Přísaha Roty Nazdar, 12 října 1914; Zdroj Wikimedia Commons

Chtěl jsem v diskusi jen reagovat na komentář cybroose, ale pak jsem si řekl, že bude lepší nadhodit nový příspěvek.  Sice mně za něj asi mnozí z vás nepochválíte, ale co nadělám. Cybroos mně přivedl k přemýšlení nad tím, čeho se snažíme dosáhnout a jaká percepce tohoto snažení, respektive cílů. Ještě než zacituji cybroose, chci předeslat jednu věc – jediný správný důsledek změn, o kterých diskutujeme a prosazujeme je zlepšit poměry v armádě, především v personální oblasti.

Základem je myšlenka, že téměř vše v resortu Ministerstva obrany je tu kvůli armádě. Pokud by totiž nebyla armáda, pak nemá smysl, aby zbytek existoval v té formě, v jaké je. Jistě, můžeme si říkat, že úkoly zbytku jsou širší, nicméně bez armády jako jádra by postrádal smyslu. Větší část armády si tedy zasluhuje maximální pozornost a vytvoření adekvátních podmínek pro

1. získávání vojáků na civilním trhu práce a
2. jejich udržení po dobu výhodnou pro armádu.

Nepřekoukli jste se, skutečně tam stojí po dobu výhodnou pro armádu. Pokud totiž platí první teze – vše je zde kvůli armádě (myšleno především administrativa kolem), pak to musí platit zcela. Funkční armáda je nejvyšší cíl, kterému se podřizuje zbytek, ať už jednotlivec, či skupina v oblasti spravované Ministerstvem obrany. Povolání vojáka není pro většinu celoživotní a, technicky řečeno, nemají z něj vyplývat žádné materiální výhody s výjimkou těch nutných pro získávání a udržení vojáků, včetně vytvoření adekvátních podmínek pro výkon jejich povolání.

A nyní k cybroosově komentáři:

…rád bych věděl, do jaké míry souvisí novela zákona 221…, především část § 146a …Řízení o změně doby trvání služebního poměru podle § 145 písm. a) se zahajuje výlučně z moci úřední… s Kapitolou 6 v Bílé knize – Kompetentní a motivovaní lidé a především s její „reformou“ platového systému a systému benefitů poskytovaných vojákům, plánovanou na prosinec 2013. To se připravují tak drastická omezení výsluh a platů, že je nejprve potřeba připravit půdu tím, že nebude možno požádat o „zkrácení závazku“ a odejít dle stávající zákonné úpravy?

Novela zákona 221, která je v současnosti v meziresortním připomínkovém řízení (pak půjde do vlády a následně do parlamentu) obsahuje několik změn, většinou technického charakteru. Nevím o žádných chystaných drastických omezeních výsluh a platů (příjmů) kvůli kterým by bylo nutné přijímat zmiňovanou změnu zákona, která mimochodem neznamená, že nebude možné si požádat o zkrácení závazku (mimochodem, co se má stát v prosinci 2013?), ani nevím o nikom, kdo by něco takového prosazoval.

Nejde tedy o účelový krok, jako spíše o napravování dlouhodobého nedostatku. Pro pochopení toho, co mám na mysli, je dobré začít tím, co je vlastně závazek. Občan, který se rozhodne stát vojákem, přijímá závazek, což je například dle Databáze heslářů Ústavu pro jazyk český AV ČR

slib n. smlouva, jimiž se někdo k něčemu zavazuje, přijetí jisté povinnosti, povinnost stvrzená slibem n. smlouvou, pravoplatný, závazný slib.

Smlouva je dle stejného zdroje

dohoda, úmluva několika lidí n. stran o nějaké věci, obyč. sepsaná.

Na rozdíl od smlouvy je u závazku uvedeno slovo „slib“. Občan slibuje, že bude sloužit, což sebou nese mnohá nepohodlí až po ohrožení života, a za to získá určité výhody. Závazek je uzavírán na určitou dobu, na rozdíl od smlouvy, která ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel většinou přechází v dobu neurčitou. Voják tedy v nějakou chvíli slíbil, že po určitou dobu, i přes nepohodlí a omezení práv bude sloužit, na rozdíl od občana, který uzavírá smlouvu, v níž souhlasí, že bude vykonávat určitou činnost (pracovat) ve prospěch zaměstnavatele. V tomto výkladu se objevují další dvě důležitá slova, která naznačují rozdíl: sloužit a pracovat.

Zkracování závazku by se z podstaty věci mělo odehrávat jen skutečně ve výjimečných případech, nikoli proto, že se mi v armádě už nelíbí, nebo mám pocit, že mi někdo sníží příjem. Voják závazkem přijímá veškerá možná nepohodlí služby (velký rozdíl od civilního smluvního vztahu), za což mu náleží řada benefitů, které jsou, a to je dobré si neustále připomínat, mnohem širší ve srovnání s těmi v civilním sektoru. Dohnáno ad absurdum voják by si také mohl říct: jejda, blíží se válka, zkrátím si závazek. Z tohoto pohledu je naprosto logické, že Ministerstvo obrany má mít větší manévrovací prostor, protože jeho odpovědnost za zabezpečení vnější bezpečnosti státu, je mnohem rozsáhlejší.

Nyní odbočím, ale jen zdánlivě. Minulý čtvrtek jsme byli s generálem Miroslavem Žižkou u 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích. Připravovali jsme se na to, že famfáry nás tam asi nečekají. Nakonec jsme byli dost překvapeni. Velitel brigády plukovník Vladimír Barca netrávil čas tím, aby nám vysvětloval, že rušení KUBů je pitomost, ale spíše tím, co bude místo nich. Představil svou vizi rozvoje vojska do roku 2020, včetně časové a ekonomické rozvahy a propojil ji se zbytkem armády. Následující debata s vojáky také nebyla vůbec „plačtivá“. A to si ani zdaleka nemyslím, že jsou všichni spokojeni. Proč se o tom zmiňuji? Abych dokumentoval, že situace, i ty nepříjemné, se dají řešit různě. Jen lamentování nad rozlitým mlékem jej nesetře.

Pokud má být důvodem k odchodu to, že už nemohu v dané organizaci vydržet, protože se mi to přestalo vyplácet – materiálně i statusově – pak nikoho neudržím ani párem volů. Ten, kdo chce odejít, stejně odejde, i když mu postavím do cesty jakékoli překážky včetně změny zákona.

Pokud by se ovšem služba v armádě proměnila pouze v hledání materiálních/finančních výhod, pak by nemělo smysl takovou armádu mít, protože v okamžiku, kdy by byla zapotřebí, by se s ní nedalo počítat.