11. září zveřejnila americká Národní rada pro výzkum (National Research Council), která je součástí Národní akademie věd studii týkající se stavu protiraketové obrany. Publikace s názvem Making Sense of Ballistic Missile Defense: An Assessment of Concepts and Systems for U.S. Boost-Phase Missile Defense in Comparison to Other Alternatives knižně teprve vyjde, ale na stránkách rady je možné si přečíst kopii, která ještě může procházet jazykovými úpravami. Kniha má přes 200 stran a je k projektu, respektive k jedné jeho části velice kritická a přichází s řadou doporučení.

Missile Defense Agency (MDA) pod různými názvy a v různých formách přežívá od přelomu 50. a 60. let minulého století, kdy bylo rozhodnuto o tom, že hrozbě balistických raket je nutné čelit nejlépe jejich sestřelováním. Nebudu se pouštět příliš do historie. Ti, které toto téma zajímá, naleznou hodně v publikaci Protiraketová obrana, kterou jsme s Radkem Kholem a jeho kolegy vydali v Ústavu mezinárodních vztahů už v roce 2004. Od 60. let byly dosud dvě období, která se dají pro protiraketovou obranu označit jako zlatá – počátek 80. let za vlády prezidenta Ronalda Reagana a o dvacet let později za vlády prezidenta George W. Bushe. Nyní jsme již poněkolikáté v mezidobí, které nevede k likvidaci protiraketové obrany jako takové, ale k útlumu, respektive přeformulování konceptu.

Důvod proč to zmiňuji, je jednoduchý – mám pocit, že některé pasáže v zatím nejnovější publikaci jako bych již v minulosti několikrát četl. Nemyslím tím, že se technické výhrady opakují. Na mysli mám tón a směr výtek, které charakterizovaly vždy ono „období útlumu“ a zároveň doporučení, která neříkají – zrušte to jako celek, ale spíše – některé části jsou životaschopné, soustřeďme se na ně (což může být dáno i tím, že se nikomu nechtějí odepsat všechny prostředky vložené do systému jako celku; jenom pro představu dosavadní rozmisťování přišlo na cca 30 miliard dolarů). Ne vše se samozřejmě opakuje. Novým momentem je především to, že protiraketová obrana již není chápána jako čistě americký projekt, ale dosti místa v úvahách zaujímá spolupráce s Evropany, respektive například s Izraelem.

Rada pro výzkum přichází s nekompromisním doporučením, aby byly zrušeny projekty v rámci tzv. startové fáze (boost-phase). Především jde o od 90. let minulého století přežívající laser umístěný na palubě letounu, či o studii „rychlé rakety“, která by „stíhala“ odpálenou nepřátelskou střelu krátce po startu. Na jednu stranu je podle rady sestřelování raket v této fázi technicky dosažitelné, na stranu druhou ovšem není ani efektivní ani potřebné.

All boost-phase intercept (BPI) systems suffer from severe reach-versus-time available constraints. This is true for kinetic kill interceptors launched from Earth’s surface, from airborne platforms, or from space. It is also true for a directed-energy (laser) weapon in the form of the airborne laser (ABL), where reach is limited by problems of propagating enough beam over long distances in the atmosphere and focusing it onto a small spot, even with full use of sophisticated adaptive optical techniques.

Naopak ničení raket v jiné než startové fázi, tedy včetně fáze střední, jejíž součástí měl být i radar kmitočtového pásma X v Česku, rada nezatracuje. Má ovšem řadu doporučení, k zefektivnění. Především jde o to, že současný systém má problém s rozpoznáním klamných prostředků od nepřátelské hlavice. Zlepšení by přineslo rozšíření stávajícího systému o novou základnu na východním pobřeží USA.

• MDA by se měla vrátit k výzkumu a vývoji a soustředit se na synergii mezi daty z radaru kmitočtového pásma X a zjištění obranné hlavice přibližující se k cíli;
• MDA má posílit analytické a inženýrské schopnosti, aby mohla lépe hodnotit výkony systému protiraketové obrany;
• MDA má pokračovat v rozšiřování systémů protiraketové obrany typu PAC-3, THAAD, či Aegis (tedy těch, které mají ničit nepřátelůskou hlavici v konečné fázi letu) a
• MDA má změnit přístup k obraně proti nepřátelským raketám ve střední fázi letu a jednotlivé součásti nahrazovat levnějšími a dostupnějšími prvky.

Administrativa Baracka Obamy příliš protiraketové obraně nepřála a krátce po nástupu provedla zásadní změny v celém projektu. Na zatím poslední zprávu o projektu protiraketového štítu se dá dívat dvojím způsobem. Za prvé tak, že vše není zatraceno a že za určitých okolností se může i pokračovat. Pak je ovšem druhá poloha, dle které by bylo nejlepší vše ukončit. Se znalostí historie ovšem spíše předpokládám, že se nějakým způsobem bude pokračovat, dokud se neobjeví nový impuls pro větší podporu systému. A nesmí se zapomínat ani na to, že Severoatlantická aliance pracuje na protiraketovém systému, který by měl být kompatibilní s americkými plány. To může být další impuls k pokračování.