Státní svátky mnohokrát jinak
Za poslední více než týdenní odmlku publikování na OWOP může má dovolená, kterou jsem trávil v mé oblíbené Francii téměř v době předinternetové. Tímto chci nejenom vysvětlit, proč jsem vás nezásoboval novým čtením a poděkovat vám za trpělivost, ale nabídnout i jeden postřeh k úvaze. Poprvé jsem byl ve Francii 14. července, tedy na La Fête Nationale, neboli lidově na Den Bastily. A to i přesto, že se tento svátek, který se slaví již od roku 1790 – tehdy (příznačně) pod názvem Fête de la Fédération – více váže ke vzniku moderního státu a národnímu usmíření, než k samotnému pádu Bastily.
Jeho součástí je i nejstarší a asi největší evropská vojenská přehlídka, která probíhá vždy 14. července dopoledne na Champs-Élysées. Od rána je veřejný prostor plný reportáží, rozhovorů a živých přenosů z této události a z příprav oslav po celé zemi. Vojenské přehlídky, respektive obecně přehlídky, kterých se účastní i hasiči, policisté a záchranáři probíhají i v dalších městech. Večer je vše zakončeno ohňostrojem a všeobecným veselím.
Přehlídku na Champs-Élysées jsem mohl sledovat jenom v televizi, ale odpoledne jsem se vypravil do Toulonu, vojenského to města. Bohužel jsem nestihl začátek oslav, nicméně i tak vše stálo za to. Defilující vojáci, policisté a hasiči, kterým se dostávalo potlesku od přihlížejících, byl pro mě, pro člověka pocházejícího z „chladnějších“ krajů, silný zážitek, i přesto, že přehlídka byla samozřejmě mnohem skromnější, než ta v Paříži. Od přihlížejících to bylo jasné gesto uznání ozbrojeným a bezpečnostním složkám za to, co dělají pro stát a jeho existenci. Tato gesta nejsou ojedinělá. Mohou připomínat to, s čím se setkávají vojáci ve Spojených státech, kdy jim vyjadřují vděk za službu třeba piloti při cestách civilními letadly a obecně lidé na letištích i v dalších dopravních prostředcích (v USA to ke svému překvapení zažili i čeští vojáci, kteří cestovali v uniformách a byli oceňováni jako spojenci pomáhající se zajištěním bezpečnosti i Spojených států).
Francouzský 14. červenec se dá přirovnat k americkému 4. červenci a řadě dalších oslav vzniků států, schválení ústav, vládnoucích dynastií a podobně. Dá se přirovnat i k českému 28. říjnu. U nás jsem ovšem nikdy takové scény (byť v Toulonu to bylo skutečně komorní) neviděl. Nejde o to, že by měl být 28. říjen vojenským svátkem, byť uznání Československa je hodně spojeno s vystoupením legií a obecně existence státu úzce souvisí s ozbrojenými složkami (mimochodem, před dvěma lety jsem pod dojmem jiného zážitku, taktéž z dovolené na jihu Francie psal o tom, že prezentace ozbrojených sil má smysl i v době napjatých rozpočtů). Jde především o to, jak je vnímán veřejností a s čím je spojován a k čemu slouží.
Mám pocit (subjektivní a tedy možná i mylný, takže budu rád, pokud bude vyvrácen), že 28. říjen je spíše heslem z encyklopedie, kapitolou z dějepisu než živoucí oslavou vzniku moderního českého státu. Nebýt volna, několika článků v novinách, reportáží rozhlase a televizi a přímému přenosu z vyznamenávání na Hradě, člověk by ani nevěděl, že nějaký svátek je. Davy v ulicích, ohňostroje a dokonce i ti podnapilí, unavení celodenním slavením, podle mě k významnému výročí, kterým je bezesporu vznik státu, patří. Pokud si dobře pamatuji minimálně z posledních let, oslavy vzniku republiky jsou i v metropoli komornější, co se účasti týče, než byl 14. červenec v Toulonu.
Jestliže je můj dojem správný, proč tomu tak je? Je na vině několikrát přerušená tradice, nacisty i komunisty překroucená, takže návrat k ní po roce 1989 nenašel odezvu u veřejnosti? Je to kvůli tomu, že jsme si ke státu vypracovali ambivalentní až podezíravý vztah? Že oslavy čehokoli státotvorného jsou vnímány jako krajně podezřelé? Neměl by být národním svátkem jiný den? Ostatně něčeho podobného (v mnohem menším měřítku z hlediska významu) jsem si všiml i u 30. června – kolik vojáků tento den spjatý s legiemi skutečně slaví (podobně třeba jako francouzská cizinecká legie Bitvu u Camerone)?
Oslavy národních svátků mají pro státnost významnou symbolickou hodnotu. Často se říká, že na vině vlažnějšího vztahu Čechů je nedostatečná znalost dějepisu, respektive obvyklé obvinění školství z toho, že jej děti špatně učí. Nejsem přesvědčen, že je české školství perfektní, ale primární mají být informace o hodnotách a symbolech, které si děti odnášejí z rodiny. Kdy jste se naposledy bavili s dětmi o české historii, či vzniku českého státu? Masarykovi, legiích, komunistech, ale třeba i o Havlovi, který se postupně může více a více stávat také kapitolou v učebnici…
Je to zajímavá filozofická úvaha, nad kterou také často přemítám. Nicméně dovolil bych si ji trochu rozšířit. To, jak jsou vychovávány děti ve školství může ovlivnit stát, který přes své min. školství utváří školní osnovy, zaměstnává učitele a vytváří celý výukový plán. To zda to funguje nebo nefunguje jak má, si můžeme každý vyhodnotit sám. V hodinách dějepisu se zcela záměrně končí ve školách většinou před I. sv. válkou nebo se celému tomuto podstatnému období věnuje tak jedna hodina (45 min.) a II. sv. válce zhruba to samé. Zato třeba pravěk je na X hodin. Ano pravěk je důležité také znát, ale z hlediska státotvornosti a tradic si myslím, že není zdaleka tak pro nás podstatný jako následné dějiny od Sáma dále. To zda funguje výchova v často přetažených rodinách; kdy oba rodičové jsou nyní v této době často rádi, že rodinu uživí a mohou si dopřát alespoň průměrný standard, protože ten „hodný“ stát (myšleno státní aparát, nikoliv vlast – většina lidí toto má již delší období velmi striktně odděleno) je odrbe jak může, vytvářejíc pomalu systém skryté otrokářské společnosti (na požádání rád dovysvětlím); si lze také vyhodnotit samostatně.
Na co se chci ale zeptat je to, jak MO přispívá či garantuje „výchovu“ v samotné AČR? Proč třeba ve zmíněné CL ve Francii tak slaví Camerone a když probudíte legionáře o půlnoci, tak Vám dokáže okamžitě převyprávět celý klíčový průběh celé té bitvy? Proč přišly další podobné „Camerone“, kde se legionáři následovali příklad – např.: Phu Tong Hoa, či Dien Bien Phu? To není o nějaké národní mentalitě, např. CL je složena hodně z cizinců – v současné době velkým % ze zemí bývalého Východního bloku. To je o výchově v armádě. Do CL přichází nováček „nepolíben“, často neví co bylo Camerone, proč se nosí dřevěná ruka kapitána Danjoua v čele přehlídek apod. Z tohoto nováčka je po pár měsících legionář, který uctívá tradice své armády. Proč asi?
Co se týká svátků, tak mi u nás právě vadí podivné slavení státního svátku 28. října. Dnes je státní svátek vnímán prakticky výhradně jako pracovní volno s tím, že lidé ten den řeší jen své zájmy. Chápu zhnusení lidí ze státních svátků, kdy se povinně chodilo na 1. máj a na oslavy VŘSR. Jenže nám to přepadlo do druhého extrému – když to není povinné, tak se tím lidé vůbec nezabývají. U nás v Břeclavi nějaká chytrá hlava dokonce vymyslela, že 28. října se slaví již 27. nebo jiný nejbližší pracovní den dopoledne. To se sejde několik městských úředníků, obvykle starší členové ČSOL, ČSBS a Sokola. O návštěvnosti širší veřejností nemůže být ani řeč. Proto jsme se v ČSOL rozhodli zorganizovat letos na 28. října lampionový průvod a vatru republiky se společným zpíváním hymny. Mimochodem si lidé zvykli, že se hymna pustí ze záznamu a společně už ji nezpívají. Jelikož se neslaví společné svátky a hymna se společně nezpívá i to přispívá k tomu, že lidé necítí sounáležitost. Chceme s tím něco dělat. Na oslavách 28. října v Břeclavi za 1. republiky bývaly tisíce lidí – podle četnického památníku. Dnes je to pár desítek.
V mnohém musím bohužel souhlasit, neboť jediné, co se u nás živelně slaví je Silvestr, který nakonec státním svátkem ani není.
Jistě se na tom všem podepisují roky minulé, kdy slavení bylo povinné, takže několik generací teď pro změnu neslaví vůbec a 28. října budou klidně řezat dřevo za domem neb to je jen jeden den volna navíc.
Měli bychom se nad sebou jako společnost zamyslet, prt. věnovat úsilí a prostředky slavení takových blbostí jako je sv. Valentýn nebo Halloween a vlastní svátky skoro nevnímat je určitě špatně a dřív nebo později nás to doběhne.
Přidám k článku informaci ještě o jiné zemi, srovnatelnější s naší: Podobně jako Francie i Belgie slaví svůj národní den s vojenskou přehlídkou v konstituční den (21.7. kdy v r. 1831 první belgický král Léopold složil ústavní přísahu – poznámka: ve stejný den předal letos král žezlo vlády svému synovi).
