Příprava na budoucí války je palčivou otázkou zaměstnávající generální štáby, mezinárodní organizace, think-tanky i akademiky po celém světě. Zejména od konce Studené války je zřejmý odklon od konvenčních mezistátních konfliktů. Zdá se, že oslavovaná RMA (Revolution in Military Affairs) našla v podání západní technické superiority zdatného vyzyvatele v podobě asymetrických, vnitrostátních válek, kde splývají tradiční kategorie válečnictví.

Patrola syrských povstalců. Foto: Flickr.

Akademický svět vygeneroval obsáhlou debatu, která přinesla několik podnětných i kontroverzních konceptů. Snad největší stopu zanechal „pohřeb Clausewitze“ v textech Martina von Crevelda a Mary Kaldorové. Ze zkušeností z války v Čečensku, rozkladu Somálska a hlavně sledu balkánských konfliktů, Kaldorová prorokuje éru tzv. nových válek. Jejich arénou mají být slábnoucí státy a failed states, které se drobí pod tlakem globalizace a interních problémů. Upadající legitimitu vlád vyzývá pestrá směs nestátních aktérů, kteří se mobilizují kolem náboženské, rasové, kmenové nebo etnické identity.

Kvůli globalizaci ovšem tyto konflikty nepřipomínají občanské války, jaké bylo možné sledovat například během dekolonizace Afriky. Přísné hierarchické organizace s cílem ovládnutí státu ustupují flexibilnějším sítím. Pro ty není válka prostředkem, nýbrž samotným cílem. Nekončící násilí mobilizuje stále nové a nové bojovníky a také poskytuje mnohé ekonomické příležitosti. Lokální bojůvky a skupiny se zapojují do transnacionálních finančních toků skrze obchod s drogami a zbraněmi, prodejem surovin z ovládaných teritorií. Loupení a banditizmus neslouží jen jako metoda financování, rovněž je zbraní terorizace populace – čistění teritoria podle identitárního klíče.

Toky zdrojů v nových válkách. Zdroj: Mary Kaldor „New and Old Wars: Organized Violence in a Global Era“ 2001.

Nevalné úspěchy konvenčních armád proti nejrůznějším povstalcům přivádějí von Crevelda k přesvědčení, že právě konflikty nízké intenzity v populačních centrech budou dominantní tváří budoucích válek. Stát není schopen efektivně zabezpečit populaci bezpečnost – rozkládá se jeho monopol na násilí. Vakuum zaplní „alternativní poskytovatelé bezpečnosti“, domobrany/para militární skupiny/milice/ozbrojené gangy, kterým bude stejně blízké jak fanatické násilí, tak pragmatická kriminalita. Stát takto, podle Crevelda, ztratí lid.

Na tyto změny bude reagovat armáda, která bude nucena přebírat čím dál více policejních úkolů. S rostoucí polarizací ve společnosti nevyhnutelně vystoupí otázka loajality určitých skupin. Reakcí může byt jednak angažmá žoldnéřů, ale také formovaní rozličných palácových gard a jednotek na základě klientských a korupčních vazeb. K proměně armádních velitelů na warlordy s ekonomickým zájmem na pokračování války je za podobné situace potřeba jen pár kroků. Tak vláda přijde o armádu a konflikty budoucnosti pozbydou logiku clausewitziánské války. Připomeňme si ještě, že v mnoha vyspělých krajinách významně vstupují do kdysi výsostně státního prostoru armády soukromé společnosti kontraktorů, což je také příznakem vytrácení státního monopolu na válku.

Podnětné postřehy k proměnám v charakteru konfliktů mají také David Kilcullen a Steven Metz. Oba přicházejí s vizí tzv. globalizovaného vzbouřenectví. Lokální a regionální hnutí se hlásí ke  značkám, které jim poskytují ideologické zázemí, takticko-operační know-how a nezřídka i finanční prostředky. Dobrým příkladem je síťovaní okolo značek jako Al Káida, Islámský stát nebo Boko Haram. Prezentace křivd a „spravedlivé věci“ globálnímu publiku je dostupná komukoliv a kdekoliv pomocí jen několika kliknutí myší.

