Každé zpravodajské službě stále chybí pět let k tomu, aby byla dokonalá.

Žurnalista Tim Weiner se dlouhodobě zabývá armádou, bezpečností a zpravodajskými službami. Šedesátileté dějiny CIA zpracoval z primárních pramenů. Padesát tisíc dokumentů CIA, Bílého domu a ministerstva zahraničí doplnil dvěma tisíci rozhovorů s americkými zpravodajci, diplomaty a vojáky. Není v branži nováčkem, a tak to, co napsal, přes veškerou snahu výslovně nepokládá za celou pravdu.

Je neobvyklé číst knihu o CIA (familiárně nazývanou „agentura“), která je psána s nadhledem a vtipem, současně však i s vhledem a porozuměním. Škála nastíněných problémů bude až nepříjemně povědomá mnohým těm, kteří budou knihu číst v češtině. Protekční a zbyrokratizovaná personalistika. Zanedbávaná analytika. Líté boje mezi zpravodajskými službami téže země, zejména o rozpočet. Bezzubá kontrola služby zákonodárci. Politici požadující pouze dobré zprávy, podporující jejich politiku. Neznalost cizích řečí, o porozumění cizím kulturám nemluvě.

Weiner vyslovuje přání, aby jeho kniha působila jako varování. „Žádná republika v dějinách neexistovala déle než tři staletí a možná, že ani Spojené státy nedožijí jako supervelmoc delšího trvání, pokud si nezajistí nástroj, který jim poskytne nezkreslený pohled na svět. Právě to kdysi mělo být posláním Ústřední zpravodajské služby.“

Smrtelným hříchem agentury je podle Weinera po celou dobu její existence převažující odklon od poslání přinášet prezidentovi informace o tom, co se skutečně děje ve světě. Například po skončení studené války agentura nevěděla, jestli mají Spojené státy nepřítele, a jestli ano, kdo to je. Bílý dům tudíž často nevěděl o nepříteli skoro nic, ale – což je příznačné – nijak zvlášť tím netrpěl. Dával přednost svým představám o světě. A neodpovídá-li svět našim představám, domnívalo se mnoho amerických prezidentů, máme tu tajnou službu, aby svět přetvořila podle nich. Ponecháme na čtenáři, aby si případné asociace pokud možno bez úleku vyhodnotil.

Prezident J.F.Kennedy v roce 1962 meditoval, proč Chruščov nechal rozmístit na Kubě rakety. „Proč to udělal? Jakou si od toho slibuje výhodu? Je to stejné, jako kdybychom my znenadání začali rozmisťovat velké počty raket středního doletu v Turecku. A to by bylo zatraceně nebezpečné, řekl bych.“ Chvíli trapného ticha ukončil prezidentův poradce McGeorge Bundy: „No, pane prezidente, my už jsme to udělali.“

Většina prezidentů přijímala od CIA pouze ty informace, které ladily jejich sluchu. Walt Rostow, poradce prezidenta Lyndona Johnsona, od CIA přímo vyžadoval dobré zprávy. „Na čí straně vlastně jste?“ hřímal přitom.

Kultivovanosti americké zpravodajské komunity jistě neprospělo krédo, explicitně spjaté s prezidenty Nixonem a Reaganem. Ti věřili, že „co je tajné, je také legální“.

Clinton směřoval své úsilí na šíření amerických hodnot pomocí volného trhu (pod heslem „volný trh = svoboda“). Požadoval proto po CIA hospodářské informace, což by samo o sobě nebylo nic špatného, naopak. CIA však na to zjevně nebyla připravena a tak například francouzská stanice CIA pátrala po tom, kolik amerických filmů se bude promítat ve francouzských kinech.

Výrok proliferačního experta CIA Davida Kaye je světlem na konci tohoto dlouhého a velmi temného tunelu: „Skutečným úkolem zpravodajství, pokud dělá svou práci tak, jak má, je pomoci válkám předejít.“ I kdyby jenom toto bylo poučením, vyplývajícím z Weinerových dějin CIA, činilo by to tuto knihu velmi cennou.

Jde o zkrácenou verzi, plnou najdete ZDE