Je to zvláštní případ od samotného počátku. Vyhýbal jsem se jeho komentování, protože mi to nepřišlo moudré, ale asi nastal čas. Následující řádky se dotýkají třech vlastností – morálky, cti a loajality. V červnu vypukl „skandál“ se sledováním, kterého se měli účastnit příslušníci Vojenského zpravodajství. Padla kvůli němu vláda. Mnoho lidí se rádo proměnilo v soudce a účelově nehledalo v sobě trpělivost vyčkat vyšetření a stanoviska skutečného soudu. Uvidíme, jak vše dopadne.
To, co mně ovšem trápilo a trápí od počátku, bylo chování policistů, oněch strážců pravidel v první instanci. To, jakým způsobem přistoupili k zatčení aktivního generála, bylo nechutné a především nečestné (totéž platí o státním zástupci, který případ dozoroval). Kdyby za ním přišli do kanceláře, či na ubytovnu, mají pocit, že by uprchl okénkem na záchodě? Proč mu dávali pouta? Proč se k němu chovali k jako sériovému vrahovi? Voják, který dobře sloužil své vlasti, si zaslouží určité zacházení, ale k tomu aktéři, kteří si pro něj přišli, ještě asi nedospěli. Šlo z jejich strany o neschopnost rozlišit proporčnost a hlavně zachovat sobě úctu a tvář a zatýkanému čest. Toho by průměrně vzdělaný policista, zvláště elitního útvaru, měl být schopen.
Jako pokračování příběhu, který již měl být dávno uzavřen, se ovšem včera rozhodl promluvit generál Milan Kovanda v Právu, kterému poskytl dlouhý rozhovor. Vzhledem k tomu, že jsem s ním v poslední době strávil hodně času, lidsky jej chápu. Rozumím tomu, co říká, rozumím mu, když se cítí zrazen, vím, že je nekomfortní být součástí hry, jejíž součástí být nechce a chápu, že potřebuje světu říct, že není zrádce státu, ani svých kolegů, z čehož jej někteří nařkli. Nejsem si jen jist vhodností slov a formy. Ale to není v tuto chvíli podstatné.
Pod zmíněným rozhovorem v Právu je text, jehož vznik inicioval „z vlastního popudu a bez vědomí nadřízených“ velitel 601. skupiny speciálních sil generála Moravce plukovník Karel Řehka (této jednotce v minulosti velel nejenom generál Kovanda, ale i další obviněný generál ve výslužbě Ondrej Páleník). Plukovník Řehka se odvolává na „morální povinnost“ zastat se svého kolegy a kamaráda, když to nikdo jiný neučinil. Doslova na jenom místě říká:
Vážím si toho, že do nich aspoň pan ministr (Vlastimil Picek) nekopal, byl v té věci zdrženlivý, ale myslím si osobně, že je to málo. Od ministerstva jako takového bych čekal nějaké zastání a nečekal nějaká poraženecká stydlivá gesta. A to samé bych čekal od armády a minimálně ze strany Vojenské zpravodajství jako jejich organizace…
Poznal jsem plukovníka Řehku jako inteligentního, dobrého a respektovaného velitele. Vážil jsem si ho jako člověka i jako vojáka a věřím, že budu moci i nadále. Vím, že si následujícími slovy nezískám nové přátele a že možná o nějaké přijdu, ale nemohu jinak. Plukovník Řehka svým vystoupením prokázal jednak netrpělivost, která by dobrému bojovníkovi a především veliteli měla být vlastní a také nedostatek rozhledu a nadhledu, který by měl mít velitel takové jednotky, jakou je 601. skupina speciálních sil, zakódovaný. (Jen na okraj, za to, že ministr Vlastimil Picek nepostupoval vůči generálu Kovandovi tvrději, jak by si představovala jedna nevládní organizace, je vyšetřován policií).
