Příspěvky označené Barack Obama

Kvalita, kvantita a štěstí

Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney se v polovině ledna pustil do prezidenta a svého možného soupeře ve volbách Baracka Obamy za to, že oslabuje ozbrojené síly, což je tradiční republikánská výtka směrem k demokratům. Někdy oprávněně, jindy méně.

„The most extraordinary thing that’s happened with this military authorization is the president is planning on cutting $1 trillion out of military spending,“ Romney said. „Our Navy is smaller than it’s been since 1917. Our Air Force is smaller and older than any time since 1947. We are cutting our number of troops. We are not giving the veterans the care they deserve. We simply cannot continue to cut our Department of Defense budget if we are going to remain the hope of the Earth. And I will fight to make sure America retains military superiority.“

Hned se objevily výpočty. Stránka Politifact.com, což je součást listu Tampa Bay Times přišla s přepočty na tehdejší a dnešní námořnictvo. Podobně Nick Ottens v Atlantic Sentinel počítal a dospěl k tomu, že je možná menší, ale zároveň mnohem mocnější. Nejprve k datům.

  • v roce 1916 mělo námořnictvo 245 plavidel, dnes je to 285;
  • počet plavidel se znásobil během 2. světové a studené války – mezi lety 1989-2009 se počet lodí snížil z 592 na 283;
  • podle studie Arsenal of Airpower: USAF Aircraft Inventory mělo americké letectvo v roce 2009 k dispozici 5988 strojů, což je nejméně od roku 1950 (a pravděpodobně tedy i od roku 1947).

Takže minimálně zčásti má Romney pravdu. Ale co to znamená? Pointa je v tom, že vcelku nic. Před několika dny íránský prezident poslal do parlamentu návrh rozpočtu na obranu, který se má za rok zvýšit o 127 procent. Pokud vezmu tuto proklamaci vážně, znamená to, že díky zvýšení rozpočtu se zvýší jak kvantita, tak kvalita íránských ozbrojených sil? Že Írán opět poskočí na škále nebezpečnosti? To asi těžko. Spíše se nestane vůbec nic.

Škrtat v rozpočtu na obranu je poměrně složité, ale jeho zvyšování (rychlejší než inflace, respektive rychlejší než zvyšování ceny práce) také není prosto problémů. Dobrým příkladem může být i český obranný rozpočet, který po přelomu tisíciletí do nějakého roku 2006 rostl. Pak se začal snižovat, takže dnes je přibližně o 40 procent nižší, než byl v roce 2006 (po započítání rezervního fondu).

Dá se tedy říci, že podstatou „chytrého“ zvyšování rozpočtu je zakalkulování úvahy, že po určitém období začne opět klesat. Jakákoli strukturální expanze totiž obvykle dlouhodobě zvyšuje nároky a vzhledem k výkyvům ekonomiky je vysoce pravděpodobné, že přijde období, kdy peněz nebude dost. Jinými slovy, expanze musí být udržitelná, pokud tedy není určena čistě na spotřebu (například na vedení bojových operací) a výdaje spojené s ní (náklady na personální a materiální pokrytí operačního tempa atd.) a nepředpokládá se, že když zmizí potřeba (vůle), bude odstraněn i zvýšený výdaj (třeba konec operací v Iráku a v Afghánistánu).

Pokud zvyšuji obranný rozpočet v době míru, primárně tedy záleží na tom, jak jsou peníze vydávány s ohledem na budoucnost hlavně v oblasti personálu a materiálního zabezpečení. A s tím souvisí i počty techniky a vojáků, které tak často slouží jako ukazatele pro poměřování. Ve skutečnosti je ale důraz na počty důkazem mechanistického přístupu – čím mám více vojáků a zbraňových systémů, tím je pravděpodobnější, že při střetu zvítězím. Jak ukazuje historie, takový mechanistický přístup je nesmyslný.

Důležitější ukazatel než kvantita je kvalita. Ale jak známo, kvalita se těžko měří. Ještě hůře, než třetí nezbytný předpoklad úspěchu – štěstí (když už je vůle). Pokud mám tisíc mužů s holýma rukama odhodlanými zápasit a postavím proti nim sto chlapů, pravděpodobně zvítězí se šrámy tisícovka. Pokud ona stovka bude mít v ruce klacky, tisícovka bude mít šrámů více, ale stále je vyšší pravděpodobnost, že zvítězí. Ale jestliže bude mít ona stovka v ruce meče, tisícovka zřejmě prohraje. Pokud budu mít sto mužů s meči, kteří je ovládají a umějí bojovat jako tým a proti nim postavím několik set nevycvičených mužů taktéž s meči, kdo asi zvítězí?

Tyto jednoduché počty se ještě komplikují, pokud začneme započítávat moderní zbraňové systémy, které mají zvýšit kvalitu a tedy snížit závislost na kvantitě (tisíc mužů s holýma rukama proti deseti s kulomety – jak by to asi dopadlo?) Jestliže byla jedna země velikosti Československa schopná vyprodukovat tisíce, z dnešního pohledu primitivních, letadel různých typů a Česká republika je schopná s obtížemi vyprodukovat jeden typ, který se jenom těžko uplatňuje o čem to vypovídá? O neschopnosti, nebo nemožnosti? Odpověď je vcelku jednoduchá, byť se mnoha lidem nelíbí – je to realita. Důkazem budiž to, kolik typů nadzvukových letounů se účastní již léta jednotlivých tendrů po světě – nejsou na to zapotřebí ani všechny prsty na dvou rukách.

Jsem přesvědčen, že i když se hůře měří, při výstavbě sil musí být upřednostňována kvalita na úkor kvantity. Pokud je totiž základem nekvalitní kvantita, pravděpodobnost úspěchu je velice nízká. Kvalita sice může být poražena kvantitou, ale přesto má docela slušnou šanci na úspěch. Zvláště pokud se přidá štěstí třeba ve formě počasí.

Výše uvedené zní banálně a banální to do jisté míry je. Proč se to pořád musí připomínat? Asi je to jako s poučkou o tom, že útočit proti opevněnému nepříteli do kopce k úspěchu nevede. Přesto to každou chvíli někdo zkouší.

, , , , , , ,

7 komentářů

Barack Obama: budeme škrtat, ale zůstaneme silní

Americký prezident Barack Obama oznamuje škrty, které čekají v příštích deseti letech americké ozbrojené síly. Vlevo je ministr obrany Leon Panetta; Foto Erin A. Kirk-Cuomo, DoD

Americký prezident Barack Obama se vydal na pro něj neobvyklou návštěvu. V Pentagonu představil plány na šetření v oblasti obrany. Americké ozbrojené síly mají být menší, levnější a stále stejně silné a ochotné prosazovat své zájmy v zahraničí, především v Asii. Obětí se stala doktrína vedení dvou velkých konfliktů zároveň. Nutno říct, že oficiálně. Neoficiálně vzala za své již v 90. letech minulého století. Nyní tedy ozbrojené síly povedou jeden velký konflikt a budou mít schopnost narušovat plány a akce druhého oponenta, aby nedosáhl svých cílů.

