Vojenská doktrína obsahuje preferovaný způsob toho, jak ozbrojené síly nebo jejich části bojují. Je důležitá ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že charakter doktríny ovlivňuje pravděpodobnost vypuknutí závodů ve zbrojení nebo ozbrojeného konfliktu. Druhým je fakt, že přímo ovlivňuje a formuje vojenské prostředky státu určené na jeho obranu a má tak vliv na bezpečnost státu. Pokud je doktrína nesprávné spojena s politickými cíli, může být pro bezpečnost státu nebezpečná. Pokud nedokáže adekvátně reagovat na změny v politických okolnostech, na schopnosti protivníka či na vojenské technologie, může také poškodit bezpečnostní zájmy (Posen 2014: 15-16).

V konečném důsledku se vojenská doktrína snaží odpovídat na dvě základní otázky. Jaké prostředky by měly být použity? Jak by měly být použity? Doktrína samotná se zabývá vojenskými prostředky, ale je důležitější než jednotlivé technologie či zbraňové systémy, protože určuje, jakým způsobem budou všechny tyto prostředky využity (Biddle 2006: 3). Proces tvorby vojenské doktríny je často ovlivněn zdlouhavým hledáním kompromisů mezi různými aktéry v oblasti bezpečnosti státu. Výsledná doktrína zachycená ve vojenských manuálech je proto výsledkem kompromisů přijatých mezi vojenských důstojníky, politickými elitami a různými odborníky. Úsudky těchto aktérů jsou často nekompatibilní a protichůdné, založené na odlišném chápání technologií, protivníkových schopností a schopností vlastní vojenské organizace (Posen 2014: 13-14).

Kromě náročného hledání kompromisů mezi tvůrci doktríny se při tvorbě doktríny objevuje mnoho dalších problémů. Na následujících řádcích představím ty nejčastější a nejnebezpečnější.

Hledání magické doktríny
Vojenská historie je plná příkladů ozbrojených sil hledajících zázračnou zbraň či taktiku, která povede k automatickému vítězství v budoucích válkách. Z tohoto důvodu vkládali Peršané velké naděje do svých bojových vozů, Angličané věřili svým dlouhým lukům a Giulio Douhet byl slepě přesvědčen o rozhodující síle letectví. Bojové vozy ani dlouhé luky nebyly zázračné zbraně. Fungovaly ve velmi specifických kontextech a v jiných zcela propadly. Bojový vůz byl účinný v bojích proti slabě vycvičené pěchotě, ale přinášel mizerné výsledky vůči kvalitní armádě Alexandra Velikého. Dlouhý luk byl efektivní, když francouzská těžká jízda spolupracovala a vrhala se do smrtelného deště šípů. Pro Angličany bylo snadné stát za svými palisádami a ostřelovat rytíře brodící se bahnem u Agincourtu. Jakmile ale Francouzi přestali hrát podle anglických pravidel, dlouhý luk ztratil svou magickou moc. Stačilo efektivní použití dělostřelectva a angličtí lukostřelci již nemohli postávat ve shlucích na jednom místě. Když byli nuceni útočit, francouzská těžká jízda s nimi provedla rychlý proces.  Podobně letectví, které mělo podle Douheta zajistit vítězství v budoucích válkách prostřednictvím bombardování obyvatelstva, mělo často opačný efekt. Morálka a odhodlání bombardované populace se ještě zvýšily.