Z mého pohledu je vše ještě trochu složitější, proto si dovolím malou odbočku k několika slovům, které jsou pro případ klíčové. Prvním slovem je „morálka“ (z latinského moralitas – správné chování, od mos, moris – mrav). Jedná se o souhrn mravních zásad a norem ve společnosti, či určité skupině celku. Druhým slovem je „čest“ (od slovesa ctíti). Čest úzce souvisí s ctností a je tím, čím si člověk zasluhuje a získává úctu a pokud čest nemá (například pokud se chová zbaběle), nemůže mít ani úctu. A konečně třetím slovem je „loajalita“ (z francouzského loyauté a z latinského legalitas, zákonnost). Znamená věrnost, ochotu jednotlivce, či skupiny osob dodržovat závazky vůči osobě nadřízené, vůči organizaci, instituci nebo i přesvědčení.
Žádnou z těchto vlastností nelze, na rozdíl od práva, vymáhat soudně, což ovšem neznamená společensky jejich menší význam. Byť se může zdát, že tato slova spolu nemusejí souviset, dle mého názoru jsou přímo propojená. Vzhledem k tomu, že být loajální se považuje ve společnosti za morální a být loajální je zároveň nedílnou součástí zachování si cti, tedy čestného jednání (například neopustím druhy v boji; hezky vykreslené jako dilema třeba ve filmu Four Feathers, česky Čtyři pírka), zdá se být loajalita nejvýznamnější součástí tohoto mého exkurzu.
Všechny tyto vlastnosti, zvláště u moderních vojenských složek, mají svůj původ ve středověku, v době, kdy se přímo utvářela evropská společnost propojená podobnými, univerzálními principy a hodnotami. Loajalita k pánovi byla důležitou vlastností rytířů. Byť, na rozdíl od samurajů, v poněkud oslabenější formě, je například v Artušovských příbězích jasně patrná.
Ve feudálním Japonsku od konce 13. století, zvláště však v období Tokugawského šógunátu od počátku 17. do poloviny 19. století, se vyvinul kult bojovníka – samuraje -, který musel být zcela oddán svému pánovi (mimochodem, to umožňovalo lépe kontrolovat rytíře, respektive vazaly i poddané). Byl oddán natolik, že nemít pána se považovalo za hanbu a zradit pána za smrtelný hřích, který se dal odčinit pouze rituální sebevraždou. Samurajové dokonce páchali seppuku po smrti svého pána, což muselo být zakázáno, podobně jako v pozdějším středověku v Evropě souboje, protože by se elita vybila sama.
Tato loajalita, která se dá nazvat absolutní je dávno pryč, co ovšem zůstává, je její jednosměrnost. Často člověk může slyšet, že někdo nebude k někomu/něčemu loajální, protože onen druhý není loajální k němu. Loajalita ovšem nemusí být obousměrná. Na rozdíl od vnímání ve středověkém Japonsku, mohu dnes navíc loajalitu vypovědět, aniž bych musel spáchat sebevraždu. Jedná se ovšem o krok, který sebou vždy musí nést následky. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se bezesporu o jednání nečestné.
Od tohoto obecného úvodu se vrátím zpět k plukovníku Řehkovi a jeho vystoupení v sobotním Právu. Pan plukovník považuje za morální zastat se kolegy, kterého stále ctí jako druha ve zbrani, když má pocit, že mu ostatní ubližují (na okraj, jedno z důležitých slov v této větě je „pocit“). Jde o nedílnou součást vojenské cti, neopustit kamarády v těžkostech a skutečně se jedná o krok zasluhující úctu. Jeho slova ovšem narušují jinou, klíčovou vlastnost – loajalitu k „pánovi“, která má být nade vším.
Kdo je v moderní a postmoderní době „pánem“ vojáka? Je to stát, kterému přísahá věrnost. Plukovník Řehka zpochybnil jednání státu, jeho složek a představitelů. Má na to plné právo, ale nemůže tak učinit jako voják veřejně (vojáci, zvláště nejvýše postavení velitelé, jsou v demokratickém státě rádci civilních představitelů, kritizují, doporučují a radí, ovšem nikoli přes média, to je překročení hranice). Výmluva, že tak učinil soukromě, tedy nikoli jako voják, je směšné. Vlk se nestává beránkem, když si na sebe vezme ovčí kůži, politik není z třetiny osobou soukromou a ze dvou třetin osobou veřejnou a voják nepřestává být vojákem, když si svlékne uniformu. Je jím 24/7/365.
