Největší současná bezpečnostní hrozba pro střední i západní Evropu a pro transatlantický prostor jako celek, nemá externí charakter, nýbrž přichází zevnitř. Rozsáhlé škrty ve výdajích na obranu a armádu podkopávají schopnost států individuálně i kolektivně čelit asymetrickým hrozbám a zároveň utvářet vnější bezpečnostní prostředí. Obnovení schopnosti efektivně reagovat na výzvy a zároveň proaktivně formovat mezinárodní dění je, zejména pro evropské politiky, zásadním úkolem následujících let.

Političtí lídři na obou stranách Atlantiku v klíčových strategických dokumentech prokázali schopnost porozumět proměnám v bezpečnostním prostředí, kdy riziko dobyvačné války a mezistátního konfliktu kleslo (zejména v rozvinutém světě) na minimum. Evropská bezpečnostní strategie (2003), americká Národní bezpečnostní strategie (2010) i Strategický koncept NATO (2010) již operují s širokým pojetím bezpečnostních hrozeb, které rozvinul na počátku 90. let Barry Buzan, profesor na London School of Economics.

Tradiční vojenská ohrožení ustupují hrozbám sociálním a environmentálním, jejímiž původci jsou zpravidla nestátní entity. Terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, extremistické skupiny bez trvalého sídla v určitém státě, kybernetické hrozby, zranitelnost dopravní a energetické infrastruktury, nebo vysoká imigrace, patří mezi hrozby, na které musí současná bezpečnostní politika nalézt odpověď. Správný popis aktuálního a nadcházejícího bezpečnostního prostředí ovšem dosud nepřinesl adekvátní politickou reakci.

Hluboké škrty ve výdajích na obranu znemožňují většině států transatlantického společenství reagovat na výše zmíněné bezpečnostní výzvy. Relativně nové demokracie střední a východní Evropy se postupně rozhodly do značné míry svěřit svou bezpečnost do rukou mezinárodních organizací NATO a EU (s významnou výjimkou Polska). Pilíře těchto mezivládních struktur, země bývalého západního bloku, se ale potýkají s hlubokými ekonomickými a sociálními problémy a nejsou ochotny ani schopny významněji investovat do obrany a být dominantními bezpečnostními aktéry. Akceschopnost NATO a EU (v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky) je tak citelně omezena.

V roce 2011 překročily pouze čtyři státy NATO – USA, Velká Británie, Turecko, Ř             ecko – požadovanou minimální hranici výdajů na obranu ve výši 2 % HDP. V letošním roce například Česká republika vydá na obranu jen málo přes 1 % HDP a Slovensko ještě méně. Spojené státy, kterým se stále daří tyto výdaje udržovat kolem 4,5 % HDP, čelí hrozbě bezprecedentních škrtů v důsledku automatických úsporných opatření. Právě armáda má být prostřednictvím omezování tréninku, šetření na zahraničních misích, propouštění a omezení výhod vysloužilým vojákům, největší obětí tzv. sekvestrace. Podobné trendy můžeme pozorovat i v ozbrojených složkách většině členských států NATO.

Vzhledem k pospané povaze hrozeb by samotné kvantitativní snižování vojenských kapacit nepředstavovalo problém. Terorismus, ochrana infrastruktury, ani boj s extremistickými skupinami nevyžadují ohromné armády.

Kvalitativní transformace
Finanční prostředky ušetřené zeštíhlováním armády je třeba vynakládat na kvalitativní proměnu celého bezpečnostního aparátu. Asymetrické ozbrojené konflikty (například Libye nebo Mali) vyžadují letadla a plavidla schopná rychlého transportu lidské síly, vojenské techniky i zásobování, flexibilní obrněná vozidla a moderní zpravodajské technologie. Všechny složky musejí být vysoce interoperabilní (schopné vzájemné spolupráce a koordinace) aby efektivně reagovaly na požadavky moderních konfliktů. Stále větší význam při boji v nepřehledném prostředí hrají na dálku řízené stroje, tzv. UAVs (unmanned area vehicles), jako jsou americké nepilotované letouny (tzv. drone). Právě poptávka po minimálním riziku pro lidský faktor je charakteristická pro zmíněnou kvalitativní transformaci.

Vojáci by navíc měli být nejen schopni porazit protivníkovu armádu, ale je zapotřebí, aby byli rovněž „diplomaté“, schopní pohybovat se a operovat v kulturně odlišném prostředí, často plném civilistů. Velké armády je často třeba nahradit menšími, komplexně vycvičenými jednotkami. Tato modernizace – nebo spíše transformace – je samozřejmě finančně nákladná. Bez ní se ovšem bezpečnost transatlantického prostoru bude postupně snižovat. Laxní přístup k investicím do obrany tak představuje největší strukturální bezpečnostní výzvu, které dnes Západ čelí.

Budoucí úkoly
Kroky, které musí vrcholní političtí představitelé učinit ke zvrácení trendu, mají dva aspekty:

1. politické kroky a rozhodnutí v otázkách bezpečnosti musí reflektovat globální bezpečnostní prostředí a trendy. Globalizace, spojená s novými ekonomickými a technologickými možnostmi, přispěla k vzestupu dříve nevídaného množství relevantních zahraničněpolitických aktérů, schopných významně ovlivňovat regionální a někdy globální dění. Každá mocnost – USA, Rusko, Británie i Čína, je nucena při řešení mezinárodní krize (viz Sýrie, Somálsko aj.) a při dosahování vlastních (nejen) bezpečnostních cílů, hledat partnery a spolupracovat. Redistribuce globální distribuce síly a posilování multipolarity, podle některých odborníků dokonce nepolarity (neexistence žádného zásadního mocenského pólu), je spojena s posílením vzájemné závislosti a má citelné dopady na praktické vykonávání bezpečnostní a obranné politiky;
2. je třeba si uvědomit, že vojenská kapacita, ačkoliv ve změněné podobě, zůstává primárním garantem národní bezpečnosti. Zmíněná multipolarita vyžaduje jistou míru mocenského vyvažování k udržování vlivu a bezpečnosti. Ačkoliv nové závody ve zbrojení nejsou žádoucí ani pravděpodobné, existence armády schopné omezeného individuálního, a efektivního kolektivního, nasazení, je nezbytné. Transformace bezpečnostního aparátu musí přesahovat ozbrojené síly a jít napříč bezpečnostním systémem a složkami směrem k posílení flexibility a akceschopnosti. Jedině tak si může transatlantické společenství zajistit bezpečnost a zároveň spoluutvářet vnější prostředí, v němž hrozby vznikají.

Minulé generace byly často nuceny za bezpečnost platit mnohem více, než jen peníze. Západní lídři musí přesvědčit voliče, že bezpečnost není zadarmo a je třeba do ní investovat. Konec historie nenastal a transatlantické společenství musí reagovat na mnoho hrozeb, i když v jiné podobě. Rozvážné, cílené a dostatečné výdaje na obranu jsou začátkem.