fbpx

Dámy, vítejte na ponorce

Elizabeth Byers na trenažéru na ponorku třídy Los Angeles; Foto William Kenny, U.S. Navy

Od včerejška, tedy od 29. dubna 2010 mohou ženy sloužit v americkém námořnictvu na ponorkách. Ať se to mužům líbí, nebo ne (a že mnohým nelíbí), padla tím další mužská bašta. Padly připomínky, že se ponorky budou muset přestavovat, aby ženy měly své soukromí, což bude stát hodně peněz, že budou narušovat fungování mužského týmu na palubě, protože, co si budeme povídat, žena a muž tak nějak k sobě patří.

Tyto obavy možná podporují jednotlivé případy, ale neexistuje relevantní studie, která by došla k závěru, že ženy snižují, obecně řečeno, kvalitu ozbrojených sil. Slouží v armádách po staletí, i když k radikálnímu nárůstu došlo v posledních více než dvaceti letech. Slouží s muži při nasazení ve válečných zónách, slouží na lodích i v letectvu. Někdo může podotknout, že jaderná ponorka, na které z podstaty věci musí vznikat prostředí, v češtině trefně označované jako PONORKA, je něco zcela jiného. Nemusí však být. To, jak funguje tým, či jednotka totiž zdaleka nezáleží jenom na pohlaví jednotlivců. Respektive bych řekl, že pohlaví v tom sehrává mnohem menší roli, než jsme ochotni si připustit. Třeba velitelský kádr a jeho schopnosti asi budou mnohem důležitější.

„There are extremely capable women in the Navy who have the talent and desire to succeed in the submarine force,“ said the Honorable Ray Mabus, Secretary of the Navy. „Enabling them to serve in the submarine community is best for the submarine force and our Navy. We literally could not run the Navy without women today.“

Po těchto pěkných slovech se nedá jinak, než se podívat do historie. Člověk zjistí, že ženy a válka, ženy a armáda mají dlouhou tradici. Nemusím snad připomínat Johanku z Arku, Amazonky a další lučištnice, či královny, které vedly své muže do války a ochotně je nahrazovaly a pomáhali jim… Ale zpátky do USA. Ženy-bojovnice se tam objevují během občanské války.

In 1775, Sarah Shattuck, Prudence Wright and other women of Groton, MA, put on their husbands‘ clothing, armed themselves with muskets and pitchforks and defended the Nashua River Bridge. They captured a notorious Tory carrying dispatches to the British in Boston in his boots.

Během bitvy u Monmouthu v roce 1778 Molly „Pitcherová“ zastoupila u kanónu svého muže, který padl a pálila tak dobře, že ji generál Washington udělil praporčickou hodnost. Byla druhou ženou, která se zapojila u kanónu do bitvy. První byla Margaret Corbinová, která v roce 1776 taktéž zastoupila svého padlého muže. A vydobila si ještě jedno prvenství – jak první žena dostala vojenskou penzi. Navíc má pomník ve West Pointu. Revoluční válka byl začátek a zároveň precedent, který vedl k vytváření permanentních sborů u jednotek – samozřejmě ne bojových, ale podpůrných (ošetřovatelky, kuchařky atp.)

Během 1. světové války se role žen příliš nezměnila, byť se rozšířilo „portfolio“ – objevily se například telefonistky. Hnutí za „osvbození žen“ nabíralo ve 20. a 30. let na síle a tak nebylo divu, že se stále více institucionalizovala a rozšiřovala jejich role v ozbrojených silách. Samozřejmě nikoli bojová. A 2. světová válka byla dalším milníkem. Zapojilo se do ní v různých pozicích přes 400 tisíc žen. Především opět v podpůrných rolích, čímž uvolňovaly muže pro frontu.

Za 2. světové války létalo na 1100 žen ve službách pěchoty. Jejich zásluhy byly plně uznány až letos; Foto Foto U.S. Army

Fascinující je například příběh žen-pilotek, ke kterým se mužský armádní svět zachoval dosti odporně. Plného zadostiučinění se jim dostalo až letos, kdy konečně zákonodárci po 65 letech těm, které se toho dožily, udělili Zlaté medaile Kongresu. Za války létalo 1100 žen (dnes jich žije na 300) v organizaci nazvané Women Airforce Service Pilots, což byla civilní složka pěchoty. Zalétávaly stroje všeho druhu, prováděly pátrací akce a zachraňovaly životy, pomáhaly s výcvikem bombometčíků a dalšího palubního personálu, převážely letouny a vojáky. Létaly na všech strojích, které americké síly používaly během 2. světové války a nedostaly ani uniformy. A co se stalo nakonec? Armáda jim většinou nezajistila ani cestu domu (některé si musely zaplatit letenky) o nějakých výhodách a uznáních ani nemluvě. Kongres uznal jejich roli až v 70. letech minulého století.

