Příspěvky označené Barack Obama
Washingtonská škatulata II
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 27. 4. 2011
V posledních dnech poněkud OWOP zanedbávám. Omlouvám se a doufám, že mi zachováte přízeň.
Dnes vydala agentura AP zprávu, která věrné čtenáře OWOP příliš nepřekvapí. Již před čtrnácti dny jsem psal o tom, že se zřejmě chystá velká rošáda na nejvyšších postech v americké administrativě. Nyní se s odvoláním na zdroje, které si nepřejí být jmenovány, objevila informace, že šéf Ústřední zpravodajské služby (CIA) Leon Panetta má skutečně vystřídat ministra obrany Roberta Gatese a současný velitel sil NATO v Afghánistánu generál David Petraeus má zamířit do čela CIA.
O změnách by už tento týden mohl jednat prezident Barack Obama se svým týmem, či by je mohl dokonce zítra oznámit. Rošáda by se mohla odehrát už v létě. Spekuluje se ovšem i o tom, že by Petraeus zůstal v Afghánistánu do konce roku. Generála Petraeuse by měl v Afghánistánu vystřídat generálporučík John Allen, který je nyní zástupcem velitele CENTCOMu. Novým velvyslancem v Afghánistánu by se měl stát Ryan Crocker.
Sending Crocker to Afghanistan would briefly reunite him with Petraeus, re-creating the diplomatic and military „dream team“ credited with rescuing the flagging American mission in Iraq. Crocker would replace Ambassador Karl Eikenberry, a former Army general whose two-year tenure has been marred by cool relationships with major players in the Afghanistan war, including the White House, U.S. military leaders and Afghan President Hamid Karzai, administration and other sources said.
Tím ovšem změny nekončí. Na konci srpna vyprší termín předsedovi sboru náčelníků štábů admirálovi Mike Mullenovi a odejít do akademické sféry chce náměstek ministryně zahraničí James Steinberg.
But Mr. Gates’s role looms largest. On important issues he has often allied with Secretary of State Hillary Rodham Clinton — who has said that she, too, intends to leave the government when the current presidential term ends — including persuading Mr. Obama to start the military buildup in Afghanistan in 2009. Together they won many other battles, but they split visibly last month over the military intervention in Libya. As Mr. Gates’s retirement has drawn near, he has become increasingly outspoken — sometimes uncomfortably so for the White House. He warned bluntly of the risks of imposing a no-flight zone over Libya, a warning that has proven prescient in recent weeks as the fighting between rebels and forces loyal to the Libyan leader, Col. Muammar el-Qaddafi, has bogged down into a civil war.
Pokud by vás zajímala krátká, ale výstižná charakteristika hlavních hráčů výměny doporučuji vám obvykle dobře informovaného Toma Rickse. Jako vždy si pokládá dobrou otázku:
What does President Obama think he is gaining from these moves?
Washingtonská škatulata hejbete se…
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 11. 4. 2011
Ve Spojených státech se blíží prezidentské volby (listopad 1212) a zároveň několik klíčových lidí projevilo zájem odejít, nebo odchází. Je tedy čas na úvahy kdo vystřídá koho a kdy. Odejít chce úspěšný ministr obrany Robert Gates, předpokládá se, že na konci roku skončí klíčový generál David Petraeus a v září by měl svůj post opustit i předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen.
Doposud se spekulovalo o všem možném. Nově se začalo hovořit o tom, že by Roberta Gatese vystřídal ředitel Ústřední zpravodajské služby (CIA) Leon Panetta, který má slušnou podporu obou stran v Kongresu. To samozřejmě vyvolává otázku, kdo by v takovém případě Panettu nahradil. A tak se tedy začalo mluvit o Petraeusovi.
Some unnamed officials told National Public Radio that General Petraeus was being „seriously considered“ for the job of CIA director. The same report by NPR’s Pentagon correspondent said that Petraeus’ supporters were disappointed and „amazed“ that the general was unlikely to be named as successor to Mullen as the next chairman of the Joint Chiefs of Staff. Some former CIA officials and analysts touted Petraeus as a perfect fit for the spy agency, citing his work with intelligence operatives battling al-Qaida in Iraq, Afghanistan, Yemen and elsewhere, as well as his experience in Washington’s policy debates.
Panetta, kterému bude v červnu 73, se ovšem prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že příliš velký zájem o post ministra obrany nemá a ani nebyl zatím o nic požádán, ale spekulace již žijí vlastním životem. Doposud se hovořilo především o tom, že by generála Petraeuse mohl v Afghánistánu vystřídat generál John Allen. A generál Petraeus by buď šel do důchodu, nebo by mohl získat vysoký vojenský post v USA, či v NATO (SACEUR), nebo by se stal šéfem CIA.
Podle některých analytiků je problém v první možnosti – Petraeus v důchodu. Pak by hrozilo, že by mohl příští rok kandidovat za republikány na prezidenta, což by mohlo Obamovi způsobit problémy. Spojené státy mají dlouhou tradici ve volení zasloužilých válečných hrdinů do nejvyšší civilní funkce. Asi nejzajímavějším příkladem za posledních šedesát let je zvolení prezidenta Dwighta Eisenhowera. Ten se stal prezidentem v roce 1953 za republikánskou stranu, když hravě porazil demokratické protikandidáty.
Teprve před několika lety se zjistilo, že mohlo být všechno jinak. Podobně jako dnes se spekuluje o Davidu Petraeusovi, na konci 40. let minulého století se skloňovalo jméno jiného generála, který by mohl ohrozit demokratickou kandidátku – Douglase McArthura. Byl takovou hrozbou, že tehdejší prezident Harry Truman žádal Dwighta Eisenhowera, aby už v roce 1948 kandidoval za demokraty na prezidenta s Trumanem jako viceprezidentem. Nezískal však pro tento nápad dostatek příznivců a tak kandidoval sám a zvítězil.
