Viktor Vasnetsov: After Igor Svyatoslavich's fighting with the Polovtsy (1880); Tretyakov Gallery of Moscow

Americký prezident Barack Obama nazval svůj květnový přelomový propalestinský projev A moment of opportunity. Přestože jeho obsah avizuje agendu orgánů OSN na letošní podzim, kdy se bude projednávat vznik palestinského státu a jeho hranice, nazval čelní představitel stále (ještě) jediné světové supervelmoci přesně dobu, již aktuálně prožívá světový řád.

Dějiny politického světa se sice budou opět psát v jednacích sálech OSN v New Yorku při jednání o přesně podobě nového palestinského státu, avšak každodenní události uprostřed naší zeměkoule vytesávají podobu Hegelova Geista pro naši dobu. Nejde však jen o samotné nepokoje v Tunisku, Egyptě, Libyi, Bahrajnu a Sýrii – samotné vnitropolitické změny či revoluce zejména této části světa nemají na systém našeho světa větší vliv. Co se však mění, již od americké trestné intervence v Afghánistánu v roce 2001, je reakce vyspělých – personifikovaných USA a flukturující koalicí ochotných (Afgánistán, Irák) nebo chtějících (Libye). Strategické vnímání světa, tedy vnímání všech jeho členů systému, se právě v tuto dobu po desítkách let mění.

Staronový formát uspořádání světa
Popišme si dnešní svět. Dnes v roce 2011 jsme na pomezí dvou etap světových dějin. Po bilaterálním uspořádání Západ – Východ ve smyslu USA-SSSR nás čeká staronový formát, avšak v nové perspektivě – zvětšíme měřítko náhledu a na mapě světa si za Západ dosadíme USA a Evropu a za Východ nikoliv Rusko, ale Čínu a Indii. Víme, že tato změna měřítka je neodvratitelná, již dnes se USA snaží vést Indii na svou stranu, zejména podporou její armády. Zde tedy je dnešní svět z pohledu družice – opět se dělí na dva tábory, držící v rukou své ideologie.

Západní civilizace je ekonomicky a demograficky na ústupu, Východ naopak vzkvétá a roste. Jak víme z učebnic dějin, takovéto přesouvání strategické iniciativy a moci se ještě neobešlo bez války světové dimenze. Z nadhledu se dá říci, že až aktuální vývoj ukáže, jak jsme se posunuli v etice chápání našich dějin, chápaných jako transcendentální přítomnost – zdali se tento posun světové supermoci obejde bez otevřeného konfliktu. Oba (myšleno póly) velcí hráči jsou plně vyzbrojeni a je jasné, že tento konflikt, nebyl-li by uplatněn koncept limitované války, by mohl být posledním pro lidský druh. Co čeká svět v dalším století?

Svět potřebuje ropu. V islámských zemích Blízkého východu se dnes nachází tři čtvrtiny známého zbývajícího množství světové ropy. Jelikož západní státy poháněné zakořeněným kapitalistickým (kolonialistickým) smýšlením těžko během pár let přejde na obnovitelné zdroje energie, dějiny této doby se budou psát uprostřed světové mapy – v širším okolí Saudské Arábie. Souboj o zdroj bude zabarven představami o formě vlády – zdali sekularizované (Západ) či náboženské (islámské země).

Pokrytectví jménem lidská práva
Stále ještě jediná světová supervelmoc má jedinečnou šanci využít aktuálních socio-ekonomických revolucí v zemích Magrebu, které tak rádi prohlašujeme za arabské jaro (s odkazem na politické revoluce ve Střední Evropě) a nálepkujeme je jako důkazy univerzality lidských práv. Západní intervence v Libyi (ať zaštítěna jakýmkoliv papírem jakékoliv světové uměle vytvořené instituce) má dobrý záměr, ale špatnou strategickou rozvahu. Jak může Západ bojovat za lidská práva (čti ochraňovat civilisty) v Libyi, když o pár desítek kilometrů na severovýchodě plně podporuje režim, díky kterému nemohou místní ženy řídit auto, beztrestně se rozvádět se svými muži a veřejný život je zakryt rouškou cenzury, perzekuující kohokoliv, kdo kritizuje prince či hyperkonzervativní uspořádání společnosti. Paradoxem dokonce i pro českou společnost je, že partnerem nedávno proběhnuvší výstavy Svět knihy (prezentující krásu svobodné literatury) byla Saudská Arábie, známá svou cenzurou. Jako kdyby lidsko-právní Jeden svět zvolil za partnera stalinistickou KLDR.

Největší světový producent krve naší doby – ropy je země mladých – polovina obyvatelstva je mladší 19 let. Stát dobře ví, že se o své mladé musí dobře starat, jinak mu vyvedou revoluci, jako jsme toho aktuálně svědky v téměř sousedních státech. Štědrá ekonomická podpora mladých a tvrdý státní dohled eliminuje myšlenky většiny mladých na demokratizaci. Jak to však vnímáme my – Západ? My, obhajitelé univerzalistických (=platných za všech situací) lidských práv? Pravděpodobně zavřeme oči, budeme se rozhořčovat nad počty mrtvých v Sýrii, Libyi a dalších „demokratizujících se“ státech. Lídři našich států budou pohoršeně volat po jakýchsi lidských právech. Jaký je však rozdíl mezi Libyí, Sýrií a Saudskou Arábií? V Saudské Arábii má Západ svou tepnu – ropu. Stejně jako libyjský vůdce Kadáfí prošel v očích našich elit etapami zlý-dobrý-zlý, další vůdci států s, diplomaticky řečeno, omezenými lidskými právy, se stávají v našem vnímání těmi zlými, jelikož střílí do demonstrantů. Pokrytectví Západu spočívá v toleranci nelidsko-právního chování jednotlivých státníků (Saudská Arábie, Libye verze do roku 2011), pokud jejich excesy nejsou moc viditelné a pokud nemají problém s dodáváním zdrojů (ropy) na Západ. Další srovnatelné režimy jsou odsouzeny, uznána opozice a je voláno po lidských právech (Sýrie, Tunisko, Egypt, Libye verze 2011).

Poslední (naše) šance
Západ potřebuje Střed, aby byl konkurenceschopný Východu – tato geostrategická teze je snad všem aktérům jasná. Přesvědčivým argumentem všech fundamentalistických hnutí však je ono pokrytectví, s jakým Západ hlásá své hodnoty – pro někoho a platí a pro někoho ne. Někteří lídři se nechají Západní pomocí uplatit (Pákistán za Mušaráfa, Saudská Arábie), což jen akceleruje argumenty opozice o ideologickém selhání (čti pokrytectví Západu).

Se současným americkým prezidentem, zvoleným za Demokraty, vzniklo mnoho očekávání, vrcholících Nobelovou cenou za mír. Demokratická honba za ideály, oponující republikánskému realismu by spolu s očekávaným znovuzvolením Obamy do roku 2016 mohlo poskytnout příležitost pro změnu přístupu Západu. Dosavadní kroky nejmocnějšího muže planety však svědčí o opaku – intervence v Libyi je sice ideologicky správná, avšak když byla snaha o podobnou revoluci v Bahrajnu krvavě potlačena Saudskou Arábií, ze strany Západu bylo ticho po pěšině. Aktuální vývoj v Sýrii přinese další odpovědi na stále stejnou otázku – dokáže se (a chce se?) Západ vyvléct ze stereotypu pokrytectví a měření dvojím metrem podle ekonomické výhodnosti, nebo ztratí veškerý svůj zbývající morální kredit podporou revolucí jen tam, kde se mu to ekonomicky hodí?