Příspěvky označené Taliban
Střípky z východní fronty
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 8. 2010
Námořní pěšáci se připravují na nasazení v Afghánistánu; Foto Lance Cpl. Dexter S. Saulisbury, U.S. Marine Corps
Pokud by člověk měl brát zcela vážně, každé slovo, které j v posledních dnech řečeno o Afghánistánu z úst velitelů, či politiků, asi by z vývoje vůbec moudrý nebyl. Na jednu stranu se prý daří Talibance a další partičky „válcovat“, na stranu druhou, se požaduje více času.
Velitel sil NATO v Afghánistánu generál Petraeus dal před několika dny rozhovor Spencerovi Ackermanovi z Wired.com (je na Danger Room). Mimo jiné udělal součet za posledních 90 dnů operací speciálních sil a bezpilotních letounů – bylo prý zabito, či zadrženo 365 vojenských vůdců povstalců, zatčeno 1335 bojovníků a 1031 jich bylo zabito. Pokud to půjde takhle dál, do příštího léta není s kým bojovat… Byl bych opatrný s těmi čísly, dřívější povstalecké války, kde se takto hýřilo daty, nedopadly zcela dobře (Alžírsko, Vietnam…). A navíc, nesmí se zapomínat na rovnici COIN, kterou Petraeus i lidé kolem něj rádi ještě loni používali 10 – 2 = 20 (s obměnou 20 – 2 = 40).
Podle generála i rostoucí počet IED může být kontraintuitivně ne znakem problémů spojenců, ale Talibanců. Pro úplnost této informace by to chtělo znát více o kvalitě nástražných systémů. Poučení z Iráku je jednoduché – klesá-li kvalita, bez ohledu na množství, znamená to, že protipovstalecké operace jsou úspěšné, protože pyrotechnici/logisté povstalců nezvládají zásobovat trh – nemají zázemí a jsou zabiti, nebo na útěku. Neklesá-li kvalita ani množství, je dobré se nad situací vážně zamyslet. Jak zdůrazňuje generál Petraeus:
“We’re on the offensive. We’re taking away areas that matter to the enemy, safe havens and sanctuaries,” Petraeus says. “The way they counter this is they don’t want to take us on directly, as you know. They don’t want to get into a sustained firefight. What they do is employ the indirect approach and use, again, improvised explosive devices or hit-and-run attacks.” But can’t that point be taken too far? Can’t wishful thinking make every metric that flashes a warning sign look like a light at the end of the tunnel? “That’s fair enough,” Petraeus allows, saying he tries to guard against such feedback loops by developing a “fingertip feel” for the war’s fortunes.
O pár dnů později, v jiném rozhovoru dokonce řekl, že nástup Talibanu byl odvrácen a to zvláště Hílmandu, kde mu síly NATO způsobují velké problémy.
„The momentum that the Taliban have established over the course of recent years has been reversed in many of the areas of the country and will be reversed in the other areas as well,“ he told the BBC. „Now that’s not enough — you not only have to reverse the momentum, of course you have to take away the sanctuaries and safe havens that the Taliban have been able to establish over the course of those years that they enjoyed the momentum and that’s going to entail tough fighting.“
V tomto rozhovoru už po několikáté zdůraznil, že červenec 2011 je jen „začátek procesu“ (stahování), což bylo už po několikáté vyloženo, jako že se mu nechce se stahovat. To ostatně zakrátko jakoby potvrdil velitel námořní pěchoty generál James Conway, který pronesl, že stahování hlavní části spojeneckých sil je ještě řadu let vzdálena od července 2011. Kromě těchto vyjádření je ovšem dobré sledovat i další, ujišťující věrnost plánu prezidenta Baracka Obamy. Jak neopomněl zdůraznit David Petraeus ve zmiňovaném rozhovoru se Spencerem Ackermanem:
Wired.com: You’ve been asked every which way about July 2011. My question is: After July 2011, should we expect to see new major operations launched?
Gen. David Petraeus: With respect, it’s just really premature to ask about what we might see after July 2011 — other than the initiation of a process that of transitioning of some tasks to some Afghan forces, at a pace that is based on conditions. President Obama has [called for] the beginning of a responsible drawdown of our surge forces [then].
Folks really need to be very cautious about overanalyzing or overparsing what I’ve said to this reporter or that reporter. I do support the [president's] policy. And obviously what we are doing is everything we humanly can do to achieve the conditions that will enable initiation of that transition with minimal risk.
Jednoduše řečeno, stahování nejpozději příští rok v červenci začne, jako že v listopadu 2012 budou v USA prezidentské volby. Otázkou samozřejmě je, kdo a co se bude stahovat. Když si člověk připomene nedávné texty o stažení „poslední bojové brigády“ a konci „bojových operací“ v Iráku, musí dojít k závěru, že ať Obama udělá cokoli, bude mít situaci usnadněnou. Tedy, pokud bude postupovat chytře, výsledný obraz bude vypadat podle jeho přání (na vysvětlenou: důležitější je smluvní rámec, ve kterém mají americké síly v Iráku nadále působit, a který byl dohodnutý už dávno; stažení strykerů je jen určitý symbolický akt, protože padesát tisíc vojáků s flintami a nezbytnou podporou, kteří v zemi zůstávají, je hodně na to, aby se dalo mluvit o konci čehokoli – ten nastane až příští rok).
První vojáci se začnou skutečně příští léto z Afghánistánu vracet domů a větším problémem, než najít jednotky, které se budou moci stáhnout, bude zajistit, aby se „graduální stahování“ nezměnilo ve spojenecký úprk. Odhaduji, že proces (snad) řízeného odchodu a předávání bude trvat do roku 2013 tak, aby v roce 2014 měli Afghánci zemi pod kontrolou. Dobrá otázka nyní nezní, kdy se budou, nebo nebudou stahovat vojáci, ale kdo bude zemi v době stahování a v letech po něm ovládat. Už jsem několikrát psal o regionální hře, v jejímž středu je Afghánistán. Stačí se podívat na mapu a otevřít si nějakou historickou knížku, aby to člověk pochopil.
