Do jaké míry představuje návrat mudžáhidů – zejména těch z Dagestánu a Čečenska – bezpečnostní hrozbu pro Rusko?

Na záběru z propagandistického videa vidíme pohromadě výkvět kavkazských džihádistických ideologů: napravo populární kazatel Nadir Abú Chálid (Nadir Medetov), dva uprostřed jsou Kamil Abú Sultan Dagestanskij a charismatický Ahmad Medinskij známý svými ohnivými protiruskými proslovy.

Nedávné teroristické útoky na istanbulském letišti a jejich pachatelé kavkazského a středoasijského původu přitáhli pozornost na roli, již sehrávají rusofonní džihádisté v tzv. Islámském státu. Jejich počet dosahuje dle nepřesných odhadů ruské FSB okolo 3 až 7 tisíc bojovníků, což je činí jednou z nejpočetnejších skupin zahraničních džihádistů v  IS. Nikomu, kdo je byť jen povrchně informován o dění v IS, neuniklo kupříkladu jméno Umar aš-Šíšání, tedy „Umar Čečenec“. Tento někdejší „ministr války“ IS s ikonickou zrzavou bradou se zasadil o mnohá strategická vítězství IS zejména v období těsně po jeho vzniku. Co se týče aktuálního dění, několik zdrojů již potvrdilo, že hlavním organizátorem istanbulského útoku byl o něco méně známý Ahmad Čatajev, jehož nom de guerre Ahmad aš-Šíšání rovněž poukazuje na jeho původ. Tento člověk, zvaný mimo jiné též „jednoruký Ahmad“ kvůli zranění utrženému v čečenské válce, je jedním z hlavních velitelů oddílů rusofonních mudžáhidů IS. Je kuriózní, že v minulosti pobýval jako azylant v Evropě, kde byl několikrát zatčen za podporu extremismu, přičemž jeho extradici do Ruska zabránily lidskoprávní organizace. Všeobecně je možné říci, že Severokavkazané si od počátku války v Sýrii vydobyli renomé, dle kterého jsou považováni za jedny z nejschopnějších bojovníků IS. Ačkoli je nutné pohlížet na tato tvrzení s jistou dávkou skepticismu, faktem zůstává, že zejména ze dvou důvodů nemusí jít jenom o pouhé vychloubání. Prvním z nich je, že mnozí ze Severokavkazanů mají bojové zkušenosti z čečenských válek, protiruských povstaleckých aktivit a jiných ozbrojených konfliktů, jenž vypukly na Kavkazu po rozpadu SSSR. Tím druhým je specifikum kavkazské kultury, ve které je pro každého muže boj a zacházení se zbraněmi nezbytnou dovedností, ne-li přímo otázkou osobní cti.

S tím vším tedy souvisí otázka, kterou si kladou mnozí západní i ruští analytici: má Rusko důvod k obavám v případě návratu těchto džihádistů zpátky domů? Jak se s tím hodlá vypořádat? Představuje IS reálnou bezpečnostní hrozbu pro ruský stát? Jak řešit situaci na nestabilním severním Kavkaze, kde konflikt navzdory zdánlivému uklidnění stále skrytě bublá pod povrchem?

Odpovědi jsou různé a jak tomu už bývá zvykem, v současnosti je těžké vyslovovat jednoznačné závěry. Například čečenský prezident Ramzan Kadyrov a ingušský prezident Junus Bek Jevkurov sebevědomě ujistili, že jakákoli hrozba je plně pod kontrolou a bezpečnostní rizika jsou minimální. Dagestánský prezident Ramazan Abdulatipov rovněž prohlásil, že „v republice [Dagestánu] se daří porážet terorismus díky tvrdé práci Národní protiteroristické komise [orgán FSB],“ což je ovšem tvrzení, které ostře kontrastuje s realitou. Kabardsko-balkarský prezident Jurij Kokov ale podobný optimismus ohledně bezpečnostní situace nesdílí a s vyjádřeními je opatrnější. Ať už je to jakkoliv, je více než zjevné, že riziko návratu stovek radikalizovaných militantů s bojovou zkušeností není záležitostí, kterou by se vyplatilo zlehčovat. Tento poněkud střízlivější názor zastávají nejvyšší ruští představitelé (Sergej Lavrov, Alexander Bortnikov, Nikolaj Patrušev) i mnozí ruští experti na severní Kavkaz. Existují rovněž i dohady, podle nichž se Rusko zapojilo do občanské války v Sýrii právě z důvodu, aby na území IS mohlo pohodlně zlikvidovat ruské džihádisty vůbec ještě předtím, než by se rozhodli vrátit domů.