Zdroj: Facebook Doctrine Man

Podobnému snažení se nevyhnul ani přístup k operacím. Prusové byli v 19. století fascinováni napoleonským obchvatným manévrem a snažili se ho aplikovat při každé možné (i nemožné) příležitosti. Jejich omyl se stal viditelným, když se snažili stejný přístup použít sto let po Napoleonových taženích. Nezohlednili při tom změnu v charakteru vojenství, která byla propastná. Za napoleonských válek bylo možné porazit protivníka jedním či dvěma vítězstvími v rozhodující bitvě. O sto let později ale byly hlavní evropské mocnosti schopny mobilizovat násobně větší počty vojáků a zároveň došlo k technologickým inovacím, které umožňovaly bránícím se jednotkám uspět i proti značné přesile. Jedna rozhodující bitva tedy nestačila na poražení protivníka ve válce. Jenže Prusové špatně pochopili Clausewitzovo vnímání strategie jako využívání bojů pro politické cíle. V pojetí pruského generálního štábu se strategie dostala ke slovu až po bitvě, která byla sama o sobě tím nejdůležitějším, čeho bylo třeba ve válce dosáhnout. Pruský kancléř Otto von Bismarck měl co dělat, aby dokázal udržet generální štáb na uzdě. Lidé ve štábu prosazovali úplné zničení Rakušanů v roce 1866 i Francouzů v roce 1871. Bismarck oponoval, že by takové jednání vedlo k vytvoření široké koalice proti nově vzniklému německému státu. Místo posílení bezpečnosti své země by ho výrazně ohrozili. V těchto případech ještě Bismarck uspěl, jenže v roce 1914 již nebyl na scéně a tak nic nebránilo Němcům v hledání rozhodující bitvy a v snaze dosáhnout úplného zničení protivníka.

Snahy o nalezení zázračných zbraní, taktiky či doktríny přetrvávají dodnes. V 90. letech se takovému obdivu těšily taktické a operační koncepty jako Network Centric Warfare a Effect Based Operations. Vycházely z premisy, že došlo ke skutečné revoluci ve vojenství a že samotná podstata války se díky novým technologiím změnila. Zastánci těchto konceptů si představovali, jak v budoucích konfliktech neohrožené ozbrojené síly Západu porazí neschopného protivníka, který bude poslušně spolupracovat na svém zničení. Jakmile se ukázalo, že ne každý protivník bude spolupracovat, došlo k vynalézání směšných konceptů jako asymetrické války, hybridní války, nové války a podobně. Vina za neúspěch operačních koncepcí byla připisována protivníkovi, který nebojoval tak, jak si to tvůrci koncepcí představovali. Příliš mnoho energie bylo věnováno vymýšlení podobných výmluv a málo jí zůstalo na to, aby se zpochybnily základní premisy, z nichž tvůrci vycházeli.

Nejaktuálnějším příkladem hledání magické doktríny je proti-povstalecká doktrína pozemních sil USA. Představena poprvé v manuálu z roku 2006, doktrína reprezentuje současný zlatý standard postupu v boji proti povstalcům, který spočívá v získávání srdcí a myslí obyvatelstva. Téměř všechny operace by podle této doktríny měly vést k ochraně obyvatelstva a zajištění stability v určité oblasti. Protivník v doktríně figuruje pouze jako vedlejší nepříjemnost, kterou je třeba strpět při úspěšném budování stability (Department of the Army 2006: 28-29). Tak jako Prusové vnímali rozhodující bitvu jako cíl sám o sobě, tak tato doktrína vnímá stabilizační operace jako cíl, ne jako prostředek k naplňování politických cílů. Tvůrci doktríny docela zapomněli, že účelem války je vnucení své vůle protivníkovi, ne vytvořit si dobré vztahy „na pracovišti“.

Netvrdím, že náklonnost obyvatelstva není důležitá, ale je nutné odmítnout myšlenku, že obyvatelstvo je těžištěm v každém konfliktu. U některých povstání může být důležitější zabít protivníkova velitele, zničit jeho hlavní město nebo vypátrat a zničit část jeho ozbrojených sil. Jako všechno ve strategii, vždy záleží na specifickém kontextu, ve kterém se konflikt odehrává. Tvůrci doktríny by si měli dát velký pozor na chybné zaměňování prostředků a cílů a na chybné posuzování zbraní, taktik nebo doktrín bez zohlednění politického kontextu každého konfliktu.

Absence priorit
Zmíněná revoluce ve vojenství v 90. letech má na svědomí další oběť, a tou je schopnost určovat priority. Tato schopnost je jedním ze základních prvků strategie. Bohužel je dnes mnoho lidí přesvědčeno, že nové technologie umožní armádě excelovat v jakémkoliv typu konfliktu od stabilizačních operací po masivní konvenční střety armád. Podle nich tedy není třeba vybírat priority, armáda dnes dokáže všechno. Tyto názory ignorují ponaučení z nedávných (a dávných) konfliktů. V mnohých se ukázalo, že jakákoliv převaha v oblasti technologií může být smazána, pokud protivník šikovně působí v jiných dimenzích války.