Plukovník Karel Řehka se rozhodl nadřadit loajalitu ke kamarádovi loajalitě ke státu. Věřím, že jej za to mnoho lidí ocení a já se jim třeba ani nemusím divit. Čekat na spravedlnost je mnohdy vyčerpávající, ale vzhledem k tomu, že soud je v této zemi jediný, kdo může rozhodovat o vině a nevině, nezbývá nic jiného. Plukovník Řehka provedl první krok kvůli tomu, aby si zachoval morální kredit. Jelikož ovšem voják nesmí veřejně zpochybnit loajalitu ke státu, kterému slouží (i proto, že je to nečestné), je – dle mého názoru – jediným východiskem přijmout odpovědnost za první krok a učinit druhý krok, který bude respektovat hierarchii a loajalitu ke státu a napraví jeho komentář ve veřejném prostoru. Bez toho totiž nebude rozdílu mezi ním a těmi, kteří se nechovají s úctou ke generálovi sloužícímu tomuto státu.
Níže je několik, i pro tento případ příznačných, odstavců z knihy amerického generála Stanleyho McChrystala My Share of the Task: A Memoir. V nich vzpomíná na své rozhodování poté, kdy v časopise Rolling Stone vyšel článek The Runaway General, ze kterého implicitně vyplynulo, že on a jeho blízcí kritizovali vrchního velitele. Viděl jediné možné řešení:
29 commentsRegardless of how I judged the story for fairness or accuracy, responsibility was mine. And its ultimate effect was immediately clear to me…
From the moment I’d seen the article, I’d known there were different options on how to act, and react, to the storm I knew I would face. But I knew only one decision was right for the moment and for the mission. I didn’t try to figure out what others might do; no hero’s or mentor’s example came to mind. I called no one for advice…
Entering our quarters, I met Annie, who had been waiting. I told her that our life in the Army was over…
29 Comments
ptaksedivak
13. 10. 2013, 20:36Děkuji panu plukovníkovi za jeho slova, které jsem si v sobotním Právu přečetl. Ačkoliv to nedělám, rozhovor s gen. Kovandou a článek plk. Řehky jsem si vystřihl a uschovám si ho. Je to vzácný okamžik, že se našel někdo v uniformě, kdo není po..aný až za ušima a řekne svůj názor. Důležitým aspektem je ( a plně to rozpozná jen ten, který ví, jak je důležité pouto s někým, koho máte po svém boku v okamžicích, kdy se ukazuje, kdo je VOJÁK a kdo ne ) , že pan plukovník nejen prokázal loajalitu ke svému stále nadřízenému, ale ukázal, že se dokáže postavit nejen za své podřízené.
REPLYJsem voják a to co pan plukovník řekl naprosto schvaluji a obdivuji.
Vím, že se nejen tady na fóru, ale především ve sdělovacích prostředcích strhne mohutná bouře článků od „expertů na armádu- adeptů na modrou knížku“, kteří budou pana plukovníka dehonestovat, no to už je ta svoboda slova, ale nejdřív by si měl každý udělat pořádek sám u sebe a říct si, jestli by na něco takového měl. Já osobně ne a i proto má pan plukovník můj obdiv.
P.S. : Nejsem a nebyl jsem příslušníkem žádného útvaru v posádce Prostějov…
Petr Z.
13. 10. 2013, 21:54Lidsky mohu snaze plk. Řehky zastat se svého druhe ve zbrani aplaudovat. Co je ovšem zarážející, že z toho úryvku co je v rozhovoru poskytnut (Právo jsem nečetl) jasně vyplývá, že plk. Řehka nechápe závažnost situace. Jak se za gen. Kovandu mohlo postavit ministerstvo, když se jedná o takový průser (jiné slovo na to skutečně nemám)? Výsledky musíme nechat na příslušném soudu, ale je velmi pravděpodobné, že bylo ve věci sledování paní Nečasové postoupováno protizákoně a to hned v několika bodech. Tak jak se za něj má asi ministr obrany postavit? Že to byl dobrý velitel 601.? To s tím nijak nesouvisí.
