Neradostná zpráva o stavu obrany ČR
Na stránkách Natoaktualu vyšel text Lukáše Dyčky, Libora Franka, genporučíka v. v. Jaroslava Kolkuse a brigádního generála v. z. Františka Mičánka s názvem Neradostná zpráva o skutečném stavu zabezpečení obrany České republiky (celý text analýzy je na stránkách Vojenských rozhledů). Všichni autoři jsou z Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany (zřízeno bylo v roce 2012 jako analytické pracoviště resortu), které má maximálně nezávisle poskytovat kritické studie a podporu při koncepční činnosti.
Autoři v analýze popisují bez příkras, kam jsme se po letech škrtů, neochoty naslouchat a chápat dostali při zajišťování obrany České republiky. Krize na Ukrajině alespoň částečně oživila debatu o stavu našich ozbrojených sil. Nicméně činy, které by nastartovaly rozvoj, zatím utíkají, jak se dá třeba odhadovat z debat o přípravě rozpočtu na příští rok – výdajový rámec se má zvýšit o 11 miliard a pomoci si mají především ministerstva dopravy, zemědělství, průmyslu a obchodu, školství, mládeže a tělovýchovy, vnitra a práce a sociálních věcí. Obrana zase nikde. Ale ke schvalování rozpočtu je pořád daleko, dá se proto alespoň doufat.
To, co uvádějí autoři analýzy, není pro ty, kteří se dlouhodobě problematikou zajištění obrany zabývají nic nového. K podobným číslům jsme docházeli už při analýzách v roce 2010 (a někteří kolegové ještě dříve). Bohužel ke zhoršování stavu dochází rychleji, než jsme tehdy čekali (byl totiž předpoklad, že rozpočet opět začne růst; mimochodem katastrofální situace je především v oblasti personálu). Na poplach se bije již léta, ale odpověď je stále stejná – v zásadě žádná. Každý rok se spoří, peníze se vynakládají efektivněji, ale každý rok slibované přidání financí není nikde. Obrana je i nadále jakousi „záložní kasičkou“ a spojencům se vyprávějí pohádky.
Pro ilustraci jedna již letitá vzpomínka přiživující skepsi k tomu, že by konečně někdo z těch, kteří rozhodují, procitl. Když jsme připravovali Bílou knihu o obraně, na straně 70 byl graf s názvem „Vývojové scénáře rozpočtu Ministerstva obrany v letech 2011 až 2020“. Začali jsme mu říkat trojklaný nerv, protože se skládal ze tří křivek scénářů – úpadkového, stabilizačního a růstového (poznámka na okraj: i v případě úpadkového scénáře měl rozpočet růst, ale jen ztěží vyrovnával inflaci, takže nebylo možné začít s „umazáváním“ dluhu z minula). Tento graf vydržel v knize až do jara 2011, konkrétně do projednání v Bezpečnostní radě státu. Tam byl kvůli slovu „úpadkový“ shledán nevhodným (jeden z politiků kolem stolu řekl něco ve smyslu, že jde o nechutné vydírání) a byl nahrazen jiným grafem týkajícím se vojenských výdajů ČR (mimochodem, podobně to dopadlo s termínem „vnitřní dluh“; z tohoto sousloví bylo po intervenci vyškrtáno slovo „vnitřní“). Dalo by se říct, takový je život. Nicméně zde jde o obranu země.
Franto, vážně moc díky za tenhle článek. Jak říkáš, všem kteří se o danou problematiku dlouhodobě zajímají jsou tato fakta důvěrně známá, zejména našim zoufalým logistům, jen mě nenapadlo, že je někde přiznáme veřejně. Ale když už je to na Natoaktual.cz, tak už to zřejmě nemá smysl tajit. Mimochodem nikomu bych nepřál být na setkání s velitelem pozemních sil NATO ohledně certifikace 4. brn v Žatci http://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/velitel-aliancniho-velitelstvi-pozemnich-sil-jedna-v-cr-95857/
Obelhávat se dá česká veřejnost, ale těžko alianční generál, když jeho poradci mají fakta s sebou…
Doporučuji všem přečíst si link na Natoaktual, který dal Franta do článku, ale přesto odcituji 3 odstavce, které mne zaujaly nejvíc:
1. „brigádní úkolové na bázi 4. brigády rychlého nasazení má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešena úhrada ztrát osob a materiálu, zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Pro ilustraci – doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč, přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“
2. „V důsledku dlouhodobé absence věcně pojatého a dlouhodobého výhledu rozvoje nezbytných obranných schopností byla většina moderní techniky v posledních letech nakoupena buď jen v počtech dostatečných pro zahraniční mise či například bez dostatečné zásoby munice a náhradních dílů. To není šlendriánství – to je výsledek úvah armádního velení, které pod tlakem vnucených škrtů počítalo s tím, že až politici přestanou ozbrojeným silám snižovat rozpočet, chybějící materiál a zásoby postupně dokoupí.“
3. A na závěr něco pozitivnějšího „Deklarace předsedů politických stran a hnutí k zajištění obrany České republiky, kterou podepsali představitelé parlamentních politických stran při letošním patnáctém výročí vstupu do NATO, by mohla být počátkem pozitivní změny. Konkrétních opatření, která je třeba provést je však celá řada. Od zřízení parlamentní komise pro kontrolu armádních nákupů po vzoru USA přes pravidelné doklady MO a NGŠ o stavu ozbrojených sil ČR v Parlamentu ČR. To by dalo poslancům pocit odpovědnosti za stav ozbrojených sil. A bez ní se skutečným stavem věcí nic nezmůže ani asertivní Rusko „za humny“ ani otevřená kritika generálního tajemníka NATO.“
Tak uvidíme…
Nezbývá než doufat, že přes všechnu maskirovku 4.BÚU certifikací letos neprojde. Nic lepšího pro budoucnost AČR by se paradoxně stát nemohlo.
