Příspěvky označené terrorism

Evropa proti terorismu

Autor: Filip Tucek Kategorie: European Union and Defence Datum: 15. 9. 2011

Ve světle aktuálního dění, nedávného tragického útoku v Norsku a desátého výročí 11. září, se Evropská unie rozhodla pro hlubší spolupráci v boji proti regionálnímu i globálnímu terorismu. Vytvoření Schengenského prostoru znemožnilo důkladnou kontrolu pohybu obyvatel a vytvořilo o to větší tlak na mezistátní koordinaci a spolupráci.

Na prevenci, která je zásadním prvkem boje proti terorismu, se zaměří nová expertní komise se čtyřletým rozpočtem 20 milionů euro, kterou unie ustavila. Zakladatelé panelu, tedy Evropská komise i přední experti se shodují, že největší nebezpečí pro Evropu dnes nepředstavují zahraniční velké teroristické skupiny typu Al Kajdy, ale spíše útoky malých nezávislých skupin působících dlouhodobě na území daného státu. Aktuální hrozbou jsou i radikalizující se jednotlivci, kteří nejsou napojeny na žádnou teroristickou síť nebo skupinu a pro tajné služby je proto velmi těžké jejich činnost odhalit.

Hlavním úkolem nově vzniklého orgánu bude vypracovat strategii, kterou budou moci členské státy účinně aplikovat v boji proti terorismu. Al Kajda, která byla v první dekádě de facto synonymem terorismu, je dnes název bez většího faktického významu při prevenci a potírání terorismu. Ne proto, že by oslabovala (přestože dle většiny analýz by nebyla materiálně ani organizačně schopna provést útok podobný tomu z 11. září). Je to kvůli tomu, že za odnož Al Kajdy se dnes, kvůli dodání zdánlivé významnosti, prohlásily desítky drobných, lokálních organizací. Tímto bezprecedentním vývojem se Al Kajda nestala globální organizací, ale spíše jakýmsi superspolkem, zaštiťujícím většinu teroristických organizací od Jemenu až po oblast Sahelu.

Základním úkolem pro novou Komisi a pro orgány bojující s terorismem obecně, je tedy správně definovat, pojmenovat nepřítele, který své cíle nevyhlašuje veřejně (jako to dělají například různá blízkovýchodní nebo africká uskupení). Pro evropské státy, pro Izrael, pro Spojené státy, ale i pro Asii je dnes klíčové umět bojovat s lokálními buňkami plánujícími menší útoky. Rozdíl mezi Západem a zbytkem světa, na který bude muset nová Komise proti terorismu reagovat, je prostý – nepřítel je v západním světě skrytý. V tom nezápadním je hlasitý a ostentativně se projevující. Hammás v Palestině, Hizballáh v Libanonu nebo v Alžírsku. Tyto skupiny jsou lokální, organizované a veřejně vystupující, proto alespoň částečně předvídatelné. Útoky v Londýně, Švédsku, nebo Norsku tyto charakteristiky neměly.

Komise proti terorismu se skládá ze zástupců vlád, akademiků, sociálních pracovníků a náboženských vůdců ze zemí unie a z Norska. To, ač není členem EU, vidí v účasti v komisi cestu, jak zvýšit svou vnitřní bezpečnost. Z toho vyplývá, že s Komisí se nepočítá jako s „čistě akademickým orgánem“, ale že závěry její činnosti by měli mít faktický dopad na evropskou potažmo transatlantickou protiteroristickou politiku. Úvodní zasedání se konalo, symbolicky, 11. září. Cílem a úkolem Komise je mapovat činnost radikálů v jednotlivých zemích (kontrola internetu, spolupráce s tajnými službami apod.) Získané poznatky bude komise pravidelně porovnávat, diskutovat o nich, hledat vzájemné jmenovatele a podobnosti radikalismu napříč Evropou. Tato analýza má ukázat převažující trendy a příčiny radikalizace. Jejich pojmenování umožní Komisi vypracovat výstup, tedy sadu doporučených kroků pro unii a pro jednotlivé vlády. Shoda expertů panuje v tom, že v současné otevřené Evropě je nejlepším postupem společná politika eliminující důvody radikalizace obyvatel z často okrajových částí společnosti.

Herman Van Rompuy i Jose Manuel Barroso podtrhli důležitost spolupráce se Spojenými státy, které mají dlouholetou praxi v boji proti terorismu. Gilles de Kerchove, který je koordinátorem EU pro boj se terorismem prohlásil, že díky dosavadní mezistátní spolupráci, již útok podobný tomu z roku 2001 není možný. Ambicí Komise je prohloubit vzájemnou kooperaci a vytvořit modely, které minimalizují i riziko menších akcí. Velkou výzvou při tvorbě plánu bude skloubit jejich implementaci se zákony na ochranu soukromí a svobodného pohybu. Jedině mapování privátních webových stránek, akcí a podobně může odhalit některá nebezpečí.