Snaha o vytvoření armády excelující ve všech typech konfliktu může být stejně marná jako snaha o hledání magické doktríny pro nasazení sil. V dějinách se zatím žádnému státu či národu nepodařilo excelovat napříč celým spektrem operací. Existuje řada příkladů, kdy se armády konvenčního typu snažily v závislosti na povaze nepřítele měnit na armády excelující v každém typu boje. Mnohokrát to však mělo za následek to, že nejen nedosáhly kýžené excelence v jiných typech operací, ale často ztratily i své konvenční schopnosti. Například jednotky sloužící Magnu Pompeiovi během římské občanské války se v důsledku dlouhodobých střetů s guerillovým protivníkem proměnily na jednotky, které měly zvládat bojovat proti širokému spektru protivníků. Už jejich první střet s Caesarovými legiemi ukázal slabiny, které taková proměna přináší. V prvních fázích bitvy u Illerdy se sice Pompeiovým jednotkám podařilo překvapit Caesarovy legie nestandardním přístupem k boji. Jenže v pozdějších fázích bitvy se ukázaly slabiny takového přístupu, kdy Pompeiovci nedokázali držet krok ve standardním boji na blízko, do kterého byli přinuceni Caesarovou 9. legií (Caesar: 1, 43-47).

Tento starověký příklad může být považován za zastaralý. Nemohou přece jen nové technologie přispět k vytvoření neporazitelné armády? I dnes se dají najít příklady varující před přílišným technologickým optimismem. Jedním z nejznámějších mohou být zkušenosti izraelských ozbrojených sil v bojích s Hizballáhem. Tyto ozbrojené síly byly v minulosti známé svými výjimečnými schopnostmi v mobilním vojenství založeném na manévrování. Vzhledem k probíhajícímu konfliktu v Libanonu se Izrael snažil přetransformovat své síly pomocí určitých technických změn a také ve způsobu výkonu operací. Válka s Hizballáhem v roce 2006 ale ukázala, že izraelské schopnosti v oblasti mobilního vojenství se snížily, protože vojáci byli zvyklí na dlouhé dny patrolování a ne na rychlé tempo konfliktu vysoké intenzity, které pro ně připravil protivník. Místo toho, aby se armáda stala efektivní napříč spektrem operaci, přestala být schopna excelovat v konvenčním konfliktu (Long 2008: 28).

Tyto zkušenosti nemusí znamenat, že v budoucnu nebudou vyvinuty technologie umožňující vytváření sil excelujících v každém typu konfliktu. Měly by nás ale varovat, abychom k novým technologiím a optimistickým prognózám přistupovali skeptičtěji. Před absencí určování priorit koneckonců varuje i jeden z nejvlivnějších strategických myslitelů v dějinách: „Pokud nepřítel posílí svůj předvoj, oslabí svůj týl; pokud posílí svůj týl, oslabí svůj předvoj; pokud posílí své levé křídlo, oslabí to pravé; pokud posílí své pravé křídlo, oslabí to levé. Pokud pošle posily všude, bude všude slabý. „(Sun Tzu 2014: 17)

Nové označení pradávných konceptů
Dalším problémem, který ohrožuje tvorbu vhodné doktríny, je nevhodné nakládání s pojmy. Tvůrci doktrín mají ve zvyku používat nové označení pro koncepty, které jsou již dobře známé. Takový postup jim dovoluje tvářit se, že rozumí novým změnám ve vojenství. Ve skutečnosti nové pojmy vytvářejí zbytečné a vágní krabičky, které neřeší žádný problém. Naopak často mlží jasné přemýšlení o problémech, jimž je třeba čelit. Převlečení problému do nového pojmu není jeho řešením ani nepomůže v jeho chápání.

Dobrým příkladem takového přístupu může být pojem A2/AD (Anti Access/Area Denial). Jedná se o koncept, který popisuje schopnosti (nebo lépe řečeno ambice) ozbrojených sil omezit možnost působení protivníkových ozbrojených sil v určité oblasti nebo jí zamezit. Tato krkolomná zkratka se postupně dostala do standardního vojenského lexikonu. Je ale vhodné položit si otázku, co s ní dál. Pomáhá tato zkratka vyjasnit výzvu, které čelíme? Pomohla by Periklovi, když potřeboval obhájit svou strategii založenou na stažení obyvatel za neproniknutelné hradby a omezování spartských operací v okolí Athén využíváním oddílů jízdy? Kdyby použil ve shromáždění tuto zkratku, byli by Athéňané nadšenější pro jeho strategii? Byla by její aplikace efektivnější? Pomohla by tato zkratka Jiřímu z Poděbrad, když potřeboval využívat řeky, pohoří a svou husitskou armádu na vymanévrování armády Matyáše Korvína u Vilémova? A co nizozemští vzbouřenci, kteří využívali sítě pevností, bažiny, řeky a jezera na svém území, aby po několik desetiletí efektivně zamezili vstupu, případně pohybu, početných španělských vojsk na svém území? Šlo by jim to lépe s novou zkratkou? Přinesla by jim nějakou výhodu, nebo by spíše vytvořila zbytečnou, nic neřešící krabičku?

Posedlost novými označeními pro starodávné koncepty armádám dodává pocit, že jdou s dobou a že někam postupují. Bohužel je to často jen onen pocit. Často by více držely krok s realitou, kdyby se soustředily na to, co je skutečně důležité. Místo neustálého vymýšlení konceptů jako dominant maneuver, precision engagement, full dimensional protection, nebo focused logistics by mohly energii věnovat snaze pochopit strategii protivníků, kterým čelí, a snaze pochopit podstatu konfliktů, v nichž se ocitají.

Jaký je správný přístup?
Vytvořit „správnou“ doktrínu není snadné. I když se to někomu podaří, je možné, že její trvanlivost nebude velká, protože dojde ke změně kontextu, ve kterém byla tvořena.

První věc, kterou si musí tvůrci doktríny uvědomit, je účel doktríny, kterou jdou tvořit. Nesmí si ho splést ani se ho snažit změnit k něčemu, co je zcela cizí její přirozenosti. Při hledání kompromisů mezi různými tvůrci doktríny je snadné ztratit pojem o tom, co má být skutečným účelem doktríny. Jediné, k čemu má doktrína sloužit, je k zodpovězení dvou otázek položených v úvodní kapitole. Cokoliv, co doktrínu od tohoto účelu odklání, by mělo být odstraněno. Doktrína tedy, navzdory dnešní posedlosti touto myšlenkou, nemá učit vojáky přemýšlet o podstatě války (k tomu je zapotřebí dlouholeté studium vojenské historie a vojenské teorie). Nemá ani sloužit jako prostředek pro zviditelnění nových přitažlivých konceptů. V neposlední řadě není účelem doktríny ani dosáhnout vítězství v budoucích konfliktech. Vítězství ve válce bude pravděpodobně dosaženo díky prvkům napříč všemi úrovněmi a dimenzemi války a strategie. Očekávat vítězství od doktríny klade na její tvůrce příliš vysoké nároky.

Zadruhé je důležité snažit se vytvořit doktrínu ne „příliš špatnou“. Je nemožné vytvořit doktrínu, která dokonale připraví armádu na budoucí války. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby bylo každou novou doktrínu v případě potřeby možné včas opravit (Howard 1974: 7). Zde je častý kámen úrazu příliš rychlé vyhodnocení doktríny jako buď dokonalé, nebo mizerné. Zhodnocení stávající doktríny by mělo být provedeno velmi poctivě a ne pouze na základě korelace existující doktríny s úspěchy či neúspěchy při vedení války.

Použitá literatura
Biddle S. 2006. Military Power: Explaining Victory and Defeat in Modern Battle. Princeton: Princeton University Press.

Caesar, G. J. The Commentaries of Caesar. William Duncan. St. Louis. Edwards and Bushnell. 1856.

Department of the Army. Counterinsurgency. FM 3-24 282 p. Washington, DC: U.S.DEPARTMENT OF THE ARMY,  December, 2006.

Howard, M. and Wilson, A. (1974). Military Science in an Age of Peace. The RUSI Journal, 119(1), pp.3-11.

Long A. 2008. Doctrine of Eternal Recurrence:  The U.S. Military and Counterinsurgency Doctrine, 1960–1970 and 2003–2006. Pittsburg: RAND corporation.

Montross, L. 1960. War Through the Ages. New York: Harper.

Posen, B. (2014). The Sources of Military Doctrine. 1st ed. Ithaca: Cornell University Press.

Sun Tzu. 2014.  The Art of War. Brno: B4U.