Oblast, na kterou se budou Spojené státy primárně zaměřovat je Asie, protože je nutné vyvažovat rostoucí moc Číny. Ta zatím není schopná v přímém střetu čelit Spojeným státům a ani to nemá v úmyslu, nicméně může komplikovat přístup USA do oblasti v případě ohrožení jejich spojenců a partnerů, respektive bránit prosazovaní jejich zájmů. Čína proto bude zadržována, jak čtenáři těchto stránek vědí.

Jedenácti letadlových lodí se tedy škrty v žádném případě nedotknou. O něco hůř na tom bude pozemní vojsko, které se má v příštím desetiletí zmenšit na 490 tisíc mužů a žen. Námořní pěchoty se úspory také dotknou, i když ne tolik jako pozemního vojska právě kvůli soustředění se na Asii. A podobné je to i s letectvem a námořnictvem.

Rozpočet Pentagonu, který v posledních deseti letech udělal „velký skok“ se má v příštích deseti letech snížit o 450 miliard dolarů, což je 45 miliard dolarů ročně. Může být ovšem ještě hůř – dalších pět set miliard může ještě nařídit Kongres. Přesto prezident tvrdí, že vlastně o pokles nepůjde, pouze rozpočet neporoste tak rychle.

„Over the next 10 years, the growth in the defense budget will slow, but the fact of the matter is this — it will still grow, because we have global responsibilities that demand our leadership,“ Obama announced during a rare presidential visit to the Pentagon. „I firmly believe, and I think the American people understand, that we can keep our military strong — and our nation secure — with a defense budget that continues to be larger than roughly the next 10 countries combined.“

Ministr obrany Leon Panetta by měl konkrétní škrty oznámit v příštích dnech. Jednou z úspor bude i pozdržení dodávek nadzvukových letounů F-35, jejichž výrobce Lockheed Martin se potýká s problémy a dostane alespoň šanci je vyřešit. Odklad je pořád lepší než nutnost továrnu zavřít, což činí Boeing, který ukončuje výrobu ve Wichitě v Kansasu, kde se letouny produkovaly od roku 1929. Továrna, kde se vyráběly mimo jiné slavné bombardéry B-52, bude uzavřena do konce roku 2013 a o práci přijde přes dva tisíce lidí.

Prezident Obama zdůraznil, že je nutné se postarat především o veterány válek v posledních deseti letech. V konfliktech bylo zabito 6200 vojáků a dalších 46 tisíc zraněno. Snižování stavů se tedy může dotknout veteránů, ale musejí být nastartovány programy, které jim pomohou začlenit se do společnosti, protože jinak je velká pravděpodobnost, že mnozí z nich skončí na úřadech práce.

Na co se budou Spojené státy v příštím období soustředit, je popsáno v nové strategické směrnici nazvané Sustaining U.S. Global Leadership: Priorities for 21st Century Defense. Jak Barack Obama, tak Leon Panetta v úvodu ujišťují, že neoslabují bezpečnost Ameriky (letos jsou prezidentské volby a toto je oblíbená kritika republikánů) a zároveň, že se sice stahují z Evropy, ale nikterak neoslabují článek pět Severoatlantické smlouvy. I přes tato slova je jasné, že pokud se Evropané nebudou schopni starat o své schopnosti a pokud nebudou brát vážně článek pět a starat se o to, aby bezpečnostní záruka byla důvěryhodná, pak také nemusí být žádná. Je to jen na nás.

Jen pro představu, primární úkoly amerických ozbrojených sil pro příští léta budou:

  • Counter Terrorism and Irregular Warfare
  • Deter and Defeat Aggression
  • Project Power Despite Anti-Access/Area Denial Challenges
  • Counter Weapons of Mass Destruction
  • Operate Effectively in Cyberspace and Space
  • Maintain a Safe, Secure, and Effective Nuclear Deterrent
  • Defend the Homeland and Provide Support to Civil Authorities
  • Provide a Stabilizing Presence
  • Conduct Stability and Counterinsurgency Operations
  • Conduct Humanitarian, Disaster Relief, and Other Operations.

, , , , , ,

Žádné komentáře

(Americké) tichomořské století – realismus v praxi

Součástí posledního čísla časopisu Foreign Policy je i téma s názvem „The America Issue“. Se sedmistránkovým článkem s titulkem Americké tichomořské století přispěla i ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Ministryně popisuje význam tichomoří pro Spojené státy a nutnost angažovat se. Samozřejmě důvodem onoho angažmá je obava z Číny.

What does that regional strategy look like? For starters, it calls for a sustained commitment to what I have called „forward-deployed“ diplomacy. That means continuing to dispatch the full range of our diplomatic assets — including our highest-ranking officials, our development experts, our interagency teams, and our permanent assets — to every country and corner of the Asia-Pacific region. Our strategy will have to keep accounting for and adapting to the rapid and dramatic shifts playing out across Asia. With this in mind, our work will proceed along six key lines of action: strengthening bilateral security alliances; deepening our working relationships with emerging powers, including with China; engaging with regional multilateral institutions; expanding trade and investment; forging a broad-based military presence; and advancing democracy and human rights.

Její článek, přicházející s představou o americké zahraniční politice v Asii, předznamenal cestu prezidenta Baracka Obamy po Asii, která včera skončila. Na okraj Východoasijského summitu se Obama setkal s čínským premiérem. Mimochodem, debata na summitu i po něm se točila kolem Jihočínského moře, které je pro Čínu jasnou doménou a pro ostatní zdrojem obav, aby je Peking neovládl. Čínský premiér se podle všeho o tomto tématu příliš bavit nechtěl. Summit předznamenala návštěva Austrálie, kde Barack Obama oznámil, že podle nových dohod bude v zemi vždy na šest měsíců v roce rozmístěno 2500 příslušníků Námořní pěchoty.

The agreement will also allow more US ships and military aircraft – including B52 bombers – to operate from Australian bases. President Obama said the agreement, coming at the 60th anniversary of the ANZUS alliance, reflected the United States’ determination to safeguard security in the Asia-Pacific. “Because of these initiatives that are the result of our countries working very closely together as partners, we are going to be in a position to more effectively strengthen the security of both our nations and this region,“ Mr Obama said after private talks with Ms (Prime Minister Julia) Gillard today. “This deepening of our alliance sends a clear message of our commitment to this region – a commitment that is enduring and un-wavering.“

Američané se pokoušejí v Asii vybudovat či posílit aliance a prohloubit vztahy s menšími zeměmi, které se mohou cítit ohrožené růstem Číny. Nejde o nic jiného než tradiční zadržování, které je samozřejmě na místě. Velice dobře to, o co se USA snaží, popisuje komentář ve Financial Times s názvem In search of a new Metternich for the Pacific century. K jeho názvu není co dodávat – idealisté nebudou mít v této politice místo, na výsluní se vracejí staří dobří realisté.