Přehlídka v Bruselu je na místní poměry a ve srovnání s námi také velkolepá a se spontánními projevy podpory ozbrojeným silám a bezpečnostním složkám ze strany obyvatelstva.
Pro zajímavost ale dodávám, že jsem měl možnost se v davu vyskytovat nedaleko malé, nejvýše desetičlenné, skupinky odpůrců, kteří chtěli slavnostní akt narušit vstupem do prostoru přehlídkové trasy. Policie zakročila okamžitě, velmi nekompromisně a dosti brutálně narušitele odvedla mimo prostor. Z přihlížejících se nad tím nikdo nijak zvlášť nepozastavoval a akci nekomentoval. Mně však nad silou akce proti pacifistům trochu zamrazilo.
Nyní proč je tomu u nás jinak? Já spatřuji velkou část příčin na straně vlády, a to včetně vedení rezortu MO. Proč na rozdíl od Francie, Británie, Německa, Nizozemska, Belgie a dalších nevidíme v televizi (a neslyšíme v rádiu) více pořadů na podporu armády? A to přesto, že např. už paní ministryně V.P. si zlepšení obrazu armády na veřejnosti vytýčila jako jednu z hlavních priorit. Je velmi potěšitelné, že sérii velmi dobrých a osobně zaměřených osudů našich vojáků v Afghánistánu před několika dny odvysílala komerční TV NOVA? Bylo to ale na podnět MO nebo vlastní iniciativa TV NOVA? Proč něco podobného není, a to i častěji ve veřejnoprávních médiích?
Média mají velkou moc a vláda by měla usilovat o to, aby ve státní svátky nevysílala (jen) odlehčené pořady k relaxaci pro den pracovního volna, ale hodnotné dokumenty, diskusní pořady, apod., vztažené k daným událostem. Příkladem může být letošní televizní pořad o Konstantinu a Metodějovi, který přinesl jistě pro řadu diváků velmi zajímavé informace o činnosti věrozvěstů a k poselství daného státního svátku.
Apropos – v té slavné bitvě u Camerone byli v té jednotce kapitána Danjoua údajně zastoupeni i dva Češi :-)
Nebudu se vyjadřovat k 28. říjnu, k tomu nemám co dodat, ale nedá mi se nevyjádřit k ne/vhodnosti zvolení data 30. června jako dnes ozbrojených sil České republiky.
Vzhledem ke svému nedávnému studijnímu pobytu v zahraničí se nevyhnu srovnání jak mají podobný svátek zařízen v jiných armádách. Pochopitelně je to každý pes jiná ves, ale jeden společný jmenovatel tam přeci jen je – je vybrán den, který pro esprit de corps něco znamená a i po těch letech vzbuzuje emoce.
Je sakra dobrý důvod proč si francouzská Cizinecká legie zvolila za svůj svátek bitvu u Camerone (cca 60 vojáků CL se bránilo do posledního dechu proti 3000 vojákům mexické armády a po vystřelení posledního náboje zahájili útok na bodáky; dva legionáři, kteří zázrakem přežili, byli otřeseným mexickým velitelem za svou odvahu ihned propuštěni a tudíž mohli příběh předat dál).
A jaký příběh se pojí s 30. červnem pro Československou armádu? Je to den SLAVNOSTNÍHO NÁSTUPU československých legií v roce 1918 ve Francii (při kterém Francie poprvé potvrdila zájem na vzniku Československa). Je to sice významný den pro československou státnost (ale pro ten již snad máme 28. října), ale NAPROSTO BEZVÝZNAMNÝ z hlediska AČR. Už proto, že nesplňuje onu důležitou podmínku úspěšného svátku – nevzbuzuje žádné emoce.
Přitom se nabízely mnohem lepší volby ať již z legionářského období (bitva u Zborova, 2. července 1917) nebo 2. sv (heroický boj československých parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje po atentátu na Heydricha proti přesile 800 příslušníků Waffen SS, 18. června 1942).
Oba dva termíny by byly nepoměrně lepší. Bitva u Zborova byla nejdůležitějším momentem v historii legií, jelikož fenomenální úspěch legionářů v této bitvě znamenal konec veškerých restrikcí na formování dalších jednotek.
Epická bitva o kostel Cyrila a Metoděje po úspěšné Operaci ANTHROPOID v zase sobě zahrnuje snad veškeré prvky antické tragédie a bude vzbuzovat silné emoce i dávno po nás. V tomto nejvíce připomíná právě bitvu u Camerone…
Krom toho oba dva termíny jsou v létě, což je mimochodem další nezbytná podmínka pro masivně slavený vojenský svátek.
Ivo: Naprostý souhlas. Slyšel jsem, že 30.6. byl vybrán tehdejšími papaláši za armádní svátek proto, že to znamenalo létat do Francie, která se jevila/jeví přeci jen z hlediska rautů a toho „něco dostat“ pro některé papaláše výhodněji, než opačná světová strana… Přitom, když už zadání znělo „vyberte nějakou událost, co se stala ve Francii“, tak mohli vybrat 9.5.1915, kdy proběhl statečný boj české Roty Nazdar (v rámci CL) u Arrasu, v němž Rota Nazdar útočila na samém hrotu útoku a prakticky v něm zanikla. Bylo by to logičtější a asi i více vojenské.
Vybrat za hlavní armádní sváteční den událost, kdy dva čs. pluky nastoupily u Darney a přísahaly, v době, kdy už takřka 4 roky bojovaly čs. jednotky v řadách spojeneckých armád (kde dosáhly řady významných úspěchů), je podle mne skutečně padlé na hlavu… Jinak první čs. vojenská jednotka, Česká družina, přísahala v Kyjevě 11.10.1914, na svůj český prapor se symboly svatováclavské koruny a lipových ratolestí.
Jak můžete chtít ctít nějaké tradice, když jsou opakovaně uměle povyšovány události které se hodí jen aktualní politické korektnosti?
Kdo dneska zná Radeckého? Kdo ví o boji českých R-H pluků na Soči a Piavě 1915-18? Kam se ztratil odkaz bitev na Sibiřské magistrále? Kdo dneska ocení Šnejdárkovo vojenské umění v 7 denní válce s polskem a následně na slovensku proti maďarum? Kde jsou nějaké připomínky statečnosti SOS jednotek v záři 1938 a heroický boj 12.divize v březnu 1939? Kdo si uvědomí statečnost a organizační schopnosti odboje v květnu 1945? Nedej bože se snad bavit o výkonu česke polní nemocnice v Koreii.
Tradice už jsou ve společnosti násilně přetrhány a nové udělá až další válka.
Toledo – OK, ale nevím jak boje „českých“ R-U pluků (např. včetně IR28) na italské frontě souvisí s československou (českou) státností? Ať již dobrovolně či nedobrovolně tito vojáci svým zapojením v rámci R-U armády, kdy sice prokázaly mnohdy velkou statečnost, odhodlanost a vojenskou odbornost, přispívali ke splnění cílů R-U a mezi tyto cíle R-U určitě nepatřilo samostatné Československo. My se zde však bavíme o vojenských tradicích, které by měly mít zároveň provazbu na státotvornost, tradice a historii našeho současného státu (ČR), který vznikl z ČSR. Proto chápu, proč svátkem AČR není třeba odkaz na působení českých vojáků v R-U armádě na Soči apod., stejně jako chápu proč tam není provazba na Radeckého, Valdštejna atd.
To jsem chtěl jen doplnit. ale jinak souhlas.
Češi se „svým“ státem příliš neidentifikují, jelikož s jeho „vnitřní“ i „vnější“ politikou zpravidla nesouhlasí. Po negativních zkušenostech několika generací rovněž ztratili víru ve schopnosti českého státu, resp. tuzemských politických elit na daném teritoriu efektivně a spravedlivě vládnout.
Dnes často nekriticky vychvalovaná prvorepubliková ČSR by se především díky arogantní a velmi neprozíravé politice tehdejších českých elit vůči zde žijícím „menšinám“ dříve či později rozpadla, a to i bez ingerence ze strany hitlerovského Německa. Život zde byl, stejně jako dnes, provázen neustálým politikařením, klientelismem a korupcí. Rovněž další postupně vznikající „české“ státní útvary nebyly vůči svým občanům nikterak vstřícné.
Politická vedené státu občany v krizových situacích občas i vyburcovala, pak je však zbaběle opustila, a nezřídka se i z části podílela na následných represivních opatřeních. Poslední šance na identifikaci občanů se svým státem byla po roce 1989, tu však tuzemské politické garnitury díky arogantní, sobecké a neprozíravé správě věcí veřejných opět propásly.
Současný stát není vůči řadovému občanovi nikterak vstřícný, naopak. Nehledě na neustálé deklarace o svobodné společnosti, je to především role všudypřítomného drába a výběrčího daní, na kterou je státní moc plně soustředěna. Ostatní, mj. velmi důležité role státu zůstávají silně upozaděny. Občan to samozřejmě vnímá a podle toho také jedná.
Je velmi smutné, ale i poučné sledovat vývoj mladých lidí, zejména pak původně pro věc zapálených absolventů středních a vysokých škol, jak rychle po nástupu do státní služby ztratí zbytek ideálů. Největší demotivací nejsou finanční podmínky, nýbrž tristní výkony a špatné osobní příklady stávajícího či bývalého managementu. Nelze např. jako aktivní generál kázat před vojskem vodu a v zákulisí či v záloze s lobbisty, kteří evidentně okrádají státní pokladnu, resp. resort MO, pít aktivně víno.