V rámci zvýšení nejen vnější bezpečnosti, ale i té vnitřní, je třeba přestat škrtat výdaje na obranu a bezpečnost. Tomuto doporučení jako první vyšlo vstříc Německo. V příštím roce zvýší výdaje na obranu o 133 milionů eur, takže celkem vydá 31,7 miliard eur. Většina této částky půjde na modernizaci vybavení armády a ozbrojených složek a část na zefektivnění boje proti terorismu. Německo je největší evropskou ekonomikou a je aktivní v několika zahraničních misích, včetně Afghánistánu, kde zůstanou spolkové jednotky minimálně další rok. Zároveň má velmi širokou populaci imigrantů, zejména z Turecka, východní Evropy a některých muslimských zemí. Tato multikulturální společnost, která, jak připouští i samotná Angela Merkelová, nefunguje ideálně, je potenciální hrozbou pro vnitřní bezpečnost Německa. To je motorem unie a případný útok na jeho území by mohl mít neblahý vliv na bezpečnost i ekonomiku ostatních zemí.

9. září zadržela německá policie dva muže, německého občana libanonského původu a Palestince z pásma Gazy, kteří u sebe měli chemikálie používané k výrobě bomb. Počet podobných nebezpečných islamistů se v Německu odhaduje na tisíc. A přestože jsou pod pečlivým dohledem, vždy je možnost, že sítem bezpečnostních služeb někdo proklouzne. Minimalizace tohoto nebezpečí nejen v Německu, ale v celé Evropě je prací nově vzniklé evropské Komise proti radikalizaci.

Komise naváže na kroky a cíle definované Evropskou strategií proti terorismu. Ta se vedle prevence formou vzdělání a integrace do společnosti zaměřuje na ochranu kritické infrastruktury. Dále strategie zdůrazňuje nutnost kooperace s bankovním a finančním sektorem a to jak při vyšetřování, kdy data z účtů mohou vést k dopadení organizátorů nebo plánovačů, tak rovněž na spolupráci při mrazení podezřelých účtů a transakcí. Vedle těchto opatření je dle Strategie třeba školit speciální jednotky, schopné rychlého zásahu.

Zatímco například spolupráce s bankovním sektorem se ukazuje poměrně efektivní (viz naposledy zmrazení účtů Kaddáfího a jeho lidí – ty samozřejmě nelze považovat za teroristy, ale princip a model vládní kooperace s bankami je podobný). Školení a příprava speciálních jednotek na straně druhé nefungují optimálně. Je známou skutečností, že norské policii trvalo při nedávných útocích dostat se na ostrov déle, než zpravodajské televizi. Důležité je dle strategie i Komise, aby žádné protiteroristické opatření zásadně neomezovalo svobody občanů, volný pohyb zboží a služeb.

Terorismus dnes, deset let po útocích na WTC, je nejaktuálnější nebezpečím pro společnost. Boj proti němu je stejně důležitý, jako budování námořních flotil nebo tankových praporů. To si uvědomuje nejen Evropská unie, ale i další organizace. Proto G8, OSN, OSCE i Evropská rada deklarovaly vůli těsně spolupracovat při ochraně Evropy i světa. Jak se jim to v praxi bude, dařit ukáží až následující roky. Ovšem na tuto klikatou a nelehkou cestu vykročily správnou nohou.

, , , ,

1 komentář

Jak je to s filmovou reflexí GWOT

Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 11. 9. 2011

Přesně před deseti lety teroristé zasáhli spojené státy. Při útocích tehdy zahynuly necelé tři tisíce lidí. Neustále opakované záběry pádu „dvojčat“ Světového obchodního centra vyvolávaly směsici šoku, nedůvěry a vzteku. 11. září spustilo řadu událostí, které mají zásadní dopady – pozornost na operaci v Afghánistánu byla vystřídána invazí do Iráku, obavy z dalších teroristických útoků doprovázela zvýšená bezpečnostní opatření, likvidace a zatýkání teroristů, či lidí podezřelých ze spolupráce s nimi se stala každodenní realitou a tak by se dalo pokračovat.

