Hlavní důvod, proč jsem v poslední době OWOP opět zanedbával, byla dovolená. Měl jsem poměrně omezený přístup k internetu, takže jsem nemohl přispívat, jak bych chtěl. Díky spřáteleným duším jsem alespoň zčásti zaplnil jeden týden, takže jste se zcela nenudili. Já také ne.

Strávil jsem necelé dva týdny na jihu Francie nedaleko španělských hranic, a byť počasí zcela nevyšlo (v průměru je zde prý cca 300 dnů z roku slunečných, v našem případě bylo obvyklejší zatažené nebe a občasný déšť, než slunce), přesto nádherná krajina, výborní lidé, skvělé jídlo a víno jistou nepřízeň počasí vynahradili. Dokonce z dovolené vytěžím i dva texty. Tento a pak zřejmě mnohem zajímavější, o Centre national d’entraînement commando (CNEC), které má především na starosti provádění a dohled nad komando kurzy.

Minulý pátek, 22. července 2011, jsem si v kavárně v Saint-Cyprien všiml dvou lidí v leteckých kombinézách, kteří si dávali oběd a kafe. Jen letmo jsem zahlédl na rameni nášivky, na kterých bylo napsáno NATO a vyšitý, mimo jiné, tygr. Více osvětlil plakát, pověšený na veřejném osvětlení – nad pláží proběhne 23. července letecké představení. V sobotu jsem již v Saint-Cyprien být neměl, takže jsem litoval, že představení neuvidím.

Nicméně, někdo tam nahoře mně má rád, takže v pátek odpoledne, když jsme byli na pláži, se najednou objevily Alpha Jety akrobatické skupiny letectva Patrouille de France („Francouzská hlídka“) a začaly s nácvikem na sobotu. Osm letounů předvádělo akrobatické kousky, vypouštělo modrý, bílý a červený kouř (francouzská trikolora), nalétávalo proti sobě, létalo ve formaci a nakonec nakreslilo na obloze srdce protnuté šípem. Pak se objevil osamocený Rafale, zaburácel nad mořem a předvedl svou manévrovatelnost.

Koukal jsem se na nebe a vzpomněl jsem si na jeden dotaz, který padl v červnu na velitelském shromáždění, kdy přestaneme investovat do propagace armády na různých akcích, když není dostatek financí ani na výcvik. Ministr obrany odpověděl, že si nic podobného neplánuje, protože představování armády veřejnosti je jednou z důležitých aktivit. Vím, že s tím mnoho vojáků nebude souhlasit, ale je tomu přesně tak.

Podíval jsem se na letní program Patrouille de France a zjistil, že je docela bohatý a logicky tedy nepůjde ani o levnou záležitost. Představení navíc neprobíhají v žádných velkoměstech. A mimochodem, během ukázek nad plážemi v Saint- Cyprien se na letišti v Perpignanu setkali členové letecké skupiny s dětmi a zástupci organizace Enfants & Santé, která se zabývá bojem s rakovinou u dětí dospívajících. Připomíná to jednoznačně pozitivní červencovou akci tankistů s Přáslavic s občanským sdružením HAIMA. Jde o akce, které z hlediska ozbrojených sil mohu vypadat zbytečné – zvláště v období krácení rozpočtů -, ale opak je pravdou. Ve Francii, ale i v dalších zemích si to dobře uvědomují, a byť také přicházejí o peníze, na představování ozbrojených sil veřejnosti (daňovým poplatníkům) se snaží šetřit minimálně.

Zajisté si vzpomenete na jeden z argumentů proti profesionální armádě – že se odtrhne od společnosti a vytvoří jakýsi uzavřený elitářský klub. To je neustálá hrozba. Zatímco branecká armáda mohla připomínat otevřené prostranství, kolem profesionální armády nevyhnutelně vyroste plot. Cílem musí být, aby v tomto plotu bylo co nejvíce „branek“, které jsou otevřené a dá se jimi procházet tam a zpátky.

Vzhledem ke zmenšování ozbrojených sil v posledních dvaceti letech většina obyvatel České republiky vojáka po většinu roku nepotká. O armádě si přečte možná tak v novinách, či vidí reportáž v televizi. A pokud pak začne převládat negativní obraz nad pozitivním a neexistuje obecně sdílený pocit ohrožení, je zaděláno na velký problém charakterizovaný následujícími otázkami:

• k čemu mám armádu, když je ohrožení nulové?
• proč bych měl podporovat něco, o čem nevím, k čemu to mám a co to umí?
• proč bych měl jako daňový poplatník platit něco, co vlastně neexistuje?