Jelikož je české mentalitě mnohem bližší kritika situace „po hospodách“ a nikoli aktivní snaha o zjednání nápravy, není perspektiva života v ČR a její konkurenceschopnosti v globálním světě příliš růžová. Samozřejmě, jsou na světě státní útvary mnohem problémovější, ale výchozí předpoklady před cca 20 lety nám dávaly reálné šance k nesrovnatelně lepším výsledkům.
Kdo je podrobněji obeznámen s reálným stavem českých ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, kde jsou výdaje v mnoha desítkách miliard z prostředků státu, resp. z daní poplatníků, spotřebovávány naprosto neefektivně, obvykle nikoli v zájmu občanů a samotných resortů, ale především v souladu se zájmy různých politicko-ekonomických lobby, přičemž bojový potenciál armády a akceschopnost policie neustále výrazně klesají, musí si logicky položit otázku: Co by měl občan-daňový poplatník při výročích, které jsou navíc aktivní mocí často zneužívány ve svůj prospěch, vlastně slavit?
Skutečných národních hrdinů si jistě váží drtivá většina z nás, ale dnešní politiky a vysoké státní úředníky či generalitu (záměrně zde nechci jmenovat) k tomu opravdu nepotřebujeme. Já osobně bych to naopak považoval za znesvěcení původního odkazu.
Není to zas tak dávno, co jsem např. osobně viděl, jak po takové oslavě vypadal dřívější disident, nedávný exministr obrany a nynější kandidát na velvyslance…, jako ten polní kurát, a to nebylo zdaleka poprvé…
Mj. souhlasím s mnoha argumenty, které zde předložili diskutující v předešlých komentářích.
To: Ivo
Ivo, díky za vzpomenutí Zborova. Za první republiky byl 2. červenec slaven jako druhý nejvýznamnější svátek Republiky Československé, samosebou po 28. říjnu. VHÚ tehdy velmi vehementně protestoval proti 30. červnu, ale volání Francie bylo pro pány plukovníky mocné… Skutečně je příjemné létat na nákupy na západ, než na nějakou louku na Ukrajině. Pokoušíme se to změnit s každým nástupem nové politické reprezentace, ale lobby na MO je příliš silná.
PJK – Podle mne má sebevědomý národ uctívat sve hrdiny kontinualně. Ať se jedná o muže bojující pod praporem CaK, nebo legionáře válčíci v Indočíně ve jménu Francie. V kontextu k národnímu svátku máte samozřejmě pravdu.
Ale proč tu mávat 100 let starým příběhem. Podivejme se, jak se naše společnost a hlavně armáda postavila k hrdinům od Rahim Kalay.
Toledo – Já nepsal nic o uctívání/neuctívání hrdinů, já psal o oficiálním armádním svátku. Mohu si vážit vojenského výkonu R-U vojáka české národnosti, který projevil odvahu v boji, taktickou úspěšnost, inteligenci atd., ale v provazbě na státnost Československa/Česka byl jeho výkon kontraproduktivní. Proto úspěch „českých“ (většinou se i v českých plucích % Čechů pohybovalo tak kolem 60-70%) pluků R-U armády třeba na italské frontě během I. sv. války nemůže být logicky slaven jako svátek armády, která je armádou svobodné nezávislé demokratické republiky, stojící na tradicích a odkazu čs. legií.
Yusuf – Máte pravdu, přesně takhle jsem to také slyšel, když jsem se dotazoval a pídil se před lety po vysvětlení toho nesmyslu. Jinak probůh ať nikdo neříká těm šílencům, co to vymýšlejí, že Češi bojovali během I. sv. války i v americké armádě na západní frontě a o českých a slovenských dobrovolnících z USA, protože jinak ten svátek změní na nějaké datum, aby mohli lítat do USA… :-)
oslavovat čin Kubiše a Gabčíka jako státní svátek mi přijde jako krajně nevhodné. Čin, který zbytečně stál životy tisíců nevinných civilistů, od batolat po starce, dodnes vzbuzuje silné emoce, ovšem spíš ty negativní…
Nechci spekulovat jaký byl v mysli prezidenta Beneše plánovaný význam této akce , pro lidi, kteří nemohli utéct a zůstali to mělo fatální následky- masová zatýkání a vyvražďování celých rodin. Co tu chcete tedy v kauze Gabčík-Kubiš oslavovat?
Možná by chtělo trochu „zabádat“ v historii Českého království, kdy poslední slovanská král byl Jiří z Poděbrad a po něm cca 400 let už jen cizinci, kteří rozsáhle formovali tuto zem a bez věrných služeb české a moravské šlechty by to stěží zvládali. No a z této šlechty vzešlo nemálo výborných politiků, duchovních a především vojáků. Např. jeden z předků knížete Schwarzenberka byl význačný vojevůdce, který bojoval s Osmany, také v zmiňované C. a K. armádě patřili ponorkoví velitelé české národnosti k těm nejlepším – všichni přitom věrně a dobře sloužili svému panovníkovi. My si totiž bereme jen to co je spojeno s TGM, přitom příkladů z minulosti, které by bylo zajímavé připomenout je mnohem víc, bohužel se jaksi nehodí “ do krámu“ pro jejich propojení s tak ostrakizovanou C. a K. monarchií.
to ptaksedivak: ti lidé co pomáhali G a K, nejsa sami vojáci a přitom s rodinami s dětmi jsou minimálně stejní hrdinové jako ti parašutisté. To je pravda, ale pravdou také je, že po tom činu VB a Francie odvolali podpis pod Mnichovem. Bez toho jsme se po válce taky mohli vrátit do pomnichovských hranic. Nemluvě o pověsti klidného Protektorátu pracujícího pro Říši. A hlavně, G a K a další jsou HRDINOVÉ, ti civilisté byli zabiti Němci a ne G, K či Benešem.
O zdejší situaci si vskutku nedělám iluze. Problematice svátků a významných dnů se nikterak nevěnuji, občas zde komentuji přezbrojování ozbrojených sil, kde je mnohé rovněž ve velkém nepořádku.
Ideologický úhel pohledu jsem v této oblasti očekával. Že jsou však data stanovována dle takto nízkých partikulárních zájmů, tak to mě opravdu překvapilo.
aha a k tomu aby odvolali Britové a Francouzi svou zradu musela téct krev dětí? Prodali nás v roce 1938 ( Hitlerovi ), prodali nás v roce 1945 ( Stalinovi ) a nehli pritom ani brvou. Pro mne nejsou Gabčík s Kubišem hrdinové, je mi jich líto, byli zneužití a jejich čin rozpoutal jen a jen teror. Ono se to v UK jistě dobře plánovalo, bohužel nikdo, ani Beneš, ani Moravec si v klidu exilu u šálku pravé braziské kávy neuvědomili, že jejich mocensko-politické hrátky či snaha o zalíbení se Churchillovi bude tragicky a velmi tvrdě zaplacena krví nevinných lidí, kteří měli tu smůlu, že chtěli prostě jen žít…
Pokud je někdo skálopevně přesvědčen, že je vhodné či snad rozumné ustanovit 27.5. jako státní svátek, tak ať si zajede do Lidic nebo Ležáků a uvědomí si, kdo zaplatil účet za „odvolání podpisů“ pod zradou z Mnichova.
Jinak s tím, že jsou státní svátky v ČR spíš zneužívány k bloudění v obchodních centrech naprosto souhlasím, ale snad tu nechceme akce typu oslavy 1. máje nebo VŘSR…
Ptaksedivak – Myslím, že zcela zbytečně opakujete znovu to, co již psal v podstatě Toledo a já bych se opět jen opakoval. Proto ve zkratce – žijete v České republice. To je nástupnický stát po rozděleném Československu. To vzniklo 28. 10. 1918, vyhlášením samostatnosti (viz Muži 28. října atd.) Tento stát, který mimochodem se díky čs. legiím zařadil mezi vítězné státy I. sv. války (jako součást Dohody), vznikl z ocele a krve čs. legií, dovedně diplomaticky zúročené TGM a MRŠ (EB jen tak víceméně přicmrndával a politikařil). Tento stát má armádu. Ta by měla bránit hodnoty, na kterých tento stát vznikl a stojí. OK? Nikdo nikoho neostrakizuje, nikdo nikoho nezapomíná, nikdo nikoho neupozaďuje. Kdybychom byli dále R-U nebo nějaký stát, vycházející z tradic státnost bývalého R-U, pravděpodobně bychom oslavovali armádní (bavíme se o ARMÁDNÍM svátku) svátek třeba nějakou bitvou na Soči, kde se české pluky zrovna vyznamenaly. Ale protože jsme jako Československo vznikli na základ snah cca 100.000 legionářů, je logické, že těmto, kteří tu nezávislost vybojovali, náleží hlavní role v armádních tradicích daného státu. Samozřejmě spolu s dalšími po nich – II. odboj atd. Proč nemá americká armáda jako armádní svátek třeba Little Big Horn? Nebo nějakou drtivou porážku od Anglánů v boji za nezávislost? Proč třeba Amíci neoslavují v bitvě u Alama mexického generála Satna Annu? Proč třeba dříve zmíněná Cizinecká legie v bitvě u Camerone nevyzdvihuje úspěšnou vytrvalost mexické armády a mexického plk. Milana?