Soudě dle článku je americká ministryně zahraničí přesvědčena, že toto století bude 1) asijské a 2) oblasti Asie budou dominovat Spojené státy. První bod je realita, druhý je ve hvězdách. Cílem cesty Baracka Obamy bylo zajistit, aby se naplnil i bod druhý. Nebude to ovšem vůbec jednoduché, a jestli se dá očekávat nějaké uspořádání, které se vynoří za několik let ze sutin, pak bude více připomínat globální verzi koncertu velmocí 19. století než studenou válku, nebo unipolární systém, ve kterém by Spojené státy dominovaly. USA nebudou jedním z mnoha, budou i nadále nejsilnější, ale budou mít omezené možnosti manévru. Skvěle popisuje to, co je v pozadí realista Stephen M. Walt na svém blogu.

More broadly, this logic reflects the realist view that it is to U.S. advantage to keep Eurasia divided among many separate powers, and to help prevent any single power from establishing the same sort of regional hegemony that the United States has long enjoyed in the Western hemisphere. That is why the United States eventually entered World War I (to prevent a German victory), and it is why Roosevelt began preparing the nation for war in the late 1930s and entered with enthusiasm after Pearl Harbor. In each case, powerful countries were threatening to establish regional hegemony in a key area, and so the United States joined with others to prevent this.

Zajímavé jsou i Waltovy důvody pro skutečnou, nikoli jenom proklamovanou změnu americké politiky:

  1. Evropa nečelí žádnému vážnějšímu ohrožení, a tedy nepotřebuje americkou ochranu,
  2. nevydařené operace v Iráku a v Afghánistánu, které přesvědčily i ty nejtvrdší liberální imperialisty a těch několik neokonzervativců, že budování států pomocí tisíců vojáků na Blízkém východě a ve Střední Asii je zcela bláznivé,
  3. rostoucí ekonomický význam Asie a
  4. poznání, že čínská moc roste, takže je nutné, aby byla Spojenými státy a dalšími zeměmi oslabována.

Spojené státy Evropu neopouštějí, ale bude pro ně jen jednou ze zájmových oblastí, nikoli tou prioritní, jako tomu bylo od 2. světové války. Zmiňovaný realismus a koncert velmocí mají kořeny v Evropě. Evropské velmoci tyto hry tehdy uměly hrát velice dobře. Jsou připravené vrátit se k „moudrosti“ předků a sehrávat roli i v nové hře rozprostřené po celém glóbu? Některé velmoci – Francie, možná Británie – se možná mohou globální hry účastnit, zbytek těžko. A co celek, co Evropská unie? Jak ta je připravena hájit zájmy svých členských zemí, z nichž většina nikdy neměla jakoukoli imperiální zkušenost a nemá ani dostatečnou moc, aby byla brána vážně, a není na to ani připravena?

Těžko budoucnost předvídat. Možná budeme překvapeni, ale v tuto chvíli není důvod k přílišnému optimismu…

P.S. A všimněte si ještě jedné věci, z většiny úvah pomalu mizí důraz kladený na terorismus jako na strategickou hrozbu a mizí i umanutost islamismem. Budou jiné starosti.

, , , , , ,

Žádné komentáře

Na cestě po Africe

Prezident Barack Obama se rozhodl vyslat do střední Afriky na sto vojáků, kteří mají pomoci s likvidací militantní skupiny s názvem Armáda Božího odporu (Lord’s Resistance Army, LRA). Tato „armáda“ má na svědomí velké množství masakrů, únosů, zotročování atd. a je na americkém seznamu teroristických organizací. Působí především v Ugandě a Jižním Súdánu.

V dopise, který poslal Barack Obama předsedům obou komor Kongresu se píše, že američtí vojáci sice budou vyzbrojeni, ale bojovat budou pouze v případě sebeobrany.

These forces will act as advisors to partner forces that have the goal of removing from the battlefield Joseph Kony and other senior leadership of the LRA. Our forces will provide information, advice, and assistance to select partner nation forces. Subject to the approval of each respective host nation, elements of these U.S. forces will deploy into Uganda, South Sudan, the Central African Republic, and the Democratic Republic of the Congo.

Většina z vyslaných vojáků jsou příslušníci speciálních sil. Z tohoto rozhodnutí má nejspíše radost především nejmladší velitelství Africom, které si hledá své místo na slunci. Vzhledem k Iráku, Afghánistánu, Pákistánu a Číně na vzestupu má docela velkou konkurenci. Počty amerických vojáků v Africe nemohou rozhodně konkurovat počtům vojáků, kteří jsou rozmístěni pod velením dalších velitelství.

In early October 2010, the U.S. military had more than 1,700 troops deployed in sub-Saharan Africa, the Pentagon said. The majority of them — around 1,380 – were deployed in Djibouti. But U.S. troops had at least a small presence in 33 different nations in sub-Saharan Africa. At this time last year they had nine troops in Uganda.

Vzhledem k tomu, co má LRA na svědomí je vcelku v pořádku, že mají Američané zájem na její likvidaci. Nicméně na každé rozhodnutí a každý krok je vždy dobré se dívat šířeji. Zvyšující se přítomnost, respektive zájem Washingtonu o události v Africe má rostoucí tendenci. Letos v červenci byla publikována docela zajímavá studie s názvem Africa Command: U.S. Strategic Interests and the Role of the U.S. Military in Africa právě o americkém angažmá v Africe, respektive zájmech.

In recent years, analysts and U.S. policymakers have noted Africa’s growing strategic importance to U.S. interests. Among those interests are the increasing importance of Africa’s natural resources, particularly energy resources, and mounting concern over violent extremist activities and other potential threats posed by under-governed spaces, such as maritime piracy and illicit trafficking.

Pokud se člověk podívá na tabulku vypočítávající americké angažmá v Africe od roku 1956 zjistí, že v posledních dvaceti letech Spojené státy s Afrikou koketují stále více. Od roku 1956 do roku 1989 byly americké síly použity v Africe desetkrát, v letech 1990 až 2010 téměř čtyřicetkrát (data za poslední desetiletí vyplývají z informací, které Bílý dům zasílá do Kongresu). V poslední dekádě bylo nasazení odůvodňováno především „teroristickou hrozbou“.

V případě LRA je důvod pro vyslání sil ovšem mimo jiné i humanitární, což také znamená jistou změnu v rétorice. Kenneth Roth z Human Right Watch Obamovo rozhodnutí, stejně jako další nevládní organizace, přivítal, protože je čas jednat:

Arresting Kony would reaffirm that mass murder cannot be committed with impunity. And it would show that, despite the difficulties in Iraq and Afghanistan, the humanitarian use of force remains a live option at the Obama White House.

