Tento článek byl publikován v časopise ATM č. 2/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.

Dokončení

Hlavním cílem nepřátelské palby se v počáteční fázi útoku stalo vozidlo HMMWV s PTŘS TOW. Během prvních 30 vteřin od zahájení útoku bylo zasaženo třemi střelami z pancéřovek a okamžitě mu začal hořet motor. Velitel protitankové sekce štábní seržant Justin Grimm nařídil svým mužům, kteří všichni zůstali jako zázrakem nezranění, opustit vozidlo a krýt se před soustředěnou palbou. Sotva poslední člen obsluhy vyskočil ven, začala již ve vozidle hořet uložená munice (9 kusů PTŘS TOW).

Poté se palba přenesla na další americké těžké zbraně – minomety. Několik mudžáhidů vyzbrojených pancéřovkami se pokoušelo vyšplhat na stromy, které se nacházely okolo perimetru základny, aby mohli vést palbu přes ochranné valy, avšak jeden z amerických vojáků je spatřil a zahájil na ně palbu ze své karabiny M4. Další mudžáhidové se přiblížili k ochranným valům a ukryli se za ně. Odtud vedli přesnou a těžkou palbu na minometná postavení. Při vydatném nočním dešti došlo k jejich částečnému zaplavení, a proto v době zahájení útoku pracovali dva ženisté s nakladačem Bobcat na odstranění těchto škod. Nakladač byl několikrát zasažen a oběma se jen taktak podařilo uniknout. Obsluze 120mm minometu za řízení velitele minometné sekce štábního seržanta Ericha Phillipse se podařilo vystřelit pouhé čtyři střely, než ji nepřátelská palba donutila zanechat úsilí a krýt se. Američtí minometníci se však rozhodli neprodat své životy lacino a začali přes ochranné valy pálit z podvěsných puškových 40mm granátometů M203 a vrhat ruční granáty, což pravděpodobně mudžáhidy odradilo od pokusu je překonat. I přes úsilí ženistů se totiž valy podařilo naplnit zeminou jen částečně, do výšky pouhých 120 cm místo předepsaných 210 cm, neboť plánovaná těžká stavební technika, která měla provést tyto dokončovací práce, nikdy nedorazila.

Jeden z Američanů poté, co selhal jeho lehký kulomet M249 SAW, uchopil pancéřovku M136 a vypálil z ní do budovy, kde se nacházelo nepřátelské palebné postavení. Několik vojáků již bylo zraněných a ostatní se je snažili ošetřit. Seržant Chavez a seržant Queck se pokusili doběhnout k postavení 60mm minometu, které bylo opuštěné, ale nepřátelská palba je přinutila vrátit se zpět. Náhle jedna z desítek vypálených střel z nepřátelských pancéřovek zasáhla pohotovostní sklad minometné munice, která začala hořet. Phillips ihned nařídil všem vojákům nacházejícím se v minometném postavení opustit je a ustoupit k velitelskému stanovišti čety. Ti, kteří mohli, uchopili mezi sebe zraněné a rozeběhli se udaným směrem. Seržant Chavez, který nesl jednoho zraněného, byl zasažen do obou nohou, ale přesto ho nepustil a vlekl jej dál po zemi. Z velitelského stanoviště vyběhlo několik vojáků, kteří se zde kryli před nepřátelskou palbou, a odtáhli oba zraněné do úkrytu. Zde se jich ujal specialista Scantlin, který zastoupil zdravotníka čety vojína Hewitta, neboť ten měl prostřelenou paži a byl v bezvědomí. Scantlin naštěstí před nasazením v Afghánistánu absolvoval kurz první pomoci (tzv. Combat Lifesaver Course) a díky tomu udržel v průběhu boje naživu všechny zraněné kromě jednoho.

Štábní seržant Erich Phillips při slavnostním předání vyznamenání za službu v Afghánistánu - Kříže za čestnou službu (za účast v boji o základnu Ranch House), Stříbrné hvězdy a Purpurového srdce (obojího za účast v boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side)

Několik okamžiků poté, co se obsluhám minometu podařilo dosáhnout velitelského stanoviště, explodovaly PTŘS uložené v již opuštěném a hořícím vozidle HMMWV protitankové sekce. Při explozi se hořící kusy vozidla a munice rozletěly po celé základně, přičemž plameny zasáhly i jednoho z afghánských vojáků a zničena byla rovněž anténa záložního satelitního spojení. Dvě doutnající, avšak nevybuchlé PTŘS dopadly přímo dovnitř velitelského stanoviště. Phillips, který již dříve obdržel Kříž za čestnou službu za osobní účast v bitvě o Ranch House, nyní opět prokázal statečnost a rychlý úsudek. Každou ruku si omotal jedním prázdným pytlem na písek a vynesl jednu z PTŘS mimo velitelské stanoviště. Druhou uchopil kapitán Myer a přehodil ji přes okraj svého úkrytu. Od hořících zbytků vozidla také vzplálo několik pouze částečně naplněných ochranných valů a svým silným černým dýmem ještě horšily viditelnost a zvýšily nepřehlednost celé situace. Nepřítel se přiblížil k americkým postavením natolik, že 40mm automatické granátomety Mk-19, které byly lafetovány na dvou vozidlech HMMWV, již nemohly nadále vést palbu. Zapalovače tříštivo-trhavých granátů M383 se totiž nebyly schopny na tak krátkou vzdálenost odjistit (vzdálenost potřebná k odjištění je 18 až 36 m) a ty následně nevybuchovály. Navíc byl jeden z granátometů krátce nato zasažen do závěru a vyřazen z činnosti a druhý se zasekl. Jediným bojeschopným vozidlem uvnitř perimetru základny se tak stal HMMWV velení čety, vyzbrojený 12,7mm těžkým kulometem M2, který se nacházel poblíž velitelského stanoviště. Ten obsluhoval vojín Krupa, který byl nováčkem a k 2. četě ho převeleli teprve nedávno. Přes obavy některých služebně starších vojáků, jak obstojí ve skutečném boji, nyní stál doslova po kotníky hluboko v prázdných nábojnicích, vedl neustálou palbu a pravidelně vyměňoval prázdné nábojové schránky za plné. V průběhu boje celkem vystřílel přibližně 1000 ran a v jeden okamžik musel přerušit střelbu, neboť hlaveň jeho kulometu byla příliš rozžhavená.

Mezitím se kapitán Myer, kterému asistovali dva rádiooperátoři, stal hlavním organizátorem úsilí o vyžádání dělostřelecké a vzdušné podpory. Na základně se totiž nenacházel žádný dělostřelecký nebo letecký návodčí, což se projevilo jako závažný problém. A tak velitel 2-503. praporu 173. VBBU podplukovník Bill Ostlund uslyšel ve vysílačce Myerův hlas, který hlásil, že jeho vojáci jsou „v kontaktu s nepřítelem, pod těžkou palbou a někteří z nich jsou mrtví“. První dělostřelecké střely, vypálené 155mm houfnicemi z Blessingu, začaly dopadat okolo perimetru základny v 04.29 ráno. Jelikož se však již mudžáhidové dostali až na samotný okraj perimetru, nebyla palba příliš účinná, neboť platná nařízení nedovolovala dělostřelcům vést palbu do bezprostřední blížkosti postavení vlastních jednotek. Mezi 04.29 a 05.05 hod. vypálila dělostřelecká četa z Blessingu celkem 52 tříštivo-trhavých střel. Do konce bitvy u Wantu bylo použito ještě dalších 44 těchto střel. V 04.58 se nad bojištěm objevil další z podpůrných prostředků – bombardér B-1B Lancer, který shodil dvě přesně naváděné pumy na cíle, jež se mu podařilo identifikovat.

Palebná podpora 155mm kanónových houfnic M198

Velkým štěstím bylo, že tříčlenný poradní tým US Marině Corps, který byl začleněn do roty ANA bránící jižní okraj perimetru, byl vyzbrojen i jedním 7,62mm středním kulometem M240. Ten nyní obsluhoval desátník Jason Jones, „velký mariňák s knírem“, jak mu přezdívali vojáci 2. čety, jenž nyní pálil dlouhé dávky do zle dotírajících mudžáhidů. Oba kulomety M240, kterými bylo vyzbrojeno družstvo zbraní 2. čety, se totiž nacházely na pozorovacím stanovišti.

Kontrolní stanoviště na příjezdové komunikaci k základně, které bránilo 1. družstvo 2. čety pod velením štábního seržanta Samarooa, se také nacházelo ve velice složitém postavení. Vozidlo HMMWV vyzbrojené těžkým kulometem M2 bylo silně postřelováno z nepřátelských ručních zbraní. Jeho obsluha, seržant Brian Hissong a specialista Hamby, z něj vedla palbu až do té chvíle, než byl při nabíjení zasažen otevřený kryt závěru a vyřazen z boje. Situace se stala natolik zoufalou, že Hissong použil pancéřovku M136 ke zničení domu, který se nacházel na kopci jihovýchodně od jeho postavení a z nějž vedlo palbu několik mudžáhidů.

Podle pozdějších výpovědí Američanů se rota ANA po celou dobu boje ukrývala ve svých obranných postaveních a nevedla si příliš aktivně. Avšak je třeba mít na paměti, že hlavní úsilí nepřítele bylo vedeno především proti americkým pozicím, a tím mohl vzniknout subjektivní pocit některých amerických vojáků, že se jejich afghánští kolegové „vyhýbali boji“. Také je třeba brát v úvahu, že hlavním cílem útoku mudžáhidů nebylo dobytí základny, ale zničení pozorovacího stanoviště a zajetí některého z vojáků, kteří se tam nacházeli.

Masakr na pozorovacím Stanovišti Top Side

Pozorovací stanoviště Top Side, které se rozkládalo na několika vyvýšených kamenných terasách a umožňovalo kruhovou obranu, se nacházelo přibližně 100 m od perimetru základny. Jeho osádku tvořilo družstvo zbraní a dělostřelecký návodčí. Přibližně uprostřed pozorovacího stanoviště byl umístěn pozorovací přístroj LRAS3, který sloužil ke sledování přístupů k základně. Celkem se na pozorovacím stanovišti v mělkých okopech krylo před nepřátelskou palbou devět amerických vojáků vyzbrojených čtyřmi 5,56mm karabinami M4 (jedna s podvěsným 40mm granátometem M203), jednou 7,62 mm odstřelovací puškou M21, dvěma 5,56mm lehkými kulomety M249 a dvěma 7,62 mm středními kulomety M240. Také se zde nacházela jedna zastaralá 66 mm pancéřovka M72 LAW a dvě moderní M136 ráže 84 mm. Pozice byla dále zesílena několika protipěchotními minami se směrovým účinkem M18 Claymore, které byly umístěny tak, aby pokrývaly hluché prostory a vnější zátarasy ze žiletkového drátu – concertiny.

Již po první salvě z nepřátelských ručních zbraní a pancéřovek, které zasáhly pozorovací stanoviště v samém počátku útoku, byla většina jeho obránců zraněna nebo omráčena. Prvním padlým se stal specialista Matthew Phillips, který byl zasažen střepinami střely z pancéřovky právě ve chvíli, když se zvedl ze svého postavení, aby vrhl ruční granát na přibližující se mudžáhidy. Zároveň s ním padl specialista Gunnar Zwilling, specialista Stafford utrpěl zranění a jejich kulomet M240 byl vyřazen z boje. Seržant Matthew Gobble, velitel jednoho z týmů, byl těžce zraněn a vyřazen z boje. Specialista Jason Bogar v jižní části stanoviště opětoval palbu dotírajících nepřátel střelbou ze svého kulometu M249 a během krátké chvíle vypálil více než 600 ran. Jeho kulomet se však přehřál a zasekl tak, že nemohl být v bojových podmínkách opraven. Obsluha druhého kulometu M240 nacházejícího se ve středu stanoviště (Jonathan Ayers a Pruitt Rainey) pálila ze své zbrane na mudžáhidy, kteří se již přiblížili na vzdálenost pouhých 50-75 metrů, avšak přibližně po 30 minutách nepřetržité střelby jim došla munice. Avers a další voják, který se nacházel v kulometném hnízdě, specialista Christopher McKaig, sebrali dvě karabiny M4 a pokračovali v palbě. Nedlouho poté však byl Avers dvakrát zasažen do hlavy a sesunul se mrtev k zemi. McKaig později vzpomínal: „Ze své zbraně jsem vystřílel asi 12 zásobníků, než se přehřála a zasekla. Naštvaně jsem ji odhodil. Vzal jsem tedy karabinu zabitého Ayerse, jenže, jak jsem zjistil, i ta byla zničena – dostala zásah střelou z AK-47.“ Neozbrojený McKaig si tehdy všiml, že se mudžáhidové pokoušejí překonat zátaras z concertiny a odpálil dvě miny Claymore. Jejich střepiny zabily jednoho z nepřátel a ostatní se museli ukrýt.

Pozorovací stanoviště Top Side

Seržant Pitts, kterého zásahy z pancéřovek několik metrů odhodily, se mezitím doplazil do jižní části stanoviště, kde ho ošetřil Bogar. Pitts totiž krvácel z četných střepinových poranění, nejvíce však z pravé nohy, kterou mu Bogar zaškrtil. Stafford se v této době přesunul do severní části stanoviště a pokusil se odpálit miny Claymore, které zde byly umistěny. Přestože několikrát zmáčkl ovládání roznětu, neozvala se žádná detonace, neboť nepřátelská palba pravděpodobně přerušila elektrické vedení k rozbuškám min. Pitts navázal svou radiostanicí spojení s velitelským stanovištěm čety a žádal, aby jim byly na pomoc vyslány posily.

Prvními, kdo reagovali na jeho zoufalé volání a probojovali si cestu na pozorovací stanoviště, byli nadporučík Brostrom a specialista Jason Hovater. Museli se celou cestu krýt před smrtící palbou a přelézt několik kamenných teras, než se jim podařilo připojit ke svým spolubojovníkům, kteří byli prakticky obklíčeni. Nadporučík ihned začal organizovat rozvrácenou obranu stanoviště. Nařídil Hovaterovi a Raineyovi, aby vzali pohozený kulomet M240 (který dříve obsluhoval nyní mrtvý Zwilling a zraněný Stafford) a bránili pozici poblíž padlého Phillipse. Když se však nadporučík se dvěma vojáky pokoušel umístit kulomet do palebného postavení, byli zasaženi střelami několika mudžáhidů, kteří pravděpodobně pronikli do perimetru pozorovacího stanoviště. Nepřátelé byli nyní již tak blízko, že někteří Američané slyšeli cvakání závěrů jejich zbraní, když je přebíjeli.

Příslušníci 173. VBBU s kulomety M240 ve východním Afghánistánu

Další američtí vojáci na pozorovacím stanovišti umírali v přesné nepřátelské palbě – specialista Bogar byl zasažen a zabit, aniž si toho kdokoli z jeho druhů v zápalu boje všiml. Tři zbylí bojeschopní, avšak zranění obránci – Gobble, Stafford a McKaig – se rozhodli zachránit si život ústupem ke kontrolnímu stanovišti, kde se nacházelo 1. družstvo 2. čety. Při ústupu se Gobble pokoušel zjistit, jestli nepřežil ještě někdo další, ale všechna těla, na která narazili, nejevila žádné známky života. Stafford se pří překonávání vnějšího perimetru zapletl do concertiny a jen z posledních sil se mu podařilo vyprostit se. Všichni tři se nyní střídavě plazili, běželi a kutáleli ze svahu, než u kontrolního stanoviště narazili na Samarooa. Tomu také řekli, že všichni ostatní jsou pravděpodobně mrtví. Nemohli však vědět, že Pitts je stále naživu a na pozorovacím stanovisti osamoceně bojuje o svůj život.

Zraněný Pitts se bránil ručními granáty i střelbou z granátometu M203, než mu došla munice. Teprve tehdy si uvědomil, že všichni okolo něj jsou mrtví (o ústupu Gobbleho, Stafforda a McKaiga nevěděl) a on zůstal sám. Jakmile palba na pozorovacím stanovišti ustala, uslyšel hlasy mudžáhidů, kteří se nacházeli méně než 10 metrů od jeho postavení.

Mezitím se Samaroo rozhodl vyrazit na pozorovací stanoviště a zjistit, jestli ještě někdo další nepřežil. Seržantu Israeli Garciovi, specialistovi Michaelu Dentonovi a vojínu Jacobu Sonesovi nařídil aby ho následovali. Všichni čtyři postupovali vzhůru do svahu a cestou zastřelili několik mudžáhidů, kteří se pravděpodobně snažili odtáhnout pryč mrtvého Zwillinga a Bogara. Jakmile dosáhli stanoviště, narazili na zraněného Pittse a začali znovu organizovat obranu již prakticky ztracené pozice. Náhle se zaskočený nepřítel vzpamatoval z překvapivéno protiútoku a opět zahájil těžkou palbu. Ta postupně zabila Garciu, jenž byl zasažen pancéřovkou přímo do břicha, a zranila všechny ostatní. Samaroo zoufale volal do své radiostanice o pomoc a žádal další posily.

Na pomoc jim ze základny tentokrát vyrazila osmičlenná záchranná skupina pod velením seržanta první třídy Dzwika, k níž se ještě na kontrolním stanovišti připojil specialista Grapes, který jí ukazoval nejrychlejší cestu postupu. Ve stejnou dobu (05.23) se nad Wantem konečně objevil první přivolaný bitevní vrtulník AH-64 Apache, o minutu později následovaný dalším. Oba ihned zahájily palbu ze svých 30mm automatických kanónů M230, 70mm neřízených raket Hydra a PTŘS AGM-114 Hellfire na pozice mudžáhidů. Tento moment se stal klíčovým a nakonec rozhodl o výsledku celé bitvy. Úsilí osádek vrtulníků se soustředilo na mudžáhidy, kteří se kryli za terénními překážkami severně a východně od pozorovacího stanoviště, způsobilo jim těžké ztráty a přinutilo je ustoupit. I přesto však pokračovala palba nepřátelských pancéřovek a stanoviště zasahovaly další a další kumulativní hlavice PG-7. Jejich střepinami byli zraněni tři vojáci, mezi nimi i Dzwik. Také tato palba postupně ztratila na intenzitě a nakonec ustala. K tomu přispěla řada leteckých úderů, při kterých americké letouny B-1B Lancer, F-15E Strike Eagle a A-10 Thunderbolt II shodily celkem 37 přesně naváděných bomb GBU-12 Paveway II, GBU-31 JDAM a GBU-38 JDAM.

Na pozorovacím stanovišti se objevil kápitán Myer, který využil situace, kdy nepřátelská palba již ztratila na intenzitě, a na vlastní pěst překonal vzdálenost mezi ním a základnou. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit o situaci, neboť hlášení, která na velitelské stanoviště dostával, byla často zmatená a nepřesná. O tom, jak byl boj o stanoviště úporný se brzy přesvědčil sám, když v jeho troskách málem šlápl na nevybuchlý nepřátelský ruční granát. Brzy se objevili další vojáci, kteří začali ošetřovat zraněné a přinášeli ze základny zásoby munice.

Kapitán Matt Myer a seržant Michael Denton (v době bitvy u Wantu v hodnosti specialisty) při slavnostním převzetí Stříbrných hvězd za osobní statečnost při boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side

Improvizované přistávací plochy pro očekávaný přílet zdravotnické evakuace (tzv. MEDEVAC) byly označeny fialovými dýmovnicemi a reflexními panely VS-17 a již v 05.52 přistál jižně od základny první vrtulník HH-60M Blackhawk následovaný v 06.05 dalším, který dosedl na jednu z velkých kamenných teras poblíž pozorovacího stanoviště. K těmto dvěma se nakonec přidal i třetí. Při příletu do oblasti bojů se v nízkém letu a klesání na přistání dostaly vrtulníky do palby mudžáhidů z okolních kopců. I přesto však pokračovaly ve své činnosti, několikrát se vrátily a neustaly, dokud nebyli z bojiště evakuováni všichni těžce zranění (celkem 16 Američanů a 4 Afghánci) a mrtví.

V 06.01 dorazila do Wantu hotovostní jednotka, kterou na pomoc zdecimované 2. četě vyslalo velení praporu z Blessingu. Jednalo se o 1. četu roty C se čtyřmi vozidly HMMWV, které velel nadporučík Aaron Thurman. Asistovali mu vrchní poddůstojník roty C vrchní seržant Beeson a vrchní poddůstojník čety seržant první třídy William Stockard. Posily, které právě dorazily, začaly čistit budovy ve Wantu a mudžáhidové si zřejmě počali uvědomovat, že se karta obrátila proti nim. V 08.20 dorazily z Blessingu další posily – 3. četa roty A posílená průzkumným družstvem.

Nejintenzivnějí bojová činnost v okolí Wantu skončila přibližně v 08.30 hod. stažením přeživších nepřátel do okolních kopců a pravděpodobně přes hranice do blízkého Pákistánu.

Závěr

Výsledkem špatně naplánované a nedostatečně zabezpečené operace bylo celkem 9 mrtvých a 27 zraněných amerických výsadkářů a (podle zpravodajských odhadů) přibližně 21-52 mrtvých a 45 zraněných mudžáhidů. Po boji ve Wantu a jeho okolí bylo nalezeno následující množství nepřátelských zbraní: 6 pistolí, 3 brokovnice, 76 útočných pušek AK-47, 11 kulometů RPK-47, 3 kulomety PKM, 1 granátomet M79 a 6 pancéřovek RPG-7. Zároven bylo nalezeno velké množství munice.

Přestože výsledkem bitvy bylo koaliční taktické vítězství (hlavního cíle – zajetí některého z amerických vojáků – nebylo dosaženo a nepřítel utrpěl těžké ztráty), strategické vítězství nakonec slavili protikoaliční bojovníci. Světová a americká média o tragédii ve Wantu okamžitě referovala a již tak nepopulární válka začala u mnohých Američanů vyvolávat další otazníky. Velitel 101. výsadkové divize generálmajor Jeffrey Schloesser vydal dne 15. července 2008 rozkaz, v němž nařídii zrušení základny Kahler a pozorovacího stanoviště Top Side. Tři dny po bitvě, 16. července 2008, opustil údolí Waygal poslední americký voják a to bylo ponecháno svému osudu…

Příslušníci U.S. Army padlí v bitvě u Wantu

• nadporučík Jonathan P. Brostrom, 24 let
• seržant Israel Garcia, 24 let
• desátník Jonathan R. Ayers, 24 let (posmrtně povýšen)
• desátník Jason M. Bogar, 25 let (posmrtně povýšen)
• desátník Jason D. Hovater, 24 let (posmrtně povýšen)
• desátník Matthew B. Phillips, 27 let (posmrtně povýšen)
• desátník Pruitt A. Rainey, 22 let (posmrtně povýšen)
• desátník Gunnar W. Zwilling, 20 let (posmrtně povýšen)
• vojín Sergio S. Abad, 21 let

Zdroje

CUBBISON, Douglas, Battle of Wanat Historical Analysis (Revised Draft), U.S. Army Combat Studies Institute, 25 June 2009;

AR-15-6 Investigation Findings and Recommendations – Vehicle Patrol Base (VPB) Wanat Complex Attack and Casualties, HQ TF Bayonet, CJTF-101, 13 August 2008;

OSTLUND, William B. , Tactical Lessons Learned in Afghanistan: Operation Enduring Freedom VIII, Military Review July-August 2009, U.S. Army Combined Arms Center;

TAN, Michelle, Dire Sunrise at Wanat, Army Times, 16 December 2008;

TAN, Michelle, Deadly Afghan Battle Results in 11 Silver Stars, Army Times, 14 April 2009;

173rd Airborne Brigade Combat Team Webpage;

U.S. DoD Webpage;

Wikipedia.