Tento text napsal Jakub Kufčák, který se zabývá bezpečnostními otázkami a současnosti studuje bezpečnostní studia a německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Reformní tlaky, kterým byla česká armáda vystavena v důsledku výzev plynoucích z angažmá v zahraničních nasazeních, tvoří spolu s klesajícím objemem financí alokovaných ministerstvu obrany základní kontext pro formování české obranné politiky.
Z tohoto pohledu je nutné konstatovat, že česká armáda prošla afghánskou misí obohacena o bojové zkušenosti i potřebnou techniku (pro tento druh mise) a to v rámci příspěvku přiměřeném velikosti a závazkům ČR. Těžko se ovšem pozorovatel ubrání dojmu, že armádní akvizice pouze reagovaly na akutní potřeby nasazených vojáků, což jen demonstruje absenci dlouhodobého plánování ministerstva obrany vlivem nestálosti jeho finančního zajištění ale i častého střídání ministrů a vlivem zájmových skupin.
V důsledku této situace, a v rámci nekoncepčních škrtů v rozpočtu ministerstva obrany, došlo k nahromadění vnitřního dluhu AČR v hodnotě 80 až 90 miliard Kč, tedy zhruba dvou ročních rozpočtů. AČR se tak dostalo do situace, kdy se tato nedostatečnost projevila i v deklarovaných schopnostech vzhledem k nasazení AČR v mezinárodních operacích – v obranné strategii 2012 je opuštěna deklarovaná schopnost nasadit do těchto operací Brigádní úkolové uskupení bez rotace, které je nyní vyhrazeno jen pro operace v rámci článku 5 Waghingtonské smlouvy, a pro mezinárodní operace je nyní vyhrazeno praporní úkolové uskupení.
Hlavní nebezpečí ovšem číhá spíše v oblasti zastarávající konvenční techniky, přičemž potřeba investic do ní v řádu desítek miliard Kč se soustředí do dvou krátkých časových období let 2015 a 2020. Současná finanční situace v resortu tak v praxi vede k tomu, že se AČR vzdává dalších schopností, které jsou ohodnoceny jako neesenciální pro další existenci a budoucí podobu AČR.
Co je symptomatické pro transformaci AČR ve finanční tísni, tak je nejen omezování schopností konvenční techniky, ale i snižování deklarovaných schopností nasazení. Dokud toto spojení bude platit, těžko může armáda do budoucna naplňovat svým příspěvkem do aliančních schopností politickou ambici vlády udržovat kohezi NATO jako důležitý zájem ČR. Je také zřejmé, že ČR bude vzhledem k náročnosti dalšího vývoje přispívat do dalších možných mezinárodních misí pouze symbolicky a selektivně v rámci specializací AČR.
Z hlediska struktury výdajů na tom ČR ovšem není ve srovnání členů NATO tak špatně (či na tom ostatní státy jsou ještě hůře), jak by předešlé řádky napovídaly. Pokud se podíváme na výdaje na obranu bez výdajů na personál, je situace ČR za současné finanční nerovnováhy uspokojivá. Podmínky, že proces transformace AČR podle potřeb zahraničních nasazení skutečně vyústí spíše v „kreativní destrukci,“ nejsou jako takové nepříznivé.
Bude tak záležet spíše na validitě premis, na kterých je transformace armád pro zahraniční nasazení postavena. Zde je zejména o deklaratorní ambice účastnit se operací k prosazení, podpoře či udržení míru a misí postkonfliktní stabilizace a rekonstrukce.
To nepochybně vystavuje armádu tlaku „umět všechno,“ což logicky bude limitovat konkrétní výši českého příspěvku do budoucích různých druhů těchto operací. Zároveň toto široké pole ambicí představuje problém z hlediska určitých protichůdných potřeb při nakupování techniky a udržování schopností, neboť v kontextu omezených financí bude stále těžší naplňovat ambice jak operací pro prosazení míru, které vyžadují těžší techniku, tak pro operace nižší intenzity, které vyžadují odlišný druh schopností. Tento rozpor mezi schopnosti pro vedení konvenční formy boje a schopnostmi policejního rázu se bude dále prohlubovat. Je samozřejmě možné namítnout, že tato ambivalence také do určité míry chrání českou armádu před neschopností reagovat na strategické šoky, při kterých by jasná orientace na jednu podobu armády představovala značný problém. Důležitým rozměrem budoucího vývoje bude také schopnost české armády inkorporovat zkušenosti z Afghánské mise a projít tzv. procesem lessons learned.