Rozšiřování islamistického vzbouřenectví.
Zdroj: Kilcullen Countering Global Insurgency 2004

Aktivity vzbouřenců a jejich dopady zpravidla přerůstají hranice jednoho státu. Díky transnacionálnímu propojení, nepotřebují vzbouřenecké skupiny nevyhnutelně získávat obyvatelstvo žijící v okolí na svou stranu. Populace je mobilizována a kontrolována spíše násilím a donucením. Co zvenčí vypadá jako iracionální teror, pomáhá vytvořit pro populaci srozumitelný a předvídatelný systém kontroly. Zejména, když vyrůstá z hodnot vlastních dané populaci. Vzbouřenci soupeří s vládou o podíl na moci a přístup ke zdrojům, ale zisk vlády samotné není jejich reálným zájmem, jak tomu bývalo v případě revolučních guerill. Podle Metze vykazuje soudobé vzbouřenectví mnohem více črty násilného tržního soupeření než klasické války.

Z více vojenského hlediska se snaží do budoucnosti dívat Frank G. Hoffman. Ten vypracoval v současnosti populární i zatracovaný koncept hybridní války. Jak napovídá její název, jedná se o specifický mix – cílenou kombinaci konvenčních schopností, terorismu, asymetrických uskupení, nerozlišujícího násilí a kriminálního rozvratu. Ke kombinaci nedochází z důvodu prosté podpory jednoho dominantního přístupu, který má vést k vítězství, ale z důvodu vytvoření synergie. Učebnicovým příkladem je střet izraelské armády a Hizballáhu v jižním Libanonu z roku 2006.

Binární rozdělení na konvenční a nekonvenční konflikty podle Hoffmana již nezachycuje realitu bojišť dneška a bude chybným vodítkem pro uchopení válek budoucích. Hybridní války bude pohánět dostupnost high i low tech zbraňových systémů, fanatické ideologie, organizační struktury zaměřeny na přežití a finanční toky jak z legálních, tak i nelegálních zdrojů. Hybridní válčení také nelze pokládat za nástroj nestátních aktérů. Státy se nebudou nijak ostýchat aplikovat „podivuhodné“ kombinace metod a schopností, zvláště v situacích, kdy nasazení konvenčních sil není možné nebo žádoucí. Očima ruské generality tak lze hodnotit válku v Libyi, Sýrii nebo ukrajinský Majdan. Euroatlantický náhled tak označuje zejména „zajištění“ Krymu. Mezi charakteristickými prvky válek nadcházejících bude jejich vleklost, násilí orientované na civilisty či vzestup nejrozličnějších válečných podnikatelů.

Posun ve spektru konfliktů. Zdroj: „Hoffman Hybrid Threats: Reconceptualizing the Evolving Character of Modern Conflict “ 2009.

Představené koncepty sklidily množství kritiky. Pozorný čtenář jistě zaznamená, že většina výše zmíněného je stará jako války samy. Nebo že termíny jako konvenční válka, povstalectví/vzbouřenectví a asymetrie jsou vymezeny jako ideální typy a tedy nutně vzdálené realitě. Fanouškové Carla von Clausewitze mohou argumentovat špatnou interpretací a nepochopení mistrova díla – válka je přece podle pruského klasika proměnlivá jako chameleon.

Není na místě pokládat představené koncepty za zjevnou pravdu a pokládat mezistátní válku za relikt minulosti. Není ale také nejrozumnější montovat staré přístupy na situace, ve kterých nový kontext výrazně proměnil předpoklady, na nichž dané přístupy stavějí. Jinak se dostáváme do klasické pasti přípravy na válku minulou.