A krásný důkaz je i článek výborného Dextera Filkinse v New York Times o dvojí pákistánské hře. Možná si na to vzpomenete, letos v lednu proběhlo zatýkání Talibanců v Pákistánu, mezi kterými byl i operační velitel povstalců Abdal Ghání Baradar. Američané si na veřejnosti pochvalovali, že jde o důkaz pákistánské ochoty spolupracovat a velký průlom. Vadou na kráse bylo to, že se ve vězení z ničeho nic ocitli Talibanci, se kterými chtěl vést afghánský prezident Hámid Karzáí mírové rozhovory. Zkrátka smůla. A New York Times nyní Pákistánci potvrdili to, o čem se dlouhé měsíce spekulovalo, že zatýkání (s využitím nic netušící CIA) bylo zcela účelové, protože nechtěli, aby se Karzáí bez Pákistánců na čemkoli s kýmkoli dohadoval.
A nakonec, nabízím jeden malý střípek, který je tak trochu mimo výše diskutované téma. Přesto vás zaujme, předpokládám. Jeden muslimský voják v amerických silách se rozhodl, že nechce kvůli víře sloužit se svou jednotkou v Afghánistánu a příběh se rozhodl odvyprávět Al Džazíře (zdroj je Fox News, pardon).
Medal of Honor na černé listině
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 25. 8. 2010
Britského ministra obrany Liama Foxe nahněvala nová verze hry Medal of Honor, protože hráči mohou hrát i za Talibance a zabíjet spojenecké vojáky. Liam Fox označil hru za „nebritskou“ a vyzval obchodníky, aby jí neprodávali:
In an interview with The Sunday Times, Fox said: „it’s shocking that someone would think it acceptable to recreate the acts of the Taliban. „At the hands of the Taliban, children have lost fathers and wives have lost husbands. I am disgusted and angry. It’s hard to believe any citizen of our country would wish to buy such a thoroughly un-British game. I would urge retailers to show their support for our armed forces and ban this tasteless product.“
Electronic Arts, které hru vyvinulo, se brání, že Talibanci nemohou zabít žádného Brita, protože ve hře žádní britští vojáci nevystupují. A britská vláda označila slova ministra obrany za jeho „osobní pohled“ na věc. Nic to ovšem nemění na tom, že elektroničtí Talibanci mohou zabíjet americké vojáky. Představitelé firmy se brání tím, že v mnoha hrách mohou hráči „přijmout“ identitu nacistů, či teroristů, tak proč by v multi-player verzi Medal of Honor nemohli představovat Talibance a bojovat s americkými vojáky.
Už počátkem roku řekl prezident značky Electronic Arts Frank Gibeau BBC, že hra, která se má v obchodech objevit letos v říjnu, vyvolá kontroverze:
„That was the big risk with this project,“ he said. „It was one that we took a thoughtful approach to, in that a lot of current soldiers are advising us on the game to ensure it is authentic and realistic.“
Chápu, že tato hra může leckoho štvát, ale asi bychom měli přijmout, že když je možné hrát za Němce, nebo Japonce, je možné hrát i za Talibance. Na vytváření nových tabu není nic dobrého. Nebo by měla existovat nějaká „karanténa“? Že by se muselo počkat několik let, než bychom hru na Taliban a na další teroristy přijali stejně, jako dnes přijímáme hru na Němce?
Souboj směrnic
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 29. 7. 2010
Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus (vlevo) a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v Kandaháru (19. července 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail,U.S. Army
Před pár dny vydal generál David Petraeus novou Counterinsurgency směrnici pro ISAF. Jde o 24 bodů, které nikterak nevybočují z toho, co se dá nalézt ve Field Manualu 3-24 Counterinsurgency a Kilcullenových 28 bodech.
První čtyři body se samozřejmě týkají populace – zajištění její bezpečnosti, života s ní, boj s „kulturou nedotknutelnosti“ a pomoci Afgháncům s vybudováním odpovědné vlády. Podobných bodů je tam ještě pět, respektive ještě o několik více, ale ty jsou tak „napůl“. Nejde o nic nového, ale když si člověk novou směrnici přečte, cítí se dostatečně poučený – je naprosto jednoduchá a velice jasně napsaná. Na konci vyzývá k převzetí aktivity na nejnižších úrovních. Bod 22 zní:
Empover subordinates. Resource to enable decentralized action. Push assets and authorities down to those who most need them and can actually use them. Flatten reporting chains (while maintaining hierarchical decision chains). Remember that it is those at tactical levels – the so called “strategic sergeants” and “strategic captains” – who turn big ideas in counterinsurgency operations into reality on the ground.
A poslední bod zní:
Exercise initiative. In the absence of guidance or orders, figure out what the orders should have been and execute them aggressively.
Na konci, vedle podpisu je rukou připsáno: „Je mi ctí s vámi, opět, soužit v Afghánistánu“. Těch 24 Petraeusových bodů je velice úsporná verze loňské směrnice, nyní již civilisty Stanleyho McChrystala („Moje služba neskončila tak, jak bych si přál.“). Byť byla obsáhlejší, i z toho důvodu, že bylo nutné více vysvětlovat a zavádět více nového, přesto nebyla vůbec špatná. Ale samozřejmě se na ní dala nalézt řada much.
Generál Petraeus ovšem nevydal směrnici sám. Druhým mužem na bojišti, který měl potřebu instruovat své muže, je vůdce Talibanu Mulla Omar. Prakticky přesně před rokem vydal knihu o 67 článcích, která se hodně soustředila na „získání populace“ na svou stranu. V jednom článku třeba nabádal, aby jeho „podřízení“ byli opatrnější se sebevražednými útoky, více hleděli chránit populaci a lépe zacházeli se zajatci. Nestalo se z toho vcelku nic. Letos si vystačil s pěti body, které jsou naprosto jasné a jakoby zároveň rušily pokyny v knize z loňského roku:
- Fight coalition forces to the death without withdrawing or surrendering; attempt to capture coalition forces whenever possible.
