Dvě studie potvrzují to, co čtenáři tohoto blogu již vědí docela dlouho – spirála zbrojení v Asii se točí na plné obrátky. To zvyšuje riziko konfliktů, protože třecích bodů mají jednotlivé země regionu mezi sebou více než dost. A nejde pouze o import zbraní. Například podle zjištění Stockholmského ústavu pro výzkum míru (SIPRI) Čína „vystrnadila“ Británii z klubu největších pěti exportérů zbraní na světě s pětiprocentním podílem na světovém trhu. Je to poprvé od roku 1950, kdy není Británie mezi největší pětkou.

China’s arms exports in 2008-2012 grew by 162 percent compared with the previous five years, with 55 percent going to Pakistan “due to large outstanding and planned orders for combat aircraft, submarines and frigate.”
“China’s rise has been driven primarily by large-scale arms acquisitions by Pakistan,” Paul Holtom, a research director at SIPRI, said in a news release. “A number of recent deals indicate that China is establishing itself as a significant arms supplier to a growing number of important recipient states.”
Pakistan has long been China’s key ally in South Asia. The report also named Myanmar, Bangladesh and Venezuela as importers of Chinese arms.

Mezinárodní ústav pro strategická studia (IISS) ve své každoroční zprávě Military Balance konstatuje, že zatímco v Evropě a v Severní Americe dochází k poklesu obranných výdajů, země Středního východu a Severní Afriky, Rusko, Latinská Amerika a Asie utrácejí na zbrojení více a více. Poprvé dokonce výdaje asijských států na obranu překonaly výdaje evropských členů Severoatlantické aliance.

This is not simply a result of Asia spending more; it is as much a result of states in Europe spending less.  In 2012, European NATO members’ defence spending was, in real terms, around 11% lower than in 2006. This reduction continues to shape military capabilities, and especially in the United Kingdom, France, Germany, Italy and Spain which account for almost 70% of European spending. According to our data, total military personnel in European NATO states have reduced from 2.51 million in 2000 to 1.86m for the same set of states now, a decline in excess of 25%. The intention was that reduced numbers, when combined with structural reforms, would produce an increase in the usability of armed forces. But in many European countries, this has not happened.

A možná by nikoho nemělo překvapit, že nový čínský prezident Si Ťin-pching vyrazil na první zahraniční návštěvu do Ruska, kde spolu s prezidentem Putinem oznámili uzavření obchodních dohod za dvě miliardy dolarů. Z pohledu Evropanů je jediné možné správné chápání této cesty následující: Rusko je klíčový partner, nejenom ekonomický (jak to dopadne se Sibiří je stále otevřená otázka), ale i v mezinárodní politice. To se projevuje třeba při nepřímé podpoře Číny ve sporu s Japonskem, při odporu jakékoli akci v Sýrii a podobně. Zkrátka rusko-čínský tandem, který sice není monolitem, ale i tak je silný, bude komplikovat evropské sny po „lepším světě“. Američanům zase návštěvou vzkazuje, že proti jejich snaze vytvářet spojenectví s asijskými zeměmi a vyvažovat Čínu bude čelit nasazením těžké váhy – Ruskem (jehož vztahy s USA i Evropou jsou již nějakou chvíli prachbídné).

A asi by mělo být chápáno jako signál i to, že z Ruska se čínský prezident přesouvá rovnou do Afriky. Do 30. března by měl navštívit Tanzanii, Jižní Afriku a Republiku Kongo (Brazzaville).