Ale zpátky do současnosti. Pokud by Petraeus získal republikánskou nominaci, mohl by být slušným Obamovým protikandidátem. Nicméně v tuto chvíli podle mě není příliš pravděpodobné, že by se tak stalo. Za čtyři roky možná, ale ne nyní. Navíc Petraeus by zdaleka neměl jistou republikánskou podporu. Pokud by měl generál Petraeus nějaké prezidentské choutky musí být jednak opatrný a také zvolit správné načasování. Možná si vzpomenete na spekulace před více než deseti lety o prezidentské kandidatuře populárního generála Colina Powella. Promrhal vhodnou příležitost a pak jeho působení na postu ministra zahraničí ve vládě George W. Bushe nedopadlo zrovna hvězdně.
Podle některých informací by Barack Obama yna post předsedy sboru náčelníků štábů raději než Petraeuse viděl generála Jamese Cartwrighta. Nicméně kandidátů na všechny posty je mnohem více, zdá se a prezident má ještě minimálně několik měsíců času na to, aby rozhodl.
Apart from Panetta, possible candidates to replace Gates at the Pentagon reportedly include a former deputy defense secretary, John Hamre; Sen. Jack Reed, D-R.I.; the current undersecretary of defense for policy, Michele Flournoy; former Sen. Chuck Hagel, R-Neb.; and former Secretary of State and retired Army general Colin Powell.
New START: Updated Kissinger’s China scenario?
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 22. 1. 2011
Toto je první příspěvek Jakuba Jandy na OWOP. Vítám jej mezi přispěvateli. | This is first Jakub Janda’s post on OWOP. I do welcome him between the authors.
Powerful momentum
Whole world got stunned by Obama’s powerful pro-proliferation speech in Prague, countless words of wisdom, Washington antinuclear meetings, smiling faces of bilateral world’s leaders when shaking hands. Exhilarated reporters brought up a real good-looking reports on “this world’s future without nuclear weapons” – linking to Obama’s projected doctrine.
Chief-editor of International Herald Tribune nodded and used same volume of expressions when asked for clear delivered message from the New START singings. Proliferation activists can start hugging each other.
Hard facts: relegation
Turn around another vintage point – what is geostrategic background of this game?
Russia has officially gave up on the superpower role. A fact considered essential after two decades of interior issues and several power-like gestures (anti-terror moves, Chechnya , Georgia) has emerged into an official press release. Russia has been relegated and assigned a state of local (European) power relying on energetic disbalance of controlled resources.
A hurt kid – Russia?
When a kid gets hurt, we try to give him candies, so it does not feel that bad. What have the West gave to the hurt kid – Russia?
Firstly – good marketing move towards freer and safer world without nuclear weapons. Medvedev and Obama have obtained a strong political credit and definitively and even reportedly “broke down the Iron curtain”.
The biggest message of the New START?
We consider you no longer an enemy and we want to cooperate with you. So no crying over getting officially designated to the level of local powers (such as France, Germany, India so far, Japan)!
A real-state evidence of such message? Ask for cooperation with NATO on the Missile Defensive system. Bush Jr. aimed to target the Defense shield against Middle East and maybe Russia, Obama has turned such approach down. Since Lisbon’s summit in November 2010, Russia is no longer a prospective enemy – at least diplomatically and verbally.
The Triangle and Kissinger
Henry Kissinger, the master of international politics and former Secretary of State, has brought up the very same strategy as Obama. In 1970s – the USA needed to weaken Russia (enemy A), so he used the Ussuri-conflict outcome (which articulated the definitive breakup between Soviet Union and China – America’s enemies A and B), he went to China and started talks, played a triangle role. Did not get China to become a member of NATO, but played the game and got US world-power ranking higher than before.
Obama did the same. Came to Russia (former enemy A), offered a friendly deal (“we both will look like peacekeepers, will save money” – which is Russian interest and at the end – the Missile defense shield (which was kind of targeted to show the power of Europe towards outside world) got adjusted “shape” and Russia got in (at least diplomatically and verbally).
Readable outcome?
Learn this.
Easily said – get rid of future or former enemies, consider them your friends (or at least not-enemies) to feel stronger towards the third state – which is emerging China. That is Kissinger’s legacy in current American politics.
Only upcoming years decades will illustrate whether it was to be right.
Jak jsme na tom v A‘stánu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 21. 12. 2010
Vím, že přicházím s velkým zpožděním, že skoro každý, kdo dokáže vyslovit slovo A’stán už řekl svůj názor, ale přesto chci dodat pár slov k tomu, co minulý týden vyšlo pod názvem Overview of the Afghanistan and Pakistan Annual Review. Jde o hodnocení pokroku v A’stánu rok poté, kdy prezident po měsících přemítání souhlasil s navrženou strategií Davida Petraeuse/Stanleyho McChrystala – navýšení, aplikace COIN, předání, předání, předání a odchod.
Recenzní materiál má pět stránek, takže je na místě i reakci držet na uzdě. Naprosto férové bude použít pět citátů a pět komentářů:
…our strategy in Afghanistan is setting the conditions to begin the responsible reduction of U.S. forces in July 2011.
Říkal jsem to, říkal jsem to, říkal jsem to. Toto zdůraznění nemyslím jako vítězný pokřik, spíše jako úšklebek. Stahování v červenci začne, otázka je kolik a kdo. Žádná sláva to ovšem nebude, pokud bude dodrženo sousloví „odpovědné snižování“. Co na to voliči? Ale hlavně, „odpovědné“ ke komu? K Američanům? K Afgháncům? K civilistům? K vojákům? To jsou rozdílné kombinace a ke všem to „odpovědné“ nikdy nebude.
There has been significant progress in disrupting and dismantling the Pakistan-based leadership and cadre of al-Qa’ida over the past year. Al Qa’ida’s senior leadership has been depleted, the group’s safe haven is smaller and less secure, and its ability to prepare and conduct terrorist operations has been degraded in important ways. We remain relentlessly focused on Pakistan-based al-Qa’ida because of the strategic nature of the threat posed by its leadership, and in particular the group’s continued pursuit of large-scale, catastrophic anti-Western attacks and its influence on global terrorism.
Na této stránce se nejvíce hovoří o útocích bezpilotními letadly CIA v Afghánistánu, aniž by byla jedinkrát vyřčena slova „bezpilotní letouny“. Je to dobrý výkon na to, že letos se jen v Pákistánu odehrálo už 112 útoků bezpilotními stroji (stav k 17. prosinci), což je více než jednou tolik oproti roku 2009. Al Kajda je tedy v nedobrém stavu, ale přesto je stále schopná zaútočit na Spojené státy a spojence. Jinými slovy, daří se, daří, ale pořád jsme ještě daleko od cíle. Jakého?
