Ruský prezident Dmitrij Medveděv při slavnostním otevření plynovodu společnosti Gazprom; Foto www.kremlin.ru

21. století bude obdobím multilateralizace mezinárodních vztahů. Bipolaritu a následnou „post-sovětskou“ unilaterální dominanci Spojených států nahradí nový, historicky bezprecedentní model globálního uspořádání. Dle Fareeda Zakarii bude v tomto měnícím se systému „Amerika pouze rovnějším, mezi mnoha rovnými“. Modernizace a westernizace ovlivněné výraznými regionálními odlišnostmi a specifiky, přinesly Číně, Indii, Brazílii, Rusku a dalším nárůst ekonomicko-politického vlivu. Tato decentralizace rozhodování spolu se sílící pozicí nevládních organizací a think tanků, vytvářejí tlak na komprehensivnější mezinárodní spolupráci, revizi stávajících mechanismů a hledání nových způsobů dosažení, pro světové společenství efektivního, konsensu. Jakou roli bude hrát transformující se Rusko?

Složitý proces obnovy
Po ztrátě Baltu na počátku 90. let minulého století, Ukrajiny, středoevropských zemí a na suroviny bohatých Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, se „nové Rusko“ stalo relativně marginálním hráčem na světovém kolbišti. Boris Jelcin, kterým nastoupil do úřadu prezidenta po potlačeném puči v roce 1991, chtěl Rusku vrátit statut supervelmoci. Jejím pozůstatkem bylo ovšem pouze vlastnictví velkého množství jaderných zbraní a velikost armády – o její akceschopnosti lze, i díky neúspěchům v Afghánistánu, úspěšně pochybovat.

Zavedení kapitalismu, volnotržní ekonomiky a všeobecná westernizace vyústily v několik ekonomických a politických krizí, devalvaci rublu a minimalizaci výše zahraničních finančních rezerv. Netransparentní privatizace přinesly rapidní nárůst korupce a vlivu organizovaného zločinu. Až v roce 2000, kdy do prezidentského úřadu nastoupil Vladimir Putin a zároveň konstantně začaly růst světové ceny ropy, se obrátilo ruské kormidlo ze směru „bída“ zpět na kurz „supervelmoc“.

Od roku 1999 do roku 2008 ruská ekonomika nepřetržitě rostla a po krátké recesi v roce 2009, se opět vydala směrem vzhůru. Výše ruských finančních rezerv dnes dosahuje téměř 550 miliard amerických dolarů, reprivatizace spuštěná tehdejším prezidentem Putinem zefektivnila fungování ekonomiky. Ovšem nárůst prosperity je spojen s oslabováním demokratických mechanismů a sám Putin hovoří o managed democracy. Vedení země je de facto rozděleno mezi dva subjekty – Kreml a FSB, nástupce KGB. Média a opozice jsou pod drobnohledem státní moci. M. Stürmer, německý akademik a spisovatel o ruské demokracii napsal:

Vládci předstírají, že vládnou demokraticky, lidé předstírají, že je berou vážně.

Gazprom jako nástroj zahraniční politiky
Vedle Kremlu a FSB je v Rusku ještě třetí klíčový hráč: Gazprom. Plyn a ropa jsou dominantní ruské exportní komodity, energetika klíčovým nástrojem ruské zahraniční politiky. Činnost Gazpromu je, k vzájemnému prospěchu, těsně koordinována vládou, (včetně personálního propojení – například Dmitrij Medveděv je bývalým ředitelem firmy). O společnosti se často hovoří jako o ruském ministerstvu energetiky.

Investice giganta do nalezišť a projektů po celém světě, zejména pak v Evropě, je brilantní ukázkou sílící ruské soft power. Dnes Gazprom vlastní 35 procentní podíl Wingasu, 10 procent zásobovacího potrubí spojujícího Británii a Nizozemsko, uzavřel kontrakty o dodávkách a distribuci surovin s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Kazachstánem, posiluje obchodní spolupráci se severoafrickými zeměmi. Smlouvu s německým gigantem BASF o spolupráci při těžbě a objevování v oblasti Sibiře provázel nadšený slogan „Z Jamburgu do Hamburku“.