- Capture and kill any Afghan who is supporting and/or working for coalition forces or the Government of the Islamic Republic of Afghanistan.
- Capture and kill any Afghan women who are helping or providing information to coalition forces.
- Recruit anyone that has access to coalition force bases and have the ability to collect detailed information about coalition forces.
- Purchase or obtain more heavy weapons such as rocket-propelled grenades, machine guns and anti-aircraft machine guns.
Spojenci toho okamžitě využili a začali šířit body dva a tři spolu s informacemi o útocích na Afghánce. Talibanu COIN příliš nesedí, ale hlavně zřejmě cítí, že nemá sebemenší důvod si komplikovat život, protože v tuto chvíli je populace k Talibanu neutrální, či je mu nakloněná.
O tom, že si povstalci dělají vcelku, co chtějí, svědčí radikální nárůst počtu improvizovaných výbušných systémů (IED). Skok nastal loni v létě v souvislosti s ofenzivou v Hílmandu. Dobrý postřeh měl Anthony Cordesman ze CSIS, který IED označil za ekvivalent Stingeru, protože umožní povstaleckým silám držet v šachu mnohem rozvinutějšího a vybavenějšího protivníka.
As can be seen from the chart labeled “Lethality of IEDs Over Time,” the number of deaths per IED attack has “stabilized” at below 20 percent since April 2009. In March of this year, 434 IEDs detonated, resulting in 22 coalition troops killed and 252 wounded. In April, 475 IEDs detonated, resulting in 17 killed and 230 wounded. In May, 544 IEDs detonated, killing 34 coalition troops and wounding 250.
Coalition troops casualty rates from IED attacks approaching 300 per month is a grim statistic. Yet, it is a marked improvement over casualty rates per incident from summer 2009. During July 2009, 450 IEDs detonated, killing 49 and wounding 237 coalition troops. The next month, 554 IEDs detonated, killing 55 troops and wounding 333.
Statistika nuda je (jak pro koho)
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 7. 5. 2010
Afghánský prezident Hámid Karzáí se chystá do Spojených států. Sice se už pokusil zahladit svoje výhružky, že se klidně přidá k Talibanu, či že odstraní cizince z volební komise, ale příliš dobré zprávy jej za oceánem nečekají. Před dvěma dny vydal Government Accountability Office (GAO) report s názvem Afghanistan’s Security Environment, ve které popisuje, že Taliban je stále silný, bez ohledu na zvýšení počtu amerických a spojeneckých vojáků.
Data GAO potvrzují, že boje zůstavají sezónní, nicméně počet útoků vykazuje kontinuální růst. Počet útoků Talibanu mezi léty 2008 a 2009 vzrostl o 75 procent a počet obětí mezi civilisty ve srovnání září 2009-březen 2010 a září 2008-březen 2009 stoupl o 72 procent. Zhoršená bezpečnostní situace má samozřejmě negativní dopad na stabilizační a rekonstrukční činnost, což je velký problém pro counterinsurgency strategii.
Delayed programs and increased costs. According to USAID, security constraints in Afghanistan have led to longer implementation times and higher costs for projects in nonsecure areas. For example, USAID noted that militant activity has increased the cost of efforts to supply power generators to the Kandahar Industrial Park. Specifically, the August 2009 bombing of a warehouse facility resulted in $250,000 in damage to the generators, which, as of March 2010, had yet to be installed…
Hampered progress of some counternarcotics operations. As we reported in March 2010, opium poppy eradication and public information efforts in Afghanistan have been constrained by poor security, particularly in insurgency-dominated provinces… For example, in less secure southern areas, such as Kandahar, some advisory teams’ movements have been limited, while other teams have been compelled to retreat to military bases for protection…
Limited ability to conduct oversight of ongoing programs. USAID has cited the security environment in Afghanistan as a severe impediment to its ability to monitor projects. For example, USAID noted that solely traveling by road to visit alternative development, food assistance, and environmental projects in rural areas of northern and eastern Afghanistan is normally not allowed due to security constraints, and must consequently be combined with some air travel. However, air service in much of the north and east is limited during the winter months, which has complicated oversight efforts…
Problémy při civilní obnově potvrzuje i Vysoký komisař pro uprchlíky OSN Antonio Guterres. Ten předevčírem prohlásil, že kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci a nárůstu útoků nemohou cizinci ve službách úřadu navštěvovat padesát procent Afghánistánu. Organizace spojených národů omezila už svou činnost v Kandaháru a Kábulu (stáhla cizince a afghánským pracovníkům doporučila, ať zůstanou doma). Také přesunula administrativní pracovníky do regionálního úřadu v Bankoku a začala více investovat do bezpečnostních opatření.
Zpráva GAO jakoby navazovala na tu, kterou vydal na konci dubna Pentagon. V té se objevily informace, že ve strategicky významných oblastech podporuje vládu Hámida Karzáího pouhých 25 procent Afghánců kvůli tomu, že se tam podařilo proniknout Talibanu a ustavit tam stínovou vládu. Násilí únorem 2009 a březnem 2010 vzrostlo o 87 procent, což má být částečně dáno operací v Maržáh a dalšími protipovstaleckými akcemi. Mezi pozitivní informace ve zprávě patřilo to, že 84 procent Afghánců tvrdí, že bezpečnost je dobrá či slušná.
The Taliban-led insurgency’s „operational capabilities and operational reach are qualitatively and geographically expanding,“ said the report, adding that the „strength and ability of (insurgent-run) shadow governance to discredit the authority and legitimacy of the Afghan government is increasing.“ At the same time, the report said, Taliban insurgents have come under „unprecedented pressure“ from strained resources and disputes among commanders that have hurt morale. „From the insurgents’ perspective, this strain has been compounded by the recent high-profile arrests of several Pakistan-based insurgent leaders by Pakistani authorities and removal of many Afghanistan-based commanders,“ it said.