Umar aš-Šíšání. Zdroj: Videomateriál IS

Je každopádně nutné říci, že považovat hrozbu jejich návratu za faktor, který má potenciál destabilizovat Rusko a způsobit mu závažné potíže, není tak celkem na místě. Rovněž názor, že nestabilita na severním Kavkaze je globální hrozbou,[1]je tvrzením, které je spíše hrozivou senzací než realitou. Bez zajímavosti není ani komentář Emila Souleimanova, který říká, že Rusko použilo hrozbu terorismu IS jako prostředek k odpoutání pozornosti Západu od problému Ukrajiny. Podotýká, že silný IS je de facto v zájmu Ruska z několika důvodů. Může mu pomoct sblížit se se Západem v boji proti terorismu, což by mohlo napomoci snažšímu řešení zamrzlého konfliktu na Ukrajině. Zároveň ale silný IS může velmi příhodně způsobit oslabení postavení Západu na Blízkém východě. Pozitivem pro Rusko je logicky také to, že čím více džihádistů odejde do IS, tím méně jich zůstane na severním Kavkaze a jejich vojenské struktury odchodem mnoha lidí utrpí. Tento jev ostatně můžeme pozorovat již od počátku syrské války v roce 2012. Výhody takové situace by pak byly dvojího charakteru: jednak by mohlo být jednodušší vypořádat se se zbytky radikálů, kteří se rozhodli zůstat doma, a jednak by se mohlo podařit efektivněji zachytit a sledovat pohyb těch z nich, kteří budou zadrženi při pokusu o návrat.

Jak říká dagestánský analytik Achmet Jarlykapov, šance návratu džihádistů se zmenšují spolu s tím, jak dobře Rusko střeží své hranice. Obviněných navrátilců je několik stovek, avšak ve většině případů se jejich obvinění týkají účasti v bojích teroristických skupin na Blízkém východě, ne podněcování násilností v Rusku. Podle slov Varvary Pachomenko z ICG dosahuje počet navrátilců jen zhruba 15% z původního počtu těch, kteří odjeli do IS (údaje k těmto statistikám poskytla i FSB). Tyto údaje navozují dojem, že Rusko by tedy mělo být schopné se s navrátilci vypořádat tak, aby nebyli hrozbou pro státní bezpečnost. Ovšem Alexej Malašenko, expert z moskevského centra Carnegie poznamenává, že přesné statistiky neexistují, protože přeshraniční pohyby je téměř nemožné spolehlivě zachytit, a tudíž je těžké vyvozovat jakékoliv závěry. Zajímavou poznámkou je, že nebezpečná situace pro Rusko by teoreticky mohla nastat až v případě, kdy by ruský státní aparát byl nucen řešit příliv navrátilců zároveň s krizí na Ukrajině, což by mohlo vést k štěpení sil a zdrojů na dvou frontách.

Co se týče legislativního ukotvení současné situace, v květnu 2016 byl ruskou Dumou schálen nový balíček protiteroristických opatření, podle nichž mohou osoby usvědčené z konání extremistických aktivit a terorismu mimo území Ruské federace přijít o ruské státní občanství. Dle nového zákona byly zavedeny přísné tresty (vysoké finanční pokuty ve výši kolem milionu rublů a až 15-20 let ve vězení) za šíření islamistické propagandy, extremistickou činnost, rekrutování nových členů a financování teroristické aktivity. Trestněprávní zodpovědnost v případě činů souvisejících s terorismem byla snížena na 14 let.

Bezpečnostní výzvou prozatím zůstávají spíše radikálové žijící přímo na území Ruska. Potíž je v tom, že problém islámského extremismu metastázuje – fundamentalisté se již vyskytují nejenom na severním Kavkaze, ale také ve velkých městech, kde se sdružují početné muslimské komunity, a v jiných regionech, kde žijí muslimové (Tatarstán, Baškortostán, území kolem Volhy a Uralu). Kupříkladu Moskva je domovem největšího počtu muslimů v Evropě – kromě ruských muslimů tam žije i značný počet (přibližně 2,5 milionu) muslimských imigrantů ze Střední Asie. Jejich životní i pracovní podmínky jsou nezáviděníhodné, což je činí snadným cílem propagandy IS. Současná situace je tedy všeobecně nebezpečná v tom ohledu, že stačí jen málo k tomu, aby se fundamentalisté radikalizovali až do bodu, kdy začnou páchat teroristické činy – a právě navrátilci z IS by pro ně mohli být inspirací.

Co se týče samotného severního Kavkazu, tamější násilnosti jsou sice v porovnání se situací v minulosti méně intenzivní, ale nadále přetrvávají. Jak říká Jekatěrina Stěpanova: „Z Čečenska se konflikt přesunul do ostatních republik severního Kavkazu. Násilnosti jsou roztříštěné, nelineární, méně smrtelné a méně intenzivní než v dobách čečenských válek; zároveň jsou ale těžce zachytitelné a neustále se opakující.“ Tato úroveň konfliktu, popsaná též jako „stabilní nestabilita,“ značí, že jeho základní příčiny stále nebyly uspokojivě vyřešeny. Pro zásadní průlom by ovšem byla zapotřebí celková změna ruské protiteroristické politiky, která by nebyla soustředěna na pouhou fyzickou likvidaci skutečných i domnělých teroristů. Obavy se týkají i toho, že současní teroristé wilájatu al-Qawqáz („provincie Kavkaz“ – jedna z oficiálně vyhlášených provincí IS) by mohlizačít uplatňovat brutálnější metody vedení džihádu v porovnání s již skomírajícím Kavkazským emirátem. Zatímco ten v posledních letech otevřeně deklaroval, že neschvaluje útoky na civilisty ani sebevražedné atentáty tzv. „černých vdov“, IS je pověstný tím, že v míře násilí nezná mezí, a tudíž je těžké předpovědět, jaká bude jeho taktika. V současnosti je možné pozorovat, že se útoky radikálů z wilájatu al-Qawqáz soustřeďují především na bezpečnostní složky a civilisté tvoří jen náhodné „vedlejší ztráty“.

Vlajka Kavkazského emirátu. Zdroj: Wikimedia Commons

Situaci je tedy prozatím možné shrnout tak, že mnohé bude záviset na aktivitách bezpečnostních složek. V tomto kontextu mluvíme zejména o střežení hranic a monitorování jak navrátilců samotných, tak i ruských muslimských komunit, ve kterých by mohlo docházet k radikalizaci. Pro zachování bezpečnosti Ruska je velice důležitá infiltrace zpravodajských služeb do řad extremistů – jak ideologů a kazatelů v mešitách a podzemních náboženských organizacích, tak i přímo ozbrojených džihádistů. To všechno jsou ovšem nelehké úkoly. Arogance a podcenění situace by byly velikou neopatrností, která by se mohla vymstít zejména v podobě teroristických útoků. Současné odhady ruských expertů se kloní spíše k optimismu a shodují se v tom, že návrat severokavkazských džihádistů by Rusko mělo být schopné zvládnout.Vzhledem k nedostatku přesných údajů o navrátilcích je však těžké dobrat se spolehlivých závěrů. Je tudíž nutné, aby se Rusko nenechalo ukolébat svým optimistickým náhledem na situaci, a to obzvlášť teď, když se území ovládané IS postupně zmenšuje a organizace se musí vypořádat se ztrátami území v Iráku. Frustrace by totiž mohla způsobit nárůst teroristické aktivity, v níž mohou sehrát důležitou roli právě ti z džihádistů, kterým se nepozorovaně podaří vrátit domů.

Ukázka pochází zchystané knihy Beránek, Ostřanský (eds.), Islámský stát (Academia 2016).