z článku je zjevné, že některá paradigmata minulosti jsme stále neopustili- člověku kontrolujícímu stav bojové připravenosti 4BUÚ se prezentují schopnosti podpůrné jednotky z jiného útvaru. Ale jasně, ukázka naší výkladní skříně z dob první války v Zálivu stojí míň a taky se toho při ní pokazí než při bojových střelbách moderními PTŘS z moderních IFV na moderní střelnici.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/271422-sobotka-ve-shode-se-zemanem-vic-penez-pro-armadu/
Zemana jsem nevolil, ale určitý kultivační vliv na bezpečnostní problematiku mu upřít nelze. Vzpomínám si na článek Františka Šulce těsně pro prezidentských volbách, jsem vážně líný ho hledat, ale on by ho jistě našel, kdy v bilancování o vítězném kandidátovi poznamenal, že doufá „že v Miloši Zemanovi trochu toho jestřába z dob premiérování zůstalo“.
Zdá se, že zůstalo.
13. 1. 2013 v 1:54 ovšem napsal na dotaz Iva Z., že bude volit Schwarzenberga. Ještě štěstí, že volba nakonec dopadla jinak než jeho preference a že je na hradě konstruktivní a aktivní prezident a vládu konečně nevedou ti, kteří mohou za současný neutěšený stav a představují pro většinu soudných lidí naději na rozvoj ekonomiky i zastavení škrtů v armádě.
Je třeba oddělit partikulární do obecného. Já se vyjadřoval k Miloši Zemanovi výhradně v tomto jediném ohledu. Z vašeho příspěvku, neberte to zle, cítím paternalismus. Takhle tu kauzalitu skutečně nevidím.
Naší zemi se za vlády pravice nedařilo špatně proto, že by to byla parta neumětelů. A teď ani ne 100 dní po nástupu vlády Bohuslava Sobotky se ekonomika začíná zázračně zvedat ne proto, že by to byli géniové v řízení věcí veřejných. Existuje přeci něco jako krátký a dlouhý ekonomický cyklus a ČR rozhodně není ostrov bez kontaktu s okolím.
V čem naše vlády selhávají (oba dva proudy), že nedokáží dělat důsledně proticyklická opatření. V době krize investovat a v době hojnosti šetřit.
I z té armády si oba dva politické proudy prostě dělaly kasičku. První masivní propad financí zažila armády v rozpočtu roku 2006 a ta trajektorie se již nezastavila. V roce 2006 byl předsedou vlády Jiří Paroubek a ministr financí Bohuslav Sobotka. Jak milosrdná je lidská paměť…
To Výsadkář:
1) Je dobré se oprostit od ideologických schémat. Krizí prošly všechny státy a je tedy třeba se porovnávat s nimi a ne mezi jednotlivými proudy – protože hlavně záviselo a závisí na jejich nominantech. Důležité je, jak jsme dokázali využít nebo spíš ve velké míře nevyužít a hlavně pak i k čemu prostředky z ESF a jak stoupalo HDP na hlavu – viz např. graf 3 vg následujícícm článku: http://www.robert-schuman.eu/en/european-issues/0311-2004-2014-a-review-of-10-years-of-enlargements.
2) Nejde o nějaký zázračný obrat, který přichází sám o sobě, ale závisí hodně na těch, kteří nás řídí – nejde jen o zázračnou a samospasitelnou ruku trhu, Např. v budování dopravní infrastruktury podle mého udělal dost positivního již ministr Žák. Srovnejte např. jen situaci ve stavbě D1 před rokem (kdy tam peníze tekly, ale nic moc se nedělo nebo se práce spíš simulovala a nyní, kdy se tam intenzivně pracuje).