Připadá Vám nevhodné k oslavě, že se dvěma čs. vojákům (rtm. Kubišovi a Gabčíkovi) podařilo v krajně obtížných podmínkách zlikvidovat druhého nejdůležitějšího může III. říše a následně ještě obrovské přesile nacistického aparátu, co po nich šel, unikat takovou dobu a nakonec po statečném boji (ala ono Camerone) v boji s tolikanásobnou přesilou v boji zemřít a to navíc ještě vlastní rukou? To byl čin, nad kterým užasl svět, a teprve potom Spojenci začali jít EB velmi „na ruku“. Překonat tento čin by znamenalo již jen likvidaci přímo Hitlera. V době války přece jako voják, bojující proti nepříteli se zbraní v ruce, nemůžete myslet na to, že následně nepřítel bude tak zhovadilý a začne ze msty zabíjet nevinné civilisty…!!! Můžete mi vysvětlit jak byste potom jakoukoliv válku mohl s někým vést, abyste nemusel mít tyto obavy? Nebo jste snad raději příznivcem onoho „lepšího žití na kolenou“?
to ptaksedivak: nevím jestli si uvědomujete jinou podstatnou věc a to tu, že Heidrich měl být přesunut do Francie aby potlačil odbojová hnutí. Takže ano máte pravdu, Československo zaplatilo za atentát na Heidricha přibližně životy 2 tisíc svých občanů, ale při tom zachránilo několik dalších tisíc či desítek tisíc životů ať už v řadách francouzského odboje a civilistů tak i v řadách vojáků vyloďujících se v Normandii kteří spoléhali na informace nebo na přímou pomoc podzemního hnutí. Sice se to může zdát dosti drsné, ale celá ta operace se vyplatila, stála Československo sice hodně, ale z celkového pohledu pomohla k ukončení války více než cokoliv jiného co se stalo v Protektorátu po celou dobu jeho fungování. Takže ano je zde co oslavovat na atentátu na Heydricha.
Ad #15 Ptákšedivák)
1. K té vámi uváděné „zbytečnosti“ Operace ANTHROPOID:
Při vší úctě ke všem ostatním operacím provedeným operacím Československé armády, Operace ANTHROPOID byla skutečně jedinou operací se strategickým významem. Vedla k oduznání Mnichovské dohody západními mocnostmi, což byla zásadní podmínka fungování Československa po skončení války. Rovněž nás plnohodnotně přivedla do tábora Spojenců na roveň Polsku, do té doby byla exilové vládě především předhazována válečná výroba pro Třetí říši. Taky jsme po válce mohli skončit jako Maďarsko…
2. K těm emocím:
To se výrazně mýlíte, negativní emoce Operace ANTHOPOID vzbuzuje především v lidech odkojených komunistickým dějepisem. V tomto ohledu se jedná o ztracenou generaci, čest vyjímkám. Je to snaha indoktrinovat celý národ Stockholmským syndromem, která byla u zmíněné generace z větší části korunována úspěchem. Je to samozřejmě podmíněno selektivním překrucováním historie. Zatímco úspěchy a hrdinství západních výsadků měly být vymazány u kolektivní paměti, východní desanty, prováděné především na Slovensko a korunovány SNP byly nekriticky oslavovány. Přičemž na obě dvě aktivity odpovídali nacisti stejně, měli k tomu dokonce vyčleněné speciální jednotky, které nic jiného nedělaly (se znakem hada ve znaku).
Pokud mohu soudit podle svých účastí na pietní akci Ležáky (v Lidicích jsem nikdy nebyl), tak tímto kolektivním Stockholmským syndromem paradoxně zásadně nejsou zasaženi ti, kterých se to přímo dotklo a nacistickými represáliemi byly jejich rodiny přímo zasaženi. Světe div se, nesdílí názor, že za okupace je třeba hlavně sedět na prdeli až se to přežene, však on nás snad někdo osvobodí…
3. Co bych na té akci chtěl oslavovat?
Asi to, co se na ní každý rok oslavuje již dnes. Hrdinství těch statečných mladých kluků, kteří nechali doma všechno co jim bylo drahé a přes několik zemí se probojovali až do Anglie. Tam se přihlásili do toho nejnáročnějšího výcviku, který připadal v úvahu s vědomím, že jejich šance na to, že se dožijí konce války, jsou mizivé. Když pak byli skutečně nasazeni, tak beze zbytku splnili svůj úkol a nakonec bojovali až do posledního dechu, nevzdali se ani v naprosto bezvýchodné situaci.
Právě proto onen příběh vzbuzuje (pozitivní) emoce. Každý si totiž může sáhnout do svědomí a sám sobě si přiznat jestli by našel v sobě odvahu se na podobnou cestu vydat…
Reinhard Heydrich byl až 3. mužem Třetí říše. Kladu si tedy otázku, jaké akce byly západními Spojenci podniknuty aby byli zlikvidováni ti před Heydrichem – nebyly podniknuty žádné. Jak je to možné? Kde byla SOE a OSS?
Mimochodem, k atentátu doško 27.5., k vypálení a vyvraždění Lidic 10.6., Ležák 24.6., ovšem Britové a Francouzi odvolali svou zradu na našich lidech až 5.8.1942.
Můj osobní názor je, že oslavovat atentát, vítězství, které bylo velmi draze vykoupeno krví obyčejných nevinných lidí, je slušně řečeno nevhodné…
To, jaká bude reakce, měl tak zkušený zpravodajec jako byl Moravec, předpovídat.
Víte, každý kdo má děti se je snaží za každou cenu chránit a to jakýmkoliv způsobem, pokud bych se dostal do situace, kdy by šlo o jejich život, přijal bych jakoukoliv nabídku, jakoukoliv, protože hrdinů jsou plné hřbitovy…
Mimochodem, víte, kde jsou uloženy ostatky Kubiše a Gabčíka? Odpověď najdete zde:
http://zpravy.idnes.cz/kubise-s-gabcikem-pohrbili-vedle-nacisty-franka-frt-/domaci.aspx?c=A060323_075359_domaci_mia
Ivo – naprostý souhlas :-)
takže jsme vlastě za Francouze udělali špinavou práci a oni si přitom nedokázali poradit s Pétainem a Lavalem…
Rozkaz MO č. 26 ze dne 24.5.2012 stanovuje hned několik významných – památných dnů:
a) 8. brezen – první vystoupení ceskoslovenských vojáku na východní fronte v boji proti
nacistickému Nemecku a jeho spojencum v roce 1943;
b) 9. kveten – první významné vystoupení „Roty Nazdar“, jednotky ceských dobrovolníku
v rámci francouzské Cizinecké legie, behem ofenzivních boju v kraji Artois v roce 1915;
c) 27. kveten – atentát na zastupujícího ríšského protektora Reinharda Heydricha,
provedený v roce 1942 príslušníky ceskoslovenských výsadkových skupin vyslaných z Velké
Británie;
d) 2. cervenec – vítezství ceskoslovenských legií v bitve u Zborova v roce 1917;
e) 14. cervenec – první stretnutí mezi husitskými vojsky a bojovníky krížových výprav v
bitve na Vítkove v roce 1420;
f) 15. zárí – úspešná úcast ceskoslovenských letcu v kulminacním dni bitvy o Británii roku
1940;
g) 21. zárí – vítezná bitva ceskoslovenské divize na kóte Doss Alto v severní Itálii v roce
1918;
h) 23. zárí – vyhlášení všeobecné mobilizace ceskoslovenské branné moci v roce 1938;
i) 6. ríjen – jednotky 1. ceskoslovenského armádního sboru v SSSR v roce 1944 vstoupily
v prostoru Dukelského prusmyku na území republiky;
j) 24. ríjen – vojáci Ceskoslovenského pešího praporu 11 se v roce 1941 pripojili
k obráncum severoafrického prístavu Tobruk;
k) 28. ríjen – úspešný útok ceskoslovenské samostatné obrnené brigády na nemeckou
posádku severofrancouzského prístavu Dunkerque v roce 1944
takže je jistě z čeho vybírat.
Docela by mne zajímalo, proč se tak tvrdě utnula tradice 6.10. jako dne ČSLA? Když si odmyslíme komunistické přebarvení některých věcí na rudo, jednalo se bez pochyby o bitvu, ve které položilo za naší zem životy mnoho mnoho hrdinů.
pravda je, že já bych to, co podstoupili Kubiš a Gabčíkem podstoupit nemohl…
Váš pohled na výsledek akce je poplatný současnosti. Bohužel dnes se už nikdo od aktérů nebo zadavatelů (?) nedozví co bylo příčinou a jak byly zváženy rizika atentátu. Každopádně, jak jsem už uvedl a uvedu naposledy, akce stála mnoho životů nevinných lidí všech věkových skupin. Teror, který nastal, museli po tom, co Němci předvedli v Polsku a na Ukrajině, Beneš s Moravcem předpokládat, přesto de facto poslali tisíce svých spoluobčanů na smrt! A za jakým účelem? Aby získali přízeň UK a F? A k čemu? Aby po válce znovupovstala ČSR? To ano, ta povstala, ale jako satelit SSSR, o čemž se rozhodlo v roce 1943 v Moskvě a později v roce 1944 v Jaltě. Takže jedna zrůdná totalita byla nahrazena jinou zrůdnou totalitou.
Na závěr svého příspěvku uvádím, že nikomu nevyvracím jeho názor, pouze se snažím argumentovat z civilnějšího úhlu pohledu na uvedenou akci.
Je na vině několikrát přerušená tradice nacisty i komunisty překroucená,takže návrat k ní po roce 1989 nenašel odezvu u veřejnosti?
28.říjen je jen datum z učebnice dějepisu,28.říjen je jen slovo v ústech politika,ale aby datum 28.říjen působilo jako spojovací článek pro celý národ bylo potřeba bojovat v září 1938,v únoru 1948 a v srpnu 1968 potom by datum 28.říjen 1918 něco znamenalo a nebylo by to pouze datum v učebnici.
