSF pod jistým dohledem ISAF. Uvolněné jednotky zatím měly obsadit další oblast a postup se měl opakovat.
Mardžáh ale ukazuje nereálnost načasování plánu: jednotkám bude trvat déle, než odstraní Taliban z oblasti, ANSF bude trvat déle, než dosáhne bojeschopnosti, ANSF bude trvat déle, než převezme vyčištěné oblasti a vládě bude trvat déle, než se ujme moci.
A hlavně, ISAF bude potřebovat více sil. I Marine expeditionary Force – MEF(Fwd) – nasadilo v Mardžáh poslední větší posilu. V listopadu převezme od Britů oblast Sangin, který si vyžádá dalších minimálně 1200 mariňáků. Kde vezme Námořní pěchota další lidi? Již dnes se mluví o vyklizení Salám Bazár v oblasti Now Zad kde operuje rota 1-2Mar, aby se mohl zintenzivnit COIN jinde.
Ale Hílmand byl jen vedlejší cíl surge. Hlavním cílem byl Kandahár a okolní okresy. V rámci Moštaraku působilo 15 000 vojáků na 70 000 obyvatel. Kandahár a okolí má 750 tisíc obyvatel. K dispozici jen přitom jen 2500 Kanaďanů, 8500 Američanů a 12 000 ANSF. Úplně poslední brigáda Obamova surge – 4-101 IBCT – je určena pro RC-East. Poláci z ní mají slíbený jeden prapor, zbytek půjde do provincie Paktika. Posila se rozpustí stejně rychle, jako voda v písku.
Ani RC-East na tom není se silami lépe. V dubnu bylo vyklizeno údolí Korengal a dnes se zvažuje vyklizení celého údolí řeky Pech. Mimochodem, povodí řek Pech a Konar tvoří několik přilehlých údolí, které byly vyklizeny v roce 2008 (přepad COP Wanat), Kamdeš vyklizený v roce 2009 (přepad COP Keating) a Korengal vyklizený v roce 2010 (několik COP v údolí bylo permanentně několik let v obležení).
Situace se zhoršuje i v dřívější oáze stability Dželalabádu, jednoho z nejdůležitějších měst Afghánistánu. Leží v provincii Nangahar na silnici Kábul-Torkham, nejdůležitější spojnici s Pákistánem. Až do letošního roku zde byla situace klidná, cizinci se mohli v městě volně pohybovat. Síly ISAF mají základnu FOB Fenty nedaleko města, ale v Dželalabádu samotném zatím hlídkovaly jen afghánské síly.
Problémy začaly explozemi na silnici do Pákistánu ve větší vzdálenosti od města. Pak začaly vybuchovat bomby ve městě a na začátku srpna Taliban zakázal holičství a prodej DVD a CD, protože jde o neislámské činnosti. Během jediné noci se obchody s dotčeným zbožím zavřely. Pár set metrů od FOB… Takovou moc má dnes Taliban v Dželalabádu.
Situace se stále zhoršuje – za první tři dny v září explodovalo šest IED, bylo odpáleno 16 raket a před guvernérským palácem byl zabit šéf okresu. Dželalabád je přitom mnohem důležitější, než nějaká díra v Hílmandu.
Pokračování ve čtvrtek
Nalévání filtrovaného vína I
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 24. 10. 2010
Námořní pěšák z 2. praporu, 9. regimentu pečlivě prohledává půdu během výcviku poté, co jeho detektor zaznamenal přítomnost kovu (5. srpna 2010); Foto Lance Cpl. Andrew D. Johnston, U.S. Marine Corps
Nedávno se na OWOP objevily dva články, které se pokusily odhadnout současný vývoj v Afghánistánu s poukazem na oficiální zdroje nebo rozhovor s COMISAF generálem Petraeusem. Netvrdím, že to jsou zdroje špatné, ale jelikož jde o zdroje oficiální, musíme je brát s rezervou.
Jak se říká, první obětí války je vždy pravda. Pokusím se informace trochu doplnit a současně analyzovat na základě dalších pramenů. Jde sice také o zdroje OSINT (Open Source Intelligence), ale umožní člověku vidět situaci v reálnějších kulisách.
Incidenty IED
Letos v červenci dosáhl počet incidentů způsobených nástražnými výbušnými systémy (IED) více jak 1300. To je meziroční nárůst o 42 procent. Počet zraněných při explozích narostl na 399 – meziročně tedy o 68 procent.
Počet IED viditelně narostl a zlepšila se i jejich kvalita. Skutečnost je ale ještě o něco horší, protože Američané meziročně znatelně zlepšili bezpečnostní opatření. Minulý rok ještě jezdili v humvee, což dnes nepřipadá v úvahu. Před rokem bylo v Afghánistánu tři tisíce vozidel kategorie MRAP, dnes již 9400. Minulý rok měli k dispozici 24 silničních odminovacích odřadů (Route Clearance Patrol, RCP), letos jich je již 75. Mezinárodní síly ISAF jsou schopné vyčistit třikrát více cest, než před rokem, přesunují se jen v MRAPech a přesto počet zraněných narostl o 68 procent.
Potíže Talibanu s dodávkou dílů a výbušnin z polotovární výroby z Pakistánu zřejmě také nehrozí, protože počet IED trvale stoupá. Afghánská policie dokonce 15. srpna zabavila náklaďák se sedmnácti tunami průmyslového hnojiva používaného k výrobě výbušnin. Tento náklad zcela jistě nebyl ojedinělý.
To nejhorší je ale chybějící spolupráce obyvatel v boji s IED. Tipy jsou jedním z nejdůležitějších indikátorů úspěchu při counterinsurgency (COIN). Když není obyvatelstvo ochotno spolupracovat, vítězství nad povstalci je nemožné. Tipy v boji proti IED nemůžou nahradit žádné technické prostředky, jako jsou bezpilotní letadla, aerostaty nebo SIGINT. Počet nalezených IED s pomocí místního obyvatelstva ale meziročně klesl na polovinu. A to se minulý rok za informace ještě neplatilo.
Informací od místních obyvatel začíná ubývat i v dříve klidných oblastech jako je například Garmšir v Hílmandu, který byl obsazený námořní pěchotou loni v červenci během operace Chandžár. V bývalé baště Talibanu mariňáci zajistili takovou bezpečnost, že mohli hlídkovat bez neprůstřelných vest. V posledních měsících se ale Taliban začíná vracet a proud informací od obyvatel vysychá.
