Název tohoto článku je stejný jako název konference pro bezpečnostní komunitu, kterou připravilo Společné operační centrum Ministerstva obrany a která proběhne 24. září 2014. Napsali jej profesor Miroslav Bárta a podplukovník Otakar Foltýn, kteří nejenom chtěli na konferenci pozvat (stále je možnost se na ní přihlásit), ale především zviditelnit aktivitu vědců sdružených v think tanku Komplexní společnosti. Přes na první pohled „akademický“ název se za tématem konference skrývají zásadní bezpečnostní problémy, jako jsou například transformace a kolapsy státních organizací a případně celých civilizací.

Trosky výškové budovy v Afghánistánu; Foto 3. PRT Logar

Přinejmenším v českém prostředí se jedná o odtažitá a příliš strategická témata, která mnohdy zůstávají stranou zájmu. Přitom se jedná o zcela nezbytné předpoklady dlouhodobého plánování a přípravy na potencionální rizika. V zahraničí má vojenská sféra ve studiu kolapsů dobrou tradici – například mezinárodní konference NATO konaná v Turecku a věnovaná kolapsu civilizací (jedním z organizátorů byl i významný, nedávno zesnulý Čechoameričan George Kukla, jeden z hlavních kritiků politizování klimatické změny). Ale v dílčích oblastech existují i v českém prostředí pozitivní příklady. Nedávno měl alarmující výstupy například seminář „Dopady populačního vývoje a demografických změn na bezpečnost ČR“ organizovaný ministerstvem vnitra v březnu tohoto roku.

Na strategické úrovni je pro ozbrojené síly problematika kolapsů zásadní. Typickými dokumenty, které by i v tak širokém kontextu měly přinejmenším částečně reflektovat problematiku kolapsů je například Obranná strategie nebo Doktrína AČR. V obdobných dokumentech jsou zmiňovány faktory jako klimatická změna a velké migrace populací a z toho pramenící sociální a náboženské konflikty. Svým způsobem je ovšem opomíjen fakt, že se zpravidla jedná o faktory, které dovrší, ale málokdy samy o sobě zapříčiní kolaps státu. Ten je zpravidla způsoben hlubokými strukturálními disfunkcemi.

Konkrétní příčiny kolapsů byly překvapivě obdobné u drtivé většiny dosud zkolabovaných společností. V zásadě lze říci, že každý systém se paradoxně vyčerpal faktory, které stály za jeho vzestupem. Každá civilizace procházela křivkou vzestupů a pádů, přičemž společnými příčinami byly a evidentně i jsou faktory, které evropskému a případně českému čtenáři nepochybně mnohé připomenou:

• nekontrolovatelný rozmach a proliferace byrokracie;
• rozvoj technologií – nárůst komplexity a problém sofistikovaných systémů
• nárůst mandatorních výdajů;
• narušení mechanismu sdílení zdrojů a jejich přerozdělování;
• eroze funkční administrativy;
• krize legitimity;
• ztráta vertikality (duchovna) a navyšující se frustrace;
• krize vzdělávání, krize řemesel a výroby;
• homogenizace v důsledku globalizace a
• neschopnost správně reagovat na uvedené problémy – státy se obvykle snažily výše uvedené problémy vyřešit regulací a kontrolou, čímž ovšem pád ještě urychlovaly. Systémy se postupně stávaly více a více nestabilní a obvykle pak nebyly schopny se vyrovnat s vnitřními krizemi, ani eventuálními vnějšími vlivy jako třeba klimatickými výkyvy.

Eufemisticky řečeno se přinejmenším ve velmi problematické a komplikované etapě vývoje nachází i západní civilizace. Fakt, že takové etapy logicky přinášejí i vysoká bezpečnostní rizika (včetně eskalace kolektivního násilí a částečné neúčinnosti státního systému) je zřejmý. Nemusí se automaticky jednat o klasické symetrické ozbrojené konflikty, stejně vysoce rizikové jsou intenzivní vnitřní nepokoje (viz velké několikadenní sociální bouře v Británii v srpnu 2012). V dlouhodobé perspektivě je poměrně přesvědčivě prokázáno, že z hlediska následků je nejničivější ztráta nebo ohrožení státního monopolu na násilí (S. Pinker). Aktuální způsoby chápání těchto pojmů se navíc mění v důsledku extrémně rychlé globalizace a především technického rozvoje.

Například v případě západní civilizace se jedná o následující oblasti, v nichž systém postupně selhává a které předtím byly základními kameny úspěchu, to je soutěž, věda, vlastnictví, spotřeba a práce (Ferguson), přičemž:

• soutěž je ve všech odvětvích často manipulována;
• věda se pomalu ale jistě mění v nauku o inovacích a úředníci rozhodují, co je a co není vzdělanost;
• soukromé vlastnictví je zamlženo novou formou převažujícího vlastnictví – korporativním, kde nikdo neví, čí co je a
• práce a výroba je z euroatlantického prostoru vytěsňována.

V této souvislosti je vhodné zmínit, že termínem „kolaps“ zde nezbytně nemyslíme zánik, smrt, konec a podobné kategorie, ale „jen a pouze“ významné zjednodušení složitosti systému v důsledku nedostatku zdrojů potřebných pro udržení stávající úrovně. Kolaps společnosti tedy nezbytně není apokalypsou a má i kladné dopady, protože vede k zjednodušení přílišné komplexity a jeho dopady lze efektivně mírnit. Nemusí být krvavým zhroucením, i když téměř vždy je provázen snížením životní úrovně.

Za termínem „pokles životní úrovně“ se ovšem mohou skrývat i velmi rozsáhlé ztráty a bezpečnostní rizika, která mohou (ale nemusí) být rozložena v dlouhém časovém období. To čemu v historickém kontextu říkáme kolaps, totiž může mít i relativně dlouhý průběh, např. kolaps britského impéria v průběhu 20. století. Současníci tak dokonce ani nemusí mít pocit, že vůbec nějaký kolaps nastal.

Některé kolapsy naopak mohou mít průběh rychlý. V krátkodobém výhledu takovým problémem nemusí být jen často zmiňované migrační vlny, ještě větší riziko aktuálně představují energetické krize, tedy často zmiňované blackouty a hroucení přenosové soustavy. Krize distribuce energie a následně potravin jsou v řádu dní následovány krizemi bezpečnostními (viz zhroucení policie v New Orleans v roce 2005). Obecně se tyto vývojové změny však odehrávají na principu náhlých a hlubokých změn stavu (přechodů), které jsou odděleny obdobími relativního klidu a homeostáze. V českém prostředí byla problematika dosud nejdetailněji rozpracována v publikacích Kolaps a regenerace a Civilizace a dějiny, pracující právě s problematikou kolapsů civilizací a států.

Z uvedených důvodů budou zřejmě příspěvky na konferenci možná užívat pro někoho silné výrazy a varování. Z hlediska dlouhodobých rizik je aktuální vnitřní ozbrojený konflikt na Ukrajině podstatně méně závažným problémem než úspěchy ISIS/IS v Sýrii a především v Iráku, v důsledku kterých je vize střetu civilizací (Huntington) opět chápána jako velmi aktuální. Domníváme se, že ve velmi blízké budoucnosti budeme čelit výzvám vyplývajícím z třecích ploch vznikajících na základě kulturních, náboženských, sociálních a jiných různic, a to na mikro- i makro-úrovni – tedy na úrovni vnitrostátní, mezinárodní i civilizační (jako civilizaci chápeme systém sdílející především stejný soubor etických a kulturních norem, zvyků s jedním dominantním náboženským/politickým směrem).

Jakkoliv to zní banálně, jedním z dalších průvodních jevů „moderních společností v problémech“ je mimo jiné nechuť, případně přímo neschopnost řešit problémy nad rámec krátkodobé potřeby/spotřeby, případně nejbližšího volebního období. Ve spojení s minimálním zájmem elit o dlouhodobé perspektivy bezpečnostní problematiky hraničící s nulou je příprava na potenciální rizika typu energetická krize nebo změny klimatu mimořádně obtížná.

Nové technologické postupy sice mohou vést k růstu efektivity využití přírodních zdrojů, ale současně zvyšují jak spotřebu na hlavu, tak míru spotřebovávání zdrojů. Bez toho, aby došlo ke změně také v politice rozdělování, růst spotřeby maže zvýšenou efektivitu využití zdrojů. Odvrátit kolaps naopak mohou strukturální změny, ale za předpokladu, že bude snížena míra spotřeby přírodních zdrojů na skutečně udržitelnou úroveň. Inovace musí být zásadní a provázané. Elita, která se jen snaží o rychle aplikovatelné dílčí inovace a nastavuje nefunkční parametry systému, naopak zrychluje pád.

Konkrétní dopady a vize uvedeného konceptu by měla nabídnout právě konference Bezpečnostní aspekty dynamiky komplexních společností. Případné položené otázky v diskusi k tomuto článku jsme připraveni dále rozvinout v diskuzi k tomuto příspěvku a především zahrnout do samotné konference.

prof. Mgr. Miroslav BÁRTA, Dr. je historik, vedoucí expedic UK v Egyptě a Súdánu, ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK a zakladatel think-tanku Komplexní společnosti;
pplk. Mgr. Otakar FOLTÝN je důstojník Armády České republiky, příslušník Společného operačního centra MO