Ve vztahu k zemím Evropské unie je Gazprom klíčovým nástrojem ruských snah o fragmentaci této organizace – jednotlivé státy například dávají přednost individuálnímu jednání o cenách dodávaných komodit před dodržováním evropské koncepce společné energetické politiky. Rusku se tak daří oslabovat unii jako celek a tím posilovat své mocenské postavení na kontinentu. Vliv Kremlu na činnost Gazpromu se ukázal v plné nahotě v roce 2004 po ukrajinské Oranžové revoluci. Ve všech evropských zemích závislých na ruském plynu došlo k okamžitému prudkému nárůstu cen (Ukrajina do té doby měla výrazně nižší sazby než například evropské země).

I dnes Rusko manipuluje cenami. Tato zjevná disproporcionalita odporující tržním mechanismům tvořícím cenu, je jednou z hlavních překážek vstupu Ruska do WTO. Rusko tímto krokem poslalo světu zprávu, že představa demokratické Ukrajiny se mu nezamlouvá. Po anexi Kosova vzplanul mezi EU a Ruskem souboj o přízeň srbské metropole Bělehradu. Evropskou nabídku stabilizačních mechanismů a podpory vstupu do organizace marginalizovala nabídka Gazpromu. Ten, jménem ruské vlády, garantoval Bělehradu klíčovou roli při distribuci plynu do Evropy. Společnost posílila svou obchodní pozici, Rusku Gazprom zajistil permanentní vliv v jihovýchodní Ervropě.

Vedle energetického monopolu (těžba, rozvod, výroba i distribuce) na ruském území, Gazprom vlastní několik novin, televizních stanic a internetových serverů; všechny jsou pochopitelně nakloněny vládnoucímu režimu. „Rusko je Gazprom, Gazprom je Rusko“, poznamenal výše citovaný M. Stürmer. Chce-li být Evropa v budoucnu schopna efektivního nátlaku na Rusko, musí se nejprve zbavit závislosti na jeho surovinách.

Zájmová shoda s ostatními velmocemi
Vedle energetického expanzionismu jsou primárními zájmy ruské zahraniční politiky pro 21. století:

• boj proti terorismu (se kterým má zejména na Kavkaze velké problémy);
• dodržování jaderné proliferace (zabránit šíření a růstu počtu jaderných zbraní ve světě) a
• zajištění ekonomického růstu a to prostřednictvím exportu a lákáním zahraničních investic do země (k tomu je třeba sekuritizace právního prostředí, efektivizace a vyšší předvídatelnost soudního systému).

Hlavní zahraničně-politické zájmy Ruska jsou téměř identické s cíli ostatních velmocí. Proto nelze Rusko považovat za vojenskou hrozbu a destabilizátora nově se formujícího globálního uspořádání. Z militantního hlediska musí být Rusko především schopno efektivně potlačit partyzánský odboj na svém území, případně řešit potenciálně vzniknuvší lokální konflikty. Bezpečnost z globálního hlediska Rusku garantuje vlastnictví jaderných zbraní.

Esenciálním úkolem globálních mocností je nalézt fungující model vzájemné spolupráce, v němž bude Rusko efektivně participovat. Rusko je ochotno ve jménu nalezení kompromisu dělat ústupky pouze se supervelmocemi. Otázkou je vliv EU, která je Ruskem akceptována jako obchodní, nikoliv jako vojensko-bezpečnostní nebo zahraničně-politický partner. Nejen energetická emancipace, ale rovněž konstituování plně funkčního a legitimního zahraničně-politického aparátu, je nezbytným předpokladem posílení vlivu Evropy na ruské rozhodování

V nadcházejících dekádách lze s Ruskem počítat jako se spojencem, a to v mnoha ohledech. Ovšem nelze ho brát jako přítele. To ale neplatí pouze o Rusku. Jak řekl Lord Palmerston:

Státy nemají trvalé spojence, pouze trvalé zájmy.

Z honosného Kremlu jistě občas zazní chladné, varovné prohlášení, občasná výstraha v podobě vojenského cvičení nebo jiná demonstrace síly. Ale dokud budou zájmy Ruska ve shodě se zájmy většiny globálního společenství, skutečná hrozba Evropě, ani světu nehrozí.

Zdroje:
Michael Stuermer: Putin and the rise of Russia
Fareed Zakaria: The Post-American Word
David Hoffman: The Oligarchs: Wealth and power in new Russia
GDP history
Oil prices history: ioga.com
Gazprom pipelines map