Shaping, aneb tvarování
Spojenecké síly zvláštního určení a bezpilotní prostředky (UAV) během 90 dnů zabily nebo zajaly 365 vyšších, či středních velitelů Talibanu. K tomu zatkly 1335 bojovníků a dalších 1031 zabili. Vyřazení 365 velitelů by možná rozložilo armádu západního střihu s centralizovaným řízením. Ale v Afghánistánu nic takového není. Skupiny povstalců tam bojují od vesnice k vesnici, od údolí k údolí a mění aliance, jak se jim to hodí. Je tam jistý stupeň strategického řízení, ale stále nevíme, jak to tam doopravdy funguje. Pro povstalce nebude obtížné najít velitele – nemusí to být žádný genius. Stačí, když bude držet současný kurz operací.
Velkou neznámou je, kdo to je vyšší nebo střední velitel? Velitelství ISAF nemá upřesněnu metodiku jak rozlišovat povstalecké vůdce. Má pod sebou 10 nebo 1000 povstalců? A počítají se jen bojovníci, nebo i neozbrojení příznivci, kterých může být desetkrát tolik?
Celkové ztráty jsou 2731 povstalců. Ignorujme děravý afghánský vězeňský systém. Značná část zatčených je již totiž zřejmě z vězení venku. Dosud se tvrdilo, že povstalců je přibližně 20-30 tisíc. To by ale utrpěli desetinové ztráty během čtvrt roku a museli by alespoň částečně omezit operace. K žádným náznakům omezení aktivit však nedošlo.
Naopak, podle ISAF, těžce zasažená Haqqani Network zahájila vlnu útoků proti obrovským základnám jako je Bagrám, Salerno, Chapman a Fenty na východě země. Očividně ji nedělá starosti obětovat 10-20 bojovníků při zdánlivě nesmyslných útocích, které mají mizivou naději na úspěch.
ISAF tyto útoky bez problémů odráží. Nicméně akce mají jiný účel, než si lidé ze Západu myslí. Jde o vzkaz Afgháncům: Taliban může snadno útočit i na velké předsunuté základny (FOB) s osádkou několika tisíc vojáků, kteří tomu nejsou schopní zabránit, i když jsou obklopeni kilometry bariér, soustavou kamer, radarů a čidel. Američané se přitom za bránu základny odváží jen v koloně s minimálně čtyřmi MRAPy. Jak může ISAF chránit běžné Afghánce, když si neumí ohlídat vlastní dvorek?
Další věcí je zpravodajské selhání. Jak je vůbec možné, že k útoku došlo, aniž by byla základna varována obyvateli? Tisíce vojáků z Bagrámu, Salerna, Fenty či kandahárského letiště měly osm až devět let na vybudování sítě agentů v okolí osmi kilometrů kolem – což je dostřel 107 mm raket. Existují tyto sítě? Nebo je povstalci již eliminovali?
Jestliže by byly údery proti talibanskému velení účinné, začala by se pomalu drolit povstalecká organizace. Bojovníci by začali přebíhat na vládní stranu. Pro tento případ připravili spojenci Reintegrační program, který by umožnil Taliby znovu zařadit do společnosti. Musí se jim zajistit beztrestnost, živobytí a ochrana pro ně a jejich rodiny před bývalými spolubojovníky. Přeběhlíci se využijí k získání zpravodajských informací a k propagandě.
K činnosti programu jsou potřeba peníze, které zahraniční dárci přislíbili na Londýnské konferenci letos v únoru. Program ale de facto zamrzl. Ze Západu nedorazily peníze, části afghánským politikům se program nelíbí a místní administrativa a ISAF nejsou schopni program efektivně řídit.
Do srpna se podařilo utratit jen 200 tisíc amerických dolarů z letos USA vyčleněných 100 milionů. To ale nevadí, protože programu chybí to nejdůležitější – zájemci z řad povstalců. Od dubna se jich přihlásilo jen 100. Zřejmě Talibanci nevidí důvod se přidávat k prohrávající straně.
Žádná vojenská akce nezůstane bez odezvy. Zatímco ISAF se snaží „tvarovat terén“ před vyčišťovací operací (shaping), Taliban zahájil counter-shaping. Začal vyvražďovat vládní úředníky, šéfy distriktů, náčelníky, provládní imámy, nebo velitele Afghánské národní policie (ANP). Meziročně cílené vraždy narostly o 95 procent! Jde přitom o lidi, které nelze snadno nahradit v žádném státě, natož v zaostalém Afghánistánu s velmi omezenou vrstvou vzdělaných lidí.
V Kandaháru se počet vražd zvýšil z jedné až dvou týdně na jednu až dvě denně. Situace v městě je o to horší že tvoří mocenskou základnu Karzáího rodiny. Afghánská vláda se pokusila před zahájení vyčišťovací operace Hamkari najít 114 pracovníků. A i když nakonec snížila standardy, sehnala jen čtyři! Nikdo není ochoten riskovat život. Když ISAF neumí ochránit šéfa okresu, jak může chránit normální lidi?
Potíže s nahrazováním lidí bude mít mnohem větší afghánská vláda – je obtížné sehnat schopného úředníka nebo učitele za mnohem menší plat, než má negramotný voják, kterého na rozdíl od vlády platí Američané. Bez státních zaměstnanců není možné vybírat daně, provozovat školy, soudy, zdravotní střediska, či organizovat rozvoj oblastí. ISAF snadno obsadí jakoukoliv oblast, ale na to, aby ji udržel, musí zajistit bezpečnost. A zde nestačí jen vojáci a policisté, které ISAF chrlí po tisících. Pro další stabilizační fázi – nazývanou hold (udržet; jde o „trojici“ následující po shape – clear, hold a build) – jsou zapotřebí i zaměstnanci státní správy, kteří dokáží přežít útoky Talibanu.
Pokračování v úterý
Souboj směrnic
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 29. 7. 2010
Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus (vlevo) a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v Kandaháru (19. července 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail,U.S. Army
Před pár dny vydal generál David Petraeus novou Counterinsurgency směrnici pro ISAF. Jde o 24 bodů, které nikterak nevybočují z toho, co se dá nalézt ve Field Manualu 3-24 Counterinsurgency a Kilcullenových 28 bodech.