Je zajímavé, že se na scéně opět objevuje karta „humanitarismu“. Příští rok budou ve Spojených státech prezidentské volby a Barack Obama se potýká s větším množstvím problémů, než si představoval. Ať je to Afghánistán, ekonomika, Čína a podobně. K čemu poslouží další malá válka? Může mu zatčení masových vrahů pomoci s popularitou? Není vyslání oné stovky „poradců“ začátkem mnohem hlubšího zapojení do afrických záležitostí poté, co Evropané nejsou schopni konkurovat expanzi Číny na černém kontinentu? Podobný scénář jsme již v minulosti viděli.

Z dat sice vyplývá, že Spojené státy věnují Africe větší pozornost, než dříve. Ale to bylo především dáno teroristickými hrozbami, nikoli Čínou. Možná nyní nastává správná chvíle (postrkovaná loby z Africomu) pro povýšení strategického významu Afriky. Pokud se člověk podívá například na stránky Forum on China-Africa Cooperation a projede si zprávy na něm umístěné ovšem zjistí, že už asi všem stejně ujel vlak.

, , , , , , ,

Žádné komentáře

Legendární generál Petraeus odešel do civilu

Generál David Petraeus (vpravo) s bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem, se kterým si výborně rozuměli (Afghánistán, 6. června 2011); Foto Cherie Cullen, DoD

Včera po 37 letech v pěchotě odešel do civilu generál David Petraeus (58). Pravděpodobně nejvlivnější generál své generace nastupuje jako ředitel CIA. Prý ředitelem špionů moc být nechtěl. Přátelům se svěřil, že by nejvíce bral post předsedy sboru náčelníků štábů, ale prezident Barack Obama byl jiného mínění. Poté, co vypadl z přízně generál námořní pěchoty James Cartwight, prezident v květnu oznámil, že si vybral na tuto pozici mnohem méně výrazného a známého generála pěchoty Martina Dempseyho.

Jsem přesvědčen, že dějiny budou generála Petraeuse hodnotit ve velice příznivém světě. Podařilo se mu totiž radikálně ovlivnit myšlení o válce nejenom v Pentagonu, ale především v Bílém domě. Ostatně díky politikům – prezidentovi George W. Bushovi – dostal ve chvílích naprosté beznaděje v letech 2005-2006 šanci vyzkoušet jiný přístup. Dokázal protlačit counterinsurgency do nejvyšších pater a z tohoto teoretického přístupu učinit módní slovo. Dokázal ovšem svou verzi COINu i aplikovat a – ať se to komu líbí, nebo ne – vyvázat Spojené státy z Iráku. Nepředal Irák jako kvetoucí demokracii, kde fungují všechny služby, ekonomika roste a všichni jsou šťastní. Irák má mnoho problémů, ale dostal šanci i prostředky si je řešit sám. V Afghánistánu byl generál Petraeus poslední rok a jeho výsledky jsou přinejlepším smíšené.

Není překvapením, že generál ve svém projevu před odchodem z pěchoty varoval, aby se Spojené státy v žádném případě nevzdávaly doktríny counterinsurgency, která je sice drahá, náročná na počet vojáků, náročná kvůli spolupráci s civilisty a velice riskantní, ale může fungovat tak, jako fungovala v Iráku. Tato slova říkal ve chvíli, kdy se těžiště pozornosti Bílého domu od budování silnic, škol a pomoci místních komunit pomalu, ale jistě přesouvá ke couterterrorismu, tedy soustředění se na likvidaci teroristů zároveň se snahou co nejrychleji se vyvázat z Afghánistánu. Dá se říci, že spor mezi COINem a counterterrorismem, který se rozhořel před dvěma lety především mezi bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem (a Petraeusovým ochráncem) a viceprezidentem Joe Bidenem nakonec vyhrál viceprezident, byť se zpočátku zdálo, že tomu bylo naopak.

General Petraeus said that the United States should keep counterinsurgency as a doctrine – he helped write the military’s updated manual on it in 2005 and 2006 – if only because war is unpredictable and the military needs to be trained for all possibilities.
“We have relearned since 9/11 the timeless lesson that we don’t always get to fight the wars for which we’re most prepared or most inclined,’’ General Petraeus said at the retirement ceremony, held in the bright sunshine of the parade ground at Fort Myer, near Arlington National Cemetery. “Given that reality, we will need to maintain the full-spectrum capability that we have developed over this last decade of conflict in Iraq, Afghanistan and elsewhere.’’

S Petraeusem se přišli rozloučit především lidi, se kterými úzce spolupracoval v Iráku a v Afghánistánu. Mimo jiné, viceprezident Biden mezi nimi nebyl. Odcházející předseda sboru náčelníků štábů generál Mike Mullen o Petraeusovi řekl, že už nyní patří mezi velikány.

Members of General Petraeus’ 1974 class from the United States Military Academy at one point lustily chanted “Peaches, Peaches, Peaches’’ – the general’s nickname at West Point. General Petraeus’ two children and his wife, Holly Petraeus, were there as well. General Petraeus thanked Mrs. Petraeus for being “Mrs. Dad for the bulk of the last decade while I’ve been deployed.’’

, , , , ,

7 komentářů

Nová hedvábná stezka, nová studená válka, AfPak a AfSin

Jak chtějí USA bránit čínské expanzi (obklíčení Číny); Zdroj Laura Canali, Heartland: Eurasian Review of Geopolitics, Duben 2005

Rozhodnutí amerického prezidenta Baracka Obamy začít stahovat posily z Afghánistánu a připravit se na stahování úplné, vyvolalo různící s reakce, jakoby tento krok nebylo možné očekávat. Opak je pravdou, jak pravidelní čtenáři OWOP vědí. Stejně tak jako dobře vědí, že role Afghánistánu v mnohém přesahuje „zachování si tváře“ Západu před domácím i zahraničním publikem. Vědí i to, že je tento stát významný pro strategii Číny v oblasti, respektive pro budoucí soupeření Číny, ať již bude jakékoli, především se Spojenými státy.

Christina Linová před pár týdny vydala velice zajímavou analýzu s názvem China’s Silk Road Strategy in AfPak: The Shanghai Cooperation Organization. Jelikož máme rádi označení a milníky všeho druhu (umožňují nám lépe se orientovat), líbí se mi termín, který Linová používá: „post-Bin Laden Word“. Na druhou stranu, byť zní pěkně, obávám se, že svět vztahovaný ke smrti bin Ládinovi nebude zásadním způsobem odlišný od světa vztahovaného k době, kdy byl na živu. Jiné to ovšem bude s post-afghánským světem (ze západního pohledu) – změna bude významnější a i patrnější.

Christina Linová popisuje řadu momentů, které dokazují, že Afghánistán je významnou částí skládanky, která představuje čínskou strategii. Důležitými nástroji jsou jak Šanghajská organizace pro spolupráci, tak další multilaterální (například Pamir Group – Čína, Afghánistán a Pákistán) a bilaterální (třeba s Tureckem, Sýrií, Íránem a dalšími zeměmi) platformy. Mimochodem, v současnosti se vedou debaty o proměně šanghajské organizace na instituci kolektivní bezpečnosti podobné NATO. V ní by samozřejmě sehrávalo významnou roli i Rusko, ale co si budeme nalhávat, sloužila by především čínským zájmům. A to nikoli primárně jako vojenský nástroj, ale jako pojistka, mimo jiné i proti některým členům organizace a dalším zemím v oblasti (například Jižní Korea, Japonsko atp.)