Odpovědi nejsou tak automatické, jak by se mohlo zdát. Ministerstvo obrany, respektive ozbrojené síly jsou jedním ze subjektů soupeřících o finance státu. Zvýhodněné jsou pouze v okamžiku, kdy prokážou svou užitečnost (když je stát ohrožen, pokud něco konkrétně přinášejí občanům/daňovým poplatníkům, pokud slouží jako jeden ze zdrojů patriotismu, pokud jsou jejich příslušníci vnímáni jako významná součást společenství a jeho života, pokud jsou vojenské vlastnosti vydávány i civilní společností za vzorové – hrdinství, čest, spolehlivost, znalost – a podobně). Možná mnozí nebudou s první větou tohoto odstavce souhlasit a budou tvrdit, že ozbrojené síly musejí být zvýhodněné z podstaty, protože bez nich nemůže existovat suverénní stát, nemůže být zajištěna bezpečnost společenství. Budou tvrdit, že správa věcí vojenských je čistě expertní záležitostí, které může občan/daňový poplatník těžko rozumět a proto není možné, aby armáda soupeřila třeba se zdravotnictvím, s podporou průmyslu, nebo turistického ruchu.

Byť je armáda nedílnou součástí státu, protože je primárně určena k zajištění jeho vnější bezpečnosti, tak ve chvíli, kdy zmizí pocit ohrožení, respektive prosadí se pocit, že armáda nemůže svěřené území sama stejně ubránit, není možné požadovat automatické zvýhodnění. A jistě, byť většina lidí nebude vojenským záležitostem do hloubky rozumět, přesto mají selský rozum a umějí velice dobře volit priority. Pokud tedy nebudou mít poct, že je pro ně něco užitečné, nebo že se jim líbí to mít, prostě na to nebudou ochotni peníze vydávat. Když půjdu až na dřeň, mohu výše uvedené připodobnit k nakupování. Za nějakou věc zaplatím, protože ji

1. potřebuji,
2. chci a
3. obojí.

Pro ozbrojené síly je nejlepší třetí možnost. Musí existovat pocit, že je potřebuji a zároveň i chci. Nyní se vrátím k metafoře s plotem a prostranstvím. Cílem musí být vytvoření co největšího množství branek v plotě tak, aby se dobře a kontinuálně mohla osvětlovat potřeba a zároveň vyvolávat pocit chtění. Brankou je například vzdělávání – vojáci studující a přednášející na civilních školách a naopak civilní studenti a učitelé na vojenských školách či v kurzech se vzájemně lépe poznávají, musejí si vyměňovat argumenty, znalosti a podobně. Pozitivní, ale i negativní zkušenosti šíří (je lepší, když šíří alespoň nějaké, než vůbec žádné). Další brankou je publikování textů v odborných i laických periodikách vojáky, na internetu a jejich vystupování obecně v médiích. Další brankou jsou prezentování aktivit armády jak v zahraničí, tak doma (silným „nosičem“ jsou konkrétní příběhy). A v neposlední řadě, brankou je právě představování schopností ozbrojených sil – techniky, vojáků, výcviku – kde se dá.

Tato propagace může být vnímána jako otrava a vyhazování peněz, ale není tomu tak. Pokud jsem schopen co nejširšímu publiku ukázat, co jsem za přidělené peníze pořídil, co umím a k čemu se to může hodit, pak zvyšuji pravděpodobnost, že budu mít větší šanci při rozdělování finančního koláče. To neznamená, že někdy nedostanu méně (viz třeba právě Francie, či Británie), ale zvyšuji tím šanci, že se bude jednat o přechodné opatření, či že se rozproudí společenská debata, která bude zpochybňovat snahy škrtat výdaje na vnější obranu.

To, co jsem popsal výše je samozřejmě zjednodušení reality. Rozdělování peněz neprobíhá tak jednoduše, vstupuje do něj řada jiných individuálních i skupinových zájmů. Nicméně je to základní předpoklad pro úspěch na „trhu se státními prostředky“.