Ad #26)
1. Proč jsem argumentoval tím Stockholmským syndromem? Kdo byl zodpovědný za vyvraždění Lidic a Ležáků? Beneš nebo nacisti? Pro Brita by bylo nepochopitelné vinit RAF za to, že Luftwaffe vybombarovalo prakticky každé město v jižní Anglii a zemřelo při nich bezpočet britských civilistů. Přestože bombardování průmyslových center nařídil Adolf Hitler až poté, co RAF vybombardovalo jedno z německých měst (navigační chybou). Viní z toho pochopitelně Hitlera, oni totiž (zcela cílevědomě na rozdíl od poválečných Čechoslováků) naočkováni nebyli.
2. Je to sice už mimo téma, ale vaše argumentace, že se o osudu Československa rozhodlo v roce 1943 v Moskvě a 1944 na Jaltě (na Jaltě otázka Československa vůbec nepřišla na pořad dne, to lze vcelku snadno prokázat z dobových pramenů) jen podporuje mou argumetační linii, že pro komunisty byla historie především služka propagandy. O poválečném osudu Československa si totiž, ač je to k nevíře, rozhodli především samotní Češi (v tomto případě bohužel v čele s prezidentem Benešem), to co ze zpětného pohledu vypadá jako mistrovská strategie Stalina byla ve skutečnosti jen velmi volná taktika průzkumu bojem. Ve srovnatelné situaci po válce byly i Finové a Rakušané, ale ani jeden z těchto států ve Východním bloku neskončil. Ale ne proto, že by byly na té správné čáře jež se nakreslila na Jaltě (což je mýtus par excelance). Důvody proč tomu tak nebyl jsou už nad rámec této diskuse, ale byly převážně vnitřní.
Jenže to se komunistům hrozně hodilo, „my nicotní Češi jsme jen malým kolečkem v soukolí dějin, o všem se rozhoduje v Moskvě“, přičemž v tomto platí „perception is reality“. Takto nabulíkovaný národ pak jen čučí jak si s ním ostatní dělají co chtějí, prostě pohádka…
Ptaksedivak – Prosím přečtěte si k tématu i nějaké prameny, publikované po r. 1989, cítím z Vás nějak to, že jste podlehl jednostranné režimní demagogii pumpované zde do společnosti předtím 40 let.
1) Jak byste tedy bojoval za svoboud své země, když byste se musel u každého taktického či strategického kroku bát, že nepřítel při vašem úspěchu začně vyvražďovat vaše civilní obyvaltestvo? Pochopte, co byl nacistický aparát III. říše. V dějinách vždy patřilo k vojenské cti respektovat civilnost civilů (ideálně propagováno bylo chovat se „rytířsky“ a shovívavě v rámci možností) a bojovat se zbraněmi jen s bojujícím ozbrojeným nepřítelem. Pokud se někdo začne chovat zhovadile a začne vyvražďovat civilní obyvatelstvo, když se mu nedaří bojovat s vojskem protivníka, tak by to mělo znamenat, že ho raději všichni nechají na pokoji? Měly se exilové armády všech evropských zemí, které se dostaly pod okupaci Německa vzdát boje, aby nedejbože náckové se nemstili na jejich obyvatelstvu??? A co R. Heydrich? Príma kluk? Hned s nástupem do funkce v Protektorátu pozatýkal záhy všechny podezřelé z odboje. Připravoval přesídlení českého národa někam dále na východ s germanizací těch „přizpůsobivých“ a „vhodných“. Ve Wahnsee také domluvil tehdy dost „príma věci“… Bylo fajn nechat ho žít? Aby se náhodou něco nestalo? Mílokdo asi čekal, že se Němci odhodlají k tak zhovadilému činu jako byly Lidice a Ležáky. Do té doby, než se to stalo. Proto to taky šokovalo doslova většinu tehdejšího civilizovaného světa. Tohle nebylo normální „vojenské chování“, to byla genocida, to byl nejbarbarštější barbarský čin. Je s podivem, že německý národ, národ Goetha a dalších velikánů, něco takového mohl vyprodukovat. Nelikvidace Heydricha by v následném čase znamenala nechat ho naplňovat jeho zhovadilé plány a těmi byla opět likvidace českého obyvatelstva, jen v masovějším měřítku, avšak poté co bylo průmyslově využito, připadně jej likvidovat průmyslovým využitím.
2) Co si mysleli zadavatelé a jak vyhodnocovali varování od domácího odboje – přečtěte si třeba Benešovy nebo Moravcovy paměti.
3) Cílem akce Anthropoid (zdaleka nebyla jediná „atentátnická“ – např. nepodařený TIN) nebylo jen nějaké pouhé získání pozornosti VB (na F se mohli vykašlat, byla okupovaná a de Gaulle byl v podobné pozici jako EB, jen do odboje za ním v první vlně šlo jen pouhých 1400 Francouzů – srovnejte s % zastoupením Čechoslováků v poměru k počtu obyvatel Československa)., ale prostě vedení válečných operací proti okupantům naší země. Logicky tím likvidace místního nepřátelského „náčelníka“ je.
4) Po válce nebyla ČSR žádným satelitem SSSR. to až po 1948. Nezaměňujte obdiv pomýlenců a přání komunistů za tehdejší skutečnost. O žádném „satelitování“ se v 1943 v Moskvě nerozhodlo. Spojenectví a sféra nějakého vlivu neznamená být satelitem.
#24: Ano vlastně jsme za Francouze a všechny ostatní spojence udělali práci kterou nám, pokud ne několikanásobně tak minimálně stejně oplatili, když nesli tíhu většiny ztrát, nákladů během celé války. A k Petainovi a Lavalovi, tady jaksi nechápu spojitost s Heydrichem, byli to kolaboranti bez jakékoliv větší moci, jejich smrt by způsobila tak možná hromadné zatýkání a popravy, Jelikož ani jeden z nich vlastně nic neřídil a vlastně jen poslouchali příkazy němců, což mohl dělat kdokoliv, tak případná smrt těchto lidí by byla opravdu naprosto zbytečná. Osobně bych něco takového přirovnal k případnému atentátu na Emanuela Moravce, výsledkem takové operace by byli pouze popravy a rychle by našel jiný kolaborant na jeho místo. Pokud se teď ptáte co mají společného Petain, Laval a Moravec tak všichni z nich byli rychle nahraditelné loutky, jejichž smrt by vyvolala pouze, jak jste prohlásil zbytečné zabíjení civilního obyvatelstva. To co nastalo po atentátu na Heydricha se dá, sice je to tvrdé označení, označit jako vedlejší ztráty. Byli sice vysoké ale já si troufnu tvrdit, že byli ospraveditelné vzhledem k počtu obětí, ke kterým by došlo kdyby atentát neproběhl.
Osobně vnímám jak činnost legií, tak také působení našich vojáků v bitvě o Británii, na blízkém východě, operace našich parašutistů vč. operace Anthropoid jako nesmírně důležité pro existenci naší země. Ať chceme nebo ne, tak si musíme uvědomit, že vznik obou světových válek i válka Studená i současný stav jsou hlavně výsledkem dohod a politiky velmocí. ČSR vznikla díky práci amerických tajných služeb, které potřebovaly rozvrátit Rakousko-Uhersko a zrušit jej jako silný stát a koloniální mocnost. Jednoduše jsme se jim hodili. Když viděli vystoupení našich vojáků po jejich boku, tak jim to přišlo vhod. Jak to s naší zemí dopadlo, když se stála spojencům nepodstatná, to víme z roku 1938. V té době stáli spojenci za Německem a podle toho to dopadlo. Proč spojenci/velmoci podporovali opětovný vznik ČSR? Protože pochopili, že potřebují menší Německo a nějakou sílu, která bude se spojenci proti Německu. Pro SSSR jsme byli jen nárazník a nástupní prostor vojsk proti západu. Rok 1968 byla jen perfektně provedená akce na posílení vojsk v nástupním prostoru, tak aby nebyla adekvátní reakce na západní straně. Všimli jste si, že Sověti dojeli kvůli kontrarevoluci, ale pořádek dělaly naše bezpečnostní složky a Sověti se od bezpečnostních akcí distancovali. Všimli jste si, že nikdo nebyl za toto směřování státu postižen? Dubček atd. nikdo nešel do basy, jen byli uklizeni. V 80. letech začaly mohutné odzbrojovací jednání a výsledek byl, že když komunisté chtěli podporu SSSR, tak je Sověti poslali do háje a na požadavek o odchod reagovali prakticky obratem a byli za chvíli pryč. Jak to? Naše země je jen a pouze nechána na pospas mocnostem. Proto vždy bylo naše zapojení do spojeneckých bojů tak důležité. Den armády by mohl být jak na výročí Zborova, tak na Doss Alto, tak na Anthropoid, tak na Sokolovo, tak na Duklu. Všechny ty dny byly pro další existenci naší země klíčové.
4 Ivo – asi Vás zklamu, s komunismem nemám nic společného, jak věkem tak ideově. Jsem jen obyčejný prostý člověk co chce žít jen pro svou rodinu. Slova jako vlast, demokracie nebo hrdost mají v této zemi v posledních letech trochu vyčpělý nádech, nemyslíte? Takže zbývá ta historie…
Spíš bych oslavoval 30.duben – to se narodil Jaroslav Hašek…:-)
#32: Ano a to je přesně problém který tady máme, místo abychom si vážily lidí kteří pro nás něco obětovali nebo se podíleli na vzniku,udržení a nebo osvobození republiky jako například byli generál Karel Sedláček nebo maršál Karel Janoušek (upřímně docela pochybuji že jste o něm někdy slyšel ačkoliv se osvobození republiky zasloužil možná nejvíce ze všech generálů spolu s generálem Moravcem) a místo toho lidé oslavují raději sportovce nebo právě třeba Haška jehož jedinou zásluhou bylo napsání knihy, která vlastně nikomu nijak nepomohla.