Tato čísla vypadají hrozivě, ale zkušenost mě velí být zdrženlivý, protože na místě to nikdy nevypadá tak tragicky jako z dálky. Ale v tomto případě těžko říct.
Pár talibanských odstřelovačů
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 21. 4. 2010
Američtí odstřelovači jsou mnohem efektivnější, než ti talibanští, kteří se objevují v Hílmandu; Foto Lance Cpl. Tommy Bellegarde, U.S. Marine Corps
Před nedávnem jsem v souvislosti s operací v Mardžáh odkazoval na jeden text v The New York Times pojednávající o Talibanských odstřelovačích. Před pár dny se v New York Times objevil další text i s videem o jednom takovém odstřelovači, který několik dnů na různých místech odstřeloval patrolu námořní pěchoty. Text s názvem A First Hand Look at Firefights in Marja vřele doporučuji. A určitě si nenechte ujít video, které je u textu a na kterém je natočená akce mariňáků, snaha o likvidaci talibanského odstřelovače (i ze vzduchu) a lehké zranění jednoho z příslušníků patroly. Opravdu pěkný kousek, včetně ukázky nalezených zbraní.
Text doporučuji i přesto, že je možná varovnější, než by musel být, což v následujícím článku s názvem Putting Taliban Sniper Fire in Context o den později vysvětluje i autor videoreportáže C. J. Chivers. Jde o to, že se na jihu měli objevit odstřelovači, kteří začali znepříjemňovat život koaličním silám:
In recent months, there have been cases of better Taliban marksmen harassing American patrols and wounding and killing American troops. The operations in and near Marja were a prominent example. The phenomenon deserves closer examination, to try to gain a richer perspective than is often possible while reporting in the midst of fighting.
Podle článků v Timesech (nikde jinde jsem tolikrát o odstřelovačích v Afghánistánu zatím nečetl) se zdá, že uvedení odstřelovači nejsou příliš dobře vycvičení a dokáží být účinní tak na 400 metrů. jejich vybavení také za moc nestojí. Používají zastaralé a desítky let staré pušky. Náboje, které mají k dispozici pocházejí i ze 40. let minulého století. První článek končí tím, že
We’ll for now hint at what the statistics seem to show: Taliban fighters with traditional battle rifles have made Helmand Province more dangerous. They present an interesting phenomenon, and bear close watching. On the national level, they do not appear to mark a profound shift in the war.
Druhý text pak skutečně uvádí problematiku odstřelovačů v Hílmandu do širšího kontextu. Statistiky ovšem příliš neprokazují, že by talibanští odstřelovači dělali Afghánistán nebezpečnějším místem. Od loňského června do letošního 3. dubna bylo kulkami v Afghánistánu zasaženo 478 amerických vojáků, z nichž 59 podlehlo zraněním. Míra úmrtnosti je tedy 12,3 procenta (po většinu 20. století byla přitom až třetinová). Od roku 2001 do loňského června byla úmrtnost na zranění způsobená něpřátelskými kulkami 15,6 procenta . Za poslední rok jde tedy o pokles. Navíc se to nedá vůbec srovnat s Irákem, kde byla umrtnost způsobená střelnými zraněními 21,6 procenta.
The lethality drop from Taliban gunfire is even more interesting when set against the lethality rates of Afghan bombs. From early June 2009 through early April of this year, 176 of the 933 Americans wounded by explosive devices died, or 18.9 percent. The lethality rate of bomb-related wounds from 2001 through mid-2009 was 14 percent.
Takže, uzavírá autor, používání pušek Talibanem není příliš efektivní jak vyplývá z uvedených čísel a to zvláště ve srovnání s nastraženými pumami. Každopádně problematika odstřelovačů Talibanu je velice zajímavá, protože mohou v některých oblastech působit menším jednotkám problémy. Nicméně neexistuje důkaz, že by odstřelovači na straně povstalců byli jakkoli efektivní.
In all, there is little evidence of Taliban snipers in large numbers. Rather, while the experience of coming under Taliban sniper fire can be harrowing, as evident in the video posted Monday, Afghan snipers remain a threat of small scale. They have made Helmand Province more dangerous, and posed tactical problems for units in small areas. British forces have also reported lethal sniper fire against their units in the province. Nationally, snipers seem to have not yet changed the nature of the fight.
Přestřelka na „klidném“ severu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 6. 4. 2010
V pátek se zvýšil počet německých obětí v Afghánistánu na 38. Během jedné přestřelky s Talibanem zahynuli tři němečtí vojáci, čtyři byli zranění těžce a čtyři lehce. A o pár hodin později zahynulo šest afghánských vojáků. Ty pro změnu zastřelili Němci. Šlo o nešťastnou náhodu, když vozidlo s afghánskými vojáky nereagovalo na pokyny, aby zastavilo a němečtí vojáci si mysleli, že se na ně chystá útok. Člověk se asi jejich opatrnosti a nervozitě nemůže divit, když tato skupina byla zrovna na cestě na pomoc jiné jednotce, která byla přepadena desítkami talibanců.
Ale popořadě. V pátek 2. dubna 2010 se vydala 1. rota z Fallschirmjägerbataillons 373 do okresu Čachar Dareh, kde měla hledat a zneškodňovat improvizované nástražné systémy (IED). Ve 13:04 byla tato jednotka napadena podle odhadů německého ministerstva obrany 30-40 talibanci s ručními zbraněmi a RPG. Tři vojáci byli zraněni, z toho dva těžce. Ve vzduchu byly bezpilotní letouny, na místo vyrazil americký Medevac a pomoc a zároveň přišla žádost o leteckou podporu. K jejímu využití ale nedošlo, protože panovaly obavy, že by mohly být zraněni němečtí vojáci nebo civilisté (jaký vliv na rozhodnutí „v žádném případě neriskovat“ měla nešťastná likvidace cisterny v září?) Letectvo tedy pouze „demonstrovalo sílu“.
