V úterý proběhla v CEVRO Institutu debata zástupců politických stran, které organizovalo Informační centrum o NATO. Téma znělo „Zahraničně-bezpečnostní politika České republiky po volbách do Poslanecké sněmovny 2013: předvolební debata“. V publiku bylo docela plno. Hůř tomu bylo za stolem určeným pro zástupce jednotlivých stran. Osloveny byly tyto politické subjekty: ČSSD, Hnutí ANO, KDU-ČSL, ODS, SPOZ, Strana Zelených a TOP 09. Za stolem nakonec usedli tři zástupci – stínový ministr obrany Jan Hamáček (ČSSD), sociolog Ivan Gabal (KDU-ČSL) a bývalý ministr obrany Alexandr Vondra (ODS). Ostatní buď nenašli experta (o to se například do poslední chvíle snažili Zelení, pak to vzdali), nebo rovnou řekli, že experta nemají, popřípadě, že jsou zaneprázdnění. Smutná vizitka.

První otázka moderátora Zbyňka Pavlačíka tedy nemohla směřovat k ničemu jinému než k tomu, proč strany zahraniční a bezpečnostní politika v České republice, ani v době předvolební příliš nezajímá. Jan Hamáček zdůrazňoval, že ČSSD zájem o obojí má, což dokazuje nejenom tím, že má na debatě zástupce, ale i materiály, které připravila a připravuje. Zmínil tzv. Zelenou knihu, na které experti pracují již přes rok. To klíčové je prý ovšem nadstranickost obrany a podle toho by se měli politici chovat (doufejme, že už se někdy někdo bude tímto řídit).

Podle Ivana Gabala jsou pro KDU-ČSL samozřejmě důležitá další témata – hospodářská a sociální –, ale strana jednoznačně trvá na euroatlantické orientaci a požaduje konsensuální přístup k obraně. Alexandr Vondra konstatoval, že přístup většiny politických stran k obraně je naprosto tristní (ocenil dva spoludiskutující a pronesl, že nemá problém, aby se z nich kdokoli stal případně ministrem obrany), protože národní obrana je to poslední, co má stát k dispozici:

Myslete na to, až půjdete k volbám.

Všichni tři politici se v zásadě shodli na hlavním zdroji bezpečnostních hrozeb. Je jím pás táhnoucí se od Mali na Východ až po Asii. Tato oblast je charakteristická vysokou propustností hranic, chudobou, napětím všeho druhu a slabými vládami, čehož využívají extremisté k tomu, aby kontrolovali části území a přesouvali se dle libosti. Nestabilita je umocněná – podle Jana Hamáčka – tím, že jsme se (myšleno Západ) nedokázali vypořádat s důsledky takzvaného Arabského jara. Šíření fundamentalismu, nestabilita za hranicemi Evropy a doprovodné jevy jako vlny uprchlíků, to je podle všech tří politiků největší hrozba pro náš prostor do budoucna. Alexandr Vondra vidí ještě jeden problém, který máme. Tím je vnitřní slabost Západu, neochota evropských států věnovat se a přispívat k vlastní obraně tak, jak by bylo zapotřebí (především finančně), zvláště v okamžiku, kdy se Spojené státy stahují z Evropy a pozornost přesouvají do Asie, respektive vyrovnávají se se škrty vlastního rozpočtu.

Následující otázka se týkala Armády České republiky a priorit do budoucna. Jako první odpovídal Alexandr Vondra:

• udržovat spojenectví v rámci transatlantických struktur i Evropské unie;
• je důležitý zdrojový rámec. Podařilo se sice zastavit propad, ale nyní je, v závislosti na výkonnosti ekonomiky, nutné začít rozpočet zvyšovat. Pokud by vše šlo dobře, během čtyř let až k padesáti miliardám korun;
• pokračovat v modernizačních projektech, ať už jsou to Gripeny, útočné pušky a další a
• podpora obrannému průmyslu, ale primárně tomu, který má v České republice výrobní základnu.

Jako druhý odpovídal Jan Hamáček:

• nezpochybňovat členství v alianci. O tom nebude ČSSD vyjednávat s nikým, to je nepřekročitelné;
• je zapotřebí spojovat jasné politické zadání pro AČR s prostředky, které jsou na obranu vyčleňovány;
• rozpočet je zapotřebí zafixovat v delším časovém období, než je jeden rok a jeho stabilitu založit na politické dohodě (ideálně by mělo dojít k postupnému navýšení na 50 miliard korun) a
• armádu personálně stabilizovat, primárně „otočit pyramidu“, kdy je málo lidí u bojových jednotek v nižších hodnostech a zároveň je nad nimi přebujelý administrativní aparát.