Progress in our relationship with Pakistan over the last year has been substantial, but also uneven. We worked jointly in the last year to disrupt the threat posed by al-Qa’ida, and Pakistan has made progress against extremist safe havens, taking action in six of seven agencies of the Federally Administered Tribal Areas.
Pákistán je centrálním pilířem války v Afghánistánu. O tom svědčí i tématické řazení částí dokumentu. Jako první je Al Kajda, pak Pákistán a nakonec Afghánistán. Úzká spolupráce s Islámabádem je nezbytným předpokladem pokroku. Ale jak už to se spoluprací bývá, k dlouhodobějšímu pokroku vede pouze spolupráce oboustranná. Nějak mi do toho ovšem nezapadají slova pákistánského ministra obrany o tom, že „více můžeme dělat, jen pokud skutečně můžeme. Na prvním místě jsou naše zájmy.“
While the momentum achieved by the Taliban in recent years has been arrested in much of the country and reversed in some key areas, these gains remain fragile and reversible. Consolidating those gains will require that we make more progress with Pakistan to eliminate sanctuaries for violent extremist networks. Durability also requires continued work with Afghanistan to transfer cleared areas to their security forces.
Rok 2010 byl „rokem pravdy“ a jak se zdá, podle recenze úspěšným, protože se Taliban daří, především v Hílmandu a Kandaháru, zatlačovat. Rok 2011 bude především „rokem diplomacie“ a „rokem předávání“, protože bez Pákistánu se zisky nepodaří udržet (viz předchozí poznámka) a bez předání, se nebude možné začít stahovat. Rok 2013 bude také „rokem předávání“ a rok 2014 taktéž. A pokud vše půjde dobře, tím to všechno skončí. Ještě jeden detail, v dokumentu není ani jednou zmíněno jméno Hámida Karzáího. Ne, že by to bylo důležité, ale že by se už konečně stal „tím, jehož jméno se nesmí vyslovit“?
The 2010 annual review began with a data collection phase conducted from October 12 through November 10. A series of eight working-group and deputy-level meetings were convened from November 16 through December 1 to discuss various inputs, identify findings, and assess the trajectory and pace of progress. A draft classified report, which took into account significant comments from departments and agencies, was reviewed in a series of formal Deputies, Principals, and NSC meetings held from December 3-14. Inputs to the review came from across the U.S. government. An interagency team visited Afghanistan and Pakistan from October 25 through November 4 to discuss the situation with key leaders in the field and witness elements of the strategy first-hand.
A konečně, má oblíbená pasáž. Možná by to chtělo jenom o trochu více čísel. Tak třeba příští rok.
Ask and tell, openly
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 13. 10. 2010
Byl to jeden z předvolebních slibů prezidenta Baracka Obamy, ale prosadit se mu jej nepodařilo. Senát ovšem 21. září zamítl návrh, aby byl zrušena politika přezdívaná „Don’t ask, don’t tell“. Ta pochází z roku 1993, kdy byl v Bílém domě Bill Clinton a zjednodušeně řečeno, hovoří o tom, že pokud dotyčný/dotyčná otevřeně nedemonstruje svou homosexualitu, pak může sloužit v ozbrojených silách. A zástupci ozbrojených sil se na oplátku nebudou dotyčného/dotyčné na orientaci ptát.
To co neprošlo Senátem, ovšem nyní udělala federální soudkyně v Kalifornii, která nařídila ozbrojeným silám nepraktikovat tuto politiku. Paragraf 654 Hlavy 10 Zákoníku Spojených států, který se týká homosexuality v ozbrojených silách, uvádí řadu tvrzení. Mimo jiné, že „právo sloužit v ozbrojených silách není ústavním právem“ a jako důvod proč nesmějí příslušníci ozbrojených sil naznačovat, že mají zájem o homosexuální vztahy tvrdí, že:
The presence in the armed forces of persons who demonstrate a propensity or intent to engage in homosexual acts would create an unacceptable risk to the high standards of morale, good order and discipline, and unit cohesion that are the essence of military capability.
Soudkyně Virginia Phillipsová se v případu aktivistické organizace Log Cabin Republicans v. USA ovšem postavila na stranu homosexuálů. Podle ní 17 let stará politika:
…infringes the fundamental rights of United States service members and prospective service members” and violates their rights of due process and freedom of speech.
Vláda se pravděpodobně proti soudnímu rozhodnutí odvolá, nicméně podle všeho do té doby by měly ozbrojené síly po celém světě rozhodnutí soudkyně respektovat. Zatímco aktivisté slaví, politici i mnozí představitelé ozbrojených sil (byť samo jejich velení vyzývalo ke zrušení „Don’t ask don’t tell“) jsou nešťastní a vytahují do boje proti rozhodnutí. Od roku 1993 muselo americké ozbrojené síly opustit na 12 a půl tisíce lidí, kteří nerespektovali pravidla.
The ranking member of the House Armed Services Committee called on the administration to immediately file a motion to stay the injunction so Congress can address the issue. „We are a nation at war. This decision could have a negative impact on military and family readiness since the Department of Defense is unprepared to address the issues that are bound to arise from such a hasty change, Rep. Howard P. „Buck“ McKeon, R-California, said in a statement.
Aktivisté napadají především to, že „Don’t ask don’t tell“ je nutní žít ve lži, když nesmějí veřejně přiznat svou orientaci. Navíc přístup považují za zcela neopodstatněný. Organizace Log Cabin Republicans v prohlášení uvádí, že rozhodnutí je vítězstvím pro ozbrojené síly.
„No longer will our military be compelled to discharge servicemembers with valuable skills and experience because of an archaic policy mandating irrational discrimination,“ it said in a statement following the ruling.