V letech tzv. „Globální války proti terorismu“ Čína v klidu prosazovala svou agendu, kterou je především zajištění surovinové bezpečnosti prostřednictvím „nekrvavého kolonialismu“ v Africe i v Jižní Americe. Ekonomická krize zviditelnila rozdíl mezi Západem/Spojenými státy a Čínou. Zatímco Západ je unavený a finančně vyčerpaný, Čína je plná síly a připravená na expanzi. V současnosti patří k největším přispěvatelům do mírových operací OSN z pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Její ozbrojené síly se objevují stále častěji poměrně daleko od hranic země a ukazují své expediční schopnosti.

Loni se například čínské stíhací letouny a bombardéry účastnily (po mezipřistání v Íránu) cvičení s Tureckem Anatolian Eagle, které obvykle vítalo jen letectva USA, Izraele a dalších zemí NATO. Tradiční americký spojenec Turecko, jehož těžiště zájmu se v posledních letech pohybuje ze Západu na Východ, je pro Čínu, stejně jako pro další arabské země v oblasti významným partnerem, respektive prostředkem k oslabení vlivu Západu. A jak to souvisí s Afghánistánem? Je stejným prostředkem k naplňování čínské strategie jako třeba Turecko, Sýrie a Afrika.

Čínská strategie vychází z toho, že je Peking obklíčen přímo Spojenými státy a jeho spojenci. NATO je viděno jako nástroj k prosazování vůle Washingtonu (stejný pohled má i Moskva). Toto obklíčení je nutné prorazit prostřednictvím lokálních svazků (v tom je důležitý Afghánistán, především po stažení NATO, Pákistán – „náš Izrael“, jak prý říkají čínští diplomaté –, Írán a koneckonců i Severní Korea), zajištěním surovinových zdrojů po světě a především schopností je ochránit (prostřednictvím expedičních schopností ozbrojených sil).

China is slowly fulfilling its long-term objective of building an energy-based Euroasian security architecture stretching fromTurkey in the West to China in the East to reduce U.S. and western influence. China views Afghanistan as part and parcel of a larger competition between U.S. and China for influence in Eurasia, and a potential key transport and piperine connector between China and its strategic ally Iran.

V tuto chvíli si člověk položí logickou otázku – když se s afghánskou rezistencí setkal Západ, proč by totéž nemělo potkat Čínu? Odpověď není příjemná: protože je za dobře s každým – Hámidem Karzáím, Talibanem i dalšími významnými skupinami v zemi. Peking v Afghánistánu investuje a připravuje se i na případnou ochranu svých investic i vojenskou silou (viz výstavba silnice čínským ministerstvem obrany, která se přiblíží k afghánsko-čínské hranici na 10 kilometrů, pokládání optického kabelu k hranici, aby bylo zajištěno rychlé připojení k internetu a podobně).

Čínská AfSin strategie je v mnohém podobná americké strategii AfPak (vypořádání se s hrozbou islámských teroristů, respektive povstalců, šířením drog, nestabilitou apod.), ale nakonec se vždy musí rozejít kvůli pocitu Pekingu z toho, že je obklíčen Spojenými státy, což mu zabraňuje v zajištění si bezpečnosti v nejbližším okolí.

Ve své poslední knize On China asi nejslavnější americký diplomat Henry Kissinger popisuje rozvoj Číny a jejích ambicí v posledních desítkách let (až ji dočtu, podělím se). Hledá model budoucích americko-čínských vztahů a samozřejmě, jako správný realista, hledá rovnováhu moci. Vzájemné vztahy mohou podle něj přerůst i do čehosi, co se bude dát označit za novou studenou válkou, kdy budou vzájemně mezi sebou soupeřit Čína a USA, respektive aliance, kterým budou dominovat.

A cold war between the two countries would arrest progress for a generation on both sides of the Pacific. It would spread disputes into internal politics of every region at a time when global issues such as nuclear proliferation, the environment, energy security, and chmate chase impose global cooperation… Relations between China and the United States need not – and should not – become a zero-sum game.

A na okraj ještě jeden postřeh. V této souvislosti není nikde slyšet o Evropě a ani o Evropanech. Co to bude znamenat pro nás? Jakou roli budeme v novém pořádku hrát? Rozhodně to nebude ta, kterou bychom si přáli – postmoderního bohatého uskupení šířícího spravedlnost, mír a sloužícího jako dobrý příklad pro ostatní. Ostatně Libye, konkrétně neschopnost Evropanů prosadit své zájmy v širším sousedství a jejich nejednotnost ukazuje, v jak hlubokých problémech se nacházejí. Poslední léta ukazují na to, že Evropská unie nebude hybatelem, ale tím, s kým se bude hýbat. Čas na emancipaci je už téměř pryč a my jej promarnili.

Zatím si stále užíváme. Dopady krize a naší rozmařilost řešíme oslabováním bezpečnostního sektoru. Snaha zachovat sociální blahobyt na úkor zajištění bezpečnosti se Evropské unii ovšem nemůže vyplatit. Nakonec totiž nebude mít ani sociální blahobyt, ani bezpečnost.

Respektive, bezpečnost může mít, pokud ji zajistí někdo další. Kdo to asi bude?

, , , , , , ,

6 komentářů

Jedinečná šance pro naši (pokryteckou) dobu

Viktor Vasnetsov: After Igor Svyatoslavich's fighting with the Polovtsy (1880); Tretyakov Gallery of Moscow

Americký prezident Barack Obama nazval svůj květnový přelomový propalestinský projev A moment of opportunity. Přestože jeho obsah avizuje agendu orgánů OSN na letošní podzim, kdy se bude projednávat vznik palestinského státu a jeho hranice, nazval čelní představitel stále (ještě) jediné světové supervelmoci přesně dobu, již aktuálně prožívá světový řád.

Dějiny politického světa se sice budou opět psát v jednacích sálech OSN v New Yorku při jednání o přesně podobě nového palestinského státu, avšak každodenní události uprostřed naší zeměkoule vytesávají podobu Hegelova Geista pro naši dobu. Nejde však jen o samotné nepokoje v Tunisku, Egyptě, Libyi, Bahrajnu a Sýrii – samotné vnitropolitické změny či revoluce zejména této části světa nemají na systém našeho světa větší vliv. Co se však mění, již od americké trestné intervence v Afghánistánu v roce 2001, je reakce vyspělých – personifikovaných USA a flukturující koalicí ochotných (Afgánistán, Irák) nebo chtějících (Libye). Strategické vnímání světa, tedy vnímání všech jeho členů systému, se právě v tuto dobu po desítkách let mění.