Michal Uher – je pro mne novinka, že ČSR vznikla vlivem amerických tajných služeb. Teď už bych jen čekal, kdy se dočtu o zednářském vlivu přes TGM nebo MRŠ (či vlastně i EB) :-)
ptaksedivak – Jaroslav Hašek? Myslíte ten opilecký humorista, na kterého byl po sibiřské magistrále vydán zatykač, který se mohl do RČS vrátit jen díky poválečné amnestii, stejně jako další exoti typu Muny? Myslíte J. Haška, rudého komisaře města Bugulmy, za jehož „vlády“ nad městem došlo i k několika popravám? J. Haška, který v rudé armádě působil na velitelských pozicích v bojích proti čs. legiím, které zradil, a tím proti vzniku Československa? Tím trochu popíráte svůj předchozí ostavec v příspěvku.
Myslím, že částečně zde František Šulc dostal trochu odpověď na danou filozofickou úvahu. Ta by se však zobrazila např. i v té CL (viz např. Cizinecká legie očima výsadkáře od „Špalka“), pokud by se mohli vyjadřovat víceméně anonymně všichni. Na druhou stranu zde byl pojmenován celkem jasně problém, který naše armáda má. Bylo by dobré ho řešit. Myslím, že v současné době ten svátek 30.6. opravdově nechápe 99% zainteresovaných, na útvarech ho nikdo moc neprožívá. Den 30.6. nechápou jako stanovený svátek pro AČR ani laikové, ani odborníci….
myslím tím SPISOVATELE Haška, autora „neoficiální bible AČR“ – Osudy dobrého vojáka Švejka, která jakoby byla psána dnes:-)
Prosím vás ať byl kým či čím, jeho dílo zná celý svět a ta jeho rudá minulost? Podívejte se na R. Gajdu nebo L. Prchalu…
Ad #32)
Aby bylo jasno, výrokem „…pro komunisty byla historie především služka propagandy“ jsem nemířil na vás, ale na komunisty, a to především ty minulé.
Jak už jsem zmínil, po určitém času přechází národní dějiny do mytologie a události kolem Jalty a Postupimské konference jsou nádherným příkladem zcela řízeného přechodu do mytologie soudruhy KSČ v podobě školních osnov na základních školách. S jasným cílem, a to vzbudit v Češích pocit, že za každých okolností se rozhoduje o nás bez nás, tudíž žádné bouření proti režimu nemá smysl, protože nějaká deux ex machina stejně intervenuje.
Nádherný vhled do těchto událostí poskytuje čtivou formou Henry Kissinger ve své knize „Diplomacie“, kde v jedné kapitole popisuje právě poválečný vývoj v Evropě. Když dnes posuzujeme ono období, máme ahistorickou tendenci posuzovat onen vývoj jako by účastníci hráli s otevřenými kartami a navzájem znali své úmysly.
Jenže jak ilustrativně dokumentuje právě Kissinger, ta dějinná epocha představuje především souhrn náhod, pokusů a omylů a mnohdy naprosto šokující nekompetence a schopnosti orientace v situaci ze strany Spojenců. Ti, kteří na tom byli lépe, byli v kritickém období upozaděni a nemohli události ovlivnit. Prorocká slova Winstona Churchilla z roku 1946 o spouštění se železné opony pronesl občan Churchill ze kterého měli tehdy Američané akorát tak legraci (prohrál volby a vystřídala ho Labour Party).
Američané v onom období dle názoru Kissingera prostě nebyli mentálně připraveni na svou novou vůdčí roli ve světě – ačkoliv tzv. Dlouhý telegram o úmyslech Sovětského svazu byl napsán v zimě 1946, v širší známost vstoupil až o rok později a byl považován prostě za jeden z názorů. Rovněž americké tajné služby nebyly ani stínem toho co jsou dnes, CIA byla založena půl roku před únorovým převratem v Praze a šéf pražské cetrály byl v únoru na dovolené v Římě, kde se zajímal o nákup kožichů pro svou milenku…
Sečteno a podtrženo, historie je mnohdy souhrou náhod, šlendriánů a špatně odhadnutých „second order effects“, přičemž pro prezidenta Beneše platí to třetí měrou vrchovatou. Je dobrým důvodem proč Finsko a Rakousko neskončily za Železnou oponou (a nebyly to jen důvody geostrategické, ale hlavně vnitropolitické).
To PJK – Nebojte, nebu zde řešit nějaké zednáře, ilumináty atd. Sktečnost je mnohem prozaičtější. T.G. Masaryk potřeboval na svou činnost v zahraničí peníze. Finanční podpora pro jeho činnost pocházela z prostředků americké tajné služby. Mezi historiky je to poměrně známá informace a byla i v normálních dokumentech uvéděných na ČT. T.G. Masaryk, E. Beneš a řada dalších exilových osobností by se neměla jak uživit. Odkud se braly peníze na jejich cesty a život? Zajímavé je, že původně T.G. Masaryk zastává ideu jisté federace Rakousko-Uherska, ale později je již pro jednoznačné oddělení českých zemí od R-U. To, že nějaká tajná služba podporuje separatistické hnutí není nic nového. Mimochodem se tak dostali k moci komunisté v Rusku. Byli placeni německou tajnou službou s cílem zrušit německou východní frontu, aby mohli němci přesunout své síly na západ. Proto tak Němcům ležely v žaludku naše legie – vázaly značné síly na východě a bránily dokončení výměny zajatců, které chtěli Němci zrecyklovat a poslat na západní frontu. Mimochodem se revoluce nepovedla. Po prvním převratu, ta slavná Říjnová revoluce, nová vláda stále bojovala s Německem. Němci proto museli podpořit, V.I. Lenina, aby došlo k druhému převratu. Jakmile se ujal moci Lenin, tak naráz byla bojová činnost proti Německu ukončena a Němci dokonce bojovali po boku komunistů proti Legionářům a Bílým. Takže zásluhu americké tajné služby na vznik našeho státu neberu tak, že by T.G.M. byl pouze nastrčenou loutkou, ale tajné službě se vyplatilo podporovat toto separatistické hnutí, aby byl rozložen vliv R-U. Vznik samostatného státu Čechů a Slováků hrál spojencům do karet, proto jej podporovali. To nejsou žádné obskurní doměnky, ale doložená fakta. Například pořad Ano, Masaryk…
Pro Iva: tak úplně nesouhlasím s vaším názorem, že ČSR se po válce mohla sama rozhodnout co s ní bude (resp. mohla na to mít značný vliv). Jako argumenty vložím výňatek ze své BP:
Jednotlivé krize ve třicátých letech, jež byly doprovázeny nástupem mocenské politiky, vyústily ve vznik druhé světové války. V jejím průběhu došlo k výrazné změně na mezinárodní scéně. Mezinárodní politiku již netvořila skupina velmocí, ale nově dvě supervelmoci, Spojené státy americké a Sovětský svaz.
V jejich vzájemném vztahu v průběhu druhé světové války lze již vysledovat prvky realismu a budoucího bipolárního uspořádání. Západní spojenci, Spojené státy a Velká Británie, kteří potřebovali Sovětský svaz, aby s jeho pomocí porazili Německo a později i Japonsko, byli ochotni k řadě ústupků na úkor ostatních států. Zcela tak popřeli myšlenky idealismu, když dovolili zánik pobaltských států a územní změny v řadě dalších států. Podle V. Nálevky lze také od Teheránské konference Velké trojky vypozorovat princip vazby mezi vojenskými úspěchy a obsazením území na jedné straně a budováním zájmové zóny na straně druhé (Nálevka, 2000: 182 – 183). Tento princip byl dále potvrzen Procentuální dohodou mezi Churchillem a Stalinem o zónách vlivu na Balkáně.
Tyto kroky jednoznačně porušovaly Atlantickou chartu, dokument s idealistickým étosem, který hovořil o odmítnutí územních anexí a o obnovení svrchovanosti okupovaných národů i o právu národů na volbu formy vlády.
Konference na Jaltě v pragmatických krocích obou velmocí pokračovala. Západní spojenci sice trvali na ustanovení reprezentativních vlád ve střední a jihovýchodní Evropě, dokonce byla v tomto duchu na Jaltě podepsána i Deklarace o osvobozené Evropě, ale protože neobsahovala konkrétní kroky jak toho dosáhnout, byla, zejména ze strany Stalina, brána jen jako formální dokument sloužící k utišení západní veřejnosti. Pro Spojené státy byla klíčová situace na pacifickém bojišti a vstup SSSR do války proti Japonsku. Spojené státy v podstatě akceptovaly vliv SSSR ve střední a jihovýchodní Evropě, ale jak dodává J. Fenby, vzhledem k obsazení tohoto území sovětskými jednotkami, jim ani nic jiného nezbývalo (Fenby, 2008: 306).
Na postupimské konferenci sice západní spojenci kritizovali postup Sovětského svazu na územích, jež obsadil, nicméně nakonec odsouhlasili anexi pobaltských států, územní zisky SSSR na úkor Polska, ČSR, Finska a Rumunska a také složení polské vlády dle sovětského návrhu. To bylo jasným porušením liberálních myšlenek deklarovaných v Atlantické chartě i v Deklaraci o osvobozené Evropě.