Británie, Izrael a další státy umožňují homosexuálům sloužit v ozbrojených silách a otevřeně se projevovat. Podobně, v České republice se na orientaci nikdo neptá a nikdo ji oficiálně neřeší. Jediný případ, který se této problematiky dotýkal jen vzdáleně, byly kontroverze kolem rozhodnutí ozbrojených sil nepřijmout do svých řad transsexuálku Jaroslavu Brokešovou (dříve Jiřího Brokeše, mimo jiné svobodníka u raketového vojska). Pamatuji si, jak jsem s ní tehdy dělal rozhovor. Matně si vzpomínám, že minimálně prapodivné bylo tehdejší první odůvodnění armády, proč nesmí sloužit. Jinak ona schůzka v kavárně nad Václavským náměstím měla svůj velký půvab…
V těchto otázkách jsem liberál, a byť vím, že mně budete křižovat, jsem toho názoru, že by stát tuto problematiku neměl vůbec řešit. Jsem rád, že české ozbrojené síly nejsou v této oblasti svázány žádnými zákazy. Objevují se argumenty, že veřejné projevování homosexuality snižuje bojeschopnost jednotek, jejich morálku atp. Přijde mi to jako pitomost.
Ve všech armádách se vojáci projevují sexuálně otevřeně – narážky na ženy, sex a podobně jsou na denním pořádku. Je to někdy méně, někdy více nechutné, ale nikdo by neřekl, že to snižuje morálku. Navíc, zvládat pořádek a udržovat morálku v jednotce má velitel a pokud to nezvládá, asi by velitelem neměl být (říká selsky rozum). Narážky na homosexuály jsou také obvyklé. Když dělají totéž homosexuálové, je to špatně? Proč? Je pokřivené si myslet, že když něco dělá většina, je to v pořádku a když totéž dělá menšina, je to špatně.
Úvahy o tom, že homosexuálové mají vyšší sexuální apetit, které jsem kdesi četl, jsou zcela směšné. Nejsou podloženy jakýmkoli relevantním výzkumem. A jestli někdo bude tvrdit, že na misi neslyšel, kterak si heterosexuálové tisíckrát denně povzdychnou, že by si „zaš…..“, pak neví, o čem mluví, nebo je hluchý. Heterosexuálové mají stejný apetit jako homosexuálové, takže by to mělo být také překážkou služby. Zkrátka, odlišnost nesmí být důvodem zákazů.
Střípky z východní fronty
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 8. 2010
Námořní pěšáci se připravují na nasazení v Afghánistánu; Foto Lance Cpl. Dexter S. Saulisbury, U.S. Marine Corps
Pokud by člověk měl brát zcela vážně, každé slovo, které j v posledních dnech řečeno o Afghánistánu z úst velitelů, či politiků, asi by z vývoje vůbec moudrý nebyl. Na jednu stranu se prý daří Talibance a další partičky „válcovat“, na stranu druhou, se požaduje více času.
Velitel sil NATO v Afghánistánu generál Petraeus dal před několika dny rozhovor Spencerovi Ackermanovi z Wired.com (je na Danger Room). Mimo jiné udělal součet za posledních 90 dnů operací speciálních sil a bezpilotních letounů – bylo prý zabito, či zadrženo 365 vojenských vůdců povstalců, zatčeno 1335 bojovníků a 1031 jich bylo zabito. Pokud to půjde takhle dál, do příštího léta není s kým bojovat… Byl bych opatrný s těmi čísly, dřívější povstalecké války, kde se takto hýřilo daty, nedopadly zcela dobře (Alžírsko, Vietnam…). A navíc, nesmí se zapomínat na rovnici COIN, kterou Petraeus i lidé kolem něj rádi ještě loni používali 10 – 2 = 20 (s obměnou 20 – 2 = 40).
Podle generála i rostoucí počet IED může být kontraintuitivně ne znakem problémů spojenců, ale Talibanců. Pro úplnost této informace by to chtělo znát více o kvalitě nástražných systémů. Poučení z Iráku je jednoduché – klesá-li kvalita, bez ohledu na množství, znamená to, že protipovstalecké operace jsou úspěšné, protože pyrotechnici/logisté povstalců nezvládají zásobovat trh – nemají zázemí a jsou zabiti, nebo na útěku. Neklesá-li kvalita ani množství, je dobré se nad situací vážně zamyslet. Jak zdůrazňuje generál Petraeus:
“We’re on the offensive. We’re taking away areas that matter to the enemy, safe havens and sanctuaries,” Petraeus says. “The way they counter this is they don’t want to take us on directly, as you know. They don’t want to get into a sustained firefight. What they do is employ the indirect approach and use, again, improvised explosive devices or hit-and-run attacks.” But can’t that point be taken too far? Can’t wishful thinking make every metric that flashes a warning sign look like a light at the end of the tunnel? “That’s fair enough,” Petraeus allows, saying he tries to guard against such feedback loops by developing a “fingertip feel” for the war’s fortunes.
O pár dnů později, v jiném rozhovoru dokonce řekl, že nástup Talibanu byl odvrácen a to zvláště Hílmandu, kde mu síly NATO způsobují velké problémy.
„The momentum that the Taliban have established over the course of recent years has been reversed in many of the areas of the country and will be reversed in the other areas as well,“ he told the BBC. „Now that’s not enough — you not only have to reverse the momentum, of course you have to take away the sanctuaries and safe havens that the Taliban have been able to establish over the course of those years that they enjoyed the momentum and that’s going to entail tough fighting.“
V tomto rozhovoru už po několikáté zdůraznil, že červenec 2011 je jen „začátek procesu“ (stahování), což bylo už po několikáté vyloženo, jako že se mu nechce se stahovat. To ostatně zakrátko jakoby potvrdil velitel námořní pěchoty generál James Conway, který pronesl, že stahování hlavní části spojeneckých sil je ještě řadu let vzdálena od července 2011. Kromě těchto vyjádření je ovšem dobré sledovat i další, ujišťující věrnost plánu prezidenta Baracka Obamy. Jak neopomněl zdůraznit David Petraeus ve zmiňovaném rozhovoru se Spencerem Ackermanem:
Wired.com: You’ve been asked every which way about July 2011. My question is: After July 2011, should we expect to see new major operations launched?