Staronový formát uspořádání světa
Popišme si dnešní svět. Dnes v roce 2011 jsme na pomezí dvou etap světových dějin. Po bilaterálním uspořádání Západ – Východ ve smyslu USA-SSSR nás čeká staronový formát, avšak v nové perspektivě – zvětšíme měřítko náhledu a na mapě světa si za Západ dosadíme USA a Evropu a za Východ nikoliv Rusko, ale Čínu a Indii. Víme, že tato změna měřítka je neodvratitelná, již dnes se USA snaží vést Indii na svou stranu, zejména podporou její armády. Zde tedy je dnešní svět z pohledu družice – opět se dělí na dva tábory, držící v rukou své ideologie.

Západní civilizace je ekonomicky a demograficky na ústupu, Východ naopak vzkvétá a roste. Jak víme z učebnic dějin, takovéto přesouvání strategické iniciativy a moci se ještě neobešlo bez války světové dimenze. Z nadhledu se dá říci, že až aktuální vývoj ukáže, jak jsme se posunuli v etice chápání našich dějin, chápaných jako transcendentální přítomnost – zdali se tento posun světové supermoci obejde bez otevřeného konfliktu. Oba (myšleno póly) velcí hráči jsou plně vyzbrojeni a je jasné, že tento konflikt, nebyl-li by uplatněn koncept limitované války, by mohl být posledním pro lidský druh. Co čeká svět v dalším století?

Svět potřebuje ropu. V islámských zemích Blízkého východu se dnes nachází tři čtvrtiny známého zbývajícího množství světové ropy. Jelikož západní státy poháněné zakořeněným kapitalistickým (kolonialistickým) smýšlením těžko během pár let přejde na obnovitelné zdroje energie, dějiny této doby se budou psát uprostřed světové mapy – v širším okolí Saudské Arábie. Souboj o zdroj bude zabarven představami o formě vlády – zdali sekularizované (Západ) či náboženské (islámské země).

Pokrytectví jménem lidská práva
Stále ještě jediná světová supervelmoc má jedinečnou šanci využít aktuálních socio-ekonomických revolucí v zemích Magrebu, které tak rádi prohlašujeme za arabské jaro (s odkazem na politické revoluce ve Střední Evropě) a nálepkujeme je jako důkazy univerzality lidských práv. Západní intervence v Libyi (ať zaštítěna jakýmkoliv papírem jakékoliv světové uměle vytvořené instituce) má dobrý záměr, ale špatnou strategickou rozvahu. Jak může Západ bojovat za lidská práva (čti ochraňovat civilisty) v Libyi, když o pár desítek kilometrů na severovýchodě plně podporuje režim, díky kterému nemohou místní ženy řídit auto, beztrestně se rozvádět se svými muži a veřejný život je zakryt rouškou cenzury, perzekuující kohokoliv, kdo kritizuje prince či hyperkonzervativní uspořádání společnosti. Paradoxem dokonce i pro českou společnost je, že partnerem nedávno proběhnuvší výstavy Svět knihy (prezentující krásu svobodné literatury) byla Saudská Arábie, známá svou cenzurou. Jako kdyby lidsko-právní Jeden svět zvolil za partnera stalinistickou KLDR.

Největší světový producent krve naší doby – ropy je země mladých – polovina obyvatelstva je mladší 19 let. Stát dobře ví, že se o své mladé musí dobře starat, jinak mu vyvedou revoluci, jako jsme toho aktuálně svědky v téměř sousedních státech. Štědrá ekonomická podpora mladých a tvrdý státní dohled eliminuje myšlenky většiny mladých na demokratizaci. Jak to však vnímáme my – Západ? My, obhajitelé univerzalistických (=platných za všech situací) lidských práv? Pravděpodobně zavřeme oči, budeme se rozhořčovat nad počty mrtvých v Sýrii, Libyi a dalších „demokratizujících se“ státech. Lídři našich států budou pohoršeně volat po jakýchsi lidských právech. Jaký je však rozdíl mezi Libyí, Sýrií a Saudskou Arábií? V Saudské Arábii má Západ svou tepnu – ropu. Stejně jako libyjský vůdce Kadáfí prošel v očích našich elit etapami zlý-dobrý-zlý, další vůdci států s, diplomaticky řečeno, omezenými lidskými právy, se stávají v našem vnímání těmi zlými, jelikož střílí do demonstrantů. Pokrytectví Západu spočívá v toleranci nelidsko-právního chování jednotlivých státníků (Saudská Arábie, Libye verze do roku 2011), pokud jejich excesy nejsou moc viditelné a pokud nemají problém s dodáváním zdrojů (ropy) na Západ. Další srovnatelné režimy jsou odsouzeny, uznána opozice a je voláno po lidských právech (Sýrie, Tunisko, Egypt, Libye verze 2011).

Poslední (naše) šance
Západ potřebuje Střed, aby byl konkurenceschopný Východu – tato geostrategická teze je snad všem aktérům jasná. Přesvědčivým argumentem všech fundamentalistických hnutí však je ono pokrytectví, s jakým Západ hlásá své hodnoty – pro někoho a platí a pro někoho ne. Někteří lídři se nechají Západní pomocí uplatit (Pákistán za Mušaráfa, Saudská Arábie), což jen akceleruje argumenty opozice o ideologickém selhání (čti pokrytectví Západu).

Se současným americkým prezidentem, zvoleným za Demokraty, vzniklo mnoho očekávání, vrcholících Nobelovou cenou za mír. Demokratická honba za ideály, oponující republikánskému realismu by spolu s očekávaným znovuzvolením Obamy do roku 2016 mohlo poskytnout příležitost pro změnu přístupu Západu. Dosavadní kroky nejmocnějšího muže planety však svědčí o opaku – intervence v Libyi je sice ideologicky správná, avšak když byla snaha o podobnou revoluci v Bahrajnu krvavě potlačena Saudskou Arábií, ze strany Západu bylo ticho po pěšině. Aktuální vývoj v Sýrii přinese další odpovědi na stále stejnou otázku – dokáže se (a chce se?) Západ vyvléct ze stereotypu pokrytectví a měření dvojím metrem podle ekonomické výhodnosti, nebo ztratí veškerý svůj zbývající morální kredit podporou revolucí jen tam, kde se mu to ekonomicky hodí?

, , ,

11 komentářů

Konec příboje v Afghánistánu

Americký prezident Barack Obama oznámil to, co se očekávalo – síly, které poslal do Afghánistánu po roce 2009, se letos v létě začínají stahovat. Týká se to více než 33 tisíc lidí, ze kterých deset tisíc odejde ještě letos a 23 tisíc do konce příštího roku. Americká přítomnost klesne na necelých 70 tisíc vojáků.