Ostatně, sám Churchill po dojednání procentuálních poměrů prohlásil, že „je to snad až cynické, jakým způsobem jsme vyřešili záležitost, která se týká osudu milionů lidí“ (Churchill, cit dle Fenby, 2008: 262).
Nejprve k původní otázce. F. Šulce po důvodech vlažného vztahu Čechů ke státnímu svátku a státu vůbec: V nedávno vydaném 2. opraveném a rozšířeném vydání rozhovorů V. Bělohradského „Mezi světy & Mezisvěty Reloaded 2013“ je též inteview pro časopis Týden (č.21/1996). Na otázku M. Wollnera „Je-li kauzou vašeho druhého domova (tj. Itálie) kulturní druhotnost, co je podle vás kauzou Čech?“ tehdy Bělohradký odpověděl:
„Přimomeňme si historika Burkhardta, který řekl, že každý národ je ve své identitě formován třemi silami: kulturou, náboženstvím a státem. V mé interpretaci kultura relativizuje, náboženství absolutizuje a jediným smyslem státu je trvat. Neúprosným imperativem politika je udržet stát, a to i způsobem, který může často být v rozporu s jeho osobním svědomím a morální tradicí obce. V českých dějinách politika chybí. Masarykovské Československo byl krásný stát, ale my jsme ho neudrželi. Když si národ zvolí samostatnou politickou existenci, implicitně se tím rozhodl, že jsou věci, kvůli kterým stojí za to umírat. že je cena, kterou za přežití zaplatit nechce. My jsme v klíčovém okamžiku naší politické existence nevedli válku za náš demokratický stát, nepotvrdili jsme rozhodnutím k boji na život a na smrt jeho myšlenku: být důsledně demokratickou zemí na hranicích s Německem. Český národ se v roce 1938 svého státu zřekl, aby přežil alespoň jako etnikum se svou kulturou a náboženstvím. Naši národní existenci proto dodnes charakterizuje to, že kultura je jakoby zbožňována, absolutizuje se, a tato zbožněná kultura nám v tragických dobách nahrazuje stát a v dobách lepších se podsouvá na jeho místo, jako by stát a politika vůbec byly jen něco méně důležitého či špinavého“.
Pouze doplním, že Atentát a celý domácí a zahraniční odboj byly zoufalým pokusem části elit o revokaci tohoto zřeknutí se státu, leč v důsledku neúspěšným. Důsledky toho si neseme podnes.
A ještě k příspěvkům # 39 a 40:
To ovšem nikterak nevysvětluje:
1)proč si Češi (chcete-li Češi a Moravané) jako jediní v poválečné Evropě zvolili ve svobodných volbách komunistickou vládu
2) proč demokratiční politici v čele s Benešem jednali tak, že komunistům svými činy (a nečiny) cestu k únorovému puči doslova umetli.
Srovnejme např. s Rakouskem: poražený okupovaný stát, mohl dopadnout jako Německo (tj. rozdělení). Na rozdíl od Československa, které Rudá armáda opustila na podzim 1945, byla východní tj. rozhodující část země okupována Sověty až do r. 1955. Obratnou politikou se podařilo rakouským stranám zabránit rozdělení země a nakonec i dojednat Rakouskou státní smlouvu z. r. 1955, což znamenalo konec okupace.
Zatímco u nás se budoval deklaratorně lidově demokratický socialismu, v Rakousku si vytvořili de facto místní verzi sociálně tržního státu. A to jsou nám Rakušané ze všech Evropanů spolu se Slováky asi kulturně nejblížší…
Tak kde je ten zakopaný pes?
Částečně by mohl být v odlišném sociálním původu české inteligence. Ta se v době, kdy začala hrát rozhodující roli v moderních evropských národních státech vytvářela z nižší šlechty a městského patriciátu a v různé míře se doplňovala již vzdělanými generacemi původně poddanského stavu. U nás však vlastní etnicky české nižší šlechty takřka nebylo, městský patriciát (zejména ten bohatší) byl ve značné míře německý, a tak se naše inteligence rekrutuje převážně z původních sedláků, jejichž zažité životní strategie byly prostě jiné.
Tato hypotéza má však trhlinu a to jsou právě bratia Slováci: U nich dopadly volby v r.1946 jasně, 2:1 pro demokraty. Čím se tehdy tyto národy tak lišily? Mimo jiných věci tež jinou religiozitou. Že by tedy plebejství českých elit v kombinaci s – vypůjčím si výraz od K.Čapka „tím trochu pohanským, pouťovým a celkem velmi málo přísným katolicismem“ bylo příčinou našich marasmů? Nevím.
Aleš Čížek:
1) Jestli to nebude tím, Češi byli zrazeni demokratickými západními zeměmi. Osobně bych komunisty v roce 1946 ani přesto nevolil, ale dovedu pochopit, že lidé se na SSSR dívali pozitivně. Objektivně nás osvobodil a propaganda už v té době jela naplno, takže o reálném dění v SSSR se nevědělo.
2) Demokraté mohli prokázat více odvahy, to je pravda, a to zejména v letech 46 – 47, pak už bylo pozdě, a obávali se hrozby občanské války.
K tomu Rakousku, SSSR se prostě hodilo, aby bylo Rakousko neutrální a tak se i stalo. V letech startující bipolarity a zadržování komunismu skutečně, podle mého názoru, nebyly rakouské strany něčím, co by na poli velmocí mělo jakýkoliv vliv.
Mě osobně se líbí příklad Finska. Jeho nesmiřitelný boj v Zimní válce a i v roce 1944 -45 zanechal v SSSR takový dojem, že si rozmyslel násilně jej připojit ke svému území nebo do bloku satelitů a riskovat dlouholetou partyzánskou válku. I tak však SSSR nastolil tzv. stav finlandizace (tj. relativně svobodná domácí politika a kontrolovaná zahraniční). Minimálně za toto postavení mohli a měli naši politici v poválečné době bojovat.
Chtěl bych se vrátit ke tématu státních svátků – zmíněním vystoupení našich vojáků v zahraničí za 1. a 2. světové války jsem chtěl ukázat, že i tyto události byly pro naši zemi velice důležité z mezinárodního hlediska a legitimity naší existence v tomto prostoru. Ono je prakticky jedno, jaké datum by se jako den armády ČR vybralo. Jak u 28. října, tak i u tohoto dne jde o formu oslav. Dnes stát, města atd. nechávají oslavy převážně na iniciativu lidí a nebo několika úředníků. Zazněl zde jeden z návrhů, aby státní televize tyto významné dny jednoznačně upravila program, stejně tak by měl reagovat tisk. Osobně řeším pořád jednu věc – lidé se cházeli na oslavách 28. října, Zborova atd. protože jim šlo o tutéž věc. Dnešní idividualizmus však stojí proti společným setkáním. Mnoho lidí reaguje – co je mi po tom? Já na to nemám čas. Já mám jiný program. Mě to nezajímá. Je otázka co dělat s obecným nezájmem dělat něco společně. Je to vidět i v nezájmu běžných lidí o politiku atd. Lidé si zkrátka zvykli žít svůj každodenní život a připadá jim, že ty okolo pro to nepotřebují. To je možná klíčová věc – lidé potřebují pochopit, že ty lidi kolem potřebují, že potřebujeme ty, kteří tady byli před námi a něco vykonali, protože bychom my tady jinak nebyli. Lidé v naší zemi neumí projevit vděčnost někomu jinému. Je otázkou jak to změnit. Povinné nástupy na oslavy tomu určitě nepomohou. Přiznám se, že jsem bezradný. Formování národa kulturou, náboženstvím a státem – mám obavu, že to bude pravda – kultura, dle mého chápání snaha sebe a své okolí kultivovat a zlepšovat, se dnes chápe jako způsob jak se prezentovat a případně vydělat veliké peníze, náboženství je dle mého důležité v tom, že čelověk vnímá, že je zde vyšší morální autorita, která jej převyšuje a které se zodpovídá. Když se podívám na plody výchovy našeho národa k ateizmu, tak vnímám to, že mnoho lidí nemá pocit, že by se měli někomu zodpovídat – policajti je nechytí, soudní systém je prakticky paralyzovaný a místo spravedlnosti řeší slovíčkaření, aby vše bylo podle zákonů, bez ohledu na důsledky a když si člověk řekne, že jediným mravním zákonem je to co on sám považuje za správné a pro něj výhodné, tak není důvod, aby se ve svém konání nějak omezovali nějakou morálkou, ohledy, společenskými normami. Stát je dnes brán jako a) dojná kráva, b) banda byrokratických úředníků, c) skupina zkorumpovaných politiků. Myslím si, že stav kultury, náboženství a státu v naší zemi vede lidi jen k frustraci a zoufalství. Náprava hodnot je dle mne možná jen nasazením každého člověka, který vnímá, že se navzájem potřebujeme jako obyvatelé naší země a jeho vlivem na jeho děti, přátele a známé. To co se tolik let kazilo nepůjde opravit jen tak a je otázka, zda vůbec. Svým způsobem pomůže i slavení státních svátků – podmínkou je abychom tam sami přišli a zvali ostatní. Jinak jsou zbytečné.
Ad 127.BAT)
On už za mne vlastně do značné míry odpověděl Aleš Čížek ve svém výborném komentáři #42. Na konci si položil řečnickou otázku, ale neodpověděl si na ní, o což se teď pokusím.