Pokud bude trvat stav finanční nedostatečnosti v resortu obrany, bude nutné zabránit úpadku schopností určených pro přispívání do aliančních schopností tak, aby armáda ČR stále splňovala politickou ambici vlády udržovat skrze český příspěvek kohezi NATO jako strategický zájem ČR. Aby k tomuto nedošlo, je zřejmé, že ČR se do budoucna nemůže orientovat na ambici „umět všechno“, neboť ta vede k pozvolné limitaci výše českých příspěvků do mezinárodních operací, což je proti zájmu ČR.
Tento problém se dá ilustrovat v jisté rozpolcenosti české obranné politiky vzhledem ke kapacitám vztahujícím se konvenčním schopnostem (podzvukové letectvo, pásové obrněné transportéry pěchoty, limitace příspěvku nadzvukového letectva pouze pro ochranu vzdušného prostoru) a schopnostem plynoucím z charakteru mezinárodních operací, jež jsou zpravidla policejnějšího rázu. Tento proces veden maximou „umět všechno“ pak vede v obdobích finanční tísně k nedostatečnosti ve všech ohledech. Česká republika by tak možná udělala lépe, kdyby k dalšímu budování ozbrojených sil přistoupila bez politické ambice účastnit se operací vynucujících mír, pro něž stejně i v současné době disponuje pouze limitovanými kapacitami, které se zdráhá použít.
Orientace na konflikty nižší intenzity nepochybně povede k větší závislosti ČR na společné obraně, což je vždy politicky nepopulární, v dlouhodobém horizontu ale zvýší postavení a prestiž ČR pro její kontinuální a kvalitní příspěvek ke společné obraně, což v důsledku bezpečnost ČR nepochybně posílí.
Tato argumentace je samozřejmě založena na premise, že tíhu případných konvenčních bojů budou muset zákonitě nést ostatní spojenci, jejichž souhlas s takovouto dělbou práce bude imperativem.
Prvním krokem tímto směrem by tak měla být snaha o zmezinárodnění určitých schopností v rámci skupiny V4 s důrazem nejprve na posílení institucionální provázanosti a poté na sdílení finančně náročných schopnosti (např. stíhací letectvo). Důležitým faktorem pro případný úspěch těchto odvážných kroků bude mít čas a rychlost s jakou budou podniknuty. V opačném případě hrozí pomalý úpadek do nevýznamnosti, který ohrožuje jak zájmy ČR v podobě koheze společné obrany, tak příležitosti ke spolupráci v rámci skupiny V4.
22 comments
22 Comments
Ivo
18. 7. 2013, 10:30Ad Jakub Kufčák)
Předně musím pochválit článek, skutečně podnětný pro přemýšlení a na většinu zdrojů bych sám nikdy nenarazil.
1. Graf jen potvrzuje moji dlouhodobě raženou teorii, že každé ozbrojené síly jsou nutně obrazem národa ze kterého pocházejí. Lepším nebo horším managementem se můžou pohybovat ve stanoveném intervalu buď u té lepší nebo horší strany, ale vystoupit z něj nemohou. Není náhodou, že dle grafu nejefektivnější (nejštíhlejší) mají ozbrojené síly z NATO Britové a nejméně Řekové. Prostě proto, že Britské ozbrojené síly jsou tvořeny Brity a ty řecké Řeky :-).
V rámci „Nové Evropy“ si na tom AČR nestojí až tak hrozně, mimochodem díky prosazovanému přístupu Alexandra Vondry, že mandatorní výdaje nesmí překročit 60% rozpočtu MO, i kdyby na chleba nebylo. Mnozí mu kvůli tomu nasazovali psí hlavu, ale v tomhle měl naprostou pravdu. Je potěšitelné, že jsme na tom z hlediska efektivity lépe než Rumuni (kteří jsou na samém chvostu „Nové Evropy“), ale zase můžeme jen závidět Estoncům…
Nicméně do budoucna bych byl spíše optimistou. Pokud se naplní předpověď a rozpočet obrany bude ve střednědobém horizontu mírně růst, poměr nákladů se zlepší tak nějak sám. Armáda prošla masivní zeštíhlovací kůrou a případný nárůst rozpočtu se projeví v nemandatorních výdajích (především).