Prezident dodržel to, co slíbil a za čím si dost tvrdě stál od počátku. Dobře si uvědomuje, že pro jeho kampaň – prezidentské volby jsou příští rok a kampaň se pomalu rozjíždí už nyní – by bylo vražedné, pokud by co nejdříve nenaznačil konec nepopulární afghánské války, které se začalo přezdívat „Obamova válka“. Zároveň má problém s ekonomikou a prohlubujícím se deficitem. Angažmá v Afghánistánu doposud Spojené státy přišlo na přibližně 443 miliard dolarů. Jenom letos Washington vydá na 120 miliard dolarů (v roce 2003 to bylo 14,7 miliardy).  To rozčiluje mnohé. Naposledy v pondělí se do utrácení v Afghánistánu pustili američtí starostové, podle kterých se mají americké daně utrácet v Baltimoru a Kansas City a nikoli v Bagdádu, nebo v Kandaháru.

Co se popularity týče, ta se dá dobře sledovat na názoru stoupenců republikánů, kteří dlouhodobě americkou přítomnost v Afghánistánu podporovali: v květnu bylo pro částečné, nebo úplné stažení 47 procent republikánů, v červnu už 60 procent. Při zdůvodňování stažení si prezident si pohrál s výrazem, který ve Spojených státech nevzbuzuje entusiasmus – „nation building“. Po deseti letech budování států v zahraničí, je podle něj zapotřebí se zaměřit na budování státu v Americe. Jako by vycházel vstříc všem, kteří říkají, že je pozornost Ameriky nutné ze zahraničí soustředit zpět domů – izolacionalismus s globalizovanou tváří.

Calling the deployment of the surge „one of the most difficult decisions that I’ve made as president,“ Obama said the military campaign was „meeting our goals“ in Afghanistan and the drawdown would begin „from a position of strength.“
„Al Qaeda is under more pressure than at any time since 9/11,“ Obama said. „Together with the Pakistanis, we have taken out more than half of al Qaeda’s leadership. And thanks to our intelligence professionals and special forces, we killed Osama bin Laden, the only leader that al Qaeda had ever known. This was a victory for all who have served since 9/11.“
At the same time, Obama said the Afghanistan drawdown and the simultaneous winding down of the war in Iraq would help the United States begin to refocus attention and resources on efforts to resolve economic and other problems and to unify a politically divided nation. „America, it is time to focus on nation building here at home,“ the president said.

Zaujalo mně, když zmínil pomoc Pákistánců na zabití Usámy bin Ládina. Mám pocit, že tomu bylo jinak. Že právě Pákistánci neměli nic vědět, a že ti, kteří něco věděli, skončili ve vězení. Zajímavý je i poslední průzkum PEW v Pákistánu. Přes šedesát procent (63) Pákistánců nesouhlasí se zabitím Usámy bin Ládina a podpora Americe klesla ze 17 procent v loňském roce na 12 procent letos. Největším nepřítelem je i nadále Indie (54 procent), která je hodně před Talibanem (34 procent) a Al Kajdou (29 procent).

Barack Obama učinil své rozhodnutí proti doporučení lidí kolem.  Například nastupující šéf CIA David Petraeus a současný velitel sil NATO v Afghánistánu varoval, že na stažení je příliš brzy, protože situace na zemi je hodně „křehká“ (eufemismus pro „nestojí za nic“) a že zabití Usámy bin Ládina se zatím příliš neprojevilo. Podle Petraeuse by se mělo se stahováním počkat a zahájit je po 1. lednu 2013 (jinými slovy až po prezidentských volbách, bláznivý nápad). Odcházející ministr obrany Robert Gates se snažil dosáhnout toho, aby se stáhly tak dva tisíce vojáků a to především z jednotek podpory.

Ale na závěr to nejdůležitější: především pro spojence, samozřejmě včetně nás, bude zajímavé sledovat, odkud se Američané začnou stahovat. Každopádně se blížíme konci větší angažovanosti v Afghánistánu. Jsem zvědav, jak bude vypadat Afghánistán v letech po stažení. Zda vynaložené stovky miliard dolarů, enormní energie a životy desetitisíců lidí pomohou zemi změnit – jestli se vytvoří nějaké křehké příměří a bude pokračovat budování státu, nebo se vrátí zpět do 90. let.

, , , ,

5 komentářů

Obrazy o druhých a novináři

Mám velice rád Roberta Jervise a zvláště jeho základní díla The Logic of Images in International Relations a Perception and Misperception in International Politics. Profesor Jervis asi jako první hlouběji rozpracoval význam obrazů, které o jednotlivých státech/vládách mají ostatní či které mají jednotlivé státy/vlády o sobě a vliv těchto obrazů na chování hráčů v mezinárodních vztazích.

Tato část mezinárodních vztahů byla až do druhé poloviny minulého století opomíjena. Většinou byly pro hodnocení států nejdůležitější „tvrdé“ ukazatele jako je počet obyvatel, počet vojáků, počet vojenské techniky, výkon ekonomiky a podobně. Byť všichni budou souhlasit, že pouze tyto ukazatele jsou nedostatečné, přesto se většina s nimi nakonec spokojí. Přitom, jak ukazuje profesor Jervis a další lidé, kteří se zabývají mnohdy nedoceňovaným oborem nazývaným politická psychologie, právě obrazy, či psychologie jednotlivců, může o záměrech a chování států a vlád vypovídat více, než jiné ukazatele. Jak píše Jervis v The Logic of Images in International Relations:

…image of a state can be a major factor in determining whether and how easily the state can reach its goals. A desired image (the substance of which will depend on the actor’s goals and his estimate of the international environment) can often be of greater use than a significant increment of military and economic power. And undesired image can involve costs for which almost no amount of the usual kinds of power can compensate and can be a handicap almost impossible to overcome.

O tom, že obrazy fungují, se může každý přesvědčit jednoduše – stačí si říct, nebo si vybavit název státu a několika slovy popsat co je s tímto státem spojeno. Pokud si člověk vybaví i nějaké emoce, je to ještě lepší. Ale dá se jít ještě dále – byl obraz vždy stejný? Pokud nikoli, co jej změnilo? Pokud je tato představa o druhém sdílena obecněji, pak vzniká onen zmiňovaný obraz státu/vlády, který může mít větší význam než vojenská síla (samozřejmě totéž se dá aplikovat například i na skupiny ve společnosti).

Výše uvedené je jen jakési poodkrytí pokličky, aby byla cítit vůně, ale přesto to ilustruje význam obrazů pro praktickou politiku. Nicméně, proč se o této problematice zmiňuji nyní, když jsem tak mohl učinit kdykoli. Přiměly mně k tomu dvě věci. Za prvé, televizní záběr demonstranta v nějakém americkém městě oslavujícího smrt teroristy Usámy bin Ládina. Tento muž měl v ruce papír s nápisem: Obama 1, Usáma 0. Je zajímavé, kterak zabití Usámy bin Ládina, minimálně krátkodobě, ovlivnilo to, jak vnímá okolí Baracka Obamu.

