PRO

Mezinárodní terorismus řadíme od jedenáctého září téměř automaticky mezi nejvážnější soudobé bezpečnostní hrozby. Ve jménu války proti teroru válčíme v Afghánistánu, argumenty o napojení na mezinárodní teroristické sítě padaly při obhajobě intervence do Iráku, bojem s teroristy vysvětluje své angažmá na syrském bojišti Rusko, hrozbou útoků hájí americký president Trump svůj dekret o omezení vstupu do země občanům vybraných muslimských zemí. Francie, Německo a Belgie byly opakovaně cíli útoků. Může někdo příčetný v téhle situaci tvrdit, že mezinárodní terorismus není pro Evropu hrozbou?

Úvodem si připomeňme, že v konfrontaci s terorismem je stát ten silnější. Množství a kvalita zdrojů, solidní zázemí v pracně vybudované bezpečností infrastruktuře, legitimita vládní moci, opora v mezinárodním systému; tyto a mnohé další výhody má v ruce stát. To ho samozřejmě nečiní nezranitelným. Zabezpečit 100% bezpečnost není možné, a když domyslíme do konce nutné důsledky, není 100% bezpečnost ani žádoucí.

Terorismus je zbraní protivníka, který se nám nemůže rovnat. Nemá schopnosti a kapacity nás ohrozit přímo, což ho odkazuje na působení nepřímé, subversivní a psychologické. Teroristé vědí, že své nepřátele nezvládnou zlikvidovat fyzicky (dejme teď stranou atentáty na klíčové politiky nebo vojenské představitele). Nadějí na vítězství jejich myšlenek je rozklad těch, jimž oponují. Proto místo otázky, zda je mezinárodní terorismus hrozbou pro Evropu, si klaďme otázku jinou. Je mezinárodní terorismus schopen rozložit Evropu?

Nemusíme pochybovat, že existuje úmysl takto učinit. Co se týče kapacit, můžeme zcela odůvodněně říct, že terorismus sám o sobě – jako metoda na rozložení společnosti a státu – nestačí. Tu zmiňme dva faktory.

Občasné spektakulární útoky společnost sice vyděsí, ale také ji stmelí. Semknutí komunity pod útokem zvenčí je ověřenou evoluční strategií přežití. Viděli jsme to po jedenáctém září, viděli jsme to po útoku na vánočních trzích a v projevu tak typickém pro dnešní dobu jsme to viděli na francouzské trikoloře, která dominovala na nějaký čas profilovým obrázkům uživatelů sociální sítě Facebook.

Časté útoky a život s permanentní hrozbou vytvoří obranné mechanizmy společnosti obdobně, jako to dělá imunitní systém zdravého člověka. Příklady jsou je Izrael nebo Keňa. Tahle představa není mnohým oprávněně příjemná, nese ze sebe jistou míru nutných změn, ale společnost si zvykne a přežije. Apokalyptická vize konce Evropy se konat nemusí. Nezapomínejme ovšem, že přehnaná imunitní reakce – alergie může zabíjet také. To je ostatně často pokládáno za cíl terorismu na strategické úrovni. Odepřít nepříteli dosáhnutí jeho cílů je základem vítezství.

Připomeňme si, že mnohé evropské státy terorismu na domácí půdě již čelily a ve své zkoušce obstály. Mluvme proto o separatistických kampaních IRA a ETA či akcích marxistických bojůvek v Itálii či Německu.  Snaha o navození revoluční  atmosféry těmto aktérům nevyšla. Chyběla jim politická síla, masa, která by je vynesla k moci. To ovšem neznamená, že společnosti těchto států byly bezvýhradně jednotné a beze strachu. U mezinárodního terorismu – takového, který je plánován, sponzorován a realizován ve více než dvou zemích – je možnost zachytit příznivou politicko-společenskou náladu ještě daleko nižší.  Průměrného Evropana v roce 2017 stěží přesvědčíte, že bombový útok na náhodně zvolené civilisty je bojem za jeho věc.

Terorismus je ve všeobecnosti nebezpečný právě tak jako chřipka. U zdravého jedince, pokud se nezanedbá léčba, jde o záležitost na pár dní. Zanedbaná léčba slibuje komplikace a časté návraty onemocnění. Ovšem u osoby s oslabenou imunitou, osoby, která již trpí jiným ochořeními, může mít chřipka závažné i smrtelné následky. Se čtenářem se snad shodneme, že v rozvinutém světě by chřipka zabíjet neměla.

PROTI

Mezinárodní terorismus je pro Evropu hrozbou z několika důvodů. Prvním je skutečnost, že terorismus využívají aktéři v rámci tzv. kumulační strategie. V rámci této strategie aktéři používají malé útoky, které na sebe přímo nenavazují, ale postupně nahlodávají vůli Evropanů. Efektivní obrana proti kumulační strategii je mimořádně náročná a politicky riskantní. NATO dokáže zničit konvenční síly nebo města jakéhokoli státu na zemi. S čím má ale problém, jsou tři chlapci ukrývající se kdesi v podzemí, žena v hidžábu s rozbuškou kolem pasu v nákupním domě, nebo nevinně vypadající řidiči kamionů. Teroristické útoky samotné nikdy nedobyjí území. Dokáží nás ale přimět k politice, která může znamenat pohromu. Mohou nás například vtáhnout do konfliktu, který bude čerpat naše zdroje. Po vtažení do takového střetu se staneme zranitelní nejen vůči teroristům, ale i vůči mnohým dalším státům.

Za druhé, mezinárodní terorismus je mnohem nebezpečnější než národní, se kterým máme bohatší zkušenosti. Srovnávat tyto dva je velkým nepochopením nové hrozby. Způsoby mohou mít stejné, ale prostředky a cíle mají zcela odlišné. Národní terorismus má často cíle, se kterými se dá pracovat, je (občas) možné hledat kompromisy. U mezinárodního terorismu se politický kompromis vytvořit nedá, ať už kvůli různorodosti národních zájmů nebo charakteru politického cíle teroristů. Prostředky, které mají mezinárodní teroristické organizace k dispozici, jsou bezprecedentní a umožňují jim sledovat kumulativní strategii po velmi dlouhou dobu. Právě kombinace obrovských prostředků a (pro nás) nepřijatelných cílů sledovaných pomocí dlouhodobě udržitelné strategie, znamená pro Evropu bezprecedentní typ hrozby.

Za třetí, mezinárodní teroristé mají v Evropě mnoho spojenců, kteří za ně přímo nebo nepřímo odvádějí velký kus práce směrem k rozkladu společnosti. Na jedné straně zde mají krajní levici, která vytváří, podporuje a obhajuje „antidiskriminační“ a „protirouhačské“ zákony, pomáhající teroristům v ničení základních principů fungování západní společnosti. Tato část levice navíc dokáže pro každý teroristický útok najít omluvu, která postaví teroristu do role oběti, se kterou třeba soucítit. Na druhou stranu zde mají krajní pravici, která se chopí každé příležitosti nahrávat do karet teroristům tím, že ve všech muslimech vidí teroristy. Muslimové jsou následně vylučováni ze společnosti a představují vhodný potenciál pro rekrutování do teroristických služeb. Teroristům tedy stačí podniknout občasný útok a jejich spojenci zbytek už vyřeší sami.

Konečný vývoj takového scénáře popisuje přesvědčivě Thukydides (3, 82-83). Celá společnost se postupně dělí na dva tábory. Občané prosazující umírněné řešení, jsou postupně zahnáni do jednoho z táborů, nebo zničeni. Je tomu tak proto, že se odmítli přidat na jednu ze stran, nebo ze závisti, že by mohly konflikt přežít. Tábory navzájem přestávají komunikovat a vytrácí se jakákoliv důvěra v společné instituce. Tímhle způsobem dochází k úplnému rozkladu společnosti.

Mezinárodní teroristé tedy jsou pro Evropu hrozbou, protože mají kapacitu a vůli ničit základní pilíře, na který naše společnost stojí. Protiopatření proti této hrozbě jsou často neefektivní nebo pro ně neexistuje dostatečná politická vůle.

Autoři: Matej Kandrík a Samuel Žilinčík