Ten jeho komparativní příklad se Slovenskem nádherně ilustruje v čem byl skutečně zakopaný pes a proč jsem tvrdil, že důvody toho, že jsme skončili na té špatné straně čáry byly (převážně) vnitropolitické a hlavním hybatelem byl prezident Beneš, který velmi špatně odhadl „second order effects“ svého plánu z konce války.
1. V roce 1944 spoluvymyslel/podepsal prezident Beneš tzv. Košický vládní program. Jednou jeho zásadní tezí bylo omezení volné soutěže politických stran. Neuměle převedeno do dnešního kontextu, prezident se stranickou knížkou TOP-09 (Národní Socialisté) zakazuje existenci ODS (Agrárníci) a ustanovuje oligopol několika dalších stran. Přestože své motivy zabalil do výtky ohledně chování Agrárníků za 2. republiky, šlo mu hlavně o to „zrestartovat“ politický systém 1. republiky, který nepovažoval za příliš funkční, ale hlavně se zbavit hegemona na pravici. Což se mu povedlo a následky na sebe nenechaly dlouho čekat…
2. Při každých současných volbách se nádherně ukazuje, že lidé volí podle demografických ukazatelů a nejinak tomu bylo i za 1. republiky. S trochou nadsázky by se dalo říci, že tam kde komunisty volí dnes, byli voleni i za 1. republiky. Jenže pak nastalo vyhnání milionů Sudetských Němců, kteří pokud žili ve vnitrozemí se koncentrovali do velkých měst, tudíž před zradikalizováním ve 30. let se jednalo o převážně středopravicové voliče. Pokud žili v pohraničních venkovských regionech, volili tak jak dnes volí němečtí sedláci v Bavorsku – konzervativní strany.
Efekt vystěhování tak velké části obyvatelstva (jak v absolutních číslech, tak v procentuálním vyjádření) pochopitelně nemohl zůstat bez následku ve volbách roku 1946. Je to jako bychom dnes vystěhovali obyvatele Prahy, Brna a Hradce Králové za hranice a pak uspořádali volby. Asi by nebylo velkým překvapením, že by pak následovalo drtivé vítězství levice.
A v tom je právě ten zakopaný pes proč Slováci volili tak „osvíceně a se znalostí věci“ a Češi jako „nepoučení vidláci“. Na Slovensku k výše uvedeným jevům buď vůbec nedošlo nebo v naprosto minimální míře (maďarská menšina je tam v neztenčené míře dodnes). Ten samý jev lze dodnes analogicky dokladovat na příkladu Polska, kde západní, původně německá a tedy dosídlená část země, dodnes volí úplně jinak než ta východní…
3. A to je podle mne hlavní důvod proč u nás nemohla proběhnout Finlandizace. Geostrategické vlivy vůbec nepodceňuji, proto jsem do výčtu tří zemí hned z počátku zapojil Rakousko a Finsko, které v uvažování SSSR sehrávaly úplně jinou roli, ale nebyly určující.
Suma sumárum, spískali jsme si to především sami. Že toho Stalin využil, je věc druhá.
Konečně se příspěvky vrátily k řešení otázky, položené v článku, tj. k souvislostem proč neoslavujeme řádně státní svátky.
Začít všichni u sebe, jak navrhuje autor např. při výchově dětí je důležité, ale výsledky se mohou dostavit až v dlouhodobém horizontu, stejně jako při výuce ve školách. Já jsem identifikoval jako důležité činitele – pro rychlejší efekt vládu a média (viz #4).
Osobně jsem se již několikrát obrátil s občanskými připomínkami k obsahu vysílání na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a zjistil jsem, že berou připomínky velmi vážně i pro jednotlivého občana. Tak proč v tom není aktivnější vláda – ta by přeci mohla mít zásadní vliv na obsah vysílání např. ve prospěch popularizace státních svátků a významných dnů, zvyšování národní sounáležitosti (nejen při MS v hokeji), propagaci AČR na veřejnosti, větší posilování hodnot křesťanské civilizace, apod.
Ad #45: Nejsem si jist výraznou korelací volebních výsledků ve prospěch KSČ např. v roce 1946 a v posledních volbách. V roce 1946 měla KSČ největší úspěch v oblastech po vysídlení (tj. kde získali lidé největší „osobní profit“ ve formě uchvácení majetků). Srovnání lze provést pomocí následujícího odkazu a za ním uvedených minulých výsledků po krajích:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Volby_1946_komunist%C3%A9.png
Volební výsledky KSČ podle krajů
Ústecký kraj 13.64 Kraj Vysočina 13.41 Olomoucký kraj 13.18 Karlovarský kraj 13.07 Moravskoslezský kraj 12.61 Plzeňský kraj 12.51 Jihočeský kraj 12.22 Jihomoravský kraj 11.65 Pardubický kraj 11.21 Středočeský kraj 11.00 Královéhradecký kraj 10.65 Liberecký kraj 10.32 Zlínský kraj 10.04 Praha 6.53
PS: u Polska rozdíly mezi západní a východní částí země přetrvávají.
Není největší evropská přehlídka v Rusku?
ad 47:
To záleží na úhlu pohledu. Pokud to vezmete striktně geograficky, pak končí Evropa na Urale. Pokud to vezmete geopoliticky, tak Vám asi většina analytiků řekne, že Rusko je Euroasijská velmoc. A z hlediska kultury? Někteří religionisté tvrdí, že východní křesťanství, tj. pravoslaví, má v mnohém blíže k islámu než k západnímu křesťanství. Z hlediska historie se pak Rusko do evropských dějin začalo výrazneji zapojovat až v důsledku neuznání tzv. pragmatické sankce Pruskem a jeho spojenci a z toho plynoucím Prusko-Rakouským válkám o dědictví, kde Marie Terezie hledala spojence a našla ho na východě. Co tím spouští samozřejmě domýšlet nemohla….Tak si vyberte jak to cítíte. Ostatně jak pravil Churchill: Russia is a riddle wrapped in a mystery inside an enigma.
Ad 46:
Takto to skutečně moc nekoreluje, ale Ivo měl možná na mysli obecně rozložení preferencí mezi póly pravice-levice. Když se pak podíváte na výsledky 2. kola nedávných prezidentských voleb, tak tam to přímo bije do očí.
Pokud jde o Radu atd: můj názor je, že otevřená informovanost ano, propaganda ne.
A otevřená informovanost znamená samozřejmě i nejednoznačnost, zpochybňování zažitých mýtů apod., což samozřejmě může být psychologicky nepříjemné pro jedny a politicky nevýhodné pro druhé (kteří si na těch mýtech postavily trafiku, stranickou ideologii a kdo ví co ještě)
Velmi dobře to dle mně dělají např. v pořadu ČT Historie.cs p. Kučera a pí. Šedivá-Koldinská
Ad 45:
ad 1) Abychom v tom nenechali samotného Beneše: Ostatní demokratické strany se samozřejmě také rády zbavily konkurence agrárníků, a když jim došlo, že tím namydlily schody i samy sobě, bylo už pozdě. Mimochodem, ty úvahy o rekonstrukci politického systému samozřejmě lze do jisté míry chápat, ten šok z roku 38 musel být pro mnoho lidí obrovský a to, co se z vytěsněného obsahu provalilo za 2. republiky tomu nepřidalo. Ale neradno si zahrávat. Zjednodušení politického systému zvažovali či navrhovali i jiní politici, např. i Marie Horáková.
Ad 2) Toto myslím před. r. 1933 nebylo tak jednoznačné. Docela silné postavení měla v Československu i německá sociální demokracie. Např. ve volbách do Sněmovny v r. 1929 dostala 6,9%, němečtí národní socialisté 2,9% a ony středo-pravo-agrární a lidové něm. koalice celkem 12,7%
S tím, že odsun měl zásadní vliv na výsledky voleb samožřejmě souhlasím, ve vysídlených okresech zvítězila levice. Přesto se však domnívám, že svou roli na poválečném vývoji sehrála i politická orientace české inteligence. Ta byla i před válkou z velké části orientována levicově, zejm. mezi umělci, což ale nemuselo nutně vždy znamenat afilaci ke konkrétní politické straně (např. u V+W) i když leckdy tomu tak bylo (např. u EFB).
Pravicová inteligence byla do značné míry katolická, nebo zase lehce fašizující (doplním, že po válce byli kromě agrárníků z Velké pětky nepovoleni také Národní demokraté) a zčásti se zkompromitovala za 2. republiky.
A ta skupina, kam patřil např. F. Peroutka, K. Čapek a další zejm. kolem Lidových novin a jejímž programem byl liberalismus a pragmatismus, tak ta neměla ani za 1. republiky přímou politickou reprezentaci a kořeny u nás příliš nezapustila. Liberální demokraté, ať již s nádechem do leva či prava, byli u nás tehdy v menšině a bez politické reprezentace. Tady někde bych spatřoval počátek konce českoslovesnké demokracie, tedy již v pokřiveném systému politiky první republiky, který byl zase důsledkem založení československa jako státu národního (fiktivního národa!) a nikoli národnostního. Proto také tehdejší politika vypadala jak vypadala a nejinak je tomu i dnes. Buďto je to skoro drama (tehdy na národním, dnes na pravdoláskařském základě), jindy zase fraška (tehdy částečně oni národní demokraté, dnes ochotníci z VV, LIDEM a jiných pseudostran). Seriózní, liberálně demokratická politika se u nás nenosí, což zastupitelské demokracii nesvědčí.
Oprava k příspěvku 50: Marie Horáková možná také, ale měl jsem na mysli samozřejmě Miladu Horákovou.