Tím ale odpoledne zdaleka nekončilo. Ve 14:50 bylo poškozeno vozidlo Dingo a v něm zraněni čtyři vojáci. Obrněný vůz musel být později zničen – nic jiného se s ním prý dělat nedalo. Na snímcích agentury Reuters z místa je vidět, jak u ještě hořícího Dinga stojí ozbrojení talibanci a nechávají se fotit. V 17:00 hodin došlo k novému útoku, při kterém byli zraněni další čtyři vojáci. Paralelně, o necelou hodinu a půl dříve (15:35), byla napadena přibližně 40 talibanci policejní stanice v Čachar Dareh. Pokud by padla, hrozilo by, že by bojující jednotka mohla být odříznuta. Talibanci však byli nakonec odraženi. Na pomoc bojující 1. rotě vyrazila 2. rota, ale místo toho se zapletla do incidentu s afghánskými vojáky, kteří nezastavili a jeli směrem ke koloně.
Během tiskové konference přestavitelé ministerstva obrany zmínili, že tato tvrdá přestřelka ukazuje, že se mise na severu stává stále nebezpečnější. Ostatně pronikání Talibanu na sever trápí i Američany. V březnu se proto objevily plány, že by se k Němcům v oblasti připojilo 2500 Američanů - minimálně polovina z nich by byli instruktoři určení k výcviku afghánských sil. Jedinou výhodou oproti jihu je to, že Taliban sice na sever pronikat může, ale poměrně složitě tam hledá trvalejší podporu místních obyvatel, takže jenom těžko se tam dlouhodoběji může udržet.
Zde je pro představu jedno zajímavé video. Je z prosince ze stejné oblasti a vojáci na něm dělají zřejmě totéž, co dělali minulý pátek.
Německá účast v ISAF byla ještě v nedávné minulosti spíše spojována s útokem na unesené cisterny s palivem, který byl nařízen německým důstojníkem a přinesl množství zbytečných civilních obětí. Zároveň ale přinesl i zemětřesení na německé politické scéně. Afghánistán není příliš populární a je poměrně obdivuhodné, že němečtí politici odolávají pokušení „vzít nohy na ramena“ (uvidíme, co se bude dít kolem pátečních událostí, i když možná se nestane nic). Na druhou stranu, německé působení je proslavené tzv. „caveats“, tedy omezeními, především pro bojové operace.
Německo má po USA a Británii třetí největší vojenské zastoupení v Afghánistánu. Němečtí vojáci operují sice pod vlajkou NATO, jejich mandát je však vymezen deklarací rady bezpečnosti OSN a jeho přesný obsah určuje německý parlament. Ten současný platí do 13. 12. 2010. Oproti zvyklostem v Česku, není otázka probíhajícího nasazení vojáků v zahraničí řešena autonomně, ale je integrální součástí plánování, a to včetně plánování finančního.
Vojáci SRN mají od roku 2006 odpovědnost za severní sektor Afghánistánu a mají zde dva provinční rekonstrukční týmy, PRT Kunduz a PRT Feyzabad. Od dubna 2007 operuje v Afghánistánu šest Tornád a od července 2008 mají Němci i své Quick Reaction Force (QRF). To slouží veliteli sektoru jako rezerva a mezi úkoly QRF patří evakuační, pátrací a útočné operace prováděné v součinnosti s ANA. Bundeswehr jako vojenská síla státu odpovědného za severní sektor poskytuje podporu všem jednotkám ostatních států operujícím v prostoru německé odpovědnosti, a to včetně taktické vzdušné přepravy a zdravotnické evakuace. Němečtí vojáci operují společně s vojáky ANA v Operational Mentoring and Liason Teams.
Operace v Afghánistánu jsou řízeny z velitelství pro zahraniční operace v Postupimi (Einsatzführungskommando der Bundeswehr). A Německo se, například narozdíl od České republiky, snaží programově do přípravy operací zapojit i akademickou obec. To alespoň platí pro činnost PRT, kde se Němci mimo jiné snaží sledovat veřejné mínění a očekávání místního obyvatelstva v prostoru odpovědnosti. Činí tak ve spolupráci s Freie Universität Berlin.
V hlavě bojovníka Talibanu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 1. 4. 2010
Staršinové v Muhammad Agha v Lógaru naslouchají bývalému veliteli Talibanu, který se přidal na stranu vlády (17. březen 2010); Foto Spc. De'Yonte Mosley, U.S. Army
Teprve po dlouhých vyjednáváních přes prostředníka souhlasil Abdul Mohammed, že dá rozhovor listu The Sunday Telegraph. Abdul byl několik let bojovníkem Talibanu v Hílmandu a jeho vyprávění je zajímavé a může být i poučné. Do roku 2008 vedl normální život zemědělce a užíval si rodiny a svého syna. K talibancům se přidal nikoli kvůli vládě v Kábulu, nebo kvůli mezinárodním silám, ale kvůli místnímu warlordovi, který ovládl okres a začal terorizovat jeho rodinu a přátele. Taliban byl totiž jediný, kdo byl ochoten se warlordovi postavit.
„As a good Muslim I could not stand by a let this man rob and kill my people. So I joined them. I wanted to fight against this man and his private army. He would put people in jail until they paid him money. „He once caught someone stealing his car and set the man alight in the car and burned him to death. He did what ever he wanted.“
(Poznámka: Boj s korupcí je důležitý, stejně jako budování právního státu, pokud ale budou ovládat venkov warlordi, situace se změní pramálo. Je nutné porozumět příčinám insurgency, protože ty mohou být oblast od oblasti různé a někdy není největším problémem pro místní lidi Taliban, vláda či ISAF, ale ten, kdo má – s přimhouřením oka centra – nad nimi moc. Klíčem pro usmíření a pro mírový proces jsou motivy jednotlivců.)