Většina lidí ovšem přímo nikdy přímo nepocítila „globální válku proti terorismu“ (GWOT). Oproti předchozím konfliktům se jí účastní pouze zlomek populací jednotlivých zemí, USA nevyjímaje. Zbytek ji sleduje. Příběhy z této „války“, která zahrnuje i přímé bojové operace v Afghánistánu a Iráku, jsou primárně zprostředkovávány médii, včetně internetu (velkou roli sehrává především Web 2.0).

Oproti válkám v minulosti je informačních kanálů obrovské množství, stejně jako veřejně sdělovaných příběhů. Přitom v minulosti většina podobných příběhů zůstávala v úzkém kruhu rodiny, či komunity a neměla příliš velkou šanci na rozšíření, natožpak globální. Samozřejmě, jsou zprávy, které tomuto období dominovaly – Abú Graíb, zabití Usámy bin Ládina apod. -, ale velké množství z nich se objeví, je někde přetištěno, přeposláno e-mailem a pak zůstane „uvězněno“ ve světové síti.

Už během druhé světové války byl důležitým kanálem pro sdělování příběhů a úhlu pohledu film. A to zdánlivě dnes chybí. Skutečných filmů o válce proti terorismu moc není. Ty, které jsou, se zaměřují především na války v Iráku a v Afghánistánu. Výrazněji nereflektují válku proti teroristům (výjimkou je například volná adaptace knihy bývalého důstojníka CIA Roberta Baera Syriana, či Body of Lies/Labyrint lží Ridleyho Scotta s Leonardem DiCapriem v hlavní roli).

Hollywood zatím zásadněji posledních deset let nereflektoval a na rozdíl především od 2. světové války nebyl ani tím, kdo by určoval tón veřejného mínění. Jistě, není možné současnost srovnávat s druhou světovou válkou, ale přesto se tomu není možné vyhnout. Krátce po útoku na Pearl Harbor vznikaly filmy, které mobilizovaly veřejnost pro věc spojenců, ať už to byly Flying Tigers (Létající tygři, 1942), Wake Island (Ostrov Wake, 1942), či Thirty Seconds Over Tokyo (Třicet sekund nad Tokiem, 1944).

Je nutné ovšem říct, že skutečná reflexe – ať už to byla druhá světová válka, či Vietnam – přišla několik let po skončení těchto konfliktů. V případě Vietnamu šlo například o The Deer Hunter (Lovec jelenů, 1978), Apocalypse Now (Apokalypsa, 1979), Platoon (Četa, 1986), Hamburger Hill (1987), či Born on the Fourth of July (Narozen 4. července, 1989).

Z tohoto hlediska by tedy současnost nebyla nikterak výjimečná. První vážnější filmové pokusy o zhodnocení let po 11. září 2001 se začaly objevovat někdy kolem roku 2007 (občasné záblesky, jako je třeba Jarhead/Mariňák z roku 2005 pro tuto chvíli vynechávám), tedy poměrně brzy. Tehdy do kin přichází In the Valley of Elah (V údolí Elah) s Tomy Lee Jonesem v hlavní roli, který vyšetřuje zmizení syna po návratu z Iráku, Redacted Briana de Palmy zabývající se konfliktem a médii, či Lions for Lambs (Hrdinové a zbabělci) Roberta Redforda s Tomem Cruisem a Maryl Streepovou v hlavních rolích. V roce 2008 přibyl film Hurt Locker (Smrt čeká všude), který získal Oskara, o rok později The Messenger a v roce 2010 Green Zone s Mattem Damonem v hlavní roli. Žádný z těchto filmů ovšem není skutečně těžká váha jako ty, které přišly po skončení války ve Vietnamu.

Psal jsem o válečných filmech z posledních deseti let před více než rokem v Týdnu a zmiňoval jsem tam mimo jiné i to, že žádný ze snímků reflektujících Irák a Afghánistán si nevede finančně příliš dobře. To se týká i oskarového The Hurt Locker. Těžko říct, co je příčinou, zda nechuť Hollywoodu pouštět se do citlivých témat a riskovat zpolitizování, nebo nízká poptávka publika přesyceného množstvím zpráv a příběhů a přepolitizovaností jednotlivých témat. V jednom textu ve Washington Times o této problematice se například objevil názor, že se Hollywood doposud zcela nevzpamatoval z post-Vietnamského syndromu.

Yahoo! Movies executive producer Sean Phillips says filmmakers’ attitude toward U.S. military action began to change in the 1960s when soldiers started dying in the jungles of Vietnam. Gary Cooper was out, and “layered, tortured heroes” were in, Mr. Phillips says. Chalk it up to — take your pick — Hollywood’s politically correct mindset, its increasing reliance on the global market or plain old cowardice.

