Autorem této recenze je Petr Pešek z Lidových novin; rozsáhlejší verze recenze vyšla v příloze Orientace 22. března 2014, www.lidovky.cz.

Bývalý americký ministr obrany Robert Gates vydal své paměti letos v lednu. Kniha má název Duty – Memoirs of Secretary at War, neboli „Vojenská služba – Vzpomínky ministra ve válce“ (předložka „ve“ není chybou, ale záměrem). Robert Gates se pohyboval mezi dvěma světy a jeho memoáry to potvrzují. Byl zároveň vojákem i diplomatem (a k tomu pochopitelně jakožto ministr i úředníkem). A také kolísal mezi republikány a demokraty – a to nejen kvůli tomu, že sloužil pod prezidenty z obou táborů, což je v americké historii unikát. Spíše byl v politickém meziprostoru svými názory a postoji, byť přeci jen o něco blíže měl k republikánům.

Tohoto dilematu se dotkne zhruba před polovinou své více než 600 stránkové (!) knihy vzpomínek. To když v době, kdy z kabinetu Georgie W. Bushe mířil do vlády Baracka Obamy a dostal novinářskou otázku: Jste členem Republikánské strany? „Okamžitě jsem si uvědomil, že pokud řeknu, že jsem nezávislý, tak naštvu hned dva prezidenty najednou – prvního, kdo mě jmenoval s přesvědčením, že jsem republikán, a druhého, který chtěl ve svém národně-bezpečnostním týmu nějakého republikána,“ vzpomíná Gates. Vyřešil to diplomaticky: „Řekl jsem, že sice nejsem registrovaným republikánem, ale vždycky jsem se za něj považoval.“

„Nejsem a nikdy jsem nebyl Rumsfeld“

Robert Gates má za sebou bohatou kariéru – jak v americkém letectvu, tak zvláště pak v tajných službách, především CIA. Ve svých memoárech se věnuje až zatím poslední etapě svého života – té ministerské – s krátkým přesahem do té předchozí, univerzitní, kdy působil jako rektor Texas A&M University. Dozvíme se, jak se Gates dozvěděl o ministerské nabídce – e-mailem od jednoho z Bushových poradců. A jak to nejdřív probíral s Bushem seniorem a potom si kvůli tomu připadal s Bushem juniorem – a tedy tehdejším prezidentem – trošku zvláštně…

Robert Gates přicházel na americké ministerstvo obrany v době, kdy se to v Iráku – diplomaticky řečeno – nevyvíjelo zrovna nejlépe. V čele Pentagonu střídal Donalda Rumsfelda, kterému je taktéž věnováno několik pasáží. Připomíná kreslený vtip, který se objevil v době jeho senátního slyšení. Gates na něm se vztyčenou pravicí skládá přísahu: „Nejsem a nikdy jsem nebyl Donald Rumsfeld.“ A o pár kapitol později vzpomíná, jak ho prezident Bush u společné snídaně šokoval slovy, že měl Rumsfelda vyměnit už „o pár let dříve“. Mimochodem, prý to bylo poprvé a naposledy, kdy se Bush o Gatesově předchůdci takto otevřeně kriticky zmínil.

Senát nakonec nového ministra obrany schválil drtivou většinou hlasů 95:2 (mimochodem, proti byli dva republikáni) a Gatesovi nakonec pomohlo i trošku riskantní přiznání, kterým reagoval na otázku, zda Američané v Iráku vyhrávají: „Ne, pane.“ A když se dozvíme, že při zahájení svého zaměstnaneckého poměru v Pentagonu musel nový ministr i odevzdat vzorek moči (kvůli možné přítomnosti zbytků drog), tak můžeme nahlédnout do jeho hodnocení tehdejší situace v Iráku ­– tedy koncem roku 2006, neboli zhruba tři a půl roky po invazi. Gates nejdřív vysvětluje, proč koalice vedená USA nesvrhla Saddáma Husajna už během první války v Zálivu, tedy v roce 1991. Jednak nechtěli porušit tehdejší jednotu mezinárodního společenství – a literu rezolucí Rady bezpečnosti OSN – navíc panoval obava ze vzniku povstaleckého hnutí. A Gates nabízí i důvody, proč bylo potřeba po Saddámovi jít o dvanáct let později – ve Washingtonu panovala jistota, že pokračuje ve svých zbrojních programech. Tedy nic překvapivého.

Zajímavější už je, co píše o neveřejných postojích k Iráku. U své osoby uvádí, že invazi jako takovou podporoval, k některým následným krokům byl ale kritický. Jedno z oken otevřenosti se pak otevře, když popisuje tehdejšího a dosavadního iráckého premiéra Núrího Malíkího. Za kompromisního kandidáta na svůj post byl prý vybrán z toho prostého důvodu, že byl slabý a nikomu nevadil. Pak si ale Gates přisazuje: „Zdálo se, že je mimo realitu.“ A o pár stránek později si stěžuje, jak Malíkí vzdoroval plánům na posílení amerického kontingentu, což byl onen známý „surge“. O nějakých dvě stě stránek později si zase povzdychává, jak se Malíkí rozhodl jít neuváženě a bez konzultací na Basru. A dodává: „Bez takové (naší) pomoci by vyhořel.“

Gates se ve svých memoárech věnuje i Rusku, což zní dnes ještě o hodně aktuálněji. Například, pokud se dotkne témat jako je americký radar v Brdech či náš vstup do NATO. „Začít tak rychle po rozpadu Sovětského svazu se začleňováním tolika jeho podrobených států byla chyba. Zahrnout baltské státy, Polsko, Československo (!, pozn. aut.) a Maďarsko bylo správnou věcí, ten proces měl ale podle mého mínění probíhat pomaleji,“ tvrdí. Bylo by ale laciné a nespravedlivé ho podezírat z nějakého rusofilství, spíš jde o jakýsi projev realpolitik.

Gates totiž tvrdí, že USA tak trochu krátkozrace ignorovaly v 90. letech ruské zájmy – ať už vypovězením smlouvy o protiraketové obraně (ABM) či lákáním Gruzie a Ukrajiny do NATO. A dodává: „Složitou situaci s Ruskem jsem ještě zhoršil tím, že jsem – den po složení přísahy ministra v prosinci 2006 – podepsal doporučení prezidentovi, aby Spojené státy rozmístily deset antiraket s dlouhým doletem v Polsku a s tím související radarové zařízení v České republice.“ A hned dodává, že už tehdy se čekala složitá vyjednávání: u Poláků se očekávaly požadavky na podstatnější americkou vojenskou přítomnost, v Česku pak bylo nejisté složení vlády.

Gates popisuje i oznámení Baracka Obamy o zrušení plánů na radar – takto chvatně to bylo kvůli tomu, že informace o změnách v projektu protiraketové obrany začaly prosakovat do amerických médií. A dodává: „Myslím, že vlády v Praze i ve Varšavě byly rády – v parlamentu by to prohrály.“  Gates ovšem přiznává, že někteří představitelé amerického ministerstva zahraničí a Bílého domu se domnívali, že to přeci jen s Ruskem spojitost má – tedy, že rozmístění antiraket v Polsku a radaru v Česku není slučitelné s „resetem“, neboli nápravou vztahů Washingtonu s Moskvou. V této souvislosti ale rezolutně dodává. „To my na obraně jsme si to nemysleli. Mezi mými úkoly nebylo činit Rusy šťastnými.“

„Too old for this shit.“

U vojenského angažmá v Afghánistánu (podobně jako u toho iráckého), které se táhne podobně jako jeho ministerské angažmá funkčními obdobími obou prezidentů, se Gates detailně věnuje i politickým bojům probíhajícím v této souvislosti ve Washingtonu. Připomíná také své působení v Pákistánu v 80. letech během americké pomoci afghánským povstalcům v boji proti sovětským okupantům – pomoci, která často končila u mudžáhidů. „Trpěli jsme vážným nedostatkem porozumění Afghánistánu, jeho kultuře, kmenové politice, místním mocenským hráčům a jejich vzájemných vztahům,“ píše a dodává: „Dvacet let poté, co jsme tam pomáhali porazit Sovětský svaz, jsme se o tom místě nenaučili prakticky nic.“

Určité podceňování a přehlížení afghánského tažení – tedy samozřejmě toho novodobého – je také jedním z mála míst, kde otevřeně kritizuje jednoho ze svých prezidentských nadřízených, v tomto případě George W. Bushe. A i když úzkostlivě opakuje porozumění s oběma – viz konstatování „Měl jsem rád oba a respektoval je“ v závěru knížky, přeci jen je zřejmé, že k Bushovi měl názorově blíž.

Druhého z prezidentů naopak kritizuje za to, že porušil dohodu o vojenském rozpočtu – a to hned dvakrát. Slova chvály má ovšem pro Obamu v pasáži, kde popisuje dopadení arciteroristy Usámy bin Ládina. O operaci jako takové nic nového Gates nepíše, jen potvrzuje, že se už od počátku počítalo jako s nejpravděpodobnější variantou zabití šéfa Al Kajdy. „Jedinou možností, kdy by bin Ládin byl chycen živý, bylo, pokud by přivítal příslušníky jednotek SEALs nahý s rukama nad hlavou.“ A doplňuje pár zákulisních zajímavostí z doby rozhodování o způsobu zásahu.

Netají se tím, že byl skeptický – jak ohledně informací o Usámově pobytu v jeho skrýši v pákistánském Abottábádu, tak z provedení operace pomocí výsadku speciálních sil. A popisuje, jak se Obama vyptával na poradě všech zúčastněných na jejich názor: „Biden byl proti výsadku. Cartwright stejně jako já podporoval nálet bezpilotním letounem. Panetta byl pro výsadek.“ (pro úplnost: kromě viceprezidenta Joe Bidena se mluví o tehdejším zástupci sboru náčelníků štábů Jamesi Cartwirghtovi a šéfovi CIA – a Gatesově nástupci – Leonu Panettovi). Shoda panovala v tom, že Pákistáncům se o zásahu neřekne. Nakonec se ale Gates nechal k podpoře zásahu přemluvit, především se ale pro tuto riskantní, ale nejúčinnější variantu rozhodl i Obama.

Gatesovy memoáry jsou sice místy trošku hůře stravitelné – zvláště, když až příliš detailně popisuje různé personální rošády v čele ozbrojených sil či ve Washingtonu – nicméně přinášejí další kamínek do nazírání na chování Spojených států v minulých letech, zvláště v Iráku a Afghánistánu. A zpestřením jsou i  jeho poznámky týkající se nejbližších spolupracovníků či popis toho, jak probíhalo „lanaření“ od Obamových lidí. A občas se snaží někdy až moc státnicky působící pasáže proložit nějakým vtipem. Například, jak mu v Bílém domě kvůli jeho mírně pokročilému věku říkali „Yoda“ – podle známé postavičky ze série Hvězdné války. A sám za sebe k tomu dodává, jak s oblibou citoval větu ze Smrtonosné pasti, nejlépe asi v originále: „I’m getting too old for this shit.“