V boji Abdul pokračoval proti ISAF, stejně jako mnozí další, pouze kvůli tomu, že je nižší důstojníci zastrašovali. Ostatně podle jeho vyprávění hrají nižší důstojníci v hyerarchii důležitou roli. Slouží jako spojka s vyššími důstojníky, mají velkou moc – zastrašují nejenom své podřízené, ale i vesničany – a soudě dle vyprávění Abdula jsou schopni i indoktrinovat bojovníky, kteří jsou pak připraveni zemřít.
„I never cared for my own life – none of us did. We were prepared to die or fight to the death, sometimes it was like committing suicide because we would attack and suffer very heavy casualties. When I first joined we would attack the local forces every day but it has become more difficult since Isaf arrived in the area. We couldn’t match their fire power. „We were told, ‘you must keep Isaf and the police busy’ so we would attack but it was very dangerous, we lost a lot of men.“
(Poznámka: Kdo jsou tito nižší důstojníci? Máme o nich větší povědomost? Nakolik sehrávají klíčovou roli v bitvách a nakolik by mohli sehrát pozitivní roli, pokud by složili zbraně a zapojili se do afghánských bezpečnostních sil? Podle Abdulova vyprávění se zdá, že jejich získání by mohlo mít ještě větší význam, než získání těch nejvýše postavených zástupců Talibanu, kteří se beztak v civilním životě, pokud složí zbraně, promění pouze v další warlordy tolerované centrem. Nižší důstojníci evidentně znají terén i místní společnost a jsou schopni motivovat lidi, takže bez nich by se mnohem hůře prováděly povstalecké operace.)
Bojovníkům Talibanu se nedostalo prý žádného formálního výcviku – učili se v bitvách a lepší přežili, horší byli zraněni, nebo zabiti. Jedinou chvílí, kdy Abdulova jednotka fungovala jako jednotka byl čas modliteb. A jedinou jistotou, kromě slíbeného mučednictví bylo, že pokud někdo padl byl obřadně pohřben do 24 hodin. Abdul hovoří o vysokých ztrátách, přesto se bojovníky dařilo nějakým způsobem doplňovat. V jeho jednotce byli i bojovníci ze zahraničí – Tádžikové, Uzbeci, Arabové, Čečenci a Pákistánci.
Abdul said the foreign fighters kept themselves apart from the Afghan Taliban, who they regarded as being less committed to the cause of global Jihad. He added: „The Chechens were the most committed fighters and the best. The worst were the Arabs, they would often run away when the shooting started.“
(Poznámka: Cizinci účastnící se bitev v Iráku i Afghánistánu jsou zajímavým fenoménem. Jak se tyto skupiny proměnily od 90. let, kdy působily například v Bosně? Mohou být v nějakém ohledu „slabým článkem“ řetězu? V tom smyslu, že za určitých okolností se proti nim obrátí sami Afghánci, protože jich budou mít už dost? Jak to urychlit? Nebo jde o propletenec, který nemá smysl rozplétat, protože nikterak nepřispěje ke zlepšení bezpečnostní situace?)
Když talibanci dorazili do vesnice, zabrali si několik compoundů, jejich obyvatele okradli a nařídili jim, aby odešli. Pokud se někdo zpěčoval, bylo mu vyhrožováno smrtí. Jídla však bylo pomálu, bojovníci většinou přežívali na rýži a na skopovém, někdy byl jenom chléb a ovoce. I během zimy někdy spali bojovníci venku.
(Poznámka: Toto je popis života povstalce, který historicky není neobvyklý. Existuje nějaký způsob, jak konkrétně v Afghánistánu odloudit neideologické bojovníky Talibanu příslibem lepšího života? A jak by takový příslib měl vypadat, co by měl obsahovat a jak by měl být proveden? Klíčovým problémem je totiž vybudovaná nedůvěra vůči systému, který představuje oficiální vládnoucí hyerarchie ve státě a hluboká nedůvěra k bezpečnostním silám, které nejsou schopné ani ochotné bránit bezpráví (především policie, soudní systém a lokální politici). Kdo by mohl tuto nedůvěru prolomit a co by mělo být obsahem nabídky?)
Abdul se od Talibanu odklonil (alespoň to tvrdí – dá se předpokládat ale, že zdaleka neříká vše), když mu zástupce šury (staršina) řekl, že britské jendotky nejsou nepřátelé, ale že se naopak snaží pomoci.
(Poznámka: Nakolik toto může být úspěšný model? Konkrétně – jaké jsou motivy pro odklon od Talibanu? Může sehrát hlavní roli příklad starších komunity? Není náhodou klíčem k usmíření uznání daného člověka a jeho vážnosti v systému, který k němu bude spravedlivý, pokud bude dodržovat pravidla? Důležité je vědět, jaké jsou převážné motivy bojovníků v oblasti a pokud jsou neidologické je zapotřebí zjistit, co je oním klíčovým slovem – 1) spravedlnost, 2) uznání, 3) možnost beztrestného návratu, 4) ochrana před Talibanem, 5) práce a peníze… Poté by mělo být snadnější nalézt vhodnou osobnost, která se pokusí obyčejné bojovníky přesvědčit.)
Znovu o krabech, tentokrát v Mardžáh
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 24. 3. 2010
Helikoptéra nad základnou Tombstone v Hílmandu; Foto Tech. Sgt. Efren Lopez, U.S. Air Force
Před 14 dny jsem psal o tom, že když ustoupí moře vylezou krabi. Zajímavé je, že moře v Mardžáh ani příliš neustoupilo a krabi stejně vystrkují klepítka. Na Mardžáh se vyzkoušel nový přístup, který má být v letošním roce aplikován na dalších místech Afghánistánu, čímž by se mělo urychlit uklidnění situace, předání odpovědnosti Afgháncům a odchod.
Mardžáh bylo relativně bez větších problémů dobito, spojenečtí a afghánští vojáci zůstali v relativně (oproti jiným místům) velkých počtech na místě, aby zajistili etablování lokální i centrální vlády. Netrvalo ale příliš dlouho a začaly se objevovat první případy působení Talibanu přímo pod nosem spojeneckým vojákům.