3) V oblasti obrany je zajímavé, že všichni znají a argumebntují článkem V, ale ještě jsem neslyšel, že by někdo zdůrazňoval zásadní článek III, který dlouhodobě plníme velmi laxně. A přitom nejde jen o objem financí, ale o rozvoj schopností ve všech jeho složkách – tj. nejen převážně v akvizicích techniky. V tomto směru jsem zvědav, jestli se kdy dočkáme viditelné změny. Náznak malého pozitivního posunu je snad již nyní aspoň v tom, že už i někteří funkcionáři strategické sekce začínají chápat zásadní význam výcviku…
Bohužel zastavení klesání výdajů na obranu je k ničemu pokud se ty výdaje nenavýší. Pokrytí inflace žádné, vojenské důchody zůstávají součástí rozpočtu MO, takže jsme ve finále na 0,8% HDP a to je garance úpadku. Každý rok který s tímhle rozpočtem armáda musí žít je hřebík do její rakve.
Jenom dodám, že si nedokážu představit lepší impuls pro nejvyšší velení armády k semknutí se a vytvoření enormního tlaku na vládu aby s tím šetřením na obraně OKAMŽITĚ přestala.
Nevidím, co se děje za zavřenými dveřmi, ale ve vystoupeních velení armády směrem k politickému vedení země a i k veřejnosti vidím velké mezery. Je sice pravdou, že armáda by se neměla plést do politiky a řízení státu, ale mám pocit, že u nás se to vnímá dost extrémně. To je samé „dostali jsme holt takové politické zadání a takové prostředky, a proto teď rušíme to a tamto a toto omezujeme“. Z mého pohledu ale vedení armády nedostatečně bije ne poplach, což je činnost, která dle mého není v rozporu se shora uvedenou zásadou. Doufám, že projev NGŠ genpor. Pavla k 15. výročí vstupu do NATO byl v tomto směru signálem ke změně v přístupu.
ivo: tak mě by více zajímalo co tedy zaznělo na místě v Žatci. K samotnému článku a jeho autorům: kdepak byli se svou kritikou, když měli uniformu? Tuto analýzu napíše i rotmistr.
Když čtu poslední články na OnWaru, tak mám pocit, že se z něj postupně stává jakási hlásnu trouba názoru, že pokud nenasypeme do bezedného chřánu úřednické mašinérie na MO více peněz, tak tu za pár let budeme mít „zelené mužíčky“.
Za prvé – Více než „zelených mužíčků“ bych se v ČR obával třeba zbraní a trhavin na palestiské ambasádě (jak tato aféra „diplomaticky“ vyšuměla do ztracena, že?) nebo šíření wahhábistické literatury pod zástěrkou jakýchsi „islámských nadací“. Rusko nemá potřebu vojensky ohrožovat ČR – na to má ekonomické „páky“ (závislost na ruských zdrojích, závislost řady českých firem na ruském trhu apod.). Nebezpečí (prozatím) není vnějšího rázu, ale spíše vnitřního (různá radikální hnutí, eroze demokracie, úmyslná likvidace národního státu a postupné přesouvání státní moci do rukou soukromých subjektů apod.). To je aktuální a každodenní ohrožení ČR – nikoli naivní a romantická představa o tom, že se na ruských letištích šikují houfy výsadkářů, aby se vysadily na Ruzyni.
Za druhé – MO je bezedná díra a nikdo z vysoce postavených úředníků ani politiků co se tam za posledních pár let mihnul mě zatím nepřesvědčil o tom, že pokud se rozpočet navýší, tak se ty peníze „neprojedí“, ale rozumě investují. Stačí se podívat do statistické ročenky na rozložení hodností v rámci jednotlivých hodnostních sborů a je jasné, že AČR (vůbec se nezmiňuji o VZ, kde je každý řadový pracovník mjr./pplk.) je stále pokud ne obrácená pyramida, tak jakýsi kosočtverec.
Za třetí – Celá tato studie je zpochybnitelná i díky tomu, kdo jsou její autoři. Pana Kolkuse si pamatuji ještě jako plk.; pana Mičánka jako pplk.. Co si však nepamatuji je jejich hlasitý protest se snižováním obranného rozpočtu. Kdyby to byli nějací bezvýznamní důstojníci, tak bych řekl, že je logické a profesionální, že mlčeli. Ovšem vzhledem k tomu, že později byli součásti top managementu resortu MO bych spíš řekl, že byli zbabělí s takovouto kritikou vystoupit – a tak s ní vystupují až nyní, kdy už jim de facto nic nehrozí („generálskou výsluhu“ mají jistou).
1. Jistě, Rusko nemá ve střednědobém horizontu v úmyslu nás obsadit, to tady ale snad ani nikdo neříkal. Co nám ale hrozí je polo-dobrovolná „finlandizace“ naší politiky a země jako takové. Silná armáda s důvěrou vlastního obyvatelstva je jedním z pilířů demokratické státnosti. Stát bez tohoto atributu se chová bázlivě a nechá se událostmi unášet jako třtina ve větru.