První čtyři body se samozřejmě týkají populace – zajištění její bezpečnosti, života s ní, boj s „kulturou nedotknutelnosti“ a pomoci Afgháncům s vybudováním odpovědné vlády. Podobných bodů je tam ještě pět, respektive ještě o několik více, ale ty jsou tak „napůl“. Nejde o nic nového, ale když si člověk novou směrnici přečte, cítí se dostatečně poučený – je naprosto jednoduchá a velice jasně napsaná. Na konci vyzývá k převzetí aktivity na nejnižších úrovních. Bod 22 zní:
Empover subordinates. Resource to enable decentralized action. Push assets and authorities down to those who most need them and can actually use them. Flatten reporting chains (while maintaining hierarchical decision chains). Remember that it is those at tactical levels – the so called “strategic sergeants” and “strategic captains” – who turn big ideas in counterinsurgency operations into reality on the ground.
A poslední bod zní:
Exercise initiative. In the absence of guidance or orders, figure out what the orders should have been and execute them aggressively.
Na konci, vedle podpisu je rukou připsáno: „Je mi ctí s vámi, opět, soužit v Afghánistánu“. Těch 24 Petraeusových bodů je velice úsporná verze loňské směrnice, nyní již civilisty Stanleyho McChrystala („Moje služba neskončila tak, jak bych si přál.“). Byť byla obsáhlejší, i z toho důvodu, že bylo nutné více vysvětlovat a zavádět více nového, přesto nebyla vůbec špatná. Ale samozřejmě se na ní dala nalézt řada much.
Generál Petraeus ovšem nevydal směrnici sám. Druhým mužem na bojišti, který měl potřebu instruovat své muže, je vůdce Talibanu Mulla Omar. Prakticky přesně před rokem vydal knihu o 67 článcích, která se hodně soustředila na „získání populace“ na svou stranu. V jednom článku třeba nabádal, aby jeho „podřízení“ byli opatrnější se sebevražednými útoky, více hleděli chránit populaci a lépe zacházeli se zajatci. Nestalo se z toho vcelku nic. Letos si vystačil s pěti body, které jsou naprosto jasné a jakoby zároveň rušily pokyny v knize z loňského roku:
- Fight coalition forces to the death without withdrawing or surrendering; attempt to capture coalition forces whenever possible.
- Capture and kill any Afghan who is supporting and/or working for coalition forces or the Government of the Islamic Republic of Afghanistan.
- Capture and kill any Afghan women who are helping or providing information to coalition forces.
- Recruit anyone that has access to coalition force bases and have the ability to collect detailed information about coalition forces.
- Purchase or obtain more heavy weapons such as rocket-propelled grenades, machine guns and anti-aircraft machine guns.
Spojenci toho okamžitě využili a začali šířit body dva a tři spolu s informacemi o útocích na Afghánce. Talibanu COIN příliš nesedí, ale hlavně zřejmě cítí, že nemá sebemenší důvod si komplikovat život, protože v tuto chvíli je populace k Talibanu neutrální, či je mu nakloněná.
O tom, že si povstalci dělají vcelku, co chtějí, svědčí radikální nárůst počtu improvizovaných výbušných systémů (IED). Skok nastal loni v létě v souvislosti s ofenzivou v Hílmandu. Dobrý postřeh měl Anthony Cordesman ze CSIS, který IED označil za ekvivalent Stingeru, protože umožní povstaleckým silám držet v šachu mnohem rozvinutějšího a vybavenějšího protivníka.
As can be seen from the chart labeled “Lethality of IEDs Over Time,” the number of deaths per IED attack has “stabilized” at below 20 percent since April 2009. In March of this year, 434 IEDs detonated, resulting in 22 coalition troops killed and 252 wounded. In April, 475 IEDs detonated, resulting in 17 killed and 230 wounded. In May, 544 IEDs detonated, killing 34 coalition troops and wounding 250.
Coalition troops casualty rates from IED attacks approaching 300 per month is a grim statistic. Yet, it is a marked improvement over casualty rates per incident from summer 2009. During July 2009, 450 IEDs detonated, killing 49 and wounding 237 coalition troops. The next month, 554 IEDs detonated, killing 55 troops and wounding 333.
Boj proti povstalcům
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 7. 2010
V dubnu jsem zde psal o brožuře Zkušenosti z operací 2/2010 Boj proti povstalcům, kterou vydalo Velitelství výcviku – vojenská akademie, Institut doktrín. Stěžoval jsem si tehdy, že byť bych onu publikaci chtěl, nedařilo se mi ji získat, protože byť nebyla utajená, nebyla tak zcela veřejná.
Všechny materiály, ze kterých plukovník Tomáš Rak čerpal se dají přitom najít na internetu. Respektive dva z nich legálně, třetí na WikiLeaks: The LAV III in counter-insurgency warfare – tactical lessons learned od Benjamina J. Richarda, U.S., Indonesian Marines Patrol Java od Andrewa S. Avitta a Patrolling, intelligence and Information Operations News Letter No. 05-27. A stačí se podívat třeba na U.S. Army & Marine Corps Counterinsurgency Center (doporučuji odkaz „Knowledge“), či na dobře známý web Small Wars Journal, hlavně na diskuse pod texty, aby se člověk dozvěděl možná i více detailů o nasazení v Iráku a Afghánistánu, než v uvedené brožuře.
Nicméně, jedna dobrá duše mi ji sehnala, takže jsem si ji mohl přečíst. Bohužel kvůli zaneprázdněnosti jsem se k tomu, abych o ní napsal, dostal až teď. Ale lépe později, než nikdy.
Counterinsurgency, neboli boj proti povstalcům je na těchto stránkách už rok poměrně častým tématem. Uvedená publikace z Vyškova patří k textům, který se ani tak nezabývá teoretickými aspekty, jako praktickou zkušeností (lessons learned) jedné jednotky ze dvou míst v Iráku. Konkrétně jde o TF Bandit, jehož jádro bylo tvořeno 1. praporem 37. obrněného pluku pěchoty. Jednotka byla v roce 2006 nasazena nejprve v provincii Niniveh a poté v Anbáru.
První část publikace se hodně věnuje budování předsunutých postavení a zkušenostem při jejich výstavbě. Jednotce se velice osvědčily tanky M1A1 jak při výstavbě, respektive zajištění okolí, tak i jako „pozorovací stanoviště“. Podobně vhodným prostředkem v zastavěném terénu byla i bojová vozidla pěchoty Bradley.
