Mám velice rád Roberta Jervise a zvláště jeho základní díla The Logic of Images in International Relations a Perception and Misperception in International Politics. Profesor Jervis asi jako první hlouběji rozpracoval význam obrazů, které o jednotlivých státech/vládách mají ostatní či které mají jednotlivé státy/vlády o sobě a vliv těchto obrazů na chování hráčů v mezinárodních vztazích.

Tato část mezinárodních vztahů byla až do druhé poloviny minulého století opomíjena. Většinou byly pro hodnocení států nejdůležitější „tvrdé“ ukazatele jako je počet obyvatel, počet vojáků, počet vojenské techniky, výkon ekonomiky a podobně. Byť všichni budou souhlasit, že pouze tyto ukazatele jsou nedostatečné, přesto se většina s nimi nakonec spokojí. Přitom, jak ukazuje profesor Jervis a další lidé, kteří se zabývají mnohdy nedoceňovaným oborem nazývaným politická psychologie, právě obrazy, či psychologie jednotlivců, může o záměrech a chování států a vlád vypovídat více, než jiné ukazatele. Jak píše Jervis v The Logic of Images in International Relations:

…image of a state can be a major factor in determining whether and how easily the state can reach its goals. A desired image (the substance of which will depend on the actor’s goals and his estimate of the international environment) can often be of greater use than a significant increment of military and economic power. And undesired image can involve costs for which almost no amount of the usual kinds of power can compensate and can be a handicap almost impossible to overcome.

O tom, že obrazy fungují, se může každý přesvědčit jednoduše – stačí si říct, nebo si vybavit název státu a několika slovy popsat co je s tímto státem spojeno. Pokud si člověk vybaví i nějaké emoce, je to ještě lepší. Ale dá se jít ještě dále – byl obraz vždy stejný? Pokud nikoli, co jej změnilo? Pokud je tato představa o druhém sdílena obecněji, pak vzniká onen zmiňovaný obraz státu/vlády, který může mít větší význam než vojenská síla (samozřejmě totéž se dá aplikovat například i na skupiny ve společnosti).

Výše uvedené je jen jakési poodkrytí pokličky, aby byla cítit vůně, ale přesto to ilustruje význam obrazů pro praktickou politiku. Nicméně, proč se o této problematice zmiňuji nyní, když jsem tak mohl učinit kdykoli. Přiměly mně k tomu dvě věci. Za prvé, televizní záběr demonstranta v nějakém americkém městě oslavujícího smrt teroristy Usámy bin Ládina. Tento muž měl v ruce papír s nápisem: Obama 1, Usáma 0. Je zajímavé, kterak zabití Usámy bin Ládina, minimálně krátkodobě, ovlivnilo to, jak vnímá okolí Baracka Obamu.

Z prezidenta, kterého mnozí odepisovali, považovali v mezinárodní politice za slabého, se najednou stal odvážný velitel, který dal pokyn k riskantní akci. Uveřejňování fotek z Bílého domu v době akce (napětí ve tvářích, nejistota, obecně emoce) tento dojem jen umocňuje, podobně jako grafické ztvárnění vojenské operace a podobně. Pokud se k tomu přidá to, jak vnímáme Pákistán, Pákistánce a Al Kajdu vzniká pozitivní obraz Baracka Obamy, vojáků, kteří operaci provedli a Spojených států. Související debata o mučení je ukázkovým příkladem. Důležité je ovšem položit si otázku: Změnil se nějak Barack Obama? Změnily se nějak Spojené státy? Nikoli, změnil se obraz Baracka Obamy a Spojených států. Byť se jedná o abstraktní rovinu, dopady mohou být ryze reálné.

A druhým momentem byla statistika úmrtí novinářů ve světě za loňský rok. Po desítky let jsou to právě především novináři, kteří vytvářejí, či alespoň přenášejí ony obrazy o druhých. V posledních letech se sice díky internetu a sociálním sítím okruh lidí, kteří mají schopnost vytváření, či přenosu obrazů rozšiřuje, ale hlavní roli stále sehrávají tradiční média.

Před pár dny vyšel ve Financial Times výborný článek válečného reportéra Maxe Hastingse Death or Glory. Krátce se v něm vrací k úmrtí filmaře Tima Hetheringtona a fotografa Chrise Hondrose v Libyi, ale především popisuje proměny válečné novinařiny a to, co by mělo zůstávat stejné bez ohledu na čas, prostor a technologie. Každopádně jedna věc zůstává vždy stejná – vytvářený obraz. Pamatujete si na obraz Muammara Kaddáfího před třiceti lety? Před patnácti? A v posledních letech? A nyní? Takový normální plukovník a náš přítel se proměnil v teroristu a hrozbu, pak v člověka zmoudřelého a partnera a nakonec v masového vraha a toho, kdo porušuje zákony a práva svého lidu.

Likewise today, Nato policy towards Libya is powerfully affected by harrowing word portraits delivered daily by journalists in Misurata. Contrast these with Syria, where President Assad has slaughtered hundreds of civilians, not quite with impunity but with diminished impact on western public opinion because there are few pictures of his murders. Again and again since William Howard Russell created the modern culture of war correspondence with his 1854 Times reports from the Crimea, the actions of governments have been profoundly influenced, for good or ill, by press narratives. A myth is still cherished by a few elderly American generals that the media lost them the Vietnam war. In truth, that was the soldiers’ own achievement.

Ale zpátky ke zmiňované statistice Mezinárodního tiskového institutu (IPI). V roce 2010 zahynulo při výkonu povolání 102 novinářů. Je to o osm méně, než rok předtím, což prý ovšem neznamená, že by byla situace lepší:

Loni totiž nebylo možné větší počet žurnalistických obětí přičíst na vrub nějaké větší probíhající války,“ cituje agentura AP z prohlášení IPI. Z jednotlivých zemí má nechvalný primát v počtu zabití novinářů Pákistán, kde zahynulo 16 žurnalistů. Za ním pak následují Mexiko a Honduras s 12 a deseti oběťmi; to je dohromady téměř čtvrtina z celkového počtu. V subsaharské Africe zahynulo loni 15 reportérů, osm na Blízkém východě (hlavně v Iráku) a Severní Africe. V Evropě bylo zabito sedm novinářů, z toho dva v Rusku a po jednom v Řecku, Bulharsku, Bělorusku, Litvě a Turecku.