The Taliban tactics have included at least one beheading in a broader effort to terrorize residents and undermine what military officials have said is the most important aim of the offensive: the attempt to establish a strong local government that can restore services. The offensive ousted the Taliban from control of their last population center in southern Helmand Province, but maintaining control over such territory has proved elusive in the past. Though Marja has an occupation force numbering more than one coalition soldier or police officer for every eight residents, Taliban agitators have been able to wage an underground campaign of subversion, which residents say has intensified in the past two weeks. “After dark the city is like the kingdom of the Taliban,” said a tribal elder living in Marja, who spoke on the condition of anonymity out of fear of the Taliban. “The government and international forces cannot defend anyone even one kilometer from their bases.”
Členové Talibanu prý zastrašují místní, aby nespolupracovali se spojeneckými silami ani s novými vládci. Používají třeba „noční dopisy“, které se objevují v mešitách či na sloupech a varují lidi před spoluprací. Také lidem vyhrožují, aby jim poskytli přístřeší a jídlo. Po setmění se podle jednoho staršiny mohou Talibanci pohybovat ve městě poměrně svobodně.
(The new governor of Marja, Haji Abdul) Zahir said it was difficult for the authorities to counter the Taliban’s campaign because the militants were mostly moving around without guns, relying on fear rather than threats. “If they are detained, they claim they are just ordinary citizens,” he said. “At the same time, they still have a lot of sympathy among the people.” He said it was impossible to estimate how many Taliban fighters remained in the city. “It’s like an ant hole,” he said. “When you look into an ant hole, who knows how many ants there are?”
V této souvislosti mě zaujal text válečného zpravodaje Edwarda Girardeta v The Christian Science Monitor. Girardet se účastnil protisovětské kampaně vedené mudžáhedíny v Afghánistánu v 80. letech a ve zmiňovaném článku porovnává Operaci Moshtarak/Mardžáh se sovětskou akcí v Panšíru. Sovětští vojáci, podobně jako dnes ti spojenečtí, varovali prostřednictvím letáků a rozhlasu místní obyvatele před ofenzivou a nabízeli jim výměnou za spolupráci peníze a řadu výhod, třeba dotovanou pšenici. Zkrátka chtěli, aby přestali podporovat povstalce a začali spolupracovat s kábulskou vládou.
To, co Girardet popisuje se stalo v roce 1982. Neznamená to, a ani on to netvrdí, že se historie opakuje a co jednou v minulosti skončilo špatně musí skončit špatně vždycky. Důležité je se probrat těmito lekcemi z minulosti a pokusit se jich využít ve svůj prospěch. Ne napáchat podobné chyby.
The Soviet/Afghan force quickly took the valley, proclaiming victory. The reality was far different. Massoud’s experienced guerrillas suffered few casualties and, within days, launched assaults against the entrenched Red Army troops. Afghan government soldiers, too, poorly paid and disheartened, slipped out at night with their weapons to join the resistance. Massoud eventually made a truce with the Soviets. This enabled the Red Army a „take and hold“ policy with several garrisons in the Panjshir. Some civilians returned, while the guerrillas established their own concealed bases in mountains beyond. The truce was much criticized by rival groups of mujahideen, but it was part of a long-term strategy: Massoud had no intention of collaborating with the regime. Occupation troops first had to leave before any unity government could be formed. It’s the same refrain today by the Taliban, Hezb-e-Islami Gulbuddin, and other opposition groups.
Druhý Wanat?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 4. 10. 2009
Při jednom z nejkrvavějších útoků vůbec v sobotu zahynulo osm amerických a dva afghánští vojáci. Při útoku bylo zajato nejméně třináct policistů. V Nuristánu na východě země provedly stovky bojovníků Talibanu koordinovaný útok na předsunutá stanoviště koaličních sil. Jak poznamenává BBC, ve východním Afghánistánu narůstá počet útoků kvůli tomu, že se tam povstalci přesouvají z jihu a přeskupují se.
The fighting lasted about 12 hours, with the militants firing down on the joint U.S.-Afghan outpost from ridgelines above the base, a senior U.S. military official with direct knowledge of the first reports told CNN. The official said the report was preliminary and subject to change as more information came in. The official said portions of the outpost burst into flame and burned down, but was not able to say if the blaze caused injuries or deaths. The militants also fired from a local mosque, the NATO-led International Security Assistance Force said.
Koaliční síly byly schopné útok odrazit i díky letecké podpoře, která se na místě střetu objevila za třicet minut. Talibanci údajně měli těžké ztráty a nepodařilo se jim předsunutá stanoviště obsadit. Zajímavé je, že podle CNN Američané ve dnech před útokem oznámili, že toto stanoviště opustí, v souladu se strategií Stanleyho McChrystala. Ten už dříve řekl, že chce, aby se vojáci soustředili na ochranu civilního obyvatelstva a ne na strážení osamocených stanovišť uprostřed ničeho.
Krátce po tomto útoku se začaly objevovat srovnání s krvavou lázní ve Wanatu, kde 13. července 2008 zemřelo devět amerických vojáků, když se Talibanci pokusili obsadit základnu ve stejnojmenné vesnici ve východním Afghánistánu. Předsunuté stanoviště ve Wanatu bylo během několika dnů po útoku opuštěno. Pokud budete mít čas, vřele doporučuji rekonstrukci událostí vycházející z materiálů vyšetřovatelů a rozhovorů z pera Thomase Rickse. Dovolím si zacitovat jeden odstavec, abych vás navnadil:
The soldiers did fight valiantly at Wanat. I am in awe of them. As one reported to the Army investigator, „I continued to lay suppressive fire with the 240 [machine gun] but it was difficult because I was unable to stand due to wounds in both legs and my left arm.“ When this soldier ran out of ammunition he realized that he was the only one left alive in his corner of the outpost, with the enemy so close he could hear them talking.