Krom toho jsme jak v EU (jakožto organizaci vhodnější pro odolávání ruskému ekonomickému tlaku) a v NATO (jako organizaci vhodnější pro odolávání tlaku vojenskému) a není úplně akceptovatelné být v nich černým pasažérem. Když jsme se jednou zavázali, že budeme bránit třeba Pobaltí stejnou vervou jako by to bylo naše území, tak bychom pro to taky měli něco dělat…
2. Šetření vs. navyšování rozpočtu. Já tyto pojmy nevidím jako dichotomii. I při navyšování rozpočtu lze pokračovat v úsporách, to přece není protimluv. Byť tlak na šetření je pochopitelně vyšší při nižším rozpočtu, to platí pro jakoukoliv státní organizaci. Například tolik propírané akvizice a jejich hospodárnost nemají žádnou přímou vazbu na výši rozpočtu, je to spíše o kvalitě projektového řízení zejména v Národním úřadu pro vyzbrojování.
Pokud bychom s navyšováním čekali až na dobu, kdy zacpeme skutečně každou díru kudy by mohly utíkat peníze, tak nebude zvýšen nikdy. To neznamená, že bychom se o to neměli snažit, ale je třeba být realisty. Není podle mne fér na Ministerstvo obrany uplatňovat zcela odlišná kritéria než na jiná ministerstva. Tím neříkám, že například samotný úřad ministerstva by nesnesl zeštíhlení.
Máme ozbrojené síly velikosti Belgie, možná bychom měli mít i Ministerstvo obrany velikosti Belgie? Máme ho?…
Ptá se Obama věštkyně: “ Kolik bude stát příští rok v New Yorku burger?!
Věštkyne: “ 2 ruble“
Trochu úsměvné, stejně jako vize NATO a EU k řešení situace na Ukrajině. Víte různá prohlášení, jak o sankcích, tak k tomu co RF „musí“ udělat jsou jen prázdným tlacháním. každopádně, jeden hmatatelný důkaz tu je: západní doktríny naprosto, ale naprosto zklamaly a to především svou faktickou nepřipraveností na možné situace ve východní Evropě. V různých euro- amerických think-tankcích se jen tlachá, na Volze se ovšem maká…
Jinak opravdu rád čtu Vaše příspěvky, ikdyž jsme oba na jiné straně, Vaše názory mne obohacují.
Vtip dobrý, naštěstí je to jenom vtip :-).
Neřekl bych, že zklamaly západní doktríny jako takové, spíš Rusko použilo takové prostředky a na takovém místě, že je pro tento případ učinilo málo relevantními. Jedna věc je infiltrace do jazykově i kulturně blízkého prostředí polovojenskými jednotkami, druhá věc by byla ten samý scénář zopakovat třeba v Estonsku.
Současný problém Západu je, že si dovolil nechat si otupit schopnost, která vyhrála Studenou válku – „think Russian“. Nedokážu si představit, že by se V. Putin dostal operačně o 2 kroky napřed před Západ, kdyby v americké administrativě stále byly činné kapacity typu H. Kissingera a Z. Brzezinského. Dnes dělá šéfporadce přes bezpečnost prezidentu Obamovi jeho bývalý autor projevů ve věku 35 let. Včetně onoho památného projevu, který nemůžou Poláci dodnes zapomenout, kde se zmínil o „polských vyhlazovacích táborech“. Autor projevu neměl zřejmě úplně jasno kdo byl na které straně drátu…
Ale nebyl bych tak pesimistický. Stejně jako Masaryk říkal, že „státy se udržují týmiž ideály na kterých vznikly“ (proto se mimochodem muselo rozpadnou ČSR, od roku 1945 žilo v nastaveném čase), totéž podle mne platí o organizacích. Jak to pregnantně vyjádřil první tajemník Severoatlantické aliance lord Ismay v roce 1949, smyslem NATO je „to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down“.
Co platilo v roce 1949 platí v modifikované podobě i dnes. Proto podle mne projde NATO mnohem rychlejší renesancí než si dnes většina lidí myslí…
Dušane, tak jsem musel chvíli přemýšlet, jestli mám vůbec reagovat. Stejně to nebude mít valného smyslu. Ale přesto…
Možná bych od Tebe očekával více fundovanosti, to znamená například konkrétnosti. Co je to „úřednická mašinérie“ a kolik stojí? Proč dokolečka mícháš peníze na personál, na investice atd. atp.? Bylo by docela osvěžující se bavit o konkrétních věcech. Tvá poznámka, že u vz jsou vyšší důstojnické hodnosti je správná. Bylo by dobré také dodat proč… Pyramida není, ale zase by bylo dobré dodat proč a jak dlouho – poté, až se nastaví vhodné podmínky – bude trvat než se postaví (hrubý odhad – minimálně deset let, pokud nebudou probíhat žádné razantnější zásahy do personálního systému; rychleji to prostě nejde). A tak bych mohl pokračovat a divit se, proč mícháš hrušky s jablkama (bomba na palestinské ambasádě; jakou má přímou souvislost se zajištěním vnější bezpečnosti? Tedy pokud nemáš představu, že proběhne obdoba islámské expanze jako v 8. století atd. atp.)
