Na cestě k věčnému míru

Bývalý americký ministr obrany Leon Panetta ještě před svým odchodem znovu varoval, že škrty v obranných rozpočtech ohrožují efektivnost Severoatlantické aliance. Ta je přitom pro většinu evropských zemí, zvláště těch malých a středních nejlepší bezpečnostní kotvou. Tato slova zaznívají v posledních dvou letech ať už zpoza Atlantiku, či z centrály aliance poměrně často. Mnoho se ovšem nemění. Možná se podařilo zastavit volný pád, který provedla řada zemí v reakci na krizi v letech 2009-2011, ale přesto, čísla ukazují, že Evropa se stává, s nadsázkou řečeno, kontinentem bez vojáků, jak zní název vydařeného textu Douga Bandowa v The National Interest.

Evropský kontinent se nachází v poměrně unikátní situaci za posledních 200 let. Mezinárodní organizace (Severoatlantická aliance, Evropská unie), konec bipolárního rozdělení světa a technologický rozvoj umožnil evropským zemím přejít z masových armád na menší, profesionální a lépe vybavené. Těžko ovšem říct, kde je hranice ještě smysluplné investice do obranných schopností, pod kterou již není možné jít, protože byť budou (na papíře) stále existovat ozbrojené síly, přesto nepodají, v případě potřeby, požadovaný výkon. Dosáhli jsme této hranice? Nejsme již náhodou pod ní? Odpověď spočívá primárně v tom, proti jaké hrozbě obranu stavím, s kým se srovnávám. A jelikož, což je také historicky poměrně unikátní, je náš nepřítel „rozplizlý“, můžu podnikat kroky, které budoucnost ocení, nebo také přesně naopak. V tom je velké riziko.

Předchozí věty jsou samozřejmě zjednodušením. Hrozby, stejně jako zájmy například České republiky jsou kvalitně popsané v Bezpečnostní strategii, kterou vláda schválila v roce 2011. Nicméně ony tradiční hrozby posledních dvou set let vyžadujících masové armády chybí a to i v úvahách dalších evropských států. Pokud by již mělo dojít k nejhoršímu, počítáme totiž všichni s tím, že zlu budeme čelit společně. Ale problém je v tom, že abychom mohli čelit, musíme mít čím čelit. A tím se vracím k předchozímu odstavci – stát nemusí udržovat ozbrojené síly ve stejném rozsahu jako v minulosti pokud obrana bude zjištěna společně, bude dostatek sil na zajištění společné obrany a mezi jednotlivými státy bude panovat naprostá důvěra, že existuje vůle ke společné akci a všichni sdílí břímě v maximální možné míře ke svým možnostem.

No amount of whining by Washington will change this reality. There is no political will to increase outlays. And despite the Europeans’ unwillingness to fulfill their alliance responsibilities, some of them have criticized the Obama administration’s “pivot” to Asia. Panetta claimed that “Europe should not fear our rebalance to Asia; Europe should join it.” But the likelihood of the Europeans deploying military personnel in Asia is about as likely as the Europeans conquering Mars.
The Europeans rightly fear that the “pivot” will shift U.S. military resources from Europe. Yet there is no compelling reason why Washington should continue to protect the populous and prosperous continent from largely phantom threats.

Není potřeba hlubokých analýz, aby člověk poznal, že trajektorie, po které se pohybují (až na světlé výjimky) evropští spojenci možná již není volným pádem, ale postupnou degradací, vytvářením vnitřního dluhu, který nebude moci být splacen. Tedy pokud nepřestanou platit pravidla mírové společnosti, což se děje pouze za války. A to už je obvykle pozdě splácet dluhy, které byly vytvořeny v dobách přebytku a prohlubovány v době nedostatku.

Jeden z mnoha grafů to krásně ukazuje. V roce 2003 se evropští spojenci a Kanada podíleli na světových výdajích na obranu 24 procenty, o sedm let později 19 procenty a podle projekce to v roce 2014 bude 16 procent. Spojené státy se v roce podílely 2003 45 %, v roce 2011 41 % a v roce 2014 bude podíl 40%. Naopak narostl podíl Číny (ze čtyř procent v roce 2003 na 10 % v roce 2014), Ruska (ze dvou procent na pět) a dalších zemí.

A jenom pro ilustraci (nechci z následujících dat nic vyvozovat, protože vím, že to nelze), v předvečer první světové války před 100 lety, v roce 1913 (před mobilizací), měla Británie ve zbrani 430 000 mužů, Francie 970 000, Rusko 1 500 000, Německo 760 000 a Rakousko-Uhersko 480 000. V roce 2011 měla Británie 224 500 vojáků, Francie 362 485, Rusko 1 200 000 a Německo 148 996. Co se týče Rakouska-Uherska, 480 000 vojáků by dnes státy, které patřily k císařství, dohromady nedaly.

Z evropské současnosti by měl určitě radost Immanuel Kant, který v preambuli k věčnému míru mezi státy v bodě 3. píše:

Stálé armády (miles perpetuus) mají časem zaniknout.
Ohrožují totiž neustále jiné státy svou pohotovostí k válce a tak je nutí, aby se vzájemně předháněly ve vyzbrojování, které nezná mezí. Tím, že jsou výdaje na armádu v míru ještě tíživější než výdaje na krátkou válku, jsou armády samy příčinou útočných válek jakožto prostředku, jak si toto břemeno ulehčit. Kromě toho jsou lidé do armády najímáni proto, aby zabíjeli nebo se nechali zabít, a to, jak se zdá, stojí na zvyku používat lidi jako pouhé stroje a nástroje v rukou jiného (totiž státu), což asi nelze sloučit s právem lidství v naší vlastní osobě. Zcela jinak je tomu s dobrovolným periodicky prováděným cvičením občanů ve zbrani, kteří tak zajišťují sebe i svou vlast proti vnějším útokům…

1 comment
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment

  • Profilový obrázek

    Escribe tu comentario Puedes usar las siguientes etiquetas HTML: <a> <abbr> <acronym> <b> <blockquote> <cite> <code> <del> <em> <i> <q> <strike> <strong> WordPress Hashcash needs javascript to work, but your browser has javascript disabled. Your comment will be deleted!

    REPLY

Nejnovější komentáře