V textu se objevují i úvahy o tom, že se filmaři obávají „odvety“, pokud by se znelíbili muslimům, či naopak mají strach z toho, že se dotknou Američanů (například z plakátů na film Spider Man byly odstraněny věže WTC). Výstižnější ale asi bude názor, že Hollywood již dnes necílí pouze na americké publikum, ale diváky „loví“ celosvětově, což znamená, že se musí trefovat do vkusu lidí po celém světě.

“We are a completely global entertainment medium now,” (producer Steve) Mr. Holzer says. “That made it very difficult for Hollywood to make movies that support any sort of war effort.” During World War II, entertainment producers could get away with using derogatory words to define the enemy. That no longer is possible, he says. “You have to be careful,” he says. “Don’t infuse or spark anger or riot against someone who is not responsible.”

Kde jsou významné filmy reflektující 11. září se ptá i Tom Ricks na svém blogu. Zmiňuje, že si dobře pamatuje 70. léta, kdy lidé pokládali stejný dotaz a pak se najednou objevily filmy jako Apokalypsa. Má pravdu, čas ještě neuzrál, ale zároveň si vůbec nejsem jistý, jak bude ona reflexe významná. Možná napoví hollywoodská verze zabití teroristy Usámy bin Ládina příslušníky NAVY SEALs.

V souvislosti s hledáním filmů reflektujících posledních deset let, které by dokázaly oslovit širší publikum a staly se trháky, mám čtyři poznámky:

  1. GWOT, včetně reflexe válek v Iráku a v Afghánistánu se velice často objevuje – sice útržkovitě, ale přesto – v množství amerických seriálů, které běží i na českých obrazovkách. Ať už jde o tým vyšetřovatelů z New Yorku, z námořní vyšetřovací služby, ale i o detektivky typu Sběratelé kostí (v jednom díle je hlavní vyšetřovatel stažen z mise v Afghánistánu), o seriál Bratři a sestry (jeden z hrdinů bojuje s PTSD a zároveň se systémem, který ho chce znovu poslat do Iráku) a podobně. Skutečně v seriálech je motivů posledních deseti let, včetně honu na teroristy, více než dost. A nemají tyto masové seriály mnohem větší vliv na názory lidí, než by měl jeden film? Nejsou seriály do značné míry náhražkou filmů, které formovaly myšlení například ve 40. letech minulého století?
  2. Na rozdíl od hranných filmů se objevilo několik výtečných dokumentů, které mají obrovskou vypovídající hodnotu. Ať už jde například o No End in Sight, Taxi to the Dark Side, The War Tapes, skvělé Restrepo či Armadillo. Mají dokumenty nějaký vliv na to, že Hollywood více méně mlčí?
  3. Jaký je vliv internetu? Například na youtube je ohromné množství videí, které se váží k probíhajícím konfliktům, ať už jde o zpravodajské šoty a jejich části, videa umísťovaná oficiálně, samotnými vojáky a obyčejnými lidmi. Toto je zcela nový fenomén, který by se podle mého měl nějakým způsobem na „poptávce“ (tedy ochotě filmy zaměřené na GWOT točit a sledovat) podepsat.
  4. A konečně, kde je evropská filmová produkce. Kromě zmiňovaného dokumentu Armadillo a německého filmu Jerichow mně toho moc nenapadá. Respektive, s dokumenty to tak špatné není. Filmy ovšem chybějí. Nebo se pletu?

, , , , ,

14 komentářů

3 dny do výročí: vítězové a poražení

Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 8. 9. 2011

George_Bellows - A Knockout (1921), Columbus Museum of Art, Columbus, Ohio via Wikimedia Commons

Jak se blíží 11. září, objevuje se větší a větší množství textů, které bilancují, popisují příběhy, obecně řečeno, vracejí k teroristickým útokům na Spojené státy. Připomínají se třeba titulní stránky deníků z 12. září 2001. Mezi mé oblíbené patří zvláštní vydání San Francisco Examineru s velkým titulkem „Bastards“.