Abychom si rozuměli. Neříkám, že nemáš v řadě věcí pravdu, ale je dobré být konkrétní, nemíchat hrušky s jablkama a víc než o pocitech se bavit třeba o číslech. A ta hovoří jasně – ať budeš dělat, co budeš dělat, ať budeš sebeefektivnější, jsi pod hranicí udržitelnosti.
A konečně, vojáci (včetně např. plk. a později gen. Františka Mičánka), v posledních letech vystupovali se stejnými argumenty, jaké jsou v analýze. Sám jsem tomu byl x-krát přítomen. Debaty se odehrávaly ovšem interně a každoročně byli vojáci politiky ujišťováni, že příští rok (popříští rok) začne rozpočet růst. Takže nemáš pravdu, že by se o těchto věcech nehovořilo, že generální štáb je plný zbabělých hlupáků, kteří mlčí a šoupou nohama, jak (z mně neznámého důvodu) poněku „zapškle“ naznačuješ.
Dovolím si nesouhlasit. „To keep Russians out“ jistě ano, ale již s tím „Keep Ameriicans in“ má část politického euro-establishmentu jistý problém, nebo je alespoň indiferentní. Ale zejména, nemůžete „keep Germans down“, když je to rozhodující ekonomická síla Evropy, a 3.-4. nejvýznamnější globálně. Toto se logicky promítá i do zahraničně-politické emancipace Německa po jeho sjednocení. Ten poválečný půdorys je pasé. USA a Německo dnes mají sice řadu společných, ale též mnoho protichůdných zajmů – a také výrazně rozdílný postoj k Rusku. Cold War 2 by možná pomohla Američanům – aspoň část tamějších politiků si to dnes, zdá se, myslí – pro Evropu by však mohla být tím, co ji definitivně pošle do Great Depression 2. Takže moje antiteze je, že NATO renesancí neprojde, je již politicky mrtvé. A že se časem dočkáme nějaké nové „Ostpolitik“
A pokud jde o toho TGM, ony to nebyly jen velké ideály, ale také, bohužel, zčásti velké iluze.
Ad výdaje na obranu: Ani v BKO, ani v žádném dalším veřejném dokumentu jsem nenalezl věcné zdůvodnění, proč jsou naše vojenské ambice právě takové jaké jsou. Od toho by se možná při přesvědčování veřejnosti mohlo začít, namísto strašení Ruskou vojenskou hrozbou.
Vážený pane Rovenský,
jsme vděčni za každý konstruktivní komentář k našemu článku s cílem vyvolat tvůrčí konfrontaci a nastavit stabilní prostředí AČR pro ty, kteří v ní ještě zůstávají. Váš komentář bohužel do této oblasti nepatří. A víte proč? Protože útočíte na autory, nikoli na fakta jimi zveřejněná, a z toho co říkáte vyplývá, že o jejich skutečné práci víte velmi, velmi málo. Jakkoli už nejsme součástí resortu a jak píšete, máme generálské výsluhy (mimochodem dost perně zasloužené, pokud se podíváte na naše životopisy), tak se snažíme promyšlenými návrhy najít cestu z dnešního stavu, nekritizujeme, nesnažíme se najít viníka, hledáme způsoby. A nekřičeli jsme v minulosti proto, protože jsme se nesnažili být populisté a chod věcí ovlivňovali v tichosti – a konečně pokud pracujete dostatečně zodpovědně na něčem, na čem závisí osudy dalších stovek a tisíců lidí v armádě, tak vám na křik ani nezbude čas a v noci dost špatně spíte. Široká veřejnost a zřejmě ani vy se nikdy nedovíte celou pravdu o tom, jak se připravují taková reorganizace a důležitá strategická rozhodnutí v resortu obrany, jaká je a byla úloha těch nejvyšších funkcionářů civilní a vojenské části, jaké jsou tlaky politiků a jejich priority. Já osobně z funkce ředitele SPS MO jsem si při zpracování podkladů a analýz poslední reformy 2013 připadal jako krizový manažer – v daném zdrojovém a politickém rámci zachraň z toho co můžeš maximum, vytvoř maximálně flexibilní strukturu s prorůstovým potenciálem a podmínky pro to, aby žádná další reorganizace už nemusela v dohledné době být. Víc o tom najdete v mém článku v A-Report č.3 – „Nemáme se za co stydět aneb co víme o reorganizaci v roce 2013“. Až článek pozorně přečtete a domyslíte důsledky původního zdrojového rámce a toho, co se nám vlastně podařilo zachránit, pak možné změníte názor, nebo alespoň rétoriku.