Nasazení TF Bandit v prostoru provincie Niniveh potvrdilo, že obrněná bojová technika má v soudobém bojišti v zastavěném prostoru stále velký význam. Tanky M1 Abrams a bojová vozidla pěchoty M2/M3 Bradley nasazovaná spolu s jednotkami iráckých ozbrojených sil se ukázaly jako velmi účinný prostředek ničení nepřítele. Těžké obrněné jednotky byly rozhodující součástí bojové síly…
Další část brožurky se věnuje konkrétním zkušenostem a doporučením pro provádění COIN na úrovni roty a čety. Tato pasáž může chvílemi připomínat rady Mistra Suna v nějakém strohém překladu – a že jich v češtině, ne příliš šťastných, vyšlo několik. Například:
Jestliže hovoříte se 100 osobami, něco užitečného vám řekne zhruba 15 z nich a možná tři se stanou informátoři. Nicméně, hovoříte-li se 100 lidmi, začínáte s každým z nich navazovat vztah…
Hlídkám je třeba dát co nejvíce užitečných informací. Je lepší stanovit více úkolů, které jsou hlídky schopné snadno splnit, než nedělat vůbec nic…
Je třeba provést podrobnou analýzu situace nepřítele a formulovat ji jednoduchými a srozumitelnými pojmy tak, aby ji podřízení správně pochopili…
Jednotlivé rady a postřehy dokumentují zásady provádění protipovstaleckých operací zaměřených na získání podpory civilního obyvatelstva. Jde o klasické a dobře známé úvahy, které jsou doprovozeny ukázkou konkrétního rozhovoru, získáváním informátorů, poskytováním zdravotní péče apod.
Publikace z Vyškova by v anglosaském, či frankofonním prostředí zapadla, protože podobných textů, jak praktických, tak teoretických, se v posledních letech vyrojilo velké množství. V českém prostředí je ovšem její vydání záslužným činem, protože pokud se nepletu, žádná podobná publikace v češtině neexistuje (pokud o nějaké další víte, dejte mi vědět). Tato brožurka mužů dobře plnit svůj úkol – na malém prostoru seznámit vojáky, kteří například vyjíždějí do misí, se základními zkušenostmi s COIN. Osvěžením jsou i fotografie, byť ne příliš v dobré kvalitě.
Vytknul bych pouze jazyk a stylistiku. Text je totiž místy velice toporný. A drobná poznámka na okraj, nebyl jsem si jist, co je cílem publikace – zda jde pouze o představení několika konkrétních postřehů vojákům, kteří o COIN nevědí nic, či jestli byla ambice vyšší. V prvním případě by bylo vše v pořádku, v druhém nikoli. Postrádal jsem například alespoň několika stránkový úvod, který by COIN uvedl do širších historických souvislostí.
Publikace vyšla v pěti stech výtiscích. Snad to bude stačit, aby se dostala do rukou těm, kteří ji mohou nejvíce využít – k vojákům, kteří vyjíždějí do Afghánistánu (byť Irák není Afghánistán, přesto jsou některé zkušenosti přenositelné). Dostává se k těm, kteří ji mohou využít?
Zachránce David Petraeus a nové starosti
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 23. 6. 2010
Generál David Petraeus pózuje fotografům s guvernérem Mardžáh hadži Zahírem (květen 2010); Foto Lance Cpl. Andres J. Lugo, U.S. Marine Corps
Pokud by někdy chtěl být generál David McKiernan škodolibý, měl by teď tu nejlepší příležitost. Před necelým rokem předčasně opouštěl post šéfa ISAFu kvůli tomu, že není ten pravý na práci v Afghánistánu (což do značné míry sedí). Jeho nástupce generál Stanley McChrystal měl velkou podporu ministra obrany Roberta Gatese a velitele CENTCOMu generála Davida Petraeuse. Ale kvůli tomu, že si zcela nediplomaticky pustil pusu na špacír v časopise Rolling Stone, jej prezident Barack Obama odvolal. Přesněji, přijal jeho rezignaci.
Nejprve jsem si říkal, že by možná bylo takticky výhodné, kdyby Obama McCrystala nevyhodil, jen mu dal „podmínku“, veřejně by mu „vyčinil“ a poslal by ho zpátky. Nicméně tato úvaha je samozřejmě nesmyslná a vyhazov byla jediná možnost, jak Obama mohl ukázat, kdo je v domě pánem a zároveň jasně obtáhnout čáry, které vymezují civilní kontrolu nad ozbrojenými silami.
Mr. Obama said he had done so not out of personal insult over a magazine article featuring contemptuous quotes from the general and his staff about senior administration officials, but because it showed the general had not met standards of behavior for a commander, which threatened to erode trust among administration and military officials, as well as undermine civilian control of the military. “War is bigger than any one man or woman, whether a private, a general or president,” Mr. Obama said. “As difficult as it is to lose General McChrystal, I believe it is the right decision for our national security.” “I welcome debate among my team,” he said, “but I won’t tolerate division.”
Možná si vzpomenete na poznámku Michaela Yona o tom, že už nevěří McChrystalovi, protože mu válka přerůstá přes hlavu. Přemýšlel jsem, jak to že se generál McChrystal nechal takhle nachytat. On nikdy nebyl diplomat, ani si nebral servítky. V tom možná může připomínat generála Douglase MacArthura, kterého prezident Harry Truman kvůli jeho poznámkám také mohl jedině vyhodit. Podle toho, co jsem si tak pročítal, může McChrystal připomínat MacArthura ještě jednou věcí – jistotou, že je neodvolatelný. V tom se ovšem McChrystal i MacArthur spletli.
Michael Hastings, který svým článkem skandál způsobil, podle všeho neprovedl žádnou „levárnu“. Neporušil žádná dohodnutá pravidla. Prostě zaznamenával, co generál McChrystal a lidé kolem něj říkali. A oni bohorovně, jisti si zřejmě tím, že na ně nikdo nesáhne, vyprávěli. A přitom stačí tak málo. Například:
2. Establish ground rules. If you have an embedded reporter, you need to say something like, anything you hear inside my tent is off the record until you check it with us. This goes triple for any event involving alcohol.