Samozřejmě nesmějí chybět vítězové a poražení posledních deseti let. Takový pěkný seznam udělalo Rádio svobodná Evropa – Rádio svoboda. Mezi vítěze zařadilo:

  1. americký vojensko-průmyslový komplex (největší expanze investic do obrany obecně, za deset let USA vydaly na obranu, zpravodajské služby a války v Iráku a Afghánistánu sedm bilionů dolarů);
  2. Írán (oslabení Iráku);
  3. soukromé bezpečnostní společnosti (raketový nárůst zakázek);
  4. Vladimir Putin (terorismus jako záminka pro potlačení vzpoury v Čečensku – bez kritiky ze Západu kvůli lidským právům, podobné je to i s dalšími autokraty kolem Ruska. Dodal bych ovšem ještě růst cen ropy, který Rusku ekonomicky pomohl);
  5. ateisté;
  6. robotické prostředky (bezpilotní letouny se staly jedním z nejvýznamnějších nástrojů v protiteroristickém tažení);
  7. Turecko (posílení role v oblasti);
  8. exekutiva (výkonná část moci začala v USA díky „válce proti terorismu“ převažovat nad mocí soudní a legislativní);
  9. WikiLeaks a
  10. afghánský sněžný leopard (konečně byla schválena jeho ochrana, těžko půjde vynutit, ale je to dobrý začátek).

A do plejády poražených podle Svobodné Evropy patří:

  1. rodiny obětí teroristických útoků z 11. září 2001;
  2. Al Kajda (dnes jde o zdecimovanou organizaci);
  3. Pákistán;
  4. rodiny zabitých a zraněných vojáků v Iráku a v Afghánistánu;
  5. New York;
  6. umírnění muslimové;
  7. cestující v letecké dopravě (kontroly, kontroly a ještě jednou kontroly);
  8. havala (omezení tradičního posílání peněz v muslimských zemích);
  9. pacifisté (k tomu bych ještě dodal politická korektnost 90. let) a
  10. Saúdská Arábie (budoucnost královské rodiny je ve hvězdách).

Vše začalo v Afghánistánu. Odtud vzešly útoky, na něj byla směřována odveta. Od roku 2002 jsou v zemi rozmístěny mezinárodní jednotky, které by se během několika let měly stáhnout. Co říkají Afghánci na 11. září? Mnozí z nich o něm nikdy neslyšeli a řada dalších si myslí, že jej Američané provedli sami, aby mohli vést koloniální války.

In a nearby tent that is the camp’s school, his teacher, 22-year-old Mullah Said Nabi Agha, didn’t fare much better. He said he has never seen the iconic image of the Twin Towers burning. He was vaguely aware that some kind of explosion had occurred in America. „I was a child when it happened, and now I am an adult, and the Americans are still here,“ Mr. Agha said. „I think the Americans did it themselves, so they could invade Afghanistan.“

Nejde o tak neobvyklý názor, jak by se mohlo zdát vzhledem k tomu, že 42 procent obyvatel venkova je mladší čtrnácti let a 72 procent dospělých je negramotných. A ti, kteří už o 11. září slyšeli, jsou mnohdy pod vlivem konspiračních teorií pocházejících především z Pákistánu a Íránu, například té o židovském spiknutí.

According to a survey of 15- to 30-year-old men in the two southern provinces where President Barack Obama sent the bulk of American surge troops, 92% of respondents said they didn’t know about „this event which the foreigners call 9/11″ after being read a three-paragraph description of the attacks. „Nobody explained to them the 9/11 story—and it’s hard to win the hearts and minds of the fighting-age males in Helmand if they don’t even know why the foreigners are here,“ says Norine MacDonald, president of the International Council on Security and Development, the think tank that carried out the survey of 1,000 Afghan men in eight districts of Kandahar and Helmand. „There is a vacuum—and it’s being filled by al Qaeda and Taliban propaganda claiming that we are here to destroy Islam.“

, , ,

2 komentářů

Afghánistán, prezidentův odchod a Evropa a ČR

Autor: František Kříž Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 13. 6. 2010

František Kříž působil řadu let v ozbrojených silách. Po odchodu z armády byl do letošního jara bezpečnostním expertem českého PRT v Lógaru. Toto je jeho první příspěvek na OWOP, kde jej vítám.

Po přečtení několika článků, názorů týkajících se rezignace německého prezidenta Horsta Köhlera kvůli výrokům o německých vojácích, nebo, možná lépe řečeno, kvůli „přítomnosti a činnosti“ Bundeswehru v Afghánistánu, si musím položit jednu otázku (v žádném případě ne zaujatě a xenofobně): Neztrácí Evropa pud sebezáchovy? Není tato věc další ústupek Evropské unie vůči islámskému světu? Nevyjádřil německý prezident to, co se snaží většina politiků a diplomatů maskovat a zaobalovat?

Současná „riziková společnost“ musí z globálního pohledu čelit novým hrozbám a novým rizikům. Proto vznikají i nové koncepty a přístupy k řízení bezpečnosti na národní a mezinárodní úrovni. Nejen Česká republika prochází, především pod tlakem zemí Evropského společenství, obdobím politické, ekonomické a sociální integrace. Jedná se o složitý proces, ve kterém sehrává bezpečností politika státu, jako jeho neoddělitelná součást, klíčovou roli.

V Německu sílí tlak na to, aby byla mise v Afghánistánu ukončena a Bundeswehr stažen. Zde na OWOP zaznělo, že

„debata v Německu je o tom, že by němečtí vojáci neměli sloužit v misích, kde mohou zabíjet civilisty“.

Ale to je diskuse, která jde špatným směrem. Nikdo nechce zabíjet civilisty, obecně řečeno, nikdo nechce zabíjet lidí, pokud to není poslední možnost a pokud k tomu není vzhledem k okolnostem (ochrana osob, ochrana majetku, zamezení velké škody na lidských životech apod.) přinucen. Na obranu má legální právo.

Podstatou konfliktu současnosti není střet regulérních armád s řádným označením (oděv, hodnosti, státní a jednotkové označení, označení techniky apod.). V Afghánistánu stojí proti regulérní armádě „ozbrojenec“, který až na zbraň či výbušninu vypadá stejně jako další miliony obyvatel oblasti. Z výše uvedeného důvodu by debata měla být jasná a především otevřená a měl by být jasně definován cíl proč tam Bundeswehr je a případně bude. (Poznámka na okraj: to stejné se týká MO, MZV a AČR po současných volbách.)

Reakce v Německu je stáhnout se, neboť všichni byli přesvědčeni o tom, že to je mise mírovo-budovatelská a humanitární. Proč si to mysleli, když Američané, a nejen oni, celou dobu vedou bojové operace za použití bojových vrtulníků a s podporou dělostřelectva a bitevního letectva?

Podívejme se nyní na stav v Afghánistánu, kde již padl tisící voják amerických ozbrojených sil. Vláda prezidenta Karzáího je zkorumpovaná, slabá, neúčinná a dá se říci i neschopná. Policii (ANP) chybí základní dovednosti a její práce je více vojenská než policejní. Armáda (ANA) nehraje v terénu rozhodující roli, i přesto, že je vyzdvihována ze strany ISAF a EUPOL. Jinými slovy, není jedním z hlavních hráčů v Afghánistánu. Taliban a jiné protivládní a protikoaliční síly (HQN) prokazují svou odolnost a odhodlanost (viz útoky na americké základny v Bagramu a Kábulu) a hraje pro ně čas. O tom by se měla vést diskuse.

Abych ilustroval svůj pohled na věc, uvedu jeden příklad. V minulosti přední představitelé tajných a bezpečnostních služeb ČR, včetně ředitele Vojenského zpravodajství, informovali zahraniční výbor Poslanecké sněmovny o rozruchu kolem karikatur proroka Mohameda a o pohledu a vlivu muslimského světa na Evropu a na Českou republiku. Jeden ze závěrů byl, že Evropa čelí určitým skrytým snahám posílení islamizace. Na druhé straně se několik týdnů po zveřejnění karikatur objevilo prohlášení ministrů zahraničí zemí EU, které bylo nepřímou omluvou. Nic na tom nemohlo změnit to, že některé země s formulacemi nesouhlasily a braly je jako ústupek muslimským zemím.

Můj pohled na odstoupení, kritiku německého prezidenta Horsta Köhlera a různé zprávy ohledně Afghánistánu je následující:

  1. Přikláním se spíše k bonmotu syrského presidenta Asada, že neexistuje konflikt civilizací, ale pouze střet mezi těmi, kdo civilizovaní jsou a mezi těmi, kteří civilizovaní nejsou. V určitém ohledu jakoby Evropa ztrácela pud sebezáchovy. Někdo dokonce říká, že jej již ztratila. V posledních dvaceti letech se západní civilizace stala obětí zvláštní ideologie, která pod vlajkou demokracie a zachování klidu chce ve všem vytvářet harmonii a soulad. Proto se dnes dozvídáme, že původní obyvatelstvo a starousedlíci se musejí chovat tak, aby nepobuřovali imigranty, aby byli tolerantní apod. Jedná se o to, že Evropská unie vykazuje mimořádnou toleranci jak vůči diktaturám, extremismu, tak vůči teroristům. Radikálové všeho druhu mohou nerušeně působit a využívat výhody evropského systému – pokojný život, krytí, sociální dávky, podpora různých komunit apod. V případě, že někdo zakročí, okamžitě dochází k protestům, ničení majetku (Francie), organizování řízených protestů. Viz poslední události ohledně volna pro děti ze školy, aby mohli jít protestovat. Je nutné se ptát v čím jménu a pro koho, v jakou věc a v jaký prospěch?
  2. Pokud by chtěl někdo vymýtit terorismus a antisemitismus, musel by začít také u evropských ministerstev sociálních věcí. My (Evropané) si myslíme, že naše vstřícnost je součástí velkorysého přístupu moderních demokracií. Naopak. Podle různých hodnocení jsou Evropané požitkáři, kteří myslí jen na svůj luxus a pohodlí a již dávno nejsou vládcové imperií. Evropa nezvládá svoji obranu a je zralá na dobytí. V mnoha zemích Evropy jsou již oblasti, kde neplatí zákon dotyčné země, ale například šaríja. Současná Evropa je natolik tolerantní, že to hraničí se ztrátou vlastní identity.
  3. V Evropě v současné době neexistuje shoda nad tím, jak čelit dnešním hrozbám. Ba naopak, v některých zemích dochází k určitému ustupování zlu a to by mělo být varování. Evropa se stává pacifistickou a je známo, že pacifismus není schopen vnímat některá nebezpečí a podceňuje je. Představa, že by se EU mohla dostat do válečného konfliktu ve stejném rozsahu jako USA (i s oběťmi), je pro mnoho evropských politiků nepředstavitelná. EU zkrátka není připravena na silová řešení.

Jakýkoliv emotivní a především negativní poměr k islámskému světu, muslimským zemím a jejich obyvatelům musí ustoupit stranou. Je nutné definovat skutečného Zobrazit další »

,

8 komentářů

Al Kajda, Afghánistán a hrozby vůči Západu

Autor: Jan Havránek Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 1. 2010

Mám tu čest mezi přispěvateli OWOPu přivítat odborníka na mezinárodní bezpečnost Jana Havránka. Toto je jeho první příspěvek – doposud jej můžete znát především z komentářů pod články.

Americčtí, kanaddští a afghánští vojáci opuštějí CH-47 Chinook v oblasti Tora Bora, kde se mimo jiné ukrýval vůdce Al Kajdy Usáma bin Ládin (2002); Foto U.S. Air Force

V souvislosti s předvánočním pokusem o atentát na palubě letu do Detroitu se na webu i expertních sociálních sítí objevila řada postřehů na téma Al Kajda. Zároveň se před blížící se londýnskou konferencí o Afghánistánu množí otázky o našich cílech a prioritách v této zemi.

Narazil jsem na článek z loňského podzimu Confronting al-Qaeda: Understanding the Threat in Afghanistan, napsaný pro Terrorism Analyst, což je renomovaný online magazín zabývající se problematikou terorismu zejména během poslední dekády. Autor článku Marc Sageman, mimo jiné bývalý ředitel operací CIA, se zamýšlí nad argumentem, jímž se často zdůvodňuje přítomnost NATO v Afghánistánu: bojujeme v Afghánistánu, abychom zabránili opakování útoků z 11. září a zabránili Al Kajdě získat znovu útočistě. Sageman tvrdí opak – boj proti Talibanu (counterinsurgency) už dávno nesouvisí s bojem proti síti Al Kajdě (counter-terrorism).

Podle Sagemana je tato teroristická síť na Západě na ústupu. Dokládá to na zevrubné analýze 60 teroristických útoků proti Západu (USA, Kanada a Evropa) za posledních dvacet let. Závěry jsou překvapivé – pouze dva z dotažených útoků byly přímo provedeny Al Kajdou (al-Qaeda proper nebo al-Qaeda core). Nad většinou ostatních neměla Al Kajda přímou kontrolu:

A comprehensive survey of global neo-jihadi terrorism in the West shows that there were 60 plots over the past 20 years, perpetrated by 46 different networks. Of these only 14 successfully inflicted any casualty, and only two were perpetrated by al-Qaeda proper in the past 20 years. Over the past five years, global neo-jihadi and al-Qaeda terrorism in the West is in decline and the vast majority of the plots were perpetrated by independent homegrown groups, inspired by al- Qaeda but not linked to it or its allies.

Jak to (ne)souvisí s Afghánistánem

Následuje zevrubná analýza těchto trendů, podložená řadou užitečných statistik a grafů. Teprve na konci článku – po autorově omluvě za délku „úvodu“ – se dočteme hlavní teze:

1. Ačkoliv původní al-Káida má na starosti jen necelou pětinu pokusů o teroristické útoky na západní svět za posledních pět let, nebezpečí nezmizelo. Hrozby se posunuly od tradičních teroristických sítí k tzv. domácímu terorismu, který Sageman nazývá „Leaderless Jihad“ (název stejnojmenné knihy autora). V českém prostředí jsou nejznámějším případem „samozvaného džihádu“ například útoky v Madridu v roce 2004.

2. Politici se podle Sagemana špatně domnívají, že Západ musí v Afghánistánu volit mezi bojem s teroristy a mezi bojem s povstalci:

The choice is not between counter-terrorism and counter-insurgency, but between counter-terrorism and counter-terrorism plus counter-insurgency. No matter what happens in Afghanistan, all Western powers will continue to protect their homelands with a vigorous counter-terrorism campaign against al-Qaeda, its allies and its homegrown progeny.

Sageman se proto ptá, jaká je přidaná hodnota naší přítomnosti v Afghánistánu.

3. Sageman dále tvrdí, že současná strategie na potlačení Talibánu v Afghánistánu nepovede k porážce Al Kajdy, jejíž jádro se pravděpodobně ukrývá v Pákistánu:

None of the plots in the West has any connection to any Afghan insurgent group, labeled under the umbrella name “Afghan Taliban,” be it a part of Mullah Omar’s Quetta Shura Taliban, Jalaluddin Haqqani’s Haqqani Network, or Gulbuddin Hekmatyar’s Hezb-e Islami. There has not been any Afghan in al-Qaeda in the past twenty years because of mutual resentment between al-Qaeda foreigners and Afghan locals. In the policy debate, there is an insidious confusion between Afghan Taliban and transnational terrorist organizations. Afghan fighters are parochial, have local goals and fight locally. They do not travel abroad and rarely within their own country. They are happy to kill Westerners in Afghanistan, but they are not a threat to Western homelands. …They do not project to the West and do not share the internationalist agenda of al-Qaeda or its allied transnational terrorist organizations.

4. Návrat Talibanu k moci automaticky neznamená návrat Al Kajdy do Afghánistánu. V Pákistánu je jí lépe a sami teroristé se v názoru na hnutí Taliban liší:

[Al-Qaeda] seems safer in Pakistan at the moment. Indeed, al-Qaeda has so far not returned to Taliban controlled areas in Afghanistan. Al-Qaeda’s relationship with Taliban factions has never been very smooth, despite the past public display of Usama bin Laden’s pledge of bayat to Mullah Omar. Al-Qaeda leaders seem intimately involved in the Haqqani network in North Waziristan, less so with Mullah Omar’s Quetta Shura, and even less with Gulbuddin Hekmatyar’s forces.

A pokud by se přeci jen Al Kajda měla vrátit, povede se jí podle Sagemana zle:

Vigilance through electronic monitoring, spatial surveillance, networks of informants in contested territory, exploitation of internal Afghan rivalries, combined with the nearby stationing of a small force dedicated to physically eradicate any visible al-Qaeda presence in Afghanistan will prevent the return of al-Qaeda in Afghanistan. The proper military mission in Afghanistan and elsewhere is sanctuary denial.

Sageman dále tvrdí, že kombinovat boj proti terorismu a boj proti povstalcům do jedné strategie nemá smysl, zejména v zemi, kde Al Kajda téměř nepůsobí. Důvodem je opět statistika, která dokládá, že teroristé jsou na ústupu a jejich potírání je efektivní:

The timeline graphs clearly show that the threat is fading, from its high water mark of 2004. There has been no global neo-jihadi terrorist casualty in the United States in the past eight years and none in the West in general in the past four years.  …

Za tímto trendem podle Sagemana stojí jednak efektivní boj s terorismem na domácí půdě, ale také neschopnost Al Kajdy, která nebyla schopná rozšířit svou síť. Nedokázala vychovat přímé nástupce a příliš spoléhá na dobrovolníky, kteří budou bojovat za její ideje.

Sageman uzavírá svůj článek názorem, že v Afghánistánu jde především o regionální stabilitu:

…counter-terrorism works and is doing well against the global neo-jihadi terrorist threat. It consists of a combination of good domestic police work, good domestic intelligence, good cooperation with foreign domestic intelligence agencies, good airport security, good border control, keeping up the pressure on al-Qaeda and its transnational allies in Pakistan through arrests and Predator drone attacks, using political and economic skill to deny terrorist sanctuary in Pakistan, supporting the Pakistan military to dislodge foreign militants from Waziristan while sealing the border on the Afghan side, and continued sanctuary denial in Afghanistan. These are measures that will continue regardless of what is done in Afghanistan. There is definitely no necessity and very little value added for the counter-insurgency option, which is the most costly in terms of blood and treasure, probably the least likely to succeed and may even make things worse in the short run in the homeland.

Co myslíte?

, , , , ,

2 komentářů