fbpx

Gruzie, Ukrajina a nepoučitelnost – vytváření sfér vlivu

Vladimir Putin on a Harley Trike, Sevastopol, Ukraine (2010); Source premier.gov.ru

Vladimir Putin dorazil v roce 2010 ještě jako premiér do ukrajinského Sevastopolu na oblíbeném motockylu Harley Davidson; Zdroj premier.gov.ru

Když jsem ve čtvrtek psal článek o událostech na Ukrajině a o předpokládaném přístupu Ruska držel jsem se zpátky a nedával příliš velkou šanci tomu, že by Rusko na Krymu rychle zasáhlo. Titulek připomínající události v Gruzii v létě 2008 na druhou stranu naznačoval, co se dá od Moskvy očekávat. Do zmiňovaného textu se mi některé úvahy nevešly a tak bych je chtěl zmínit dnes.

Schválení nasazení sil ruským parlamentem za hranicemi země na ukrajinském území na žádost prezidenta Vladimira Putina dokud „nebude normalizovaná situace v zemi“ nám může připomínat mnohé – léto 1968 u nás, či léto 2008 v Gruzii. To, co by nám mělo ovšem říkat, zní – jsme nepoučitelní. Trochu jsem pátral ve svém archivu a nalezl text s názvem Miška v ruské pasti, který jsem psal pro sobotní přílohu Lidových novin Orientaci (vyšel 23. srpna 2008) a který reflektoval několikadenní válku v Gruzii. Tehdejší postřehy a komentáře některých respondentů v textu jsou hodně platné i dnes. Chtělo by se říct Bohužel…

Události v Gruzii znamenaly zlom v chování Ruska. Bohužel jsme tento zlom na Západě ať už záměrně, či z nedostatku představivosti nezachytili přesně a doufali, že přehlídnutím tohoto „excesu“ již k žádnému dalšímu nedojde. Samozřejmě, dá se namítnout, prostředky ať už Evropské unie či Spojených států byly omezené, stejně jako vůle. V tu chvíli je ovšem současné události na Krymu a balancování mezi podivnou a skutečnou válkou na Ukrajině považovat za součást jednoho kontinua. A prostředky i vůle jsou – na první pohled se zdá – opět omezené.

Nejprve ale pár citátů z článku, které mi i po těch letech přijdou příznačné pro to, co se děje dnes:

V 90. letech jsme byli zvyklí, že Rusko obvykle ustupovalo. Ruské vítězství v Gruzii situaci změnilo a Západ, který se mezitím odnaučil „myslet rusky“, musí najít recept, jak udržet svou kredibilitu.

To, že nyní bude hlavním cílem Moskvy vyjednávat o sférách vlivu, potvrzuje i ministr zahraničí [Karel] Schwarzenberg. Podle něj to je právě tato hra, na kterou nesmí Západ přistoupit. „Rusko má tradiční postoj, ještě z dob dávných, že za partnery považuje velmoci a ne vlády menších zemí,“ říká ministr a připomíná dopis Ivana Hrozného anglické královně Alžbětě, ve kterém ji oznamoval, že s ní nemůže jednat jako rovný s rovnou, protože není „samoděržavá“, jelikož se musí radit se svými sedláky, tedy parlamentem. „Ostatně stejné to bylo s radarem. Rusové se s námi o tom nebavili. Jak řekl (ruský ministr zahraničí Sergej) Lavrov: to si dohodneme s Američany.“

„Rusko se bylo vždy schopné dohodnout s tím, kdo byl silný. Teď dali najevo sílu a očekávají, jak silně jim na to Západ odpoví,“ připomíná politický geograf a expert na Rusko Michael Romancov z Metropolitní univerzity. „Pokud Západ nebude schopen zformulovat jednoznačnou odpověď, tak se Rusové nebudou mít důvod zastavit.“

A ještě jeden citát použitý v textu v překladu, ale lepší je v originále. Pochází z analýzy George Friedmana s názvem The Russo-Georgian War and the Balance of Power publikované Stratforem v srpnu 2008:

By invading Georgia as Russia did (competently if not brilliantly), Putin re-established the credibility of the Russian army. But far more importantly, by doing this Putin revealed an open secret: While the United States is tied down in the Middle East, American guarantees have no value. This lesson is not for American consumption. It is something that, from the Russian point of view, the Ukrainians, the Balts and the Central Asians need to digest. Indeed, it is a lesson Putin wants to transmit to Poland and the Czech Republic as well. The United States wants to place ballistic missile defense installations in those countries, and the Russians want them to understand that allowing this to happen increases their risk, not their security.

Co se z toho všeho dá vyčíst?

  1. ruské uvažování se nezměnilo. Pokud dnes někdo říká, že není akceptovatelná politika stanovování sfér vlivu (realpolitika a hledání rovnováhy moci), protože je to věc minulosti, která je pro nás – Evropany – nepřijatelná, je to pěkné. Pokud to ovšem budou respektovat všichni. Pro Rusko jsou sféry vlivu a tradiční mocenská politika úhelným kamenem, takže jsou dvě možnosti: buď se budeme tvářit postmoderně a přivírat oči nad ruským chováním, protože jaksi z podstaty nemůžeme mít recept na to mu čelit, nebo se mu rozhodneme čelit. V tu chvíli však riskujeme nevyhnutelný střet, ve kterém se může ukázat, že nemáme prostředky ani vůli Rusku čelit;
  2. Ukrajina je pokračováním ruské politiky v Gruzii. Proto by bylo zásadní chybou nechat se přesvědčit, že Ukrajina je – podobně jako válka v Gruzii – osamoceným incidentem na jinak poklidné cestě k emancipaci Ruska. Jde o jednoznačně provázané události, které buď povedou k vytlačení zemí Evropské unie i Spojených států z oblastí, které jsou pro ně – ovšem i pro Rusko – životně důležité, nebo se podaří podél linie střetu ustanovit rovnovážný stav (vytvořit nárazníkovou zónu, kterou například Ukrajina, podobně jako Balkán, či Sýrie na Blízkém východě bezesporu jsou);
  3. není nutné hned vysílat vojenské jednotky na Ukrajinu. Existuje řada signálů a nástrojů, které by se daly použít (Rada bezpečnosti OSN to ale asi nebude, jak rád bych se mýlil). Rusko je zranitelné mnoha způsoby, především ekonomicky a jak se říká – sankce nefungují, pokud jsou uvalené na zaostalé země, takže na Rusko by mohly. Existuje řada dohod a formátů, na kterých má Rusko zájem. Proč by nemohlo být vyloučeno? Zároveň je nutné používat stejný jazyk a přestat si nalhávat, že nemáme sféry vlivu a mocenské zájmy, máme a Ukrajina do nich jednoznačně spadá, ať se to Moskvě líbí, nebo ne;
  4. smířit se s tím, že Rusko je rovnocenným partnerem pouze těm, které respektuje a respektuje pouze ty, kteří jsou schopni vycenit věrohodně zuby. Nastal čas nejenom strašit, ale i konat (tradičních signálů – viz předchozí text – je k dispozici více než dost);
  5. ruské soukromé, státní i polostátní firmy se staly – především během ekonomické krize – významnými investory v zemích Evropské unie. To zdánlivě posiluje pozici Ruska, jako toho hůře zranitelného. Opak je ovšem pravdou;
  6. politicky není Rusko srovnatelným státem s dalšími zeměmi Evropské unie. Vladimir Putin z něj vytvořil obdobu samoděržaví v demokratickém hávu. Není car, ale může vše, existuje parlament, ale odkývá mu všechno. Je nutné nazývat věci pravými jmény, což pomůže při podnikání jednotlivých – i nepříjemných – kroků;
  7. země Evropské unie se těžko odhodlávají ke společné akci k Rusku (s výjimkou proklamací), protože pocit ohrožení a historická zkušenost jsou odlišné. Postoj Polska, či České republiky, jakkoli umírněný, tak bude vnímán jako jestřábí ať už v Německu, Belgii, Francii, či v Británii. Jedinou možností tedy může být graduální přístup rozložený ve stanoveném časovém prostoru. Tedy jasné stanovení kroků, které budou podniknuty, pokud nebudou splněny některé podmínky (jinými slovy, trest musí přijít, pokud nebude splněna objektivně měřitelná podmínka), na kterých se shodnou všichni a
  8. Čínu, která dobře rozumí ruskému uvažování a zajišťování si vlivu v okolí, vcelku nezajímá to, co se děje na Ukrajině. Nicméně příliš silné Rusko není v zájmu Číny. Proto nesmíme zapomínat, že se Rusko rozkládá i v Asii a že právě tam se snadno může dostat do střetu se zájmy jiných zemí.
22 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

22 Comments

  • Profilový obrázek
    Roman Čejka
    2. 3. 2014, 0:42

    Vzhledem ke skutečnosti, že Čína nakoupila pozemky na Ukrajině a hodlá řešit svou potravinovou soběstačnost, má i Čína na Ukrajině své zájmy.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    rtm v zál. Láďa
    2. 3. 2014, 9:50

    Pracuji pro čínskou firmu, která má u Kyjeva velkou pobočku…..
    O UA je známé, že byla obilnicí Evropy. Čínskému „nákupu“ se nelze divit.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Jiří Kohout
    2. 3. 2014, 13:11

    Jen malá noticka na okraj….bezpečnostní strategie nemá tento Ukrajinský fenomén rozpracován uspokojivě a bílá kniha pak, logicky, obsahuje špatné podklady.

    Pokud to dobře chápu, nestabilita na Ukrajině, vyvolaná stupidní nesnášenlivou politikou Janukoviče s Ruskem za zády, zapálila doutnák na Ukrajinském sudu prachu, zvaném Ruské strategické a ekonomické zájmy na Ukrajině….. ty jsou známy již od doby štěpení SSSR…..

    A pokud se toto nebezpečí neobjeví v analytických podkladech, pak se zabývám otázkou zda náhodou nebyla ohrožena bezpečnost ČR? Armáda je budována podle nevalidních podkladů….!

    REPLY
  • Profilový obrázek
    bark
    2. 3. 2014, 14:58

    Je sice pravda, že investice v EU z Ruska jsou značné – ale je to za prvé i naopak a za druhé – Rusko si ztráty dovolit může, je na bídu zvyklé. EU si v současné situaci ztráty dovolit nemůže.

    Čínské úmysly na Ukrajině se ukázaly v posledních hodinách – arbitráž vůči neplacení z 60.mld USD půjčky. Londýn. Zřejmě si říkají – lépe známý čert než neznámý svatý. A upřímně – vyjednávat se současnou ukrajinskou vládou o něčem, co přesahuje horizont týdnů, je nemožné.

    Naopak – Čína si případné rusko-ukrajinské potíže bude užívat – a podpoří Rusko. Protože při ztrátě ruských exportních možností do EU Rusko změkne ve vztazích k Číně.

    EU také není jednotná – názory české reprezentace jsou z hlediska ostatních států skutečně extremistické.
    Stanovisko Polska je zaujaté – Polsko by nejraději přivtělilo Haličsko se Lvovem – a nelibě shlíží na banderovce. Polsko bude sledovat vlastní zájmy, ne unijní. Unii a NATO využije jen tehdy, bude-li se to Poslu hodit. Lákadlo připojit, nebo alespoň podřídit bývalá polská území je silným lákadlem – a koneckonců ruský krymský scénář by mohl být slušným návodem pro Poláky.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Anonym
    2. 3. 2014, 15:40

    Je dobré vidět fakta a nazývat věci pravými jmény. Bohužel toho nejsou tzv. západní demokracie schopny, ba co více – ony vytváří a představují symbol pokrytectví; co děláme my, jde dobře, co je v našem zájmu, je dobře, vše ostatní je špatně. Takže Jugoslávíí bylo možné roztrhat na kusy a ten zbyteček, který se nepodřídil, vybombardovat a ještě mu pak ukrást kus jeho historického území – to bylo v pořádku. Suverénní stát Lybie bylo možné vybombardovat – nechtěli poslouchat, Irák pod naprosto očividně vymyšlenými záminkami zničit – holt smůla, mají tam ropu. A co Panama, Grenada? USA neváhaly ani na vteřinu a zasáhly.
    Nešťastná Ukrajina, teď dopadne jako my – mezinárodní měnový fond, světová banka., EU a další jim už naordinují léčbu. Tamní mafiáni typu usvědčeného zločince Tymošenkové budou samozřejmě odměnění.
    No a Rusko? To, co předváděly naše i cizí sdělovací „demokratické“ prostředky posledních pár měsíců, nešlo nevidět. To byla příprava, která velmi mazaně vyústila načasováním akcí na Ukrajině do období olympiády. O Rusko jde, o jeho likvidaci jakožto velmoci a o získání jeho přirodního bohatství. Na to člověku stačí selský rozum a pohled na glóbus. Rusko by se nemohlo ubránit soustředěnému útoku USA a jejich satelitních zemí ze všech stran naráz a ruští představitelé to samozřejmě vědí, stejně jako to věděli sovětští představitelé od zhruba šedesátých let. Jedinou šancí Ruska byla a je odstrašující síla, jejíž podmínkou je strategická hloubka území. Veškeré aktivity „demokratických“ zemí proto směřují k obnažení Ruska. Uvidíme, co bude dále.
    Doporučuji pečlivě si přečíst toto:
    http://www.alternatewars.com/WW3/the_war_that_never_was.htm

    REPLY

Nejnovější komentáře