Jedna z tradičních vojenských pouček zní, že válka se vede nejméně na dvou frontách – na bojišti a v myslích lidí. Konflikt v Afghánistánu a v Pákistánu v tomto ohledu není výjimkou. I tady bojují vojáci NATO, oficiální úřady, kmeny a Taliban o přízeň místních. Přesto zůstává stranou mezinárodního zájmu malá skupina obětí probíhajících bojů – místní novináři. Z pákistánských a afghánských redakcí však stále hlasitěji zaznívají stížnosti na mučení, únosy i vraždy. A to nejen ze strany hnutí Taliban či jiných ozbrojených skupin.

Že to média nemají v této oblasti snadné, je známý fakt. Teď ale pákistánští žurnalisté upozornili na alarmující statistiky, podle nichž bylo během tohoto roku zavražděno už šest z nich, a jeden zmizel. Kromě toho popisují případy, kdy jim je vyhrožováno či jsou bezdůvodně zadržováni. Podle amerického Výboru na ochranu novinářů je Pákistán v tomto ohledu nejhorší zemí na světě – v sousedním Afghánistánu zahynuly letos dva, v další konfliktní zemi – Iráku – tři pracovníci médií.

Jak moc souvisí bezpečnost novinářů se svobodou slova, dokazují údaje Reportérů bez hranic. Podle nich je Afghánistán v oblasti médií 27. nejméně svobodnou zemí, Pákistán je na tom ještě o 10 míst hůře. Mnohé o tomto problému naznačil květnové zablokování Facebooku, které nařídily pákistánské soudy kvůli uveřejnění stránky věnované karikaturám Muhammada.

Není překvapivé, že žádná z šesti pákistánských vražd nebyla zatím vyšetřena. Jak místní žurnalisté a blogeři naznačují, mohou v nich mít kromě Talibanu prsty i oficiální složky moci. Nezávislá novinářka Huma Imtiazová uvádí třeba příběh svého investigativního kolegy, kterého zadrželi ozbrojenci v uniformách armádních elitních jednotek. Šest hodin mu na neznámém místě domlouvali, aby se přestal vyjadřovat kriticky o pákistánské vládě, a nakonec mu oholili vlasy i vousy – v muslimském světě je málo způsobů, jak muže více zesměšnit. Imtiazová a jiní blogeři nedávají vinu za současnou situaci jen vládním politikům a připomínají, že armáda, policie a hlavně tajné služby jsou na ní často zcela nezávislé a sledují vlastní zájmy. Faktem ale je, že útoky na novináře byly normální za tvrdého režimu Parvíze Mušarafa. Otázky vyvolávají tedy za současné vlády, která se snaží prezentovat jako demokratičtější a otevřenější k veřejnosti.

Podle dánské nevládní organizace International Media Support je nejhorší situace ve Federálně spravovaných kmenových územích u hranic s Afghánistánem, kam prakticky nesahá moc ústřední vlády. Není tajemstvím, že zde obnovují síly a zásoby bojovníci Talibanu a dalších ozbrojených skupin, kteří pak v Afghánistánu útočí na vládní úředníky a vojenské cíle. I proto pákistánská armáda s povstalci v oblasti svádí stále tvrdší boje. Zkušený novinář z Pešaváru Rahimulláh Zaí popisuje současnost takto:

Je to tam stále složitěšjší a nebezpečnější. Musíme si dávat pozor na zájmy armády, povstalců i místních kmenů. Všechny strany pečlivě sledují, co se o nich říká třeba v rádiu.

O vážnosti situace svědčí i požadavek na zaměstnavatele, který Imtiazová a Zaí zmiňují. Podle nich by novináři cestující do příhraničních provincií měli být běžně vybaveni neprůstřelnými vestami a přilbami. Pro západní reportéry v Afghánistánu je to samozřejmost, v souvislosti s Pákistánem a místními novináři jde však o novinku.

Příběhy z Pákistánu se tedy začínají nápadně podobat těm ze sousední válečné zóny – také afghánští novináři si již dlouho stěžují na represe úřadů a výhrůžky Talibanu. Tvůrci kritických reportáží o provinčních vládách běžně končí v několikadenní vazbě bez jasného vysvětlení, povstalci zase trestají odmítnutí vysílat jejich propagandu. Tlaku přitom čelí především rozhlasové stanice, protože rádio je díky finanční nenáročnosti nejoblíbenější médium – od pádu Talibanu v roce 2001 vznikly za mezinárodní podpory desítky stanic. Přes bídu, v níž se země nachází, se rádio a televize postupně staly pro řadu afghánských podnikatelů výnosným obchodem. Američtí velitelé v Afghánistánu přiznávají, že právě rozhlas je pro ně často důležitější než zbraně. Přímo z vojenských základen a skrze místní redakce proto vyvracejí zprávy šířené Talibanem nebo informují o projektech na obnovu škol, nemocnic či silnic.

I v tomto ohledu se do podobné situace dostává pomalu i Pákistán, v jehož západních příhraničních provinciích rovněž zuří boj mezi povstalci a vládou. Není tajemstvím, že místní odnož Talibanu využívá právě rozhlas k účelům radikální propagandy. V lednu letošního roku toto nebezpečí vzala vážně i stanice Svobodná Evropa a začala v kmenových územích vlastní vysílání pod názvem Mašhal („pochodeň“). Podle RFE/RL je hlavním cílem čelit rostoucímu počtu různých ilegálních stanic, které provozuje právě Tálibán či financuje al-Káida. Pokud bude Pákistán následovat Afghánistán i v oblibě této prestižní stanice, stane se Mašhal jedním z nejpopulárnějších médií (Svobodná Evropa se v Afghánistánu objevuje na prvních místech společně s BBC a afghánským soukromým Armanem FM). Mohla by to být dobrá zpráva nejen pro posluchače v paštunských oblastech, ale i pro pákistánskou svobodu slova.