2. Z druhou částí článku už bych ale nesouhlasil. Je samozřejmě jasné, že AČR skutečně nemůže „umět všechno“, vševojskovou armádou už pěkně dlouho nejsme, tou zůstali z našeho regionu jen Poláci.
Na druhou stranou nápad více specializovat AČR na konflikty nízké intenzity považuji za pěkně nebezpečný a musím ho rozporovat, aby se toho někdo nechytl. Nechci tady linkovat žádné grafy, ale dilema konfliktů nízké vs. střední intenzity je mezi pravděpodobností a následky. Konflikty nízké intenzity jsou sice pravděpodobnější, ale neúspěch v nich nepřinese katastrofické následky, u konfliktů střední intenzity je vztah inverzní.
Ono je sice pěkné, že bychom postavili brigádu polního četnictva jenž bychom nasazovali do každého konfliktu který by vyvstal, ale to ještě neznamená, že až by došlo na lámání chleba, tak by se nám pak recipročně v případě našeho ohrožení někdo revanšoval nasazením mechanizované divize.
Princip jakékoliv spojenecké aliance stojí na tom, že nikdo nemá problém podpořit svého spojence proti jeho nepříteli ve chvíli kdy existuje stav blízký rovnováze sil. Potom i relativně malý příspěvek spojenců stačí na to, aby se rovnováha vychýlila ve prospěch spojence (a ke konfliktu tak vůbec nemusí dojít). Pokud je situace od počátku prakticky beznadějná a jen masivní a dlouhodobé nasazení spojeneckých sil dává alespoň nějakou šanci na úspěch, spojenci budou pochopitelně znatelně váhavější. Stačí si to v malém představit na situaci hospodské rvačky…
Proto AČR musí i nadále být stavěna na principu prioritního nasazování v konfliktech střední intenzity, přestože je to ta méně pravděpodobnější varianta, ale za to ta s většími možnými následky. Jak prohlásil můj kamarád Andy Knight z US Army (10th Mountain), „Když jsme přijeli poprvé do Logaru, o COINu jsme nevěděli prakticky nic, ale za 15 měsíců nasazení jsme se o dost zlepšili. A druhé nasazení už bylo výrazně lepší. Kdyby to byl konflikt střední intenzity, tak bychom takový čas nikdy nedostali..“.
Má tedy možná smysl v AČR prioritně, nikoliv však exkluzivně, rozvíjet ty jednotky jež mají větší přidanou hodnotu v konfliktech nízké intenzity, ale vždy to musí být jako „přidaná výroba“ vytváření schopnosti vést konflikt střední intenzity.
Jinak naprostý souhlas v užší spolupráci v rámci V4, to je skutečně budoucnost.
REPLYBohuslav Pernica
18. 7. 2013, 11:03Nemyslím, že úzká spolupráce v rámci V4 něco řeší. Zatím se mi to zdá, že to funguje podobně jako moje zkušenost s akademiky: Budeme spolupracovat, ty to uděláš a my budeme společně sdílet. Spolupráce nemůže fungovat na principu vykořisťování, ale vzájemné prospěšnosti a spolehlivosti. Proč by mělo fungovat něco, co nefunguje ve velkém měřítku kolektivní obrany, v úzkém kruhu 4+1 země, když podmínky jednotlivých zemí (s vyjímkou Poláků) se spíše nezměnily?
REPLYDavid Khol
18. 7. 2013, 13:42Podobných úvah se objevilo v minulosti již celá řada. A příznačné je, že nikdy se to nerealizovalo. jak by to ostatně v praxi mělo vypadat? Měli by jsme např. zrušit tankové vojsko (dnes de facto jen třicet T-72) – o čemž se již několikrát hovořilo – a v případě konfliktu se spoléhat na to, že nám tanky poskytne třeba Maďarsko? Je přece zřejmé, že některé druhy vojsk jsou méně finančně náročné a jiné zase extrémně náročné (stíhací letectvo). Kdo by měl rozhodovat , jaká země bude mít svou specializaci?