Gen. David Petraeus: With respect, it’s just really premature to ask about what we might see after July 2011 — other than the initiation of a process that of transitioning of some tasks to some Afghan forces, at a pace that is based on conditions. President Obama has [called for] the beginning of a responsible drawdown of our surge forces [then].
Folks really need to be very cautious about overanalyzing or overparsing what I’ve said to this reporter or that reporter. I do support the [president's] policy. And obviously what we are doing is everything we humanly can do to achieve the conditions that will enable initiation of that transition with minimal risk.
Jednoduše řečeno, stahování nejpozději příští rok v červenci začne, jako že v listopadu 2012 budou v USA prezidentské volby. Otázkou samozřejmě je, kdo a co se bude stahovat. Když si člověk připomene nedávné texty o stažení „poslední bojové brigády“ a konci „bojových operací“ v Iráku, musí dojít k závěru, že ať Obama udělá cokoli, bude mít situaci usnadněnou. Tedy, pokud bude postupovat chytře, výsledný obraz bude vypadat podle jeho přání (na vysvětlenou: důležitější je smluvní rámec, ve kterém mají americké síly v Iráku nadále působit, a který byl dohodnutý už dávno; stažení strykerů je jen určitý symbolický akt, protože padesát tisíc vojáků s flintami a nezbytnou podporou, kteří v zemi zůstávají, je hodně na to, aby se dalo mluvit o konci čehokoli – ten nastane až příští rok).
První vojáci se začnou skutečně příští léto z Afghánistánu vracet domů a větším problémem, než najít jednotky, které se budou moci stáhnout, bude zajistit, aby se „graduální stahování“ nezměnilo ve spojenecký úprk. Odhaduji, že proces (snad) řízeného odchodu a předávání bude trvat do roku 2013 tak, aby v roce 2014 měli Afghánci zemi pod kontrolou. Dobrá otázka nyní nezní, kdy se budou, nebo nebudou stahovat vojáci, ale kdo bude zemi v době stahování a v letech po něm ovládat. Už jsem několikrát psal o regionální hře, v jejímž středu je Afghánistán. Stačí se podívat na mapu a otevřít si nějakou historickou knížku, aby to člověk pochopil.
A krásný důkaz je i článek výborného Dextera Filkinse v New York Times o dvojí pákistánské hře. Možná si na to vzpomenete, letos v lednu proběhlo zatýkání Talibanců v Pákistánu, mezi kterými byl i operační velitel povstalců Abdal Ghání Baradar. Američané si na veřejnosti pochvalovali, že jde o důkaz pákistánské ochoty spolupracovat a velký průlom. Vadou na kráse bylo to, že se ve vězení z ničeho nic ocitli Talibanci, se kterými chtěl vést afghánský prezident Hámid Karzáí mírové rozhovory. Zkrátka smůla. A New York Times nyní Pákistánci potvrdili to, o čem se dlouhé měsíce spekulovalo, že zatýkání (s využitím nic netušící CIA) bylo zcela účelové, protože nechtěli, aby se Karzáí bez Pákistánců na čemkoli s kýmkoli dohadoval.
A nakonec, nabízím jeden malý střípek, který je tak trochu mimo výše diskutované téma. Přesto vás zaujme, předpokládám. Jeden muslimský voják v amerických silách se rozhodl, že nechce kvůli víře sloužit se svou jednotkou v Afghánistánu a příběh se rozhodl odvyprávět Al Džazíře (zdroj je Fox News, pardon).
Sen o stahování a afghánský nůž na krku kontraktorů
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 17. 8. 2010
Generál David Petraeus a americký ministr obrany Robert Gates v iráckém Campu Victory (16. června 2007); Foto staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army
Bílý dům ukončil týdenní tahanice o to, jak to bude se začátkem stahování z Afghánistánu příští rok v červenci. Velitel spojeneckých sil generál David Petraeus už několik dní totiž naznačuje, že by tolik nespěchal. Přece jenom aplikace COIN doktríny zabere v Afghánistánu více času, než se původně čekalo.
“The president didn’t send me over here to seek a graceful exit,” General Petraeus said at his office at NATO headquarters in downtown Kabul. “My marching orders are to do all that is humanly possible to help us achieve our objectives.”
Je ale otázka, do jaké míry jsou cíle jednotlivých hráčů „kompatibilní“. Prezident Barack Obama včera vzkázal, že stahování příští rok v červenci začne, ať se děje cokoli:
“The date is not negotiable,” the deputy press secretary, Bill Burton, told reporters aboard Air Force One at the start of a three-day campaign-style swing around the country by the president.
Bill Burton se zároveň snažil všechny přesvědčit, že neexistují žádné rozpory mezi prezidetem a jeho veliteli. Vysvětlení ovšem zní poněkud omšele: často opakovaná slova Davida Petraeuse, že není dobré nic uspěchat, jsou prý pouze malou součástí velkého rozhovoru, ve kterém generál vyslovuje přesvědčení, že prezidentova strategie funguje. Dobrý pokus, ale kdo by jej bral vážně…
David Petraeus je větším diplomatem, než byl jeho předchůdce generál Stanley McChrystal. Strategie, kterou se snaží aplikovat je v tuto chvíli jen jediná možná. Je to zkrátka poslední pokus. Na frontě se to ale nevyvíjí zcela podle časového harmonogramu upleteného loni – například nyní měl být už pod kontrolou Kandahár, ale není a ani v příštích měsících nebude – a navíc podpora shora je vrtkavá.
To, že jde o poslední šanci, se dá chápat i z rozhovoru Freda Kaplana s jedním z nejlepších amerických ministrů obrany historie Robertem Gatesem pro Foreign Policy. Tento rozhovor s mužem, který sloužil už sedmi prezidentům (všem od Richarda Nixona kromě Billa Clintona) stojí za to si přečíst celý. Robert Gates chce nejpozději příští rok opustit Washington, který nesnáší, a odejít do důchodu. Přitom to byl on, který stál mimo jiné za změnami přístupu k Iráku i k Afghánistánu. Jestli měli u někoho Stanley McChrystal i David Petraeus podporu, byl to vždy Gates, který se neváhal pustit do střetu i s politickou reprezentací včetně viceprezidenta Joe Bidena.