Ad. „nechutnost“ zásahu PČR – myslím, že tady prostě PČR nechtěla a nemohla nic podcenit, zvláště když bylo jasné, že bude probíhat vyšetřování policejní inspekce ohledě průběhu zásahu. Nezapomeňme, jak to policie zchytala (a naprosto oprávněně), po laxním přístupu k zadržení Janouška.
REPLYPetr Z.
13. 10. 2013, 22:02ad. McChrystal, ta paralela není myslím zcela přesná. Za prvé, ve článku Rolling Stone to bylo naprosto adresné a za druhé je kutlura vojensko-civilních vztahů je v USA dost odlišná, ať už to je dobře nebo špatně. Za třetí je politická situace odlišná – rok 2010 byl kritickým z hlediska kampaně v Afghánistánu, v současné době je v ČR vláda, kterou na pomezí ústavnosti sestavil prezident…
Off-topic: slovy jendoho z novinářů The Washington Times: „Michael Hastings should be hanged on the nearest lampost for betraying one of the fundamental principles of journalist work – off record is off record.“
REPLYmj@Petr Z.
14. 10. 2013, 15:37zrovna čtu jeho knihu The Operators, a mam takový pocit (samozřejmě to mohl v knize trochu zaonačit) že s nima od začátku jednal s tím že bude psát to co viděl a co slyšel. Když dával článek dohromady tak měl problém s pocitem že je zrazuje (za dobu kterou s nima strávil, asi měsíc, se s nima skamarádil). Přišlo mi že i ta sestava kolem generála se snažila si ho naklonit na svojí stranu, aby to byl pozitivní článek.
REPLYLuboš Dobrovský
13. 10. 2013, 22:39Milý Františku,
je to poprvé, co se známe, kdy s tebou nemohu souhlasit jaksi zásadně. I já jsem s generálem Kovandou měl možnost hovořit o jeho situaci a dal jsem najevo, že způsob řešení údajného jeho protizákonného jednání si zasluhuje kritiku. Nicméně kritika málo srozumitelného jednání policistů je jedna věc, a způsob, jakým generál Kovanda dal v Právu najevo svůj nesouhlas se svým obviněním, je věc druhá, podle mého soudu od věci první velice vzdálená.
Generál Kovanda byl policií vyslechnut a později obviněn ve věci údajného zneužití Vojenského zpravodajství ve prospěch soukromé osoby, pani Nagyové, nyní Nečasové. Policejní prezident, vyzván ke kontrole jednání policistů v té věci dospěl k závěru, že policisté jednali v souladu se zákonem. To, že v mém i tvém vidění věci, jednali zbytečně tvrdě a vůči podezřelým, později obviněným nešetrně, to je věc jiná a věcné podstaty obvinění generála Kovandy, generála v záloze Páleníka a plukovníka Pohůnka se netýká a týkat se nemá.
Jestliže policejní prezident a také dozorující státní zástupce v jednání policie nenacházejí žádné pochybení, nezbývá nám, kdo ctíme zákony tohoto státu, než abychom hledali cestu ke změně zákona, který dovoluje tak nešetrné jednání, jaké kritizuješ spolu se mnou. Sotva však mohu přistoupit na to, že nešetrným jednáním policie byla obviněnému způsobena újma, která ho opravňuje k tak ostré kritice státu a jeho institucí, jakého se svými výroky generál Kovanda ve svém rozhovoru v Právu dopouští. Obviněný bude zřejmě postaven před soud a ten rozhodne o jeho vině či nevině. Bude-li shledán soudem nevinným, bude to nepochybně dobrý důvod jednak pro odškodnění neprávem nešetrně na cti poškozeného, jednak i pro politiky, aby hledali cestu k nápravě zákona, který tak nešetrně může poškodit člověka na cti. Do soudu však je každý pokus obviněného odmítat svou vinu a zdůrazňovat nevinu, případně poukazovat na jednání zákonných jednání policie a státního zastupitelství pouhou veřejnou přípravou obhajoby. Nic víc, nic méně.