REPLYJako chybu vidím i to, že autor vnímá armádu jen jako jakousi jednotku rychlého nasazení pro zahraniční mise. Ale armáda, resp. NATO plní i výraznou odstrašující roli – a bylo by chybou ji podceňovat! Vždyť relativně blízko Evropy zuří celá řada konfliktů (Libye, Sýrie, zatím skrytý konflikt mezi Marokem a Alžírskem) – a je patrné, že jich bude spíše přibývat. Proto současný přístup – tj. redukce na minimalizované stavy – mi připadá jako docela dobré řešení. Samozřejmě, tímto přístupem se Evropa nebude moci se vyrovnat USA či Rusku – ty ale vydávají na obranu výrazně vyšší procento HDP
meldik
18. 7. 2013, 17:41jakkoliv by napriklad uzsi spoluprace v ramci V4 byla krasna vec, nemuzu se zbavit dojmu, ze tento spolek je stejne funkcni jako politicko-vojenske smlouvy v ramci Male dohody v obdobi prvni republiky. zrovna tento odstavec toho je dukazem:
Orientace na konflikty nižší intenzity nepochybně povede k větší závislosti ČR na společné obraně, což je vždy politicky nepopulární, v dlouhodobém horizontu ale zvýší postavení a prestiž ČR pro její kontinuální a kvalitní příspěvek ke společné obraně, což v důsledku bezpečnost ČR nepochybně posílí.
Tato argumentace je samozřejmě založena na premise, že tíhu případných konvenčních bojů budou muset zákonitě nést ostatní spojenci, jejichž souhlas s takovouto dělbou práce bude imperativem.
nezbyva nez souhlasit s Ivem, ze posilani rotnich ci jeste mensich odradu do ruznych koutu sveta, nevypovida nic o to, ze nam naoplatku nekdo pomuze az napriklad v Polsku vznikne armadni puc a budou chtit zabrat CR. Ze by napriklad temer nefunkcni Slovenske Mig-29 vzletly na podporu nasich Gripenu je usmevna predstava. Nejak se mi vkrada predstava, ze by si Polaci rozpomneli na spolecny stat Cechu a Slovaku a zabrali radeji oba staty jednim vrzem, aby nastolili poradek.To jsem samozrejme rozjel sci-fi nejvetsiho kalibru, ale verim, ze i takto by to mohlo dopadnout.
Umet vse je urcite o dost nakladnejsi, ale je otazka, kolik by stalo zapomenute opet oprasit az bychom to potrebovali. viz napr tankove vojsko. 30 tanku je ve vsi ucte k tankovemu vojsku smesny pocet stroju, ale ziskane navyky a zkusenosti posadek a obsluh stroju jsou nezanedbatelne. Kdo by v pripade konfliktu vyssi intenzity ucil nove tankisty? Nebo bychom zadne nemeli a koukali na ne pomalu jak Habessti vojaci na Italy za par let? Trochu se mi nelibi, ze si spousta lidi na ministerstvu stezuje na nedostatek financi, ale je otazkou jestli mocipani, kteri o nich rozhoduji maji zajem je vynakladat efektivne a ucelne. Pote by mozna o poznani vice penez zbylo na vybaveni a vycvik jednotlivcu i ruznych ÚU a nemuseli bychom brecet, ze uz ani to BÚU nemuzeme postavit.
Na zaver bych tedy pronesl spise, ze umet vse neni mozna dobrou cestou pro budoucnost, ale ovladat jen male spektrum cinnosti je nejlepsi cesta jak si privodit v budoucnu velke problemy.
REPLYBohuslav Pernica
19. 7. 2013, 6:42K úvaze o redukci tankového vojska na nulu: Málokdo si uvědomuje, že v případě kolektivní obrany hovoříme o systému, nejen o ozbrojených silách. Takže kdyby třeba jeden stat měl jen tanky, tak je potřeba vyřešit jejich přesun na bojiště, tedy přepravní kapacity. Tady se obávám, že je ještě větší deficit kapacit, než je tomu v případě ryzích vojenských schopností.
REPLYNedokážu si představit výcvik. Jestliže je obranná operace NATO vysoké intenzity definována jako vševojskový boj, pak by onen „tankový stat“ musel mít neustále svoje tankové útvary někde na cvičení v zahraničí, aby jeho tankysté byli schopni poskytovat v případě nutnosti součinnost.