Francouzi a malijské jednotky zdárně pokračují v obsazování území, které ovládali rebelové. Bez větších problémů dobyli Timbuktu a dosáhli i Kidalu na severu země, čímž v zásadě vytlačili islámské radikály. Nicméně operace v Mali ukazuje, že různé radikální, či teroristické skupiny se v posledních letech dobře v Africe etablovaly. Především jde o tři skupiny: Severoafrickou Al Kajdu v islámském Magrebu, nigerijskou skupinu Boko Haram a Al Šabáb působící v Somálsku.

Problémem pro čelení, respektive eliminaci hrozeb, které představují radikálové, jsou stejné jako kdekoli jinde, kde se daří partyzánům, či kriminálním bandám – příhodný terén (hory, poušť), propustné hranice, nestabilní a slabá vláda, nespokojené obyvatelstvo a stát, který není schopný plnit základní funkce. Stačí se například podívat na Failed States Index 2012, aby si člověk uvědomil, v jakém stavu je Mali a jeho okolí. Mali sousedí se sedmi státy, přičemž pět z nich – Mauretánie, Guinea, Pobřeží Slonoviny, Burkina Faso a Niger – jsou v kritickém stavu, jinými slovy těsně před zhroucením. Alžírsko, Senegal stejně jako Mali jsou označené oranžově, co znamená in danger. Nicméně jak je patrné z vývoje situace, mezi in danger a critical je skutečně rozdíl velice malý, takže to, co se odehrává nyní v Mali, může snadno přeskočit k sousedům, což je ostatně tradiční scénář.

Now it is becoming apparent that his prophecy applies to even larger swathes of the desert. The crisis in northern Mali and the ensuing bloodbath at the natural gas plant in Algeria are only two indications. In northern Niger, Islamists are targeting white foreigners, hoping to kidnap them and extort ransom money. In northern Nigeria, fighters with the Islamist sect Boko Haram attacked yet another town last week. They shot and killed 18 people, including a number of hunters who had been selling game there, and then disappeared again. Muslims consider the flesh of bush animals to be impure.

Mali a Alžírsko ukazují na to, že napadení amerického konzulátu v Benghází v Libyi a zabití velvyslance Christophera Stevense a dalších třech lidí 11. září nebyl náhodný čin. V prvních dnech francouzské operace podle všeho neměl Bílý dům a Pentagon jednotný názor na to, jak vážné nebezpečí na severu Afriky teroristé představují a jak by se mělo Francouzům pomoci. O pár dnů později se náhled sjednotil, což naznačuje, že i když se Američané nechtějí zaplést do další války, ohrožení ze strany teroristů je vážné. Jen pro představu, BBC sestavilo přehled, kdo je kdo. Vyplývá z něj pěkné množství zájmů:

• Ansar Dine seeks to impose Islamic law across the country
  A number of its militants are Tuareg fighters who returned from Libya after fighting alongside Muammar Gaddafi’s troops
• Islamic Movement for Azawad split from Ansar Dine in late January 2013
  Says it opposes „terrorism and extremism“
  Advocates dialogue with the government to resolve grievances of northern Malians
• Al-Qaeda in the Islamic Maghreb (AQIM) is al-Qaeda’s North African wing, with roots in Algeria
  Made up mostly of foreign fighters
  Says it wants to spread Islamic law and liberate Malians from French colonial legacy
  Known for kidnapping Westerners
• Movement for Unity and Jihad in West Africa (Mujao) is an AQIM splinter group whose aim is to spread jihad to the whole of West Africa
  Advocates Islamic law and has waged a campaign of violence against Tuareg separatists
• Signed-in-Blood Battalion is a recent AQIM offshoot committed to a global jihad
  Made up mostly of foreign fighters
  Has vowed to uphold Sharia in northern Mali
  Was responsible for January 2013 siege of Algerian gas facility, taking and killing foreign hostages
• The National Movement Liberation of Azawad (MNLA) is a secular Tuareg group which seeks independence for a homeland they call Azawad
  Cause dates back to when Mali achieved independence in 1960
  Many of MNLA’s Tuareg combatants fought alongside Colonel Gaddafi’s troops
  Former allies of Ansar Dine and Mujao, but now opposed to Islamist groups

Operce, kterou Francouzi již několik týdnů v Mali provádějí, se dosud obešla bez větších problémů. Důvodem bude především to, že islámští radikálové zmizeli a nepouštějí se do větších střetů a zároveň jasná převaha francouzských a vládních jednotek. Přístup francouzských vojáků – i vzhledem k jejich počtu – plně ctí zásady counterinsurgency, se kterým ostatně mají Francouzi velké zkušenosti již od dob Alžírska. Důležitou roli sehrávají síly pro speciální operace, mobilita, flexibilita a podpora místních.

Na druhou stranu, dobýt území může být velice snadné, složitější je jej udržet. Od počátku ovšem Paříž zdůrazňuje, že to nejdůležitější je pro ni nastolit v Mali klid a pak se rychle stáhnout. Klid by mohly zajišťovat jednotky OSN a s výcvikem pomáhat vojáci z evropských zemí, možná včetně českých. Přístup Francie je zcela tradiční – nesnaží se Mali změnit, předělat k lepšímu (to totiž sebou nese větší angažovanost, než si může jedna země dovolit, je to dlouhodobé a po všech stránkách náročné), ale zajistit klid a mít běh věcí pod kontrolou. Jak ukazuje příklad Pobřeží Slonoviny, problémy propukávají cyklicky a nikdo není schopen situaci v zemi v krátkodobém ani střednědobém měřítku výrazněji změnit. Třeba i proto, že nestabilita se může snadno přelít z okolních zemí.