Naposledy odpovídal Ivan Gabal:

• jedním z mála důležitých výsledků předchozí koalice je Bílá kniha o obraně, na kterou je nezbytné navázat a pokračovat v jednotlivých opatřeních;
• je důležité zajistit politickou stabilitu, aby se nestalo totéž, co v předchozím období, kdy boj uvnitř koalice vedl ke zkomplikování prováděných změn a
• je nezbytné znovu nalézt synergii mezi zahraniční a bezpečnostní politikou a zvýšit předvídatelnost České republiky na mezinárodním poli.

Další otázky měly být zodpovězeny formou ano/ne maximálně s krátkým komentářem. Všichni tři politici se shodli na tom, že vševojsková armáda je pro Českou republiku neudržitelná, že by 601. skupina speciálních sil generála Moravce měla být převedena pod Generální štáb s tím, že nesmí dojít ke snížení jejích schopností a že zavedení státního tajemníka na Ministerstvu obrany je možné (jediný Alexandr Vondra varoval před tím, aby politický ministr nebyl až druhý z hlediska významu za nevoleným úředníkem), ale není tím nejdůležitějším bodem.

Jan Hamáček by chtěl znovu přehodnotit rušení záchranných rot a reformu ženijního vojska obecně. Armáda by měla být schopna sehrávat významnější roli při řešení živelních pohrom. Spolu s Ivanem Gabalem by chtěli více zhodnotit výkonnost obranného průmyslu a hlídat jej, aby armádě pomáhal a nikoli naopak a soustředit se na kybernetickou bezpečnost. Co se zahraničních operací mimo článek 5 Washingtonské smlouvy týče, ČSSD by preferovala mandát Rady bezpečnosti OSN, KDU-ČSL by jej vyžadovala jen, pokud existuje konsensus a ODS by chtěla České republice zachovat flexibilitu, protože „bezpečnost nám negarantuje OSN, ale NATO“.

Úterní diskuse byl dobrý test politické scény. Bohužel – z mého pohledu – nedopadl příliš dobře a jenom potvrdil bídný stav zájmu o obranu. V roce 2009, když jsem zakládal tyto stránky, doufal jsem, že v následujících letech se bezpečnostní komunita rozroste a obecně vzroste zájem o obranná témata, která jsou zásadní. Spletl jsem se. Pokud přitom nebude zajištěna bezpečnost státu a jeho stabilita, pokud nebude schopen prosazovat své zájmy, pak se nemůže dařit ani ekonomice, ani dalším oblastem. V Česku tuhle rovnici, zdá se, chápe jen málo lidí.

Alespoň ona trojice politiků byla schopná diskutovat o obranných záležitostech do větší hloubky, než jsou obvyklé povrchní věty o tom, že NATO je důležité a Evropská unie také a že vojáci naší armády jsou oceňováni kvůli zahraničním operacím. Nicméně dobrý pocit z toho obyčejný pozorovatel mít nemohl.

V nahotě se tak ukazuje problém nových, či malých stran aspirujících na zásadnější exekutivní angažmá. Nové strany potřebují rychle získat elektorát, proto se většinou zaměřují na témata, která jsou populární až populistická a ostatním nevěnují pozornost, protože jednak pro ně potřebují odborníky, které nejsou schopni dát dohromady a za druhé jim příliš popularity nepřinesou. A je fakt, že na obraně, respektive na obranných tématech se politické body a popularita nezískají. Malé strany zase nemají dostatek lidí, a pokud už se dostanou například na ministerstvo obrany, pak si s ním nevědí příliš rady.

Tím nemyslím to, že nemají existovat malé strany, nebo nemají vznikat nové. Myslím tím to, že se od nich nemá v prvních volbách příliš očekávat (zvláště pokud mu záleží na takových tématech jako bezpečnost). Člověk by měl být tedy spíše obezřetný, než se po hlavě vrhat do každého nového projektu. Na závěr debaty Alexandr Vondra poznamenal:

Prosím vás, abyste vzali ODS na milost. A pokud nemůžete vzít ODS na milost, pak volte tradiční, systémové strany. O tom jsou letošní volby.

A Jan Hamáček v tomto duchu doplnil:

ČSSD je v zahraniční i bezpečnostní politice čitelná. Víte, co od nás můžete očekávat.