Je docela zajímavé si pročíst texty, které Michael Hastings v posledních pár dnech napsal na stránky Rolling Stone. Třeba poznámku o tom, jak jej kdosi přesvědčoval, že McChrystal nemůže být vyhozen, a že si generálové s prezidentem do jisté míry dělají, co chtějí. Nebo, kterak po odchodu generála spadne mnohým vojákům kámen ze srdce, protože jim vadí svázané ruce při operacích kvůli snaze maximálně omezit civilní ztráty. A pak, pokud si člověk přečte jeden z posledních textů, pochopí, v čem je problém. Hastings reagoval na Obamova (správná) slova, že jde o „výměnu lidí, nikoli o změnu politiky“ takto:
That’s precisely the problem. Changing generals isn’t likely to resolve the real trouble in Afghanistan: the fundamental flaws in the U.S. strategy of counterinsurgency.
Do Afghánistánu teď míří zřejmě hlavní postava současného counterinsurgency generál David Petraeus. Nemá smysl snad rozebírat, že to nebude mít vůbec jednoduché, ba právě naopak. Nic na tom nezmění ani to, že je dobře obeznámen se situací na zemi, je legendou, takže má plnou podporu vojáků, umí se pohybovat mezi politiky, takže má podporu Bílého domu i ministerstva zahraničí a je diplomat, což mu může pomoci při dojednávání dohod s představiteli kmenů a afghánskými i pákistánskými politiky. Největší problémy jsou v tom, že plány generála Stanleyho McChrystala nejdou podle předpokladů, takže je bude zapotřebí upravit a hlavně, příliš se nezměnil ani časový horizont – nejpozději na konci roku musejí přijít dobré zprávy a za rok bude nutné alespoň nějaké vojáky stáhnout.
Generál Stanley McChrystal a jeho strategie v zásadě nedostali šanci. Barack Obama mu dal zelenou, včetně navýšení sil, teprve loni na podzim (do té doby probíhaly vesměs jenom plánování a přípravy). Vojáci začali do Afghánistánu proudit letos na začátku roku, takže McChrystal dostal na aplikaci toho, co vymyslel, přibližně čtyři měsíce. Samozřejmě, mohl ho mít víc, pokud by nepřestoupil pravidla. Barack Obama asi neměl mnoho na výběr z lidí, které může do Afghánistánu poslat. David Petraeus je dobrá volba, byť někdo může kvůli kolapsu při slyšení v Kongresu třeba pochybovat o jeho zdravotním stavu.
Prezident si však Petraeusovým jmenováním vytvořil velký problém: Kdo Petraeuse vystřídá v čele CENTCOMu? V současnosti jde o klíčový post, který nemůže zastávat někdo, kdo není diplomat a nemá podporu jak vojáků, tak civilistů nejenom v USA, ale především na Středním východě. Prezident bude muset rychle najít náhradu, což nebude snadné.
Generál David Petraeus může nyní znovu ukázat, jaké umí dělat zázraky. Pokud by se mu podařilo situaci zklidnit, zachovat spojencům tvář a přinést „čestný mír“, mohl by jít ve šlépějích jiného slavného generála Dwighta Eisenhowera a ocitnout se v budoucnu i v Bílém domě. Ale také to dobře dopadnout nemusí. Jak jízlivě poznamenává Hastings, který zařídil Stanleymu McChrystalovi důchod:
Assuming the never-ending conflict in Afghanistan doesn’t destroy his reputation as a military genius, perhaps Petraeus will find himself in the Oval Office in 2016, still overseeing a war that is already the longest in American history.
Kde se rozhoduje o vítězství
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 22. 6. 2010
Předem se chci omluvit za dvoudenní výpadek OWOP. Na vině jsem já a moje nepozornost. Nicméně vše je již napraveno.
Na stejné notě, ale možná až příliš sami. Ministr obrany Robert Gates s generálem Stanley McChrystalem v Bruselu; Foto Master Sgt. Jerry Morrison, DoD
Devět let poté, co spojenci přišli do Afghánistánu, prý stále pořádně neumějí komunikovat s Afghánci. Nepochopení kultury a podpora zkorumpované vládě Hámida Karzáího jsou důvodem, proč povstalci snadno rekrutují bojovníky. To se má mimo jiné pravit v dokumentu vypracovaném americkými zpravodajci, o kterém informoval Washington Examiner.
„We’re getting beat up,“ said a U.S. military official with direct knowledge of a classified military report titled „The State of the Taliban,“ which was published late last year and updated in January. „They [the Taliban] know their own people — they are culturally accurate. We know the facts but we are culturally inaccurate. The main message in the reports is that we don’t fully understand our enemy and we are not clearly communicating our message to the people.“
V materiálu se také uvádí, že Taliban rozmístil o 94 procent více IED, než loni. Spojenci jsou i poměrně nešikovní v provádění propagandy směrem k Afgháncům. Podle taktéž dnešního článku ve Washington Postu zase Američané platí desítky milionů dolarů „warlordům“, zkorumpovaným úředníkům a Talibanu za to, aby konvoje se zásobami mohly bezpečně projíždět Afghánistánem.
The security arrangements, part of a $2.16 billion transport contract, violate laws on the use of private contractors, as well as Defense Departmen tregulations, and „dramatically undermine“ larger U.S. objectives of curtailing corruption and strengthening effective governance in Afghanistan, a report released late Monday said. The report describes a Defense Department that is well aware that some of the money paid to contractors winds up in the hands of warlords and insurgents. Military logisticians on the ground are focused on getting supplies where they are needed and have „virtually no understanding of how security is actually provided“ for the local truck convoys that transport more than 70 percent of all goods and materials used by U.S. troops.
Americké ozbrojené síly už zahájily údajně několik vyšetřování týkajících se úplatků v Afghánistánu. Faktem je, že zmiňovaná zpráva neprokazuje, že by peníze z úplatku šly přímo Talibanu, ale jeden manažer přepravní firmy odhaduje, že povstalci mohou na „výpalném“ dostat tak 1,6 milionu až dva miliony dolarů týdně.
Minulý měsíc vyšla kniha Jonathana Altera The Promise o prvním roce Obamovy vlády. Je v ní citován mimo jiné i viceprezident John Biden, který měl (někdy) říct:
…“in July of 2011 you’re going to see a whole lot of people moving out, bet on it.”
Hned se k tomu musel vyjádřit ministr obrany Robert Gates, který publikum ujišťoval, že viceprezidenta nikdy nic takového neslyšel, že je to pouze v knize a že situace v Kandaháru není snadná, ale že dochází k pokroku.
“I’ve been here before three years ago with Iraq,” he said, noting that the new Afghanistan strategy has only been in place for several months. “I think there’s a rush to judgment.” Gates tried to downplay trouble in Kandahar and McChrystal’s comments that the military operation in Marja is a “bleeding ulcer”.
A konečně, generál Stanley McChrystal se omlouval za výroky v časopise Rolling Stones mimo jiné na adresu Richarda Holbrooka, viceprezidenta Bidena a poradce pro národní bezpečnost Jamese Jonese („klaun, který se zasekl v roce 1985“). Byl povolán na kobereček do Washingtonu, kde se má zítra sejít s prezidentem Barackem Obamou a vysvětlovat a vysvětlovat. Otevřená je prý i možnost jeho odvolání.
Duncan Boothby, a special assistant to Gen McChrystal who organised the Rolling Stone journalist’s access to the commander, has resigned as a result of the article. A spokesman for the Chairman of the Joint Chiefs of Staff Adm Mike Mullen said the admiral had telephoned Gen McChrystal and „expressed his deep disappointment in the piece and the comments“. Gen McChrystal has attempted to limit the damage in advance of Rolling Stone hitting the newsstands. He said in a statement: „I extend my sincerest apology for this profile. „It was a mistake reflecting poor judgement and should never have happened.“
Výše uvedené se nedá asi shodit jen tak ze stolu a říct: Příliš povyku pro nic. Je to spíše ukázka toho, o čem zde debatujeme už řadu měsíců. Strategie, kterou prosazuje Stanley McChrystal je zcela správná, ale COIN vyžaduje mimo jiné flexibilitu a hlavně trpělivost. Situace v Afghánistánu je mnohem složitější, než v Iráku, přičemž politický tlak a netrpělivost je mnohem větší, než byla kdykoli tam. Těžko říct, jestli Barack Obama generála odvolá, ale každopádně hluboké propasti jsou vykopány. Možná už dlouho, ale pouze se to dařilo zakrývat.
Pro působení západních sil v Afghánistánu to neznamená nic dobrého. „Ofenziva“ v Kandaháru je odsunutá o řadu měsíců, protože situace v Mardžáh je složitější, než se čekalo. Je to chyba strategie? Na toto tvrzení je příliš brzy. Ale lidem ve Washingtonu už došla trpělivost. Obávám se, že i v případě Afghánistánu se potvrdí, že o úspěších a neúspěších ve válkách se mnohdy rozhoduje především v hlavních městech daleko od fronty. Blízcí prezidenta (a možná i on sám) chtějí afghánskou misi začít ukončovat dle vysněného plánu, to znamená příští rok. Chtějí nějaké dobré zprávy a těch se moc nedostává. Alespoň ne v amerických médiích. Aplikace counterinsurgency může v některých chvílích vypadat beznadějně, ale pak může dojít ke zlomu. Důstojníci, kteří vsadili v posledních letech na COIN by si podobnou odměnu zasloužili. Jinak se může stát, že se COIN opět vrátí, obrazně řečeno, do zaprášených knihoven.
Jediný, kdo mě v záplavě špatných zpráv potěšil je optimista John Nagl (mimo jiné autor Learning to Eat Soup with a Knife: Counterinsurgency lessons from Malaya and Vietnam) s textem We Can Still Win the War: Things are Grim in Afghanistan, but Victory Remains in Sight.
The war in Afghanistan is winnable for three reasons: because for the first time the coalition fighting there has the right strategy and the resources to begin to implement it, because the Taliban are losing their sanctuaries in Pakistan and because the Afghan government and the security forces are growing in capability and numbers. None of these trends is irreversible, and they are not in themselves determinants of victory. But they demonstrate that the war can be won if we display the kind of determination that defeating an insurgency requires.
Ami-go Home! aneb COIN do rukou Iráčanů
Autor: Jakub Szanto Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 2. 6. 2010
Jakub Szántó z České televize a jeho kolega, kameraman Petr Svidenský byli od 6. do 22. května s americkými jednotkami v Iráku. Jsem rád, že Jakub byl ochoten něco pro OWOP o tamní situaci napsat. Je to jeho první příspěvek pro OWOP.
Kurdský pešmerga; Foto Jakub Szántó, ČT
Naším hlavním cílem bylo zpravodajsky pokrýt stahování jednotek ze země v souladu s Obamovým plánem, podle kterého má v zemi po konci srpna zůstat jen 50 tisíc mužů a žen v uniformách (z maximálního počtu 168 000 po tzv. Surge v roce 2007). Přiděleni jsme byli k 1/64 Armor Regiment, 2nd Combat Team, který je v těchto dnech na základně na FOB Marez ležící na okraji severoiráckého Mosulu. Právě tato jednotka má mimo jiné za úkol podporovat irácké jednotky v rámci counterinsurgency a zároveň zažívá postupný přechod z aktivních bojových operací na logistickou a zpravodajskou podporu místních iráckých bezpečnostních sil.
FOB Marez v tuto chvíli hostí necelých šest tisíc koaličních, převážně amerických, vojáků a civilních kontraktorů, kteří mají na starost zajištění chodu základny, včetně tzv. Force Protection neboli vnější ochrany báze i její vnitřní bezpečnosti. Jen pro zajímavost: kontraktorské firmy zaměstnávají nebývale pestrou národností směsici: společnost Serka, která zajišťuje chod kantýn, sprch a toalet, zaměstnává převážně Nepálce a Indy; EODT zajišťující Force Protection vedou bosenští Srbové, o vlastní hlídky se starají ugandští vojáci, kterých je v Iráku kolem 10 000! Camp Marez spolu se sousední leteckou základnou Diamondback je klíčovou základnou pro oblast severního Iráku a spravuje severoirácké provincie na pomezí dnes de facto autonomního Kurdistánu.
Příslušník iráckého komanda; Foto Jakub Szántó, ČT
15. května předali Američané iráckým bezpečnostním silám menší pevnosti Ašúra a Tal Abtah, které spravují klíčové křižovatky na příjezdu do Mosulu. Právě toto severoirácké město je považováno za jednu ze zbývajících bašt islámských extremistů n
apojených na Al Kajdu, která navzdory sérii ztrát svých klíčových vůdců byla v květnu opět schopna po celé zemi
zorganizovat v jediném dni útoky se stovkou
mrtvých a skoro sedmi sty zraněných.
