Foto FŠ, OWOP

Ještě nedávno byl FOB Shank v afghánském Lógaru, kterým prošly od roku 2008 i tisíce českých vojáků, třetí největší americkou základnou v Afghánistánu. Do její výstavby byly vloženy stamiliony dolarů, její součástí bylo i letiště s přistávací dráhou pro těžké letouny (před časem dokonce musela být vytahována jedna C-17, která chybou pilota sjela z dráhy).

Dnes je všechno jinak. Stany a takzvané B-Huty jsou postupně opouštěny a likvidují je buldozery (smutnou fotoreportáž Scotta Olsona z Getty Images naleznete zde). Například ze tří jídelen fungují dvě a zanedlouho bude funkční již jen jedna. Ke konci letošního roku by měli Američané to, co ze Shanku zbude předat Afghánské národní armádě.

Základna byla pojmenována po seržantovi Michaelu A. Shankovi, který na tom místě zahynul 28. listopadu 2006. Od jara 2008 na Shanku působil český Provinční rekonstrukční tým. Tehdy byla základna ještě malá a příslušníků Armády ČR bylo tehdy dokonce o něco více, než Američanů. To se změnilo v roce 2009, kdy na Shank začaly proudit tisíce Američanů, kteří měli zvýšit její bezpečnost a bezpečnost obyvatel provincie obecně.

Na základně byla tehdy jídelna, ve které vařili čeští kuchaři, takže i Američané si dávali české speciality. Shank byl rozdělen na dvě části frekventovanou silnicí. Francouzi, kteří tehdy v druhém táboře cvičili afghánské vojáky, chodili přes silnici z jednoho tábora do druhého na jídlo, či na kávu (kromě amerického PX, nechyběl afghánský trh sestávající se ze čtyř krámků, nebo kavárna). Později byla vybudována kolem základny zcela nová silnice, aby se mohl Shank spojit a rozšiřovat.

Provinční rekonstrukční tým měl pomoci při obnově provincie, zajištění bezpečnosti a nastartování ekonomiky. Dnes je jasné, že šlo o velice ambiciózní plány a se zvyšující se aktivitou vojáků a civilistů na Shanku sílil i tlak povstalců. Některé oblasti byly prakticky takzvaně no go (například Baraki Barak) a výjezd do nich se rovnal téměř jistotě „nastřelení“, či vysokému riziku najetí na improvizovaný nástražný systém.

Navíc provinční vedení trpělo podobnými neduhy, jako afghánská vláda, kterou měly PRT de facto obejít – korupcí, klientelismem, či nezájmem o obecné blaho a službu občanům. Zastrašování a vraždění těch Afghánců, kteří něco chtěli změnit povstalci, se stalo nepříjemným průvodním jevem a tím, co hatilo snahy o obnovu. Neznamená to, že by se nic za ta léta neudělalo, nepostavilo. Díky civilistům a vojákům v Lógaru byly vycvičeny tisíce policistů a vojáků, postavena kontrolní stanoviště, opraveny silnice, přehrada, postaveny zemědělské budovy a podobně. Problém je v tom, že se nedostavil multiplikační efekt, ve který se doufalo.

Každý, kdo strávil nějaký čas na Shanku – a je jedno v kterékoli době – si zajisté bude pamatovat zvuk sirén a hlas opakující „incoming, incoming, incoming“ (či také „gopher, gopher, gopher“). Základna byla oblíbeným terčem povstalců a jejich raket odpalovaných ze země, či ze sofistikovanějších zařízení. Američané Shank proto také nazývali „Raketovým městem“.

Osud základny Shank může být vnímán jako dobrá metafora pro působení západních sil v Afghánistánu od roku 2002 – je opouštěn s poměrně rozpačitými pocity. Snad bude Shank (předpokládám, že bude přejmenovaný) dál alespoň sloužit Afgháncům a snad ty oběti, roky a vyvinuté úsilí nebylo zcela zbytečné.