You know, I’ve been around bureaucracy long enough to know what the strategy is in terms of waiting me out. To tell you the truth, that strategy would be in place if I were here four or eight more years. So I intend to start fast and with some fairly significant decisions to make it clear I won’t be outwaited, that this is going to happen. The point of all of that is I think that by next year I’ll be in a position where, you know, we’re going to know whether the strategy is working in Afghanistan. We’ll have completed the surge. We’ll have done the assessment in December. And it seems like somewhere there in 2011 is a logical opportunity to hand off. I think that it would be a mistake to wait until January 2012.
A pak je tu ještě jedna věc, nad kterou přemýšlím. Minulý měsíc jsem psal o tom, že stahování amerických sil z Iráku je vyrovnáváno zvýšenou závislostí především ministerstva zahraničí na kontraktorech. Včera afghánský prezident Hámid Karzáí dal nůž na krk kontraktorům, kteří podle něj podkopávají činnost policie a armády – do čtyř měsíců ukončete činnost. Udělal tedy to, co sliboval loni na podzim po řadě stížností na aktivity soukromých bezpečnostních společností.
„Within four months, all private security companies will be disbanded,“ (presidential spokesman Waheed) Omar said without providing details of Karzai’s expedited decree… Karzai’s spokesman said greater regulation of the companies would not solve the problem. „It’s not about regulating the activities of the private security companies, it’s about their presence and it’s about the way they function in Afghanistan,“ Omar said. „It’s about the way they have developed into alternative forces.“
Američané příliš nadšení nejsou, ale vcelku jsou na straně Afghánců, i když tvrdí, že čtyři měsíce nejsou příliš realistický požadavek. Ještě hůř na tom bude NATO, které závisí na kontraktorech pomalu více, než Američané. Afghánský prezident odhaduje, že je v zemi 30 až 40 tisíc kontraktorů. Zdaleka ne všichni se ovšem zabývají poskytováním bezpečnosti. Podle afghánského ministerstva vnitra v zemi operuje 52 licencovaných bezpečnostních firem. Americké ozbrojené síly dodávají, že jich bude ale ještě více, protože v oblasti působí i nelicencované společnosti, které dokončují starší projekty z doby, kdy nebyla opatření tak striktní. Oficiálně Pentagon uvádí, že je v Afghánistánu 26 tisíc kontraktorů pracujících pro 37 společností.
Ale stejně, nějak mi to nejde dohromady. Prezident Obama by rád začal stahovat nějaké síly příští léto. Zároveň, pokud Karzáí naplní hrozby, do čtyř měsíců se mu povede zbavit se kontraktorů. Kdo pak bude v Afghánistánu odvádět práci jejich a práci stažených vojáků? Afghánská policie a armáda? Byl bych skeptický. Není od věci se poučit v Iráku.
S Petraeusem přichází naděje, říkají i konzervativci
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 6. 2010
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale od chvíle, kdy prezident Barack Obama vyslal generála Davida Petraeuse do Afghánistánu jakoby se roztrhl pytel optimismu. Všichni zdůrazňují obtíže mise, ale zároveň dodávají, že generál Petraeus může situaci zvrátit (to se říkalo před necelým rokem o generálovi Stanleym McChrystalovi také). Například republikán do morku kostí William Kristol v The Weekly Standard píše, že i podezřívaví konzervativci by měli uvěřit tomu, že prezident tentokrát dělá dobrou věc:
Can we be confident that Obama is really going for victory? I think so. Consider his speech Wednesday, when he announced the replacement of McChrystal with Petraeus. After referring to our “vital mission” in Afghanistan, to doing “whatever is necessary to succeed in Afghanistan, and in our broader effort to disrupt, dismantle, and defeat al Qaeda,” he urged us “to remember what this is all about. Our nation is at war. We face a very tough fight in Afghanistan. But Americans don’t flinch in the face of difficult truths or difficult tasks. We persist and we persevere.” Obama didn’t say we persist and we persevere—but only until July 2011. Indeed, Obama never mentioned that date, and he never mentioned withdrawal.
Občas to připomíná trochu kremlologii, či věštění z křišťálové koule. Teď myslím konkrétně příští červenec jako měsíc, kdy by mělo být zahájeno stahování (samozřejmě ne všech sil během dvou měsíců, ale signál, že se to s odchodem myslí vážně). Ostatně i v textu v Rolling Stone, který stál McChrystala místo se píše, že se Obama nenápadně snaží z vyřčeného data vykroutit. S viceprezidentem Joe Bidenem a s velkou částí Demokratické strany za zády příliš nevěřím, že by se onen nešťastný červenec 2011 dal jen tak jednoduše vymazat z paměti, ale možné je všechno. Alespoň konzervativci by tomu rádi věřili. Frederick Kagan s Kimberly Kagan mají ve stejném časopise dokonce článek s názvem A Winnable War, kde hned na počátku píší:
But both panic and despair are premature. The coalition has made significant military progress against the Taliban, and will make more progress as the last surge forces arrive in August. Although military progress is insufficient by itself to resolve the conflict, it is a vital precondition. As the New York Times editors recently noted, “Until the insurgents are genuinely bloodied, they will keep insisting on a full restoration of their repressive power.” General David Petraeus knows how to bloody insurgents—and he also knows how to support and encourage political development and conflict resolution. He takes over the mission with the renewed support of the White House.
Generál Petraeus je skutečně jeden z nejlepších velitelů své generace a své schopnosti prokázal jak v Iráku, tak při práci na koncepčních dokumentech a během přesvědčování politiků doma ve Spojených státech. V historii jsou příklady vojevůdců, kteří dokázali zvrátit složité situace a nevýhody obrátit ve svůj prospěch. Není jich ale zase tolik. Jsem zvědav, jestli se generál Petraeus bude mít šanci zařadit mezi ně.
Obecně se od něj očekává, že vrátí zpět na koleje jinak správnou strategii vypracovanou Stanleym McChrystalem. Předpokládá se, že díky svým diplomatickým schopnostem přesvědčí Afghánce (vládní a Talibance) i Pákistánce, aby se začali chovat rozumněji, civilní tým s ním bude spolupracovat bez větších problémů a bude mít větší vliv na spojence. Ale hlavně (soudě podle četnosti zmiňování by to mohlo být na prvním místě) uvolní McChrystalova přísná pravidla pro používání síly (rules of engagement), takže se bude moci zase ve větší míře používat mimo jiné letectvo a dělostřelectvo. A pokud ještě vpustí zpátky na základny masového výrobce hamburgerů, bude to úplně bezvadné.