Na těchto operacích se Američané podíleli spolu s Iráčany a de facto hráli klíčovou úlohu, byť kredit byl z politických důvodů přenechán sílící irácké policii. Ta, spolu s jednotkami lépe vycvičené i vybavené irácké armády, postupně v oblasti převezme všechny ostatní opěrné body i check-pointy, které už v tuto chvíli s Američany sdílí. Hlavním cílem je, aby Iráčané v uniformách byli co nejvíc vidět, zatímco Američané se postupně stáhnou do velkých základen a budou asistovat při výcviku, stále výrazně kvalitnější technologickou výbavou (bezpilotní letouny, GPS navigace, automatizované systémy sledování apod.) a leteckým krytím.
Na mladých vojácích 1/64 AR, která proslula během tzv. Thunder Runu, kontroverzního a riskantního průlomu amerických tanků do Bagdádu s cílem ukázat na samém konci útoku v roce 2003, že koaliční velení kontroluje dění v Saddámově hlavním městě, se jasně projevuje „nuda“ současné fáze okupace. Žádné útočné operace, jen zdlouhavé cesty obrněných čet na hlídkování na check-pointech (kde ovšem zůstávají v bezpečí za betonovými kryty daleko od hlídaných silnic) a občasné PRT výjezdy. Útoky povstalců se díky vysoce efektivním vozidlům MRAP (převážně International MaxxPro a RG-33L), jejichž pancéřování prorazí jen větší auta nacpaná výbušninou, soustřeďují hlavně na civilisty a irácké bezpečnostní síly.
Jednání PRT. Tlumočník má zakrytou tvář, protože je nutné chránit jeho identitu; Foto Jakub Szántó, ČT
Kromě obligátní policie a armády v oblasti působí i dobře vycvičení pešmergové, příslušníci kurdských milic, zocelených desetiletími boje proti Saddámově armádě. Všichni dohromady slouží spolu s Američany v hlídkách zvaných Zlatí lvi, částečně pro dosažení lepší efektivity, částečně proto, aby se zabránilo desítkám minulých incidentů, kdy proti sobě iráčtí arabští policisté a kurdští pešmergové stříleli. Podle toho, co jsme viděli, je ale dnes situace mnohem klidnější a vzájemné střety by neměly hrozit ani po úplném stažení Američanů, už jen proto, že politicky zdatní Kurdové začali obsazovat i posty v irácké policii a armádě, a ke sporům tedy v zásadě není důvod.
Na hodnocení amerického angažmá, od úspěšné invaze, přes překotné a ve výsledku nešťastné rozpuštění iráckých bezpečnostních sil, přešlapování na místě za prudkého nárůstu násilí v letech 2005 až 2007, úspěšného navýšení sil a kooperaci s nově budovanou armádou od roku 2007 až po současnou možná opět poněkud překotnou irakizaci vývoje je ještě brzy. Na základě přiznaně časově i rozhledově omezeného žurnalistického pohledua ve srovnání téhože z loňského února a března a letošního května spěje Irák opatrně kupředu. Je to poznat nejen na statistikách útoků ale i na bojovém nasazení amerického kontingentu v zemi. A soudě dle všudypřítomného nedostatku skutečných bojových misí to vypadá, že snad už brzy budou Iráčané – po alespoň částečném překonání povolebních rozporů a etnických a osobních ambicí – schopni převzít plnou odpovědnost za svůj osud.
Jak se vládne Indii, aneb COIN trochu jinak
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 17. 5. 2010
Odpočívající vojáci Yorkshirského regimentu v Afghánistánu; Foto John Burke (květen 1879), The British Library
Jednou to muselo nastat. Když v roce 2001 přišel do Pentagonu Donald Rumsfeld, byl rozpočet 291,1 miliardy dolarů (357,72) miliard v dnešních dolarech. Dnes je to 708 miliard dolarů. A jak se zdá, přišel čas na změnu – američtí stratégové nenápadně přesouvají pozornost a tvrdí, že rozsáhlá counterinsurgency kampaň stojí příliš peněz a je příliš dlouhá. Zdá se, že se Pentagon připravuje na nevyhnutelné snížení rozpočtu, které nastane v blízké budoucnosti.
Jak píše Nancy A. Youssef v textu Pentagon rethinking value of major counterinsurgencies na McClatchy důvodem těchto úvah je především domácí ekonomická krize a nutnost škrtů. Zároveň ale vzniká i pocit, že aplikace COIN ve velkém „konzumuje“ příliš materiálu, který musí být nahrazován a málokdy končí jasným vítězstvím, nebo prohrou. Někdo by na tuto výtku mohl dodat, že podstatou COIN nejsou kinetické operace, takže vítězství se nedá posuzovat tradičním pohledem, respektive se na něj musí čekat déle, ale času je asi málo…
Každopádně zajímavé jsou nápady, jak si stratégové v Pentagonu představují operace COIN v budoucnosti. Nápadně to alespoň částečně připomíná hi-tech verzi britského ovládání Indie.
Many Pentagon strategists think that future counterinsurgencies should involve fewer American ground troops and more military trainers, special forces and airstrikes. Instead of „fighting them there so we don’t have to fight them here,“ as former President George W. Bush once defined the Afghan and Iraq wars, the Pentagon thinks it must train local populations to fight local insurgents. The military calls it „foreign internal defense,“ although some have a pithier name: counterinsurgency light. The new kind of counterinsurgency is „for the indigenous people and a handful of Americans,“ said Joseph Collins, a professor at the National Defense University, a Pentagon-funded institution that trains officers and civilians.
Jako příklady „foreign internal defense“ (zajímavá frázička, uvidíme, jestli se ujme) jsou uváděny Jemen a Pákistán. V prvním případě USA poskytly okamžitě poté, co se loni o Vánocích „medializoval“ problém prostřednictvím jednoho mladého Nigerijského teroristy, lidi na výcvik a 70 milionů dolarů vojenské pomoci. Ve druhém probíhá rekordní počet útoků bezpilotních letadel podél afghánsko-pákistánské hranice, Pákistán má v příštích pěti letech dostat 7,5 miliard dolarů vojenské pomoci a s pákistánskými silami spolupracuje na 100 příslušníků speciálních sil v rámci výcviku.
