Toto je první příspěvek bývalého člena civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu Filipa Moravce pro OWOP. Zakrátko by měl následovat další.

Mazhar Majeed netušil, že to tentokrát nevyjde. A už vůbec si nedovedl představit, co vše svým jednáním způsobí. Pro agenta pákistánského kriketového družstva bylo přebírání balíčků bankovek pravděpodobně běžnou záležitostí. Za úplatky od sázkové mafie a ve spolupráci s hráči ovlivňoval výsledky zápasů národní reprezentace. Když si u něj však britští novináři na oko objednali výsledek zápasu s Anglií a vše pak zveřejnili, vypuknul skandál nevídaných rozměrů. Potrvdily se totiž pověsti, o nichž se mluví již dlouhé roky – kriket je zdrojem příjmů celé korupční a sázkařské sítě, která prorostla mezi sportovní funkcionáře i hráče.

Pravidlům této hry většina běžných Evropanů nerozumí, v zemích Commonwealthu však přivádí k šílenství miliony lidí. Zápasy nejlepších týmů Indie, Srí Lanky, Austrálie či Pákistánu sledují i v domácnostech, kde je nejcennějším majetkem satelitní talíř. Hráči jsou považováni za hrdiny, k nimž se upínají zraky obyčejných lidí, včetně nejmladších generací. V době, kdy zemi sužuje korupce, touha radikálního Talibanu po moci a ničivé povodně, tak byli jednou z posledních nadějí na lepší zítřky.

Podle informací britského tisku londýnská policie zatím obvinila z korupce pět lidí, včetně agenta Majeeda. Až čas ukáže, zda se jí podaří proniknout hlouběji do sítí sportovní mafie. Společné tiskové konference hráčů a trenérů svorně odmítajících jakoukoli vinu, však již naznačily, že to nebude snadné.

Příběh o korupci přitom pouze ilustruje situaci v druhé největší muslimské zemi. Pákistán se dlouhodobě potýká s pestrou koláží malých krizí, jež ale dohromady vytvářejí výbušnou směs. Kdyby se nejednalo o stát v sousedství afghánské válečné zóny a disponující jaderným arzenálem, zůstal by zřejmě bez výraznější pozornosti okolního světa.

Tady vládne Taliban
O Pákistánu se často mluví jako o nové frontě boje proti terorismu. Po odchodu autoritářského prezidenta Parvíze Mušarafa v roce 2008 sice vznikla svobodně zvolená vláda, s nově nabytou demokracií si ale společnost zatím nedokázala zcela poradit – autorita oficiálních úřadů klesá, stejně jako výkonnost ekonomiky. Stoupá naopak chudoba a počet lidí žijících pod její hranicí.

Situace zatím nejúspěšněji využívají právě radikální džihádisté. Platí to hlavně pro kmenové oblasti u hranic s Afghánistánem, které téměř nepodléhají autoritě vlády. V roce 2008, krátce po Mušarafově rezignaci, řekl v rozhovoru pro BBC respektovaný pákistánský novinář Ahmed Rashid:

Příhraniční provincie jsou prakticky pod kontrolou pákistánského Tálibánu, který poskytuje ochranu bojovníkům v Afghánistánu a al-Káidě. Během posledních let armáda nedokázala ochránit kmenové vůdce i obyčejné lidi. Výsledkem je 200 až 400 tisíc uprchlíků. To je velké číslo, když si uvědomíme, že v oblasti žijí asi tři miliony lidí.

Přítomnost Talibanu v provinciích pod „federální správou“ (FATA) není ničím novým. Právě v tamních náboženských školách radikální hnutí v 90. letech vznikalo. Jeho základ vytvořili afghánští uprchlíci, kteří se odmítali spokojit s poměry v občanskou válkou zmítané vlasti. Když v roce 2001 v Afghánistánu talibanský režim po pěti letech vlády padnul, utekly řady jeho členů zpět za hranice.

Kmenová území skýtají pro ozbrojence ideální úkryt – podléhají zákonům, jenž platily ještě za britské správy na začátku 20. století a více než vláda v nich mají vliv paštunské kmeny a jejich zvykové právo. Pokud žijí, skrývají se v nich zřejmě i nejhledanější osoby planety – Usáma bin Ládin a jeho lidé, nebo tajemný vůdce afghánského Talibanu mula Muhammad Omar. Že jde tak trochu o válku v území nikoho potvrzuje i rostoucí počet útoků bezpilotními letouny americké armády. Podle New York Times jich CIA ve spolupráci s americkou armádou uskutečnila jen v září celkem 20 a od roku 2008 jejich počet za rok vzrostl více než dvojnásobně. Jeden z nich v září údajně zabil i pět Němců pákistánského původu, kteří měli připravovat atentáty v evropských zemích.

Tajná spojka
Pákistánská armáda se sice snaží Taliban co nejvíce oslabit, přesto panují pochyby, na které straně boje proti teroristům místní vláda stojí. Časopis Newsweek nedávno popsal, jak pákistánská tajná služba (ISI) podporuje povstalce v Afghánistánu, podnikající útoky hlavně proti vojákům NATO. Podle samotných členů afghánského Talibanu kryje ISI zhruba 80 procent veškerých nákladů na povstalecký boj. Jak řekl jeden logistik Talibanu:

Většinou jednáme s prostředníkem, který se vydává za obchodníka či směnárníka, je ale jasné, že je to člověk z ISI. Někteří nám dodávají peníze, jiní motorky či zbraně.

Podle jiného zdroje existuje na hranicích v Balučistánu dokonce jeden přechod pouze pro dodávky povstalcům, zatímco civilní obyvatelstvo je nuceno cestovat jinudy. Spolupráce ISI a Tálibánu má mimochodem dlouhou tradici – během afghánské občanské války v 90. letech byla podpora studentů madras způsobem, jak vyvažovat indický vliv. Největší pákistánský rival stál totiž vždy na opačné straně – finančně i dodávkami zbraní zásoboval Severní alianci, tedy protitálibánské sdružení Tádžiků a Uzbeků působící na severu země. Nepřátelství mezi oběma státy trvá dodnes – spory o Kašmír jsou již tradicí, v posledních letech zase Indie obviňuje Pákistán z podpory terorismu na svém území.

Zardárího útěk
I kdyby nemusel bojovat s radikálním pojetím islámu, měl by pákistánský establishment co dělat. V zemi probíhá spor mezi jednotlivými složkami moci. Další vlivnou silou a „státem ve státě“ je armáda, která si za osmi let vlády Parvíze Mušarafa zvykla na výsadní postavení. Prezident a generál v jedné osobě do ní směřoval značnou část miliardových dotací od Spojených států a vojenská pravidla převáděl i do řízení státu.

Výsledkem je přebujelá byrokracie, korupce a zanedbaná veřejná správa. Běžné bylo dosazování vysloužilých generálů do klíčových politických funkcí, ovlivňování justice a umělé udržování vojenského režimu u moci. Ahmed Rashid ve zmíněném rozhovoru připomíná, že v Pákistánu chybí pracovní místa a vzdělávací příležitosti, což ovlivňuje ekonomiku i celkovou náladu v zemi:

Po dobu pákistánské existence se nepodařilo uskutečnit téměř žádné zásadní reformy. Vlády k tomu neměli ani příležitost – žádná řádně zvolená nedokončila funkční období.

Odchod Parvíze Mušarafa byl vynucený jak únavou společnosti, tak mezinárodním tlakem. Umožnil však návrat politických matadorů – z exilu přijela bývalá premiérka Benazír Bhuttová i Mušarafem ve vojenském puči svržený premiér Naváz Šaríf. Atentát na Bhuttovou před volbami a složitá jednání o vládní koalici ale ukázaly, že Pákistán si na demokracii bude těžce znovu zvykat. Politikům se nepodařilo obnovit důvěru veřejnosti a „blbá nálada“ se prohlubuje. Podle oficiálních údajů je v zemi 14 procent nezaměstnaných, čtvrtina lidí žije pod hranicí chudoby a polovina jich je negramotná.

Krizi prohloubily i letní záplavy. Na řece Indus se vytvořila povodňová vlna, která postihla Pákistán od severu k jihu a zbavila přístřeší více než deset milionů obyvatel. Rozladění veřejnosti posílil už v počátku prezident Zardárí, když místo návštěvy postižených oblastí vyrazil na cestu do Evropy. Čas navíc ukázal, že v provinciích FATA humanitární pomoc rozdělují častěji Tálibán a islámské organizace než vládní úřady. Mezinárodní společenství, včetně muslimských zemí, je navíc s poskytováním pomoci zatím zdrženlivé – výrazněji přispěly jen Spojené státy a Velká Británie.

Generálův návrat
Letní výzkum veřejného mínění amerického Pew Research Center proběhnul ještě před povodněmi. Přesto ukázal, že jen pětina Pákistánců má důvěru v současného prezidenta Zardárího – ještě před dvěma lety se těšil podpoře 64 procent lidí. Většině se naopak stýská po vojenském režimu – šéf generálního štábu má podporu více než poloviny dotázaných a přes 90 procent tvrdí, že armáda měla dobrý vliv na život v zemi.

Výsledky zmíněného průzkumu si v londýnském exilu zřejmě přečetli i Parvíz Mušaraf. Nedávno totiž oznámil, že uvažuje o návratu do pákistánské politiky. Statisíce lidí mu prý vyjadřují podporu na Facebooku a na 1. října ohlásil vznik nové politické strany, s níž půjde do voleb v roce 2013. Volební kampaň vlastně už odstartoval, když založil vlastní nadační fond pro oběti povodní a jen během jednoho televizního pořadu pro něj získal asi tři miliony dolarů.

Přes problémy s Talibanem, korupcí, chudobou či nezaměstnaností budou v příštích volbách rozhodovat miliony obětí přírodní katastrofy. Pokud se současné vládě nepodaří zajistit jim s pomocí mezinárodního společenství alespoň základní pomoc, bude na Mušarafův kdysi nenáviděný režim zapomenuto.
Delší verze tohoto textu vyšla v časopisu A2