Týdny dohadování o tom, kdo a jestli vůbec by měl zaútočit na Sýrii, jsou alespoň na chvíli u konce. Americký prezident Barack Obama před pár dny s úlevou přijal ruský plán na odstranění chemického arsenálu v Sýrii a pozastavil přípravu plánů na použití síly. Ruský prezident Vladimir Putin svou argumentaci proti vojenské operaci shrnul v komentáři pro list New York Times, kde mimo jiné připomínal, že je krajně pravděpodobné užití chemických zbraní povstalci, nikoli režimem a že v Sýrii bojuje řada muslimských extremistů, kteří, pokud padne Asad, mohou bez problémů dorazit do různých zemí a tam ohrožovat nás všechny (myšleno primárně Rusy a Američany).

Syria is not witnessing a battle for democracy, but an armed conflict between government and opposition in a multireligious country. There are few champions of democracy in Syria. But there are more than enough Qaeda fighters and extremists of all stripes battling the government. The United States State Department has designated Al Nusra Front and the Islamic State of Iraq and the Levant, fighting with the opposition, as terrorist organizations. This internal conflict, fueled by foreign weapons supplied to the opposition, is one of the bloodiest in the world.

Otázka Sýrie je již dlouho vydávána za zásadní nejenom z hlediska Blízkého východu, ale i euroatlantické oblasti. Jedná se ovšem minimálně o dvě části jednoho celku. Zatímco občanská válka různých skupin je jednou úrovní, podpora těchto skupin ze zahraničí, až po střet velmocí o tom, jestli má dojít k zásahu a zda tento zásah je legitimní je úrovní druhou. Pokud přistoupíme na toto rozdělení, pak se dá snadněji analyzovat dopad akce/reakce v Sýrii na blízké a daleké okolí, včetně politiky na globální úrovni. V tu chvíli se i dá souhlasit s provokativním pohledem realisty Stephana Walta, který se objevil v jeho článku s názvem Syria Matters Less Than Everyone Thinks.

Je fakt, že útok na Sýrii by rozhodně nevypovídal nic o globální kvalitě moci Spojených států. Byla by to jedna z dalších akcí v zemi, která nemá pro Washington strategický význam (pokud tedy budeme marginalizovat význam Izraele, což Walt s radostí občas činí), ve které se USA nechtějí nikterak výrazněji angažovat a ze které jim nekyne nic zásadně zajímavého ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Problém je ovšem s druhou úrovní, která by neměla být opomenuta.

Konkrétně jde o zvyšování aktivit Ruska ve Středomoří mimo jiné právě kvůli Sýrii. Rusové do oblasti vyslali další tři lodě, čímž se počet jejich vojenských plavidel zvýšil na deset. O den později, tedy včera se objevila zpráva sice zcela nesouvisející se Sýrií, ale důležitá pro druhou úroveň – Rusové se po více než dvou desítkách let vracejí do arktických oblastí a budou v nich udržovat permanentní vojenskou přítomnost. Tento tah samozřejmě souvisí s táním ledu a očekávanou nerostnou bonanzou v oblastech kolem severního pólu, na kterou si dělá zálusk řada států.

To, že se Rusům podařilo odvrátit útok, do jehož přípravy se Barack Obama vmanipuloval, zvyšuje jejich váhu na Středním východě. Posilování vojenské přítomnosti ať už v této oblasti, či jinde po světě je pak jen přirozeným doprovodným jevem, který bude sílit, nikoli slábnout. Vzhledem k tomu, že naprostá většina světa je již známa a „obsazena“, žádná expanze nemůže probíhat na ničí úkor. Vždy musí být někdo oslaben. Zvyšování ruské přítomnosti ve Středomoří probíhá primárně na úkor Spojených států, proto není Sýrie zcela nezajímavá, i když bombardování nemusí být vždy tím nejlepším způsobem, jak si vykolíkovat hřiště.

V Putinově komentáři je jeden velice zajímavý moment, ve kterém (s využitím Obamova proslovu k Sýrii) útočí na samu podstatu toho, co by se – v posledních přibližně 200 letech – dalo označit za jeden z pilířů sebeobrazu Spojených států. Jde o „americkou výjimečnost“, která z USA dělá velkou zemi, vzor svobody a demokracie a tedy příklad pro všechny ostatní (mimochodem, tento termín nevymysleli Američané, ale je úzce spjat s francouzským politickým myslitelem Alexisem de Tocqueville, který jej použil při popisu Spojených států v 19. století).

It is extremely dangerous to encourage people to see themselves as exceptional, whatever the motivation. There are big countries and small countries, rich and poor, those with long democratic traditions and those still finding their way to democracy. Their policies differ, too. We are all different, but when we ask for the Lord’s blessings, we must not forget that God created us equal.

Posilování na diplomatické i vojenské šachovnici je pro tuto chvíli možná nevýznamné ve srovnání s útokem na klíčová slova zasazená v americkém vnímání sebe sama: výjimečnost, demokracie, Bůh, požehnání a rovnost. Dobrý, i když zdánlivě jednoduchý, výstřel na konkurenta. Vzhledem k tomu však, že většině fyzických konfliktů předchází útok verbální, je Putinův šťouchanec zaznamenání hodný. A typické americké vysvětlení, proč se tak stalo, může znít, jako v textu Davida Maxwella s názvem Putin is Afraid of American Exceptionalism: Still reeling from the Defeat of Global Communism in the War of Ideas.

Lastly, we should understand why Putin wrote what he did.  He remains in fear of America.  American ideals helped to defeat the Soviet Union.  As Putin tries to raise the Russian bear and regain some semblance of the power the Soviet Union once held, it will have to compete with the United States.   He cannot compete head to head with American instruments of national power.  Therefore he must try to undermine them and the most important one in the 21st Century is the informational instrument.  If he can attack and undermine American ideals he may have a chance to achieve his goals.  This was his objective and as in the Cold War let’s make sure he fails.