Málo všeho v Afghánistánu. Co bude až dojde i trpělivost?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 22. 9. 2009
Seržant Wayne Gray z 82. výsadkové divize během střetu s Talibanem v afghánském Lógaru 20. srpna 2009; Foto svobodník Richard W. Jones Jr., U.S. Army
Mulla Umar, vůdce Talibanu na útěku se o víkendu nechal slyšet, že spojenecké síly v Afghánistánu budou čelit porážce a že by se měly poučit z historie.
„The more the enemy resorts to increasing forces, the more they will face an unequivocal defeat in Afghanistan.“
To, že se v Afghánistánu nedaří je patrné už několik let. Ale letošek je, ostatně dle předpokladů, zatím nejhorším rokem vůbec. Od začátku roku zahynulo 350 spojeneckých vojáků. Minulý čtvrtek to bylo dokonce šest Italů najednou. V tom, že je situace kritická se paradoxně shodnou jak Talibanci, tak soudní velitelé a politici.
Armádní generál Staneley McChrystal, který velí jednotkám ISAF doručil do Bílého domu v srpnu odhad situace a netrvalo dlouho a materiál je venku. Včera jeho neutajenou část otiskl díky Bobu Woodwardovi The Washington Post. A je to neradostné, byť zajímavé a poučné čtení (toto je odkaz na faksimile v pdf).
Co jsem viděl a četl v televizích a novinách se především soustředilo na to, že McChrystal „tlačí“ hlavně na zvýšení počtu sil a zároveň varuje před „selháním“, které záhy nastane, pokud síly NATO nezmění strategii a pokud se neobnoví důvěra Afghánců, o kterou spojenecké síly v uplynulých letech dobrovolně přišly. Vše však není ztraceno: Byť je situace vážná, je stále možné dosáhnout úspěchu, napsal generál.
McChrystal makes clear that his call for more forces is predicated on the adoption of a strategy in which troops emphasize protecting Afghans rather than killing insurgents or controlling territory. Most starkly, he says: „[I]nadequate resources will likely result in failure. However, without a new strategy, the mission should not be resourced.“
Co mně na zprávě zaujalo a co jsem si nikde moc nepřečetl (a už vůbec ne na hlavní stránce NATO, škoda) jsou McChrystalovy připomínky k mezinárodním silám ISAF. Je to důležité proto, že jedině pokud se změní přístup k ISAFu a ISAFu samotného k problémům v Afghánistánu, může se něco změnit. Takže, generál na adresu mezinárodních sil tvrdí:
- ISAF is a conventional force that is poorly configured for COIN, inexperienced in local languages and culture, and struggling with challenges inherent to coalition warfare. These intrinsic disadvantages are exacerbated by our current operational culture and how we operate. Pre-occupied with protection of our own forces, we have operated in a manner that distances us — physically and psychologically — from the people we seek to protect. In addition, we run the risk of strategic defeat by pursuing tactical wins that cause civilian casualties or unnecessary collateral damage. The insurgents cannot defeat us militarily; but we can defeat ourselves.
- Improve unity of effort and command. We must significantly modify organizational structures to achieve better unity of effort. We will continue to realign relationships to improve coordination within ISAF and the international community.
- ISAF must now adopt a fundamentally new approach. The entire culture — how ISAF understands the environment and defines the fight. how it interacts with the Afghan people and government. and how it operates both on the ground and within the coalition1- must change profoundly.
- ISAF must restore confidence in the near-term through renewed commitment, intellectual energy, and visible progress.
- ISAF must use existing assets in innovative and unconventional ways, but ISAF will also require additional resources, forces and possibly even new authorities. All steps are imperative and time is of the essence. Patience will see the mission through; but to have that chance, real progress must be demonstrated in the near future.
A to je jenom pár vět. V dokumentu je toho mnohem víc. Jsem jediný, komu přijde ISAF jako jeden velký malér? Nutno podotknout, lidé v poli se dokáží přizpůsobit (vzpomínáte na Yinglingovo „adapt or die“?), ale – ťuk, ťuk, ťuk – co ti doma? Politici vystrašení veřejným míněním, byrokrati, kterým jsou ti na misích ukradení. Teď je to na vás a moc času nezbývá, než se to bude muset celé odpískat.
Je načase udělat několik závažných kroků:
- změnit kulturu přístupu k Afghánistánu
- posílit jednotky dle požadavků generála McChrystala
- zrušit národní omezení (caveats)
- přestat s mikromanagamentem z hlavních měst a jednotky plně podřídit velení ISAF
- obrnit se trpělivostí a občas se pomodlit
Musí to být jinak než doposud. Je to poslední šance a McChrystalův recept je jasný:
This is now a population centric campaign and no effort should be spared to ensure that the Afghan people are part ofthe conversation. Receiving, understanding, and amending behavior as a result of messages received from audiences can be an effective method of gaining genuine trust and credibility. This would improve the likellhood of the population accepting ISAF messages and changing their behavior as a result.
Afghánci toho začínají mít totiž plné zuby (jak mnohem diplomaticky řekl nový náčelník britského generálního štábu Sir David Richards):
“Over 80 per cent of the Afghan population still doggedly want their government and the international community to succeed, although their patience with our failure to meet the expectations of progress we ironically have done much to create is undoubtedly beginning to flag.”
Což vede k posilování Talibanu, jak vcelku bez servítků připomíná šéf CENTCOMu generál David Petraeus:
“The Taliban without question have expanded their strength and influence” in certain districts of Afghanistan,” he told a select audience of military, security services and political figures at the Policy Exchange think tank. In many districts there was the feeling of a “downward spiral present” in terms of progress. The Taliban were funding their campaign not only by the drugs trade and crime but also with “donations from outsiders”.
Je tomu dobré dát šanci a ne nyní hovořit o stahování. Italská ztráta minulý týden byla velká a Italové si zaslouží veškerou úctu, ale Silvio Berlusconi by měl se stahováním počkat:
The attack led to Italian Prime Minister Silvio Berlusconi saying Italy now wanted to reduce its deployment in Afghanistan but only with agreement from NATO partners. “We are keen to bring our boys home as soon as possible,“ Berlusconi said.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments