Byl to jeden z předvolebních slibů prezidenta Baracka Obamy, ale prosadit se mu jej nepodařilo. Senát ovšem 21. září zamítl návrh, aby byl zrušena politika přezdívaná „Don’t ask, don’t tell“. Ta pochází z roku 1993, kdy byl v Bílém domě Bill Clinton a zjednodušeně řečeno, hovoří o tom, že pokud dotyčný/dotyčná otevřeně nedemonstruje svou homosexualitu, pak může sloužit v ozbrojených silách. A zástupci ozbrojených sil se na oplátku nebudou dotyčného/dotyčné na orientaci ptát.

To co neprošlo Senátem, ovšem nyní udělala federální soudkyně v Kalifornii, která nařídila ozbrojeným silám nepraktikovat tuto politiku. Paragraf 654 Hlavy 10 Zákoníku Spojených států, který se týká homosexuality v ozbrojených silách, uvádí řadu tvrzení. Mimo jiné, že „právo sloužit v ozbrojených silách není ústavním právem“ a jako důvod proč nesmějí příslušníci ozbrojených sil naznačovat, že mají zájem o homosexuální vztahy tvrdí, že:

The presence in the armed forces of persons who demonstrate a propensity or intent to engage in homosexual acts would create an unacceptable risk to the high standards of morale, good order and discipline, and unit cohesion that are the essence of military capability.

Soudkyně Virginia Phillipsová se v případu aktivistické organizace Log Cabin Republicans v. USA ovšem postavila na stranu homosexuálů. Podle ní 17 let stará politika:

…infringes the fundamental rights of United States service members and prospective service members” and violates their rights of due process and freedom of speech.

Vláda se pravděpodobně proti soudnímu rozhodnutí odvolá, nicméně podle všeho do té doby by měly ozbrojené síly po celém světě rozhodnutí soudkyně respektovat. Zatímco aktivisté slaví, politici i mnozí představitelé ozbrojených sil (byť samo jejich velení vyzývalo ke zrušení „Don’t ask don’t tell“) jsou nešťastní a vytahují do boje proti rozhodnutí. Od roku 1993 muselo americké ozbrojené síly opustit na 12 a půl tisíce lidí, kteří nerespektovali pravidla.

The ranking member of the House Armed Services Committee called on the administration to immediately file a motion to stay the injunction so Congress can address the issue. „We are a nation at war. This decision could have a negative impact on military and family readiness since the Department of Defense is unprepared to address the issues that are bound to arise from such a hasty change, Rep. Howard P. „Buck“ McKeon, R-California, said in a statement.

Aktivisté napadají především to, že „Don’t ask don’t tell“ je nutní žít ve lži, když nesmějí veřejně přiznat svou orientaci. Navíc přístup považují za zcela neopodstatněný. Organizace Log Cabin Republicans v prohlášení uvádí, že rozhodnutí je vítězstvím pro ozbrojené síly.

„No longer will our military be compelled to discharge servicemembers with valuable skills and experience because of an archaic policy mandating irrational discrimination,“ it said in a statement following the ruling.

Británie, Izrael a další státy umožňují homosexuálům sloužit v ozbrojených silách a otevřeně se projevovat. Podobně, v České republice se na orientaci nikdo neptá a nikdo ji oficiálně neřeší. Jediný případ, který se této problematiky dotýkal jen vzdáleně, byly kontroverze kolem rozhodnutí ozbrojených sil nepřijmout do svých řad transsexuálku Jaroslavu Brokešovou (dříve Jiřího Brokeše, mimo jiné svobodníka u raketového vojska). Pamatuji si, jak jsem s ní tehdy dělal rozhovor. Matně si vzpomínám, že minimálně prapodivné bylo tehdejší první odůvodnění armády, proč nesmí sloužit. Jinak ona schůzka v kavárně nad Václavským náměstím měla svůj velký půvab…

V těchto otázkách jsem liberál, a byť vím, že mně budete křižovat, jsem toho názoru, že by stát tuto problematiku neměl vůbec řešit. Jsem rád, že české ozbrojené síly nejsou v této oblasti svázány žádnými zákazy. Objevují se argumenty, že veřejné projevování homosexuality snižuje bojeschopnost jednotek, jejich morálku atp. Přijde mi to jako pitomost.

Ve všech armádách se vojáci projevují sexuálně otevřeně – narážky na ženy, sex a podobně jsou na denním pořádku. Je to někdy méně, někdy více nechutné, ale nikdo by neřekl, že to snižuje morálku. Navíc, zvládat pořádek a udržovat morálku v jednotce má velitel a pokud to nezvládá, asi by velitelem neměl být (říká selsky rozum). Narážky na homosexuály jsou také obvyklé. Když dělají totéž homosexuálové, je to špatně? Proč? Je pokřivené si myslet, že když něco dělá většina, je to v pořádku a když totéž dělá menšina, je to špatně.

Úvahy o tom, že homosexuálové mají vyšší sexuální apetit, které jsem kdesi četl, jsou zcela směšné. Nejsou podloženy jakýmkoli relevantním výzkumem. A jestli někdo bude tvrdit, že na misi neslyšel, kterak si heterosexuálové tisíckrát denně povzdychnou, že by si „zaš…..“, pak neví, o čem mluví, nebo je hluchý. Heterosexuálové mají stejný apetit jako homosexuálové, takže by to mělo být také překážkou služby. Zkrátka, odlišnost nesmí být důvodem zákazů.