A pokud chcete naši studii zpochybnit, zpochybňujte prosím, fakta a postupy v ní uvedené, ne schopnosti a důvěryhodnost autorů.
P.S. A ještě malou poznámku k počtům osob v hodnostních sborech. Generálové a vysocí důstojníci tvoří nejen sádlo resortu, ale především jeho mozkový trust a nervovou soustavu. Jejich neselektivní likvidací přichází resort o znalostní know-how. Šel by jste na operaci mozku do nemocnice, kde propustili špičkového neurochirurga (byl moc drahý) a místo něho vás operovala zdravotní sestra? (za jednoho chirurga jich přece nakoupíme několik a to jsou ty pravé svaly resortu zdravotnictví)
S pozdravem, Ing. Mičánek
Pane generále v.v.
Vaše „ovlivňování chodu věci v tichosti“ jak uvádíte je Vaše obyčejná předpodělanost z politiků „u kormidla“. I kolega pan F. Šulc se zmínil o „interních diskuzích“. pročpak jen interně???
Je to strach o své generálské hvězdy, případně ztráty postavení v armádní hierarchii.
Problém je, že NGŠ je jedním z náměstků MO, což je ovšem politická funkce s „životností“ velmi krátkou.
To, že vaše generálská generace podlehla právě ve strachu o své kariéry politickému lobby stačí jako důkaz 25let nekončící reformy a reorganizace s různými názvy což bylo jen synonymum pro další rušení, snižování a likvidace. Nechtějte abych vytáhl Tvrdíkovu reformu, její propagátory, zastánce, aktéry, stejně tak jako reformu oné reformy.
Nedokázali jste „lobbovat“ za resort v branně bezpečnostním výboru ani u řadových poslanců parlamentu či v poslanecké sněmovně. A už vůbec ne u občanské veřejnosti.
Laikům vysvětlit laicky co je potřeba, hlavně proč je to potřeba pro resort do budoucna.
Pokud hodláte srovnávat lékaře a zdravotní sestru mohu Vás upozornit, že investice do zdravotnictví nebo školství před občany – daňovými poplatníky vždy politik snadno obhájí.Na rozdíl od zvýšení rozpočtu MO. Pokud máte potřebu srovnávat, měl by jste si něco více zjistit. Dnes již nenastoupí do praxe na pozici zdravotní sestry středoškolačka s maturitou. Je nutné VŠ vzdělání.
Kdo myslíte, že má větší společenskou prestiž a uznání??? Lékař (zdravotní sestra) nebo generál AČR??? Ale i to je pokrok. V 90tých letech byla prestiž VZP na předposledním místě v žebříčku. Následovala uklizečka – poslední.
Občané si ledacos pamatují, třeba právě slipovou aféru a další echt kousky na kterých se podílelo nejvyšší velení AČR a které zhatilo práci „svalů armády“ v očích veřejnosti. Zrovna chování aktérů této ostudy a dalších zainteresovaných mě o „mozkovém trustu“ o kterém píšete moc nepřesvědčilo.
Problém není primárně v odvaze generality a plukovníků, ale hlavně v jejich schopnostech, tj. těžiště problému je systémově jinde, a to především v dlouhodobě nefunkčním systému karierního výběru těch nejlepších. U řady předchozích jmenování generálů jsem se nestačil divit, jaké měli někteří jedinci životopisy, bez zahraničních zkušeností a často i bez řádné znalosti jazyků.
Posledním mediálně známým případem generála, který zavzdoroval ministryni Parkanové byl podle mého gen. Lavička, který byl okamžitě odvolán a dosáhnul jen toho, že neměl pak žádný důležitý vliv. Ty garnitury ministrů a náměstků byly v minulosti velmi arogantní, často bojovali mezi sebou a vojáky, ale i „úředníky“ od rozhodování odstavili, aby mohli lépe někdy i zneužívat svého postavení a např. vybírat tu správnou techniku a za správný peníz oni.
Stačí si poslechnout publikovaný záznam z kolegia MO Parkanové k bodu CASA a je vidět kdo tahal za nitky a kdo držel opratě – náměstci Kopřiva a Barták.
Mezi GŠ a sekcí obranné politiky a strategie, která byla také v područí politiků, se nastavila kultura, že vojáci jsou od toho, aby politická rozhodnutí netvořili, ale uváděli v činnost a takto to fungovalo i v době řízení SPS panem gen. v.z. Mičánkem. Podmínky pro nějaké vlastní „revoluční“ návrhy mimo rámec politických zadání neexistovaly.