Barack Obama přislíbil Davidu Petraeusovi pomoc. Myslím, že by mohl začít tím, že by pokračoval ve výměnách. Zralí na odchod jsou jak zvláštní velvyslanec Richard Holbrooke, tak velvyslanec v Afghánistánu Karl Eikenberry (Joe Bidena se vyměnit asi nepodaří). Jestli by to pomohlo k vítězství, není o nic jistější, než jmenování generála Petraeuse, ale každopádně by to ničemu neuškodilo. David Petraeus bude potřebovat na civilní straně partnery a ne chlapíky, kteří už teď jsou přesvědčeni, že v souboji s armádou vyhráli.
Odhadovat, co se stane za rok je ztráta času. Přemýšlet o něčem se ale musí. Proto vám nakonec doporučím případnou otázku, kterou položil neorealista Stephen M. Walt na svém blogu:
Are there good historical examples where a great power withdrew because a foreign military intervention wasn’t going well, and where hindsight shows that the decision to withdraw was a terrible blunder? If there are plenty of examples where states fought too long and got out too late, are there clear-cut cases where states got out too early?
Vyhození generálové a otázky
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 24. 6. 2010
Odstřelovač v Ghazní; Foto Tech. Sgt. J.T. May III, U.S. Air Force
Nechci vás otrávit dalším textem o Stanleym McChrystalovi a Davidovi Petraeusovi, ale těžko se tomu vyhnout. Je to docela důležité. Každopádně vás chci upozornit na dva texty, které mě zaujaly a případu se dotýkají, ale jsou jiné, než ostatní.
Nehodlám se tedy pouštět do další analýzy, co bude znamenat příchod generála Davida Petraeuse do Afghánistánu. Odpověď bohužel zní: výsledek může být pozitivnější, než kdyby velel Stanley McChrystal, ale také se může setkat se zásadními problémy. Nicméně, na okraj, je jistě zajímavé se ocitnout podruhé za tři roky ve stejné, zdánlivě beznadějné, situaci a pokoušet se zachránit republikánského, respektive demokratického prezidenta. Jednou z možných nevýhod, či nepříjemností je, že každý Petraeusův krok bude porovnáván s tím, co dělal v Iráku, i když stokrát řekne, že jsou to zcela jiné války.
První ze zmiňovaných dvou textů napsal Thomas Ricks v New York Times. Jde o komentář s hezkým titulkem „Zbav se generála, vyhraj válku“. Reaguje v něm na výtky, či obavy, že se „koně nemění uprostřed proudu“. Tedy že výměna Stanleyho McChrystala poškodí americké úsilí v Afghánistánu, protože jeho nástupce se bude muset přizpůsobit operačnímu prostředí, přizpůsobit si plány a velení sobě a bude muset navazovat přetrhané vztahy s Afghánci (na rozdíl od většiny Američanů měl McCrystal velice dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím). Řekl bych, že tohle byly ostatně důvody, na které sázel Stanley McChrystal před odvoláním.
Thomas Ricks ukazuje, že vyhazovat vysoké důstojníky během války není nic neobvyklého a že pěchota by se, podobně jako námořnictvo a námořní pěchota, měla k dobré tradici zbavování se „selhávajících“ a „zkostnatělých“ důstojníků vrátit.
Back in World War II, the Army had no qualms about letting officers go; at least 16 of the 155 generals who commanded divisions in combat during the war were relieved while in combat. George Marshall, the nation’s top general, felt that a willingness to fire subordinates was a requirement of leadership. He once described Gen. Hap Arnold, chief of the Army Air Forces, as a fine man, but one who “didn’t have the nerve to get rid of men not worth a damn.”
Marshall had plenty of nerve: in 1940 and ’41, as war loomed, he forced into retirement several hundred officers he deemed too old and slow to be effective. When the commandant at Leavenworth, Brig. Gen. Charles Bundel, told him that updating the complete set of Army training manuals would take 18 months, Marshall offered him three months, and then four months, to do the job. It can’t be done, Bundel twice responded.
“You be very careful about that,” Marshall told him in a telephone conversation.
“No, it can’t be done,” Bundel repeated.
“I’m sorry, then you are relieved,” Marshall said.
Docela inspirující a to nejenom pro válku. Druhý zajímavý text týkající se této kauzy napsal Gregg Easterbrook. Má titulek „McChrystal ‚scandal‘ is phony“ a autor se v něm snaží ukázat, že odvolání McChrystala má řadu zajímavých otazníků, kterým nikdo nevěnuje příliš pozornost, ale které jsou důležité (zní to trochu spiklenecky, ale některé body jsou trefné):
- Většinu poznámek, které mu jsou připisovány, neřekl McChrystal, ale pobočníci, nebo poradci;
- skandál vypuknul dříve, než měl kdokoli možnost si přečíst článek, který se na internetu objevil teprve v úterý večer a v tištěném časopise až v pátek (to není zcela pravda, že by text v Bílém domě nečetli, podle některých informací dostali už v pondělí kopii v pdf);
- média kritizují McChrystala za to, že mluvil s médii;
- skandál nemá co do činění s podstatou;
- skandál je zaměřen na Bílý dům, což všichni milují;
- proč se mlčí o smrti vojáka Pata Tillmana, respektive o následné roli Stanleyho McChrystala (podle některých obvinění se měl podílet na falšování důkazů);
- kde byl tisk se svou kritikou předtím;
- vhodným trestem pro McChrystala by bylo nevyhodit ho.