In 1977, after a „huge effort in Congress“ and with the help of Sen. Barry Goldwater, who had flown with WASPs during the war, the women were recognized as military personnel and given partial veterans benefits. „They get to go to VA hospitals, and they get that flag on the coffin,“ she says. „That’s the most important thing to them.“ Sen. Kay Bailey Hutchison, a Texas Republican, co-sponsored the bill to honor the women with the medal. „These women have yet to receive the recognition they deserve,“ Hutchison says.

50. léta vedla k posílení zájmu o službu ze strany žen, ale zájem ozbrojených sil byl malý. Jistou změnu znamenal zákon z roku 1967, který umožnil povyšovat ženy do vyšších, i generálských a admirálských, hodností a odstranil dvouprocentní limit pro počet žen v ozbrojených silách. Přesto, výbor sněmovny pro ozbrojené síly přijal usnesení:

… there cannot be complete equality between men and women in the matter of military careers. The stern demands of combat, sea duty, and other types of assignments directly related to combat are not placed upon women in our society. The Defense Department assured the committee that there would be no attempt to remove restrictions on the kind of military duties women would be expected to perform. …

Zaslíbená byla 70. léta a profesionalizace. V roce 1972 byla jedna z 30 rekrutů žena. V roce 1976 to připadala už jedna žena na třináct mužských rekrutů. V 90. letech byla odstraněna většina dalších omezení a ženy mohly zastávat 91 procent pozic v ozbrojených silách (až do včerejška se to netýkalo například ponorek). Ženy tvořily 11 procent aktivních sil. Po roce 2001 se plně zapojily do operací v Iráku a Afghánistánu. V námořnictvu dnes například tvoří 15 procent aktivních sil (52 446 z 330 700).

Zastávka v irácké poušti, 2003; Foto F.Š.

Stále ale existují pochybnosti o správnosti jejich nasazování v boji s muži. Jedna z výhrad se týká toho, že pokud se stanou zajatkyněmi, jsou v mnohem větším nebezpečí, než muži (například kvůli znásilňování). Mimochodem, řada žen v uniformách si už prožila zajetí. V současnosti je však nutné si přiznat, že není možné rozdělovat role čistě na bojové a čistě podpůrné – bojiště posledních více jak patnácti let se vyznačuje tím, že nexistuje hranice mezi frontou a týlem, takže podpůrná jednotka se může snadno dostat do tvrdého bojového střetu. Další výhrada je, že ženy nezvládnou takovou fyzickou zátěž jako muži. Jistě, rozdíly mezi námi jsou, ale nakolik je to při dnešním způsobu boje a s dostupnými technologiemi ve většině vojenských oblastí důležité? A navíc, kolik procent mužů dnes neprojde fyzickými testy? Řekl bych že docela dost, alespoň dle toho, co jsem slyšel.

A konečně je zde argument, že ženy narušují espirit de corps, protože kvůli nižší fyzické zdatnosti jim mužská část jednotek nemůže zcela věřit, objevují se „ochranářské pudy“, takže muž místo aby se soustředil na boj se soustředí na ochranu spolubojovnic(e) a romantické vztahy a případná těhotenství narušují chod jednotek. Jak jsem psal na začátku, v realitě to platí jen do jisté míry a velitel by měl jít vždy příkladem. Ukázkovým příkladem nezvládnutí situace byl v určitých letech Irák. Narůstal počet stížností na sexuální obtěžování a počet znásilnění. Členka Sněmovny reprezentantů Jane Harmanová (demokratka z Kalifornie) loni při jednom slyšení pronesla:

“A woman in the military is more likely to be raped by a fellow soldier than killed by enemy fire in Iraq.”

V prosinci o této problematice vyšel skvělý článek v The New York Times s názvem A Peril in War Zones: Sexual Abuse by Fellow G.I.’s. Je v něm řada dat a dobrých postřehů. Mám v této souvislosti jednu otázku – je sexuální obtěžování, či znásilnění skutečně vina žen, jak se snaží nepřímo podsouvat řada mužů, když argumentují proti službě žen v ozbrojených silách? Není to především mužský problém? Přeci je nesmysl dokola si opakovat, a tím i posilovat, stereotyp, že muž není schopen kontrolovat své libido, protože je bojovník a lovec (a proto je lepší od něj ženy držet dál – zní to trochu zvířecky, ne?). Myslím, že většina z nás je usedlá až běda a tenhle historický mýtus máme rádi, protože pokud bychom ho rozmetali, museli bychom se nad sebou vážně zamyslet.

14 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

14 Comments

  • Profilový obrázek
    Uwe
    1. 5. 2010, 12:30

    Jako vojak souhlasim se zastoupenim zen v armade. Ale v ACR bohuzel existuje dvoji standard pro muze a zeny (napr. fyz. prezkouseni – na stejnou funkci je jiny narok na muze a jiny na zenu) O bojovych utvarech ani nemluvim, tam nema zena co delat (roty logistiky/stabni nepocitam). Nevidim v jejich pritomnosti jedine plus, pouze sama negativa.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Ivo
    2. 5. 2010, 17:18

    Na úvod:
    nemám nic proti službám žen na ponorce. Aniž bych byl expert, dokážu si dovodit, že (stejně jako v celém námořnictvu) bojová činnost se sestává z mačkání knoflíků. Bojuje jeden stroj (ovládaný lidmi) proti druhému.

    Nemá ani nic proti službě žen v armádě jako takové. Právě naopak. Bez nich by v mnoha odbornostech nedokázala AČR plnit rekrutační cíle. Zároveň nemám dojem, že by to jakkoliv snižovalo schopnosti armády jako celku.

    Na druhou stranu kategoricky nesouhlasím se službou žen u bojových pěchotních útvarů. Vím, že je to nemoderní, ale pokusím se to zdůvodnit.

    1. Citát, který je uveden v článku, je zavádějící. Vzhledem k tomu, že o těchto číslech něco vím, neseděla mi. Po rozkliknutí bylo vše jasné.

    „As a result of the progress of the 1990s, women are now excluded from only 9 percent of Army roles—although that figure represents nearly 30 percent of active-duty positions. Army women cannot be assigned to the following occupational fields: infantry, armor, special forces, Ranger units at the regiment level and below, cannon field artillery and multiple launch rocket artillery.“

    Ve skutečnosti tedy 30 procent zahrnující takové specializace jako pěchota, zvláštní jednotky, jednotky Rangers apod. Takže ani u superkorektní americké armády to není tak horké.

    2. Proč tedy v AČR mohou ženy sloužit na pozicích jako kulometník, pancéřovníka apod. a v armádách jako US Army, IDF (Israeli Defence Force) nikoliv. Odpověď je velmi jednoduchá. AČR není jáko celek nasazována do bojových operací, mnou dvě zmiňované ano. AČR si tedy může už ze startu stavět neefektivní jednotky, IDF ani US Army ne. To, že na většině mechanizovaných útvarů AČR ženy slouží na základních pozicích, je již dnes realita. Výsadkový prapor, 601. SkSS a další jsou prozatím výjimkou…

    3. Záměrně jsem si vybral specializaci pěchoty na obhájení svých argumentů. Pokud totiž za současných podmínek dovolíte službu žen u bojového útvaru, v tu ránu se na ně vztahují ženská kritéria tělesné zdatnosti. Nebudu je tady dopodrobna rozebírat, ale rozdíl je opravdu propastný. To znamená, že za dodržení pravidla, že jednotka jede podle svého nejslabšího článku, právě zpomalila o třetinu.

    4. Lze namítnout, že jsou ženy, které jsou fyzicky na výši. Ovšem, jsem si jist, že Barbora Špotáková hodí oštěpem zhruba dvojnásobek co já a většina vrcholových běžkyň etiposké národnosti mě na míli předběhne alespoň o minutu (a to bych byl ještě rád). Jenže politika organizace nelze stavět na výjimečných jedincích, stejně jako nelze stavět muže a ženy do stejné kategorie na maratónském běhu – od té chvíle by ani jedna nezískala už žádnou medaili.

    5. Připusťme tedy, že zavedeme stejná kritéria pro muže i ženy. K čemu to povede? K mému překvapení nejdále v tomhle experimentu zašla kanadská armáda. V rámci základního výcviku zavedla koedukované jednotky se společnými standardy pro všechny. Jaký byl výsledek? Ženy měly 6x větší procento úrazovosti a prakticky žádná výcvik úspěšně nedokončila. Kanadská armáda od té praxe proto ustoupila a dnes má stejné podmínky jako US Army.

    6. Jaký je další důvod pro nepovolení služby žen u bojových pěších útvarů? Krom toho, že to jednoznačně snižuje Esprit de Corps (což ale rozepisovat nebudu, kdo má zájem, odkazuji na Culture of War od Martina van Crevelda, harvardského historika, skutečně čtivé), je tu ještě kulturní hledisko. Žádná kultura v historii nenasazovala ženy do první linie, kromě naprosto bezvýchodných situací. I zde zmiňované „Amazonky“, ve skutečnosti Sarmatské pannenské lučištnice, nebyly v tehdejší kmenové společnosti nic jiného než „Combat Support Unit“, tak jak je známe dnes. Mimo jiné, po své úspěšné první bitvě se mohly vdát a pak už byly z boje vyloučeny. Ani tak divoký kmen si nemohl dovolit spáchat demografickou sebevraždu.

    Ze stejného důvodu nenasazují armády, které skutečně pravidelně bojují, což se podepisuje na jejich organizační kultuře, ženy do pozic, kde dochází k největším ztrátám. I přes veškerou sofitikaci dneška je to stále pěchota. Což u takové státu, jako je Izrael, který má dokonce branou povinnost pro ženy, je nepřekročitelný axiom. Rčení o Pyrrhově by se v jejich případě mohlo snadno naplnit.

    7. Jen na závěr. Pokud jsem vás ještě stále nepřesvědčil, zkuste si představit ženu na funkci střelkyně z automatického granátometu AGS-17. Výsadkář, který tuto funkci zastával, nosil na několikadenní patroly v Afghánistánu zátěž o hmotnosti běžně převyšující 55 kg. Jak by to šlo do hromady se zdravým rozumem a zákoníkem práce v případě žen, to opravdu nevím…

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Dušan Rovenský
    3. 5. 2010, 23:37

    Stoprocentní souhlas s Ivem. Pokud na to žena fyzicky má, ať klidně tahá padesátikilovou výstroj po výcvikových prostorech nebo afghánských horách. Ale ať mi před tím podepíše papír, že nebude po nikom vymáhat za 5 let (až bude mít zdravotní problémy a bude neplodná) odškodné.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    ota
    4. 5. 2010, 17:54

    Jako obvykle se k Ivově článku se prakticky nedá téměř nic dodat. Příroda nás stvořila rozdílné, muži mají větší tělesné předpoklady pro boj, než ženy, které jsou zase lépe diponovány k jiným činnostem. K tomu se napříč prakticky všemi civilizacemi přidávají kutlurní a morální zábrany ohrozit svou existenci nasazením žen v přímém boji. Nemám nejmenší problém s ženou, jako ministryní obrany nebo prezidentkou. Určitě si ale nedokážu představit udržení psychické integrity jednotky v pozici, kde kde si řvoucí vojačka strká střeva zpátky do břicha (ne že by to u muže byl hezčí pohled, ale každopádně to jednotka snese snáze). AČR v tom má ještě jednu „přednost“, protože limity pro tělesné přezkoušení a konec konců i limity zdravotní způsobilosti jsou v kompentenci MO, nikdo zvenčí do toho MO „nekecá“. Za současný zcela absurdní stav, ve kterém evidentně obézní kancelářské pracovnice dosahují i dvojnásobného bodového ohodnocení při tělesném přezkoušení si můžeme my sami.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Emil Frída
    4. 5. 2010, 18:30

    to ota: To je zajímavá filosofie, něco jako pozitivní diskriminace.:-) Nicméně je tu povinnost zajistit rovnoměrné zatížení vojáků. Stav, kdy jsou nasazováni nejzdravější, nejlépe fyzicky připravení a jinak vhodní vojáci je docela kuriózní. Nevidím žádnou logiku v přetěžování toho nejlepšího, co mám, protože to je způsob, jak o to nejlepší co nejrychleji přijít. Síla armády není opravdu postavena na několika výjimečných jedincích, ale na co nejlepším a nejvyrovnanějším průměru. Uniká mi smysl toho, platit jako vojáka někoho, kdo nikdy jako voják nebude použit, přitom by tu stejnou práci vykonával jako nevoják, ale s náklady dvakrát nižšími. Kde asi udělali generálové z Kulaťáku chybu?

    REPLY

Nejnovější komentáře