Takto zakořeněná organizační kultura se promítla i do nižších stupňů řízení a zřejmě podmiňuje i představu pana gen. v.z. o tom, že mozkový trust a nervovou soustavu tvoří generálové a vysocí důstojníci. To by mohlo do jisté míry platit, pokud by to byli karierním systémem vybraní ti nejlepší a nejschopnější. Ale jelikož systém řízení kariér dlouhodobě nehodnotí odborné schopnosti, účast na rozvojových projektech, apod., ale preferuje velitelské schopnosti není se co divit, když řada současných důležitých funkcionářů stále trpí představou o své výjimečnosti a podřízené považuje bez ohledu na jejich schopnosti jen za vykonavatele vlastní vůle. Nervovou soustavu by měli tvořit ti, co jsou schopni psát kvalitní analýzy a koncepce, řídit a řešit rozvojové projekty a ne „hybatelé“, co jen intuitivně hýbou ostatními a kvůli kterým se požaduje, aby proboha nebyl nějaký dokument delší než absolutní minimum, protože by ho hybatelé byli pohodlní celý přečíst. Nemluvě o jejich další důležité zbrani, kterou je informační převaha nad ostatními. Proto i větší transparentnost je dlouhodobě na překážku dalšímu rozvoji rezortu.
Myslim si, ze v podstate nikdo z diskutujicich na tomto foru nema pravo hodnotit kompetentnost konkretniho cloveka sediciho o nekolik pater vyse. Hodnoceni zpracovava pokud se nemylim nadrizeny podrizenemu, ne naopak. Nicmene pravdou je, ze karierovy rad je globalne dlouhodobe nefunkci. ACR je proto jako celek ukazkovym prikladem personalniho jevu zvanem Peteruv princip. Priciny vidim v tomto:
– Kariera vojaka je rizena maximalne do stupne prapor/brigada. Pak uz je to otazka znamych, stesti a nahodnych vybuchu.
– Armadni personaliste jsou az na vyjimky pouze “vyplnovaci tabulek”, o rizeni lidskych zdroju se neda mluvit. Podivejme se zpetne na posledni reorganizaci , jez byla ukazkovym prikladem, jak si nejsme schopni “uchovat” schopne a pripravene lidi na ukor tech mene schopnych.
– Sluzebni hodnoceni cte malokdo. Na karieru vojaka nema valny vliv. Pravdou vsak je, ze body sluzebniho hodnoceni i celkova metodika vypoctu vysledku jsou zoufale a ve svem dusledku obraz hodnoceneho spise degraduje.
– Nemalo dustojniku sedi na mistech po mnoho let, prestoze nemaji predpoklady pro zvladnuti vyssi funkce, navic jsou viditelne relaktantni svemu dalsimu progresu. Temto lidem se vsak stale prodluzuje zavazek a tudiz “zaspuntuji” system a mladi flexibilni “dravci” se nemaji kam pohnout.
– Na vyssich stabech mame dustojniky, kteri nikdy neslouzili u jednotek rota/prapor/brigada. Tito vsak vypracovavaji koncepce, plany a ukoly, aniz by byli schopni odhadnout realne dopady svych “napadu”.
– Aktualne probihajici experiment s vyberovymi rizenimi se zcela miji ucinkem. Ve vetsine pripadu je vitez vyberoveho rizeni stejne znam davno predem. Musim vsak podotknout, ze s tim naprosto souhlasim, nebot stavajici system vyberovych rizeni je utokem na fundamentalni principy armady, podlamuje princip nedilne velitelske pravomoci a snima z nadrizeneho odpovednost za rizeni kariery podrizeneho.
V AČR je snadnější se přizpůsobit než rozhodnout o změně k lepšímu fungování systému. Vždy je snadnější kritizovat až po té co se nenese žádná odpovědnost. Ti co mohou rozhodnout tak raději nerozhodnou. Ti co mohou systém změnit, tak jej nezmění. Teplé fleky a složitost rozhodování a konání je nepřekonatelná motivace. Neustálé reorganizace a hledání úspor nic nevyřeší. Je třeba udělat generační výměnu všech co nejsou schopni se změnit. Za hranici 20 – 25 let výsluhy by se neměla dostat většina příslušníků AČR, důstojníků nevyjímaje, zvláště pak těch v hodnostech mjr. a výše. Výjimkou by pak mohl být NGŠ a jeho zástupci.
Zajímavý postřeh, zkuste ho přednést nahlas na nějakém zaměstnání např. u mechanizovaného praporu. Na jakém zaměstnání si asi domyslíte… Výsluha je totiž jedinný benefit vyjma platu a PR, který je pro drtivou většinu VZP zajímavý…
http://echo24.cz/a/wapAc/mytus-o-ocelovych-rakvich-tanky-potrebujeme
http://echo24.cz/a/iJpSS/sobotka-neni-duvod-hrabat-do-cezu-benes-je-zkuseny-manazer
Poslední třetina, řekl bych dobře vedeného rozhovoru, se týká AČR a potažmo bezpečnosti ČR.
V souvislosti s krizí na Ukrajině se stále více hovoří o nutnosti navýšit rozpočet armád NATO, MO ČR nevyjímaje. Obávám se, že mnohé informace ve sdělovacích prostředcích jsou účelově upravovány tak, aby vytvořily tlak na veřejnost a politiky a obhájily tak navýšení rozpočtů ozbrojených sil, které tyto zdroje promptně utratí za zboží či služby, především pak u tradičního okruhu dodavatelů.
Chápu, že příslušníci MO považují navýšení rozpočtu za správné a oprávněné. Já však s navyšováním rozpočtu MO v této situaci, navíc při celkově nepříznivém stavu státní správy a státních financí nemohu souhlasit.
Státní správa a ozbrojené složky zejména, jsou těžce zasaženy dlouhodobým a velmi nezodpovědným politikařením a s ním spojenými krajně negativními dopady prakticky do všech oblastí, od organizační struktury, přes tvorbu strategií, koncepcí, odborné zázemí, systém MTZ až po personální politiku.
MO nemá k dispozici především kvalifikovaný, odborně a morálně způsobilý aparát, který bude odolávat lobbistickým i nežádoucím politickým tlakům a především účelně, efektivně a hospodárně zacházet se svěřenými zdroji.
I když stávající ministr Stropnický deklaruje snahu věci rasantně změnit, neubránil se vlivu některých všeobecně známých lobbistů, což může jeho plány nakonec podstatně zhatit. Na stránkách OWOP jsem několikrát psal o do očí bijících neodbornostech a nekorektním postupu MO v několika velmi problematických kontraktech, ať již to byl nákup problémových a předražených útočných pušek CZ 805, s evidentně neukončeným vývojem, a to v rámci prokazatelně zmanipulovaného tendru na přelomu let 2009/2010, usnesení vlády č. 1443/2009, kdy byla rovněž bez výběrového řízení pořízena problémová výzbroj (viz zcela nevhodný polymer všech rámů doposud dodaných pistolí CZ 75 SP-01 Phantom, řešeno prodloužením záruky, to vojákovi v boji ale nepomůže), usnesení vlády č. 908/2012 – dokončení přezbrojení MO ručními palnými zbraněmi, kdy byly tyto problémové a v případě útočné pušky nepochybně i zjevně předražené zbraně nasmlouvány opět v nekonkurenčním prostředí, a to v objemu převyšujícím miliardu Kč, naprosto nekompetentně zadaný tendr na nákup „pušek pro přesnou střelbu (DMR 7,62×51)“, či zmanipulovaný nákup OPu CZ 750 pro Hradní stráž.
Samozřejmě, jedná se zde o nákupy ručních palných zbraní, které tvoří jen velmi málo významný podíl na celkových výdajích resortu MO. Jenže stížnosti na nekorektnost, neodbornost a zjevné lumpárny jsou i z jiných oblastí armádních akvizic. Personál MO byl dlouhodobě zvyklý na určitý, v právním státě zcela nepřijatelný způsob řešení a plnění úkolů, a dokud nebude nahrazen aparátem vskutku odborným a loajálním státu, nikoli pouze vládnoucí garnituře, tak se zacházení se zdroji a odpovědnost vůči koncovému uživateli příliš nezmění. MO se bude muset rovněž vymanit ze silného a zcela nepřijatelného vlivu lobbistů, zejména pak Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, kterou je třeba vykázat do role, která jí v řádně fungující zemi skutečně náleží, a ne, aby byla A ČR trvale zajatcem zájmů domácího zbrojního průmyslu.
Dalším problémem je celkový podíl a „reálná přidaná hodnota“ „úředníků v uniformách“, jak tuto nevýkonnou část resortu MO nazval v AN bývalý velitel 1 td. Mj. na stránkách Armádních novin je popsán další krajně podezřelý nákup, tentokrát jde o pořizování multirážových OPu ráže 308W/338LM.
Kdo má přehled o reálné situaci, nemůže být optimista. Každoroční nemalé deficity státního rozpočtu, dosavadní úspory realizované většinou naprosto nesystémově, zpravidla na úkor budoucnosti, a personálně zdevastovaná státní správa, kdy většina skutečných odborníků utekla a zbývající, aby neměli konflikty s managementem, tak raději na své názory rezignovali. Kde je tedy záruka, že se navýšené finanční zdroje opět neprohospodaří. Samozřejmě žádná a riziko příliš vysoké.
Mj. připravovaný „zákon o úřednících“ vůbec nic neřeší, navrhovaná varianta věci spíše uškodí, neboť pouze zakonzervuje kariéristy a politické protekčníky.
Velmi se mi líbí příspěvek Dušana Rovenského z 3.5.2014. Když už jsme u těch rizik, tak ta vnitřní má řešit především Policie ČR, která je na tom po finanční stránce a nenaplněnosti systemizovaných míst, techniky a její zastaralosti mj. citelně hůře než A ČR.