Zachránce David Petraeus a nové starosti
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 23. 6. 2010
Generál David Petraeus pózuje fotografům s guvernérem Mardžáh hadži Zahírem (květen 2010); Foto Lance Cpl. Andres J. Lugo, U.S. Marine Corps
Pokud by někdy chtěl být generál David McKiernan škodolibý, měl by teď tu nejlepší příležitost. Před necelým rokem předčasně opouštěl post šéfa ISAFu kvůli tomu, že není ten pravý na práci v Afghánistánu (což do značné míry sedí). Jeho nástupce generál Stanley McChrystal měl velkou podporu ministra obrany Roberta Gatese a velitele CENTCOMu generála Davida Petraeuse. Ale kvůli tomu, že si zcela nediplomaticky pustil pusu na špacír v časopise Rolling Stone, jej prezident Barack Obama odvolal. Přesněji, přijal jeho rezignaci.
Nejprve jsem si říkal, že by možná bylo takticky výhodné, kdyby Obama McCrystala nevyhodil, jen mu dal „podmínku“, veřejně by mu „vyčinil“ a poslal by ho zpátky. Nicméně tato úvaha je samozřejmě nesmyslná a vyhazov byla jediná možnost, jak Obama mohl ukázat, kdo je v domě pánem a zároveň jasně obtáhnout čáry, které vymezují civilní kontrolu nad ozbrojenými silami.
Mr. Obama said he had done so not out of personal insult over a magazine article featuring contemptuous quotes from the general and his staff about senior administration officials, but because it showed the general had not met standards of behavior for a commander, which threatened to erode trust among administration and military officials, as well as undermine civilian control of the military. “War is bigger than any one man or woman, whether a private, a general or president,” Mr. Obama said. “As difficult as it is to lose General McChrystal, I believe it is the right decision for our national security.” “I welcome debate among my team,” he said, “but I won’t tolerate division.”
Možná si vzpomenete na poznámku Michaela Yona o tom, že už nevěří McChrystalovi, protože mu válka přerůstá přes hlavu. Přemýšlel jsem, jak to že se generál McChrystal nechal takhle nachytat. On nikdy nebyl diplomat, ani si nebral servítky. V tom možná může připomínat generála Douglase MacArthura, kterého prezident Harry Truman kvůli jeho poznámkám také mohl jedině vyhodit. Podle toho, co jsem si tak pročítal, může McChrystal připomínat MacArthura ještě jednou věcí – jistotou, že je neodvolatelný. V tom se ovšem McChrystal i MacArthur spletli.
Michael Hastings, který svým článkem skandál způsobil, podle všeho neprovedl žádnou „levárnu“. Neporušil žádná dohodnutá pravidla. Prostě zaznamenával, co generál McChrystal a lidé kolem něj říkali. A oni bohorovně, jisti si zřejmě tím, že na ně nikdo nesáhne, vyprávěli. A přitom stačí tak málo. Například:
2. Establish ground rules. If you have an embedded reporter, you need to say something like, anything you hear inside my tent is off the record until you check it with us. This goes triple for any event involving alcohol.
Je docela zajímavé si pročíst texty, které Michael Hastings v posledních pár dnech napsal na stránky Rolling Stone. Třeba poznámku o tom, jak jej kdosi přesvědčoval, že McChrystal nemůže být vyhozen, a že si generálové s prezidentem do jisté míry dělají, co chtějí. Nebo, kterak po odchodu generála spadne mnohým vojákům kámen ze srdce, protože jim vadí svázané ruce při operacích kvůli snaze maximálně omezit civilní ztráty. A pak, pokud si člověk přečte jeden z posledních textů, pochopí, v čem je problém. Hastings reagoval na Obamova (správná) slova, že jde o „výměnu lidí, nikoli o změnu politiky“ takto:
That’s precisely the problem. Changing generals isn’t likely to resolve the real trouble in Afghanistan: the fundamental flaws in the U.S. strategy of counterinsurgency.
Do Afghánistánu teď míří zřejmě hlavní postava současného counterinsurgency generál David Petraeus. Nemá smysl snad rozebírat, že to nebude mít vůbec jednoduché, ba právě naopak. Nic na tom nezmění ani to, že je dobře obeznámen se situací na zemi, je legendou, takže má plnou podporu vojáků, umí se pohybovat mezi politiky, takže má podporu Bílého domu i ministerstva zahraničí a je diplomat, což mu může pomoci při dojednávání dohod s představiteli kmenů a afghánskými i pákistánskými politiky. Největší problémy jsou v tom, že plány generála Stanleyho McChrystala nejdou podle předpokladů, takže je bude zapotřebí upravit a hlavně, příliš se nezměnil ani časový horizont – nejpozději na konci roku musejí přijít dobré zprávy a za rok bude nutné alespoň nějaké vojáky stáhnout.
Generál Stanley McChrystal a jeho strategie v zásadě nedostali šanci. Barack Obama mu dal zelenou, včetně navýšení sil, teprve loni na podzim (do té doby probíhaly vesměs jenom plánování a přípravy). Vojáci začali do Afghánistánu proudit letos na začátku roku, takže McChrystal dostal na aplikaci toho, co vymyslel, přibližně čtyři měsíce. Samozřejmě, mohl ho mít víc, pokud by nepřestoupil pravidla. Barack Obama asi neměl mnoho na výběr z lidí, které může do Afghánistánu poslat. David Petraeus je dobrá volba, byť někdo může kvůli kolapsu při slyšení v Kongresu třeba pochybovat o jeho zdravotním stavu.
Prezident si však Petraeusovým jmenováním vytvořil velký problém: Kdo Petraeuse vystřídá v čele CENTCOMu? V současnosti jde o klíčový post, který nemůže zastávat někdo, kdo není diplomat a nemá podporu jak vojáků, tak civilistů nejenom v USA, ale především na Středním východě. Prezident bude muset rychle najít náhradu, což nebude snadné.
Generál David Petraeus může nyní znovu ukázat, jaké umí dělat zázraky. Pokud by se mu podařilo situaci zklidnit, zachovat spojencům tvář a přinést „čestný mír“, mohl by jít ve šlépějích jiného slavného generála Dwighta Eisenhowera a ocitnout se v budoucnu i v Bílém domě. Ale také to dobře dopadnout nemusí. Jak jízlivě poznamenává Hastings, který zařídil Stanleymu McChrystalovi důchod:
Assuming the never-ending conflict in Afghanistan doesn’t destroy his reputation as a military genius, perhaps Petraeus will find himself in the Oval Office in 2016, still overseeing a war that is already the longest in American history.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments