Odcházející vláda dnes schválila výroční zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu o vývozu vojenského materiálu v roce 2009. Vyplývá z ní, že byl vyvezen materiál za 4,6 miliardy korun, což je oproti roku 2008 pokles o 380 milionů korun.
Mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Pavel Vlček ČTK řekl, že MPO loni vydalo celkem 1002 licencí k vývozu vojenského materiálu v hodnotě přes deset miliard korun. Ve srovnání s rokem 2008 počet udělených licencí klesl o čtyři procenta. „Využití udělených licencí dosáhlo objemu přes 4,6 miliardy korun. To představuje pokles o zhruba 380 milionů proti roku 2008,“ uvedl Vlček. Do zemí EU bylo loni vydáno 517 licencí na vývoz vojenského materiálu a zbraní v celkové hodnotě přes 4,1 miliardy korun, skutečný export činil více než 1,8 miliardy korun. Nejvíce licencí bylo vydáno na export na Slovensko (152), do Německa (86) a Polska (45). Hodnotově největší vývoz vojenského materiálu a zbraní byl loni na Slovensko (571 milionů korun), do Rakouska (306 milionů korun) a do Itálie (275 milionů korun).
Bylo by zajímavé podívat se kvůli struktuře na celou zprávu, ale zatím jsem ji na internetu MPO nenalezl. Jsou tam zatím jen výroční zprávy za roky 2007 a 2008. Celkový obrat tuzemského zbrojního průmyslu by se měl pohybovat podle Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu okolo pěti miliard korun, tedy stejně, jako v roce 2008.
Firmy v obranném průmyslu sdružené v asociaci zaměstnávají zhruba 25.000 lidí. Před rokem 1989 pracovalo v tomto sektoru 150.000 lidí.
Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Dnešek je naprosto odlišný od doby před dvaceti lety, což žehrající často nevidí. Nevím, nejsem expert na obranný průmysl a jeho pád v posledních dvaceti letech, nicméně mám neodbytný pocit, že je to zrcadlový obraz pozornosti bezpečnostnímu (zvláště obrannému, ale i útočnému, co si budeme nalhávat) sektoru v této zemi ve dvou předchozích dekádách.
Nemyslím si, že vše mohlo přežít. Ale možná alespoň něco, pokud by se k obrannému průmyslu přistupovalo rozumně a ne zlatokopecky. Ne, že by se politici průmysl nesnažili zachránit (alespoň proklamativně), ale naprostá většina jejich kroků skončila katastrofou. Jako by se někdo snažil zachraňovat člověka v bažině tím, že ho do ní strčí ještě hlouběji. Důvodů bude asi celá řada, ale zdá se mi, jakoby ochranářské a protekcionistické snahy vedly přesně k opačnému efektu. Ale jak říkám, nejsem na tuto oblast expert, takže předchozí věty berte s rezervou.
Jsou však i pozitivní střípky. Třeba minulý měsíc se objevilo, že GE Aviation Czech představila nový turbovrtulový motor H80. Nejedná se o vojenský projekt, ale naznačuje to, že i v leteckém průmyslu, který se zdál být v této zemi pomalu odepsán, se dá podnikat. A kdo ví, co přinese budoucnost. Podobně místo na trhu našlo i Aero, či velice zajímavé projekty dělá pro americké ozbrojené síly katedra kybernetiky ČVUT. Není vše ztraceno, ale velmoc vyrábějící hromady zbraní a vojenské techniky už nebudeme. Chce to hledat jinde.
4 comments
4 Comments
Anonym
29. 6. 2010, 10:18Ale no tak,
REPLYpřeci nemůžeme srovnávat nesrovnatelné a porvnávat hrušky s jabkama. Pěkně prosí m, čísla 150 t vs 25 t jsou zcela zavádějící, i s ohledem na fakt, jakým že odběratelem byla pro obranný průmysla ČSSR ČSLA potažmo VS či latifundie socialismu a národně osvobozeneckého boje, někdy ovšem pouze zbožné přání vládců v kremlu, po celém světě.
Systém směnného obchodu, v historii tak typický pro prvobytně pospolnou společnost (Urkommunismus) dovedený k dokonalosti v rámci RVHP tj. my Tobě tatry a ruční zbraně Ty nám za to pomeranče-kubánské, umožnil produkci uživatelsky příjemné ( rozuměj jednoduché) techniky bez ohledu na technologický vývoj přičemž zlepšovatelé a inovátoři byli považováni za největší nepřátelé systému založeném na plánovitém hospodářství.
Dost často je za viníka kolapsu exportních úspěchů označována, a neříkám že neprávem s ohledem na některá ne příliš štástná prohlášení z počátku 90 let, politická reprezentace této země.
Jsem příliš kritický, i na základě bezmála každodenních zkušeností, k schopnostem českého obranného průmyslu se zorientovat v nově nastavených podmínkách po zhroucení imperia takže, než se celá řada podniků probrala buďto z letargie očekávání v pozici lotosového květu zda mi někdo pomůže či ze sna typ:“.. hurá budeme po celém světě prodávat traktory na podvozku BVP..“, bylo již pozdě.
Takže: „… každému, co jeho jest…“, nebo jak to ten Topolanek říkal v té germánštině?
Martin
30. 6. 2010, 10:50Nechci se nikoho zastávat, ale těžko lze obviňovat politiky 90. let za destrukci čs. zbrojního průmyslu. Jednoduše proto, že tehdy už nebylo skoro co destruovat – to hlavní odvedli soudruzi před rokem 1989:
1) Likvidace značné části vlastních vývojových a výrobních kapacit (Škoda Plzeň – dělostřelectvo, ČKD Praha – tanky) v 50. letech a jejich přesun na Slovensko, kde se však na pořad dne dostala do značné míry pouze bezmyšlenkovitá licenční výroba sovětských vzorů (tím ovšem nechci říci, že převedení sovětské výrobní dokumentace na podmínky civilizované země byla vždy triviální práce).
2) Je nutné si uvědomit, že Sověti k licenční výrobě uvolňovali často techniku, která byla v samotném SSSR považována za výběhovou. V případě Československa lze za výjimku v této praxi považovat např. BVP-1 nebo hlavně MiG-15, který výrazně pozvedl úroveň čs. leteckého průmyslu.
3) Tak jako i v jiných odvětvích průmyslové výroby, i zbrojní produkce byla podřízena podmínkám megalomanské výroby. Inovace byla zcela minimální.
4) I když se zde navzdory Moskvě podařilo samostatně vyvinout vojenskou techniku na úrovni doby, veškerý přínos zhatil komunistický systém hospodářství zmíněný v bodě 3. Typickou ukázkou je OT-64 SKOT, kterého v dnešní době nelze označit jinak, než praotce moderního kolového obrněného transportéru. OT-64 byl úspěšně vyvinut a následně vyráběn ve velkých sériích, přičemž první vyrobené kusy se od těch posledních prakticky v ničem významném nelišily. Poté přišlo pouze ukončení výroby bez dalšího vývoje následnického typu, který by na SKOTa navazoval. Tato praxe silně kontrastuje se švýcarským MOWAGem, který obdobná vozidla (Piranha) začal vyrábět až zhruba o dekádu později. Tato firma však průběžně investovala do vývoje a inovací, takže dnešním výsledkem je, že obrněná vozidla MOWAGu (dnes část GDLS) jsou používána US Army, USMC, kanadskou armádou a armádami dalších států (nejen) NATO.
5) Dalším problémem byl způsob financování, kdy za vyrobenou techniku ve fabrikách nikdo neviděl ani korunu. Pokud už za dodanou techniku někdo zaplatil, tak získané peníze putovaly do státního rozpočtu a byly obvykle použity na něco jiného než např. na pořízení modernějšího strojního vybavení dané zbrojovky. V některých případech se vše řešilo směnným obchodem (do SSSR putovaly L-39 a sem pak MiGy/Suchoje). V případě vývozu zbraní do různých „spřátelených“ zemí nemuselo dojít k zaplacení za (nejen) vojenskou techniku vůbec – proč by nám jinak dodnes dlužily státy typu Irák, Sýrie, apod.?
6) K negativům lze zařadit i výraznou orientaci na zbrojní výrobu hlavně na Slovensku, které s menší nadsázkou nebylo ničím jiným než jednou velkou zbrojovkou. V polovině 60. let se zbrojní výroba na Slovensku podílela na celkové průmyslové produkci této části ČSSR z cca 60%. Zbrojní výroba se na HDP Slovenska v této době podílela z cca 40%. Dost pochybuji, že by na konci 80. let došlo v tomto ohledu k nějaké skutečně výrazné proměně. K nějakému snížení ovšem dojít muselo – země komunistického bloku již ekonomicky mlely z posledního a na obrovské nákupy např. tanků T-72 již neměly zdroje.
Suma sumárum, gigantická zbrojní výroba zde byla předurčena ke kolapsu, ke kterému v devadesátých letech nakonec došlo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl zbrojní průmysl nastaven na výrobu masových sérií tanků nebo BVP, které však po zhroucení komunistického režimu nebylo možné skoro nikde prodat. K důvodům patřily:
REPLY– Konec studené války, snižování výdajů na obranu a s tím spojený konec megalomanských armád ve východní Evropě a vyřazování nadbytečné techniky.
– Sjednocení SRN a NDR a s tím spojené vyřazení techniky východoněmecké armády a její odprodej – skoro totéž, co se vyrábělo na Slovensku, bylo nyní k mání v lehce opotřebované formě za nižší cenu a bez čekání (bývalá východoněmecká skončila např. v Řecku nebo Finsku); obdobná situace nastala i u jiných postkomunistických armád, včetně té české. (např. značná část peněz vygenerovaných podniky v AOP v uplynulých letech byla způsobena vývozem nadpočetné techniky vyřazené z AČR, nikoliv vývozem zcela nových výrobků).
– Technická zaostalost ve srovnání se západními typy.
– Neschopnost „tradičních“ odběratelů (Irák,…) za dodanou techniku řádně zaplatit.
– Dědictví systému fungování hospodářství z dob totality: zastaralé technologie výroby, absence vlastních vývojových kapacit schopných vyvinout konkurenceschopnou techniku a nedostatek peněz takový vývoj uskutečnit – před rokem 1989 si zbrojovky musely na takovou akci vyškemrat peníze ze státního rozpočtu; to však již po roce 1989 nebylo v takovém rozsahu možné. Byly zde rovněž jiné věci, do kterých cpát peníze (někdy smysluplnější, jindy pouze vlastní nezákonné obohacení)
– Nesmyslná konverze ze zbrojní na civilní výrobu (traktor na podvozku BVP s několika násobně vyššími provozními náklady a několikanásobně nižší životností, apod.).
– Neschopnost vedení zbrojovek přizpůsobit se nové době – mnozí si i po roce 1989 mysleli, že je možné např. stále vyrábět masové série L-39.
satan
30. 6. 2010, 20:36Martine, dekuji za podporu. Je to zcela v duchu toho co jsem napsal výše, nebo?
REPLYMartin
1. 7. 2010, 10:31Jo, prakticky ano, jen jsem to trochu rozvedl. :-)
REPLY