Generál Kovanda i po svém obvinění nalezl na ministerstvu obrany dostatek porozumění pro svou situaci a všichni, koho se jeho situace úředně týkala, jednali s ním a vůči němu s plným respektem k presumpci neviny. Generál Kovanda sice říká, že ho ministr zaměstnal ve své blízkosti a pověřuje ho určitými úkoly, ale nepřekáží mu to v tom, aby dával najevo svou nespokojenost se svou současnou situací v ozbrojených silách. Řečeno stručně: co generál Kovanda svými odpověďmi v Právu sděluje, je výraz jeho nedůvěry v zákony tohoto státu a v jeho instituce, v policii a státní zastupitelství. To nesvědčí o loyalitě generála Kovandy k státním institucím.
Konečně výroky generála Kovandy o tom, že nepochyboval o zadání, které dostal, protože přicházelo z „vyšších míst“, je u ředitele Vojenského zpravodajství problematické a může vyvolávat podezření, že generál Kovanda nebyl ve své vysoké a vysoce odpovědné pozici člověkem na svém místě. Že zkrátka na svou funkci nebyl dostatečně připraven.
Generál Kovanda si za své vystoupení v Právu spíše než porozumění zaslouží pokárání za to, že se se svou potřebou hájit se, neobrátil třeba na ministra, v jehož blízkosti pracuje, že nehledal u něho porozumění dříve, než své stanovisko ke svému obvinění zveřejnil.
Pokud jde o plukovníka Řehku a jeho veřejné pohoršení nad tím, kterak se nikdo generála Kovandy, generála v záloze Páleníka a plukovníka Pohůnka nikdo nezastal, vede mě to k otázce, zda je plukovník Řehka vskutku dostatečně připraven na svou pozici velitele, když neinformován, hodnotí situaci, která dostatek informací nepochybně vyžaduje. Kdybych byl velitelem, kdybych byl nadřízeným plukovníka Řehky, zvážil bych jeho odvolání z funkce a nepochybně bych rozhodl o jeho kázeňském potrestání.
Františku, toto je můj názor na veřejná vystoupení dvou vojáků z povolání, vojáků s vysokými hodnostmi, kteří podle mého soudu vyvolají nepochybně nespravedlivou otázku, zda jsou vojáci, vyšší důstojníci a generálové dostatečně všeobecně vzděláni, aby jim mohla být svěřena tak významná místa jako generálu Kovandovi a plukovníku Řehkovi.
REPLYJarda
13. 10. 2013, 23:07Myslím, že první příspěvek Petr Z. velmi dobře vystihuje situaci. Oba pánové bezpochyby byli dobrými veliteli, ale funkce šéfa zpravodajské služby asi vyžaduje i jiné kvality. V onom článku v Právu p. generál uvedl (cituji volně – článek u sebe nemám), že očekával, že se bude asi rok rozhlížet, než plně onu funkci zvládne. To je přece špatně, ten rok měl dělat nějakého zástupce; to dá prostý rozum. No p. plukovník by se asi měl poohlédnout po jiném resortu.
Co se způsobu zacházení po zatčení týče, nejspíše šlo o standardní postup, padni komu padni (naštěstí). Věřím tomu, že ze strany policie a státního zastupiteství šlo jistě i o to, aby se jejich akce nedala potichu zlikvidovat. Viz případ Alexandra Vondry – svojí (minimálně) nekompetentností způsobil prošustrování snad až stovek miliónů korun a přesto nesedí, jak by měl.
REPLYMimochodem, David Rath byl k výslechům (a je nyní k soudu) dovážen jako nějaký Al Capone. Podobně Kateřina Pancová, ta byla s trochou nadsázky jeden den voděna v řetězech a druhý už ordinovala. Divné.
Otazník@Jarda
15. 10. 2013, 1:40Budete se možná divit, ale David Rath spíš než za korupci je ve vazbě za to, že prosazoval a hlídal přijetí správného znění Zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a jako jediný krajský hejtman se ho pokoušel uvést do praxe.
Viz:
http://www.blisty.cz/art/68002.html
http://www.blisty.cz/art/70369.html
Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. české přísloví
Zajímalo by mě kdo tomu tady vládne ve skutečnosti.
REPLY