Z prezidenta, kterého mnozí odepisovali, považovali v mezinárodní politice za slabého, se najednou stal odvážný velitel, který dal pokyn k riskantní akci. Uveřejňování fotek z Bílého domu v době akce (napětí ve tvářích, nejistota, obecně emoce) tento dojem jen umocňuje, podobně jako grafické ztvárnění vojenské operace a podobně. Pokud se k tomu přidá to, jak vnímáme Pákistán, Pákistánce a Al Kajdu vzniká pozitivní obraz Baracka Obamy, vojáků, kteří operaci provedli a Spojených států. Související debata o mučení je ukázkovým příkladem. Důležité je ovšem položit si otázku: Změnil se nějak Barack Obama? Změnily se nějak Spojené státy? Nikoli, změnil se obraz Baracka Obamy a Spojených států. Byť se jedná o abstraktní rovinu, dopady mohou být ryze reálné.

A druhým momentem byla statistika úmrtí novinářů ve světě za loňský rok. Po desítky let jsou to právě především novináři, kteří vytvářejí, či alespoň přenášejí ony obrazy o druhých. V posledních letech se sice díky internetu a sociálním sítím okruh lidí, kteří mají schopnost vytváření, či přenosu obrazů rozšiřuje, ale hlavní roli stále sehrávají tradiční média.

Před pár dny vyšel ve Financial Times výborný článek válečného reportéra Maxe Hastingse Death or Glory. Krátce se v něm vrací k úmrtí filmaře Tima Hetheringtona a fotografa Chrise Hondrose v Libyi, ale především popisuje proměny válečné novinařiny a to, co by mělo zůstávat stejné bez ohledu na čas, prostor a technologie. Každopádně jedna věc zůstává vždy stejná – vytvářený obraz. Pamatujete si na obraz Muammara Kaddáfího před třiceti lety? Před patnácti? A v posledních letech? A nyní? Takový normální plukovník a náš přítel se proměnil v teroristu a hrozbu, pak v člověka zmoudřelého a partnera a nakonec v masového vraha a toho, kdo porušuje zákony a práva svého lidu.

Likewise today, Nato policy towards Libya is powerfully affected by harrowing word portraits delivered daily by journalists in Misurata. Contrast these with Syria, where President Assad has slaughtered hundreds of civilians, not quite with impunity but with diminished impact on western public opinion because there are few pictures of his murders. Again and again since William Howard Russell created the modern culture of war correspondence with his 1854 Times reports from the Crimea, the actions of governments have been profoundly influenced, for good or ill, by press narratives. A myth is still cherished by a few elderly American generals that the media lost them the Vietnam war. In truth, that was the soldiers’ own achievement.

Ale zpátky ke zmiňované statistice Mezinárodního tiskového institutu (IPI). V roce 2010 zahynulo při výkonu povolání 102 novinářů. Je to o osm méně, než rok předtím, což prý ovšem neznamená, že by byla situace lepší:

Loni totiž nebylo možné větší počet žurnalistických obětí přičíst na vrub nějaké větší probíhající války,“ cituje agentura AP z prohlášení IPI. Z jednotlivých zemí má nechvalný primát v počtu zabití novinářů Pákistán, kde zahynulo 16 žurnalistů. Za ním pak následují Mexiko a Honduras s 12 a deseti oběťmi; to je dohromady téměř čtvrtina z celkového počtu. V subsaharské Africe zahynulo loni 15 reportérů, osm na Blízkém východě (hlavně v Iráku) a Severní Africe. V Evropě bylo zabito sedm novinářů, z toho dva v Rusku a po jednom v Řecku, Bulharsku, Bělorusku, Litvě a Turecku.

, , , ,

Žádné komentáře

Američané zabili Usámu bin Ládina

Předpokládám, že si pamatujete, když v září 2001 řekl tehdejší prezident George W. Bush na adresu Usámy bin Ládina, že „chce spravedlnost“ a připomněl, že na Divokém západě visely plakáty s nápisem „hledá se mrtvý nebo živý“. Ty oslavné minuty spojené s chycením, nebo zastřelením nejhledanějšího teroristy světa a strůjce útoků z 11. září 2001 si ovšem nevychutná ten, kdo tažení zahájil, ale jeho nástupce prezident Barack Obama.

Usáma bin Ládin byl zabit v uplynulých dnech nedaleko pákistánského Islámábádu. Během přestřelky byl údajně střelen do hlavy, americké síly získaly jeho tělo a následně byl pohřben do moře. První stopy k úkrytu Usámy bin Ládina získaly zpravodajské služby loni v srpnu. Tehdy ale nešlo o nic jistého. Trvalo to měsíce, než se původní informace potvrdily. Osobně jsem velice zvědav na detaily o tom, jak se Američané na stopu dostávali. Předpokládám, že z toho bude nejeden hollywoodský trhák.

Ve chvíli, kdy se zpráva objevila, tak se před Bílým domem objevili Američané oslavující teroristovu smrt. Jde o symbolické vítězství, jehož skutečný dopad nelze ale přeceňovat. Al Kajda se změnila z centrálně řízené organizace na velice volnou hned po 11. září, takže odseknutí hlavy hydry neznamená smrt celého organismu. Na druhou stranu, Usáma bin Ládin byl symbolem, který do organizace přitahoval nové lidi a peníze, a zároveň v posledních deseti letech měli teroristé velké ztráty. Al Kajda není tou akční skupinou, kterou byla ještě před deseti lety. Je mnohem slabší, i když má stále schopnost inspirovat.

To, že zemřel jeden chlap, jakkoli důležitý neznamená konec teroristických akcí. Je možné, že naopak teď Usámovi pohrobci vrhnou síly do nějakých spektakulárních útoků. Bude to ovšem labutí píseň. Bin Ládinova smrt je důležitým psychologickým milníkem, který bude vykládán, byť ne zcela přesně, jako vítězství.

Tento moment, po kterém tak toužil George W. Bush, si užívá demokrat Barack Obama. Projev, se kterým předstoupil před Američany, jakoby si nezadal s projevy Bushe mladšího. Nejprve popsal chmurnou situaci po 11. září, prázdné místo u stolu, děti, které truchlí za své rodiče. Pak se ale národ vydává do boje, aby nalezl spravedlnost.

The American people did not choose this fight.  It came to our shores, and started with the senseless slaughter of our citizens.  After nearly 10 years of service, struggle, and sacrifice, we know well the costs of war.  These efforts weigh on me every time I, as Commander-in-Chief, have to sign a letter to a family that has lost a loved one, or look into the eyes of a service member who’s been gravely wounded.

Konec projevu je potom typicky americký a může sloužit jako důkaz, že v určitých ohledech je zcela jedno, kdo sedí v Bílém domě:

The cause of securing our country is not complete.  But tonight, we are once again reminded that America can do whatever we set our mind to.  That is the story of our history, whether it’s the pursuit of prosperity for our people, or the struggle for equality for all our citizens; our commitment to stand up for our values abroad, and our sacrifices to make the world a safer place.
Let us remember that we can do these things not just because of wealth or power, but because of who we are:  one nation, under God, indivisible, with liberty and justice for all.

, , , , ,

17 komentářů