O změnách v přístupu, bez větších podrobností mluví jak ministr obrany Gates, tak předseda sboru náčelníků štábů admirál Michael Mullen. Ten už prý nechal zadat studii, jak by měl v budoucnosti probíhat výcvik amerických sil a jak by mělo vypadat jejich vybavení. Znovu se mimochodem derou do popředí plány na klasické vojenské operace, což neznamená, že poslední COIN lekce mají upadnout v zapomnění. Ale kdo ví, co bude za pět let…
The shift to a lighter form of counterinsurgency also incorporates the Obama administration’s national security view, which calls for getting troops out of Iraq and Afghanistan. U.S. forces are set to begin leaving Afghanistan in July 2011, and a U.S. withdrawal from Iraq is to be complete by the end of that year. It also, military strategists said, allows the United States to prepare better for a future war that would be fought against another country, not against relatively amorphous terrorist groups. U.S. officials acknowledge that since 9/11 there’s been little training for the kind of coordinated land, sea and air battles that have characterized most of the United States’ previous conflicts.
Experti očekávají, že snížení amerických výdajů na obranu je nevyhnutelné. Téměř po každém větším konfliktu v historii se rozpočet vrátil na předválečnou úroveň do dvou let (s připočítanou inflací, samozřejmě). Jak říká James Quinlivan z RANDu, tentokrát nebude ale pokles tak radikální, protože nedojde k „jasnému vítězství“ nad teroristickými skupinami jako je Al Kajda, takže nebude možné provést velké snížení rozpočtu.
Několik otázek – všechno je totiž o informacích
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 14. 5. 2010
Henri Regnault - The Spy; Wikimedia Commons
Ondřej Rajkovič napsal pod jeden svůj starší příspěvek komentář s několika otázkami, které asi můžete zodpovědět pouze vy, vojáci. Vzhledem k debatě mimo jiné o hodnostech Ondřejův komentář „zapadl“. Proto si ho dovoluji „vytáhnout“ a udělat z něj příspěvek, protože by mně samotného zajímaly vaše názory.
Nejnovější A-Report (číslo 05/2010) přináší mimo jiné i reportáž z patroly Průzkumného odřadu. Nejedná se sice o moji oblíbenou aeromobilní patrolu, ale o vozidlovou patrolu. Jejím cílem byl distrikt Charkh o kterém se zde zmínil i Ivo.
Ivo:
za 3. kontingentu a dále bylo naprosto nemyslitelné, aby se do Khervaru jelo po silnici a do Charku bylo povolení pouze v MRAPech (v reálu vždy letecky) a do Baraki Barak pouze na distriktní centrum po jedné „prověřené“ silnici.
Je tedy očividné, že se dějí změny a to s sebou přináší 2 otázky:
- Změnila se bezpečnostní situace v Lógaru natolik, že je možné vysílat patroly i do „méně přátelských“ distriktů jiným způsobem než v minulosti? (Dingo ani Iveco nejsou MRAP)
- Pokud se bezpečnostní situace nezlepšila proč tedy najednou taková změna?
Věřím, že na tyto dvě otázky odpoví víc lidí a že podnítí další diskusi.
Přidám, ale další bod o kterém je možno v souvislosti s operacemi lehké pěchoty (což v rozměru PRT znamená PzO) diskutovat.
Nebudu nijak zastírat, že už několik týdnů studuji americkou příručku pro COIN operace na úrovni roty. Množství informací které je tam obsaženo zde nebudu rozebírat (všechny zájemce odkazuji na CALL Newsletter No. 08-05 z února 2008). V drtivé většině se tam klade důraz na důkladnou zpravodajskou činnost, zaznamenávání a následnou analýzu informací. Zde budu opět citovat reakci Iva na OL4F:
Ivo:
Zdravím OL4F, řekl bych, že jste ze 102. PzPr, takže konečně zpřízněná duše :-).
Ačkoliv z článku jasně vyplývá, že jste v Khervaru byli, musím říci, že jsem si toho nebyl vědom. Řekl bych, že to mimoděk poukazuje na 2 věci.
1. Nejsem si jist, zda z patroly vznikla nějaká průzkumová zpráva (ať už patrol report, debriefing, road book nebo cokoliv jiného). Pokud ano, do databáze se rozhodně nedostala. To stejné platilo pro oblast Charku. Paradoxně ve chvíli kdy se uvažovalo o podobných patrolách, nejlepším zdrojem alespoň povrchních informací byli FAC (dost jezdili s Američany) a ta část civilní části, která pamatovala začátky. Suma sumárum, v mnohém jsme začínali prakticky od začátku. To samé platí pro distrikt Azra (kde podle mých informací byl 1. a 2. kontingent alespoň 2x). Jako průzkumník musíte být jistě naštvaný, že veškerý výsledek Pz činnosti (pokud není předán tomu, kterému může následně pomoci) je velmi malý.
Možná, že se zde budu pokoušet o něco podobného, co se odehrává na Small Wars Journal blogu a nebo na blogu USA and USMC COIN Center. Toto fórum čte dost příslušníků jak 43.výsadkového praporu tak i 102.průzkumného praporu a (možná) i 601.skupiny speciálních sil. Ptám se tedy:
- Je současný systém předávání informací (a zejména těch zpravodajských) v PRT (a zejména na jednotlivých MOTech a v odřadu PzO) funkční, efektivní a dostatečně „user friendly“?
- Co vy osobně by jste rádi změnili tak, aby zaznamenávání informací, jejich následná analýza, ukládání a předání dalšímu kontingentu bylo efektivní?
- Jakému způsobu prezentace těchto informací dáváte přednost – elektronické databáze, papírové formuláře a složky, diagramy, zaznačování údajů do diagramů/map v papírové podobě?
Věřím, že se zde najde dostatek lidí, kteří na tyto otázky odpoví a že už v blízké době (a to bude záležet i na mě a kvalitě a rychlosti mé práce) zde bude moci být odprezentován nový přístup k zpracování a analýze informací v rámci operací MOTů a PzO (pokud vše půjde dobře a František Šulc to povolí tak bych zde možná i uveřejnil celý projekt – ale to je zatím hudba budoucnosti, ne sice příliš vzdálené, ale pořád budoucnosti).
Doufám, že se Ondřej na mně nebude zlobit jednak za vytažení komentáře a pak také za drobné (opravdu drobné) úpravy textu. A budu samozřejmě šťastný, pokud se na těchto stránkách bude moci objevit Ondřejův projekt.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments