fbpx

Nous sommes tous Américains… Je suis Charlie…

Secretary_Kerry_and_French_Foreign_Minister_Fabius_Pause_to_Reflect_Charlie_Hebdo_Wikimedia_Commons_mensi

U.S. Secretary Kerry and French_Foreign_Minister Fabius Pause to Reflect Charlie Hebdo; Photo via Wikimedia Commons

 

Na mnoha pražských autobusových zastávkách se objevil nápis „Je suis Charlie“ vyvedený bílým písmem na černém pozadí. Tento nápis usměrňoval mé přemýšlení posledních několika dnů. Tím hlavním pro mě nebyly ani tak události, jejich vyšetřování, odpovědnost, popisování osobností a motivů teroristů, jako spíše vzpomínání na posledních necelých a intenzivních 14 let s teroristy (nemám rád termín „boj s terorismem“, protože evokuje něco, čím nikdy být nemůže). Připomněl jsem si třeba titulní stranu francouzského listu Le Monde z 13. září 2011, na které byl editorial s titulkem: Nous sommes tous Américains, tedy Všichni jsme Američané, který začínal:

Dans ce moment tragique où les mots paraissent si pauvres pour dire le choc que l’on ressent, la première chose qui vient à l’esprit est celle- ci : nous sommes tous Américains! Nous sommes tous New-Yorkais, aussi sûrement que John Kennedy se déclarait, en 1962 à Berlin, Berlinois.

A končil:

A long terme, cette attitude est évidemment suicidaire. Parce qu’elle attire la foudre. Et qu’elle peut l’attirer sans discernement. Cette situation commande à nos dirigeants de se hisser à la hauteur des circonstances. Pour éviter aux peuples que ces fauteurs de guerre convoitent et sur lesquels ils comptent d’entrer à leur tour dans cette logique suicidaire. Car on peut le dire avec effroi: la technologie moderne leur permet d’aller encore plus loin. La folie, même au prétexte du désespoir, n’est jamais une force qui peut régénérer le monde. Voilà pourquoi, aujourd’hui, nous sommes américains.

Zvláště konec má stále platnost: „Šílenství, i když by pro něj bylo důvodem zoufalství, nemůže být nikdy silou, která zlepší svět. Proto jsme dnes všichni Američané…“

Mám pocit, že mnoho z toho, co slýchám dnes, jsem slyšel v různých obměnách v posledních více než deseti letech. Jistě, můžeme se bavit o mnoha rozdílech – tehdy byl „jen“ Taliban a Al Kajda a Střední východ byl rozvrácený mnohem méně než dnes. Dnes existuje Islámský stát a vlastně i Al Kajda, respektive její různé odnože stále inspirují, byť s bin Ládinem, tím starým terorismem 90. let mají pramálo společného, snad jen ikonu oproštěnou od reality. Dnes také technologie mnohem snáze umožňují šíření čehokoli, třeba onoho skutečného i kašírovaného zoufalství a psychotických záminek k rozpoutání šílenství a podobně.

Nicméně i přesto přese všechno, přes objevování nových pravd, realit a receptů zjistíme, že podstata je pořád stejná, stejně jako nástroje a možnosti (i přes rozvoj technologií). Pročítal jsem si texty po 11. září, po útocích v Londýně a v Madridu a tak dále a vlastně všechna témata, která se objevují dnes, se dají nalézt v článcích starých tu několik, tu 14 let. Ona deklarovaná jednota po 11. září byla záhy rozbita a obecně spolupráce oslabována různými půtkami a touhou po autonomii. A to je ostatně hrozba i dnes, že se život brzy vrátí do starých kolejí, i když je pravdou, že to nikdy tak zcela nejde.

Snad jen jeden trend je výraznější oproti počátku tisíciletí (což sebou do budoucna nése největší společenské riziko) – stále více dosud umírněných lidí z takzvané mlčící většiny se na obou stranách radikalizuje, používá pseudoargumenty a hledá černobílé pravdy a řešení všeho od náboženství až po imigraci. Nic takového ovšem neexistuje, ale přesto v historii to vždy krásně posloužilo rozpoutávání nepokojů, pogromů a dalších projevů zvířeckosti v nás.

O událostech ve Francii bylo napsáno a řečeno skutečně mnoho. Mainstreamová většina se dá označit za balast, jen několik textů stojí za to. Jeden článek, který chci vypíchnout je od Martina Weisse v Týdeníku Echo a jmenuje se „Svět po Charlie Hebdo. Naděje bez záruky.“ Už podtitul říká mnohé:

Demokratický stát má jen velmi limitované možnosti, jak zabránit útokům. Leda by hrůza z islamistů změnila naše mozky a společnost.

Je v něm krásně vystižena ona podstata. Jen bych doplnil, že nejenom demokracie, ale i autokracie a totalita mají limitované možnosti, jak se bránit terorismu, či povstáním. Zkrátka, neexistuje absolutní bezpečnost, policie, tajné služby, respektive obecně stát nemůže zabránit všem útokům (bohužel nevíme, jaká je úspěšnost – pokud na jeden nějak definovaný útok odhalený je jeden provedený, nejde o tak velký problém, pokud je na jeden útok provedený 49 odhalených, nebo naopak, máme velký problém). A pokud někdo říká, že absolutní bezpečnost zajistí, pak lže, nebo natolik omezí svobodu, že vlastně jako by žádný život nebyl. A jaký by měl pak takový život smysl? Jak píše Martin Weiss:

Intenzivní sledování podezřelého si vyžaduje práci až 30 lidí. Rozvědka tedy musí nutně prioritizovat – a to je obtížné. A pak, pro dnešní radikály není tak těžké zmizet policii z dohledu. Islamističtí teroristé nejsou organizováni v přísné hierarchii; velká síla a inovace Islámského státu je v tom, že dovedl k dokonalosti systém propagandy, který příznivce dokáže inspirovat a mobilizovat, aniž by s jeho příslušníky přišli do přímého kontaktu.

Nejhorší je smrt z uleknutí, říká se. V rámci odhalování šířky problému se objevují různé texty. Vřele třeba doporučuji jeden starší článek z Economistu, ze srpna loňského roku, s názvem It ain’t half hot here, mum o občanech evropských zemí, kteří se vydali bojovat za, Bůh ví co do Sýrie, Iráku a dalších zemí. Objevuje se tam číslo tři tisíce těchto „bojovníků“ ze Západu. V jiném článku, po útocích ve Francii a rychlých zásazích v Belgii a Německu, které jakoby měly podtrhnout slova politiků a uklidnit veřejnost, je informace o tom, že v Evropě operuje 20 spících buněk čítajících 120-180 teroristů připravených k nespecifikovaným útokům. Je to hodně, nebo málo? A co to ve skutečnosti znamená?

Má se půl miliarda lidí bát třech, nebo deseti tisíc? Má se půl miliarda bát 180 teroristů? Jedna z populárních teorií ulice je „islamizace Evropy“. Co to znamená? Ekonomické ovládnutí? To asi nevyjde, žádná čísla něčemu takovému nenasvědčují, to se to dříve povede Číně. Jedině pokud by snad další útoky otřásly důvěrou v trhy a ekonomiku obecně, což by způsobilo další propad do recese. Politické ovládnutí starého kontinentu? Těžko říct, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tak v následujících desetiletích stalo, i když nadále budeme pokračovat ve svobodných volbách. Jakási náboženská konverze? Jednoduše, zkuste si představit, za jakých okolností – jak snadné, či složité – by bylo vás osobně přivést (převést) na nějakou jinou víru, respektive vůbec na nějakou.

Jistě, pár teroristů dokáže spáchat hrůzné činy a zabít stovky i tisíce lidí, ale jestliže se máme a budeme těch „pár“ bát, pak si nezasloužíme nic jiného, než se třást v koutku.

P. S. Jen skutečně na okraj, o něčem, co mě zaujalo. Časopis Charlie Hebdo vzešel revolty 60. let, z levicového až anarchistického proudu, pro který je typické boření pravidel, vysmívání se všemu, v čemž Západ žije a na čem do značné míry stojí, k čemuž patří i náboženství, které je Marxovými slovy „opiem lidstva“. Krásně ono buřičství ilustruje výrok karikaturisty Charlie Hebdo Bernarda Holtropa, který po útocích pronesl:

We have a lot of new friends, like the pope, Queen Elizabeth, and Putin. We vomit on all these people who suddenly say they are our friends.

Ostatně časopis začal tisknout karikatury proroka před necelými deseti lety až v rámci vlny solidarity s dánským časopisem. Je ironií, že terčem útoku teroristů se stal časopis, který vlastně k boření západního a měšťáckého zatuchla vyzývá už desítky let. Jak by asi vypadal náš svět podle Charlie Hebdo?

Druhá poznámka se týká výroku papeže Františka, že existují limity svobody slova. Je to výrok, který zajisté bude interpretován a dezinterpretován ještě mnohokrát. Není obhajobou teroristů ani fundamentalistů. Říká jednu jednoduchou věc, svoboda slova sebou v notné dávce nese odpovědnost za vyřčené. A jenom tak a samoúčelně žonglovat s – pro někoho – posvátnými věcmi se má vždy obezřetně, protože součástí skutečné svobody je i respekt k odlišnému.

5 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

5 Comments

  • Profilový obrázek
    civil
    22. 1. 2015, 19:22

    ,,Jedna z populárních teorií ulice je ,, islamizace Evropy,,. Co to znamená?….,, Madrid(2004), Londýn(2005), Brusel(2014), Paříž(2015) namátkou jsem vybral nejznámější teroristické útoky posledních let, které provedli radikální islamisté. Co tyto islámské radikály spojuje,narodili se,jsou občany zemí, kde provedli své teroristické útoky. Nedají se tyto teroristické útoky kvalifikovat jako pokus o islamizaci Evropy, pomocí výbušnin a samopalů provádění přímo občany zemí EU? Zdůrazňuji občany zemí EU, proto vůbec nezáleží na počtu teroristů občanů EU, problém není evidentně v množství.
    Může být pro EU inspirací například demokratický stát Izrael?

    REPLY
  • Profilový obrázek
    nrtm. Lukáš Hergott (Hery)
    27. 1. 2015, 10:47

    Obecně si myslím, že teroristické útoky v Evropě nejsou důkazem islamizace Evropy (nedají se házet do jednoho pytle, protože mají různé cíle). Obrovským problémem Evropy je, že v jejich některých sociálních skupinách je podhoubí pro rekrutaci radikálů. A to nejen těch, kteří pochází z již islámského kulturního prostředí, ale zároveň i konvertity, kteří pochází z kulturního prostředí, které nemá s islámem nic společného. Imigrační politika, nebo spíše její dědictví, které nebylo dlouho dobu řešeno je v některých Evropských zemí velký problém, ale větší nebezpečí vidím ve skupinkách, které zde jsou schopny právě té rekrutace. Tzn. využívají problému komunity ve svůj prospěch. Je v podstatě jedno, jestli se jedná o salafastické ismlamisty, nebo o stoupence islámských apokalyptických hnutí. Ostatně Evropa zná i politický extremismus bez náboženské ideologie.

    Nezdá se mi, že by nějaká radikální změna imigrační politiky měla ihned kladný prospěch pro společnost. Mocenský důvod těchto skupin leží primárně mimo Evropu (zatím) a to co se stalo ve Francii je IMHO sekundární hrozba.

    Je třeba tuto hrozbu řádně identifikovat a při hledání způsobu jak se jí zbavit nepodléhat histerii a zjednodušování.

    Evropské státy by měli bojovat proti tomu, aby v náboženských institucích (jakýchkoliv) bylo možné kázat náboženskou zášť a netoleranci. Ovšem nikoli zakazovat jakoukoliv víru plošně, to už tady několikrát bylo.

    Nejdůležitější je tedy zastavit rekrutaci (což na 100% je zřejmě nemožné) a také pracovat v problémových komunitách, aby v nich existovala mnohem silnější a přístupnější alternativa pro ty, na které rekrutace cílí.

    REPLY
    • Profilový obrázek
      Tomas.Kolar@nrtm. Lukáš Hergott (Hery)
      27. 1. 2015, 21:20

      Velmi výstižně napsáno!

      REPLY
    • Profilový obrázek
      Honza@nrtm. Lukáš Hergott (Hery)
      29. 1. 2015, 8:15

      jsem zvědav, jak vytrhnete z Koránu súru 9 (o cestování v zemích nevěřících, uzavírání smluv a závěrečného vraždění nevěřících všude kde je [muslimové] najdete po vypršení smluv)

      takže se kruhem znovu vrátíme na začátek, ke karikaturám proroka s bombou v turbanu, ke svobodě slova, zákazu svastiky tu, a zákazu ateismu onde.

      problém je bohužel zřejmě v tom, že pojetí státu jako domu pro národ-rodinu bylo považováno za přežité, a tak se „nám“ v domě rozvalují hosté a přiženění příbuzní, kteří nesplachují a nezouvají si boty (metonymii prosím s rezervou, jistě si doplníte vlastní)

      REPLY
      • Profilový obrázek
        Tomas.Kolar@Honza
        30. 1. 2015, 0:05

        Hm, nevím, ale nepřijde mi, že by to bylo nějak v zásadním rozporu s tím, co psal nrtm. Hergott.

        Jeho příspěvek nicméně postihuje nejen oblast náboženství, ale také mocensko-politické pozadí či technickou stránku věci. Přijde mi jako docela slušná analýza. Zvlášť s ohledem na to, že se jedná jen o pár odstavců.

        REPLY

Nejnovější komentáře