Článek je výtahem některých zjištění plynoucích z jedné diplomové práce. Účelem je předat některé závěry a případně o nich diskutovat s čtenáři OWOP.

Al Kajda je populárním tématem politických a akademických debat, ale zřídkakdy předmětem podložených analýz. Snad nejznámější tezí je, či přinejmenším bylo, že Al Kajdě (podobně jako terorismu jako takovému) se daří v selhávajících státech. To jsou státy, jejichž legitimita v očích obyvatel je malá a infrastrukturální a vynucovací kapacity jsou velmi nízké. Tento přístup pak přímo volá po nápravě zbídačených a slabých států, aby bylo odepřeno útočiště transnacionálnímu terorismu. Teze o kauzálním vztahu mezi státní silou a terorismem se ovšem ukazuje jako příliš zjednodušující a ve světle některých zjištění mylná.

Často v debatách absentuje i zcela základní otázka, a sice co to je Al Kajda. Dříve bylo populární ji vyobrazovat jako pevně semknutou skupinu kolem bin Ládina a Zawáhirího, jenže toto pojetí má jen malou vypovídací hodnotu mimo region Jižní Asie, protože se dlouhodobě nedaří najít nějakou spojitost mezi většinou současných útoků a právě oním řídícím centrem.

Následně se stala dominantním přístupem vize sítí. Malá skupina kolem bin Ládina je tak chápána pouze jako jeden uzel v rámci vzájemně spolupracující sítě skupin a organizací. Gravitačním centrem pak mají být interakce, nikoli jedna skupina. Jenže i zde jsou patrné limity tohoto přístupu. Je každá skupina, která spolupracuje s Al Kajdou skutečně součástí kooperativní sítě a je vhodné ji za ni považovat? Dále, především v Evropě jsme svědky útoků, které nejsou napojené na nějaké etablované sítě či skupiny.

Je tedy patrně nejlepší chápat Al Kajdu jako globální džihádistické hnutí, které je jako celek neřízené, byť v sobě pojí více či méně organizované či spolupracující skupiny. Hnutí pak můžeme definovat na základě přihlášení k militantnímu takfírismu (džihád je možno použít i proti odpadlým muslimům), k vizi světového chalífátu, kterého má být dosaženo boje s tzv. vzdáleným nepřítelem. To vše je propojené společnou identitou ozbrojené avantgardy, která chrání a zároveň burcuje muslimskou obec. Takto zde budeme chápat Al Kajdu. Ale nyní zpět k tomu, proč se jí někde daří a někde ne.

Al Kajdě se kupříkladu relativně daří ve Velké Británii, kde dle některých odborníků mělo dojít až ke dvanácti významným útokům či pokusům o ně ze strany džihádistů v posledních deseti letech. Úspěch Al Kajdy lze definovat jako schopnost produkovat určité výstupy, které směřují jak k přesvědčování publika (především muslimů), tak k utvrzování vlastní identity. Teroristické útoky jsou tedy pouze částí úspěchu. Ve Velké Británii ovšem sídlí většina džihádistických periodik a jsou zde vydávány i fatwy, které podporují vize a metody Al Kajdy. Velká Británie je silný moderní stát, a přesto se zde Al Kajdě daří. Původní teze doznává značných trhlin, ale ještě než jí odvrhneme, podívejme se na případ Somálska.

Somálsko je považováno za nejslabší stát vůbec. Al Kajdě se zde v 90. letech nedařilo a naopak v současnosti zaznamenává poměrně značný úspěch, kdy její ideje a metody jsou šířeny hnutím aš-Šabáb, které se sympatiemi k Al Kajdě otevřeně chlubí. Aš-Šabáb se postupem času radikalizoval až do té míry, že jej lze považovat za součást globálního džihádistického hnutí – Al Kajdu. V rétorice čím dál častěji zaznamenáváme výhružky mimo kontext Afrického rohu, aš-Šabáb veřejně odkazuje k bin Ládinovi či nabídla pomoc tzv. Al Kajdě na Arabském poloostrově, která je těžce zkoušena selektivními útoky USA a akcemi jemenské vlády. O převzetí sebevražedného repertoáru somálským hnutím není třeba se blíže rozepisovat.

Co tedy stojí za úspěchem Al Kajdy? Jako hnutí potřebuje partnera, který bude šířit dál její ideje a útočit na její cíle a tím posilovat identitu a její obraz. Zatímco v Somálsku to je strategický partner (aš-Šabáb), který je jak dostatečně silný vis-á-vis somálskému politickému terénu a má podobnou až shodnou vizi akce a hodnot jako Al Kajda, v Británii takové uskupení nenalézáme, přesto zde zaznamenává úspěch.

Onou klíčovou proměnnou je zde přítomnost radikálních islamistických subkultur, kdy se do Británie a především Londýna dlouhodobě stahovaly džihádistické elementy z Evropy, jejich přítomnost způsobila určitý synergický efekt a spolupráci mezi nimi, takže se postupně vytváří radikální prostředí, které je již na dílčích aktérech nezávislé. Alžírská Group Islamique Armée, či Group Salafiste pour le Prédicamant et le Combat se nepřímo spolupodílela na vytvoření této struktury, stejně jako hnutí al-Muhadžirúna či Zastánci šarí´i.

Počet muslimů, jejich integrace či sociální status neprokázal žádný kauzální vztah na úspěch Al Kajdy. Na vině je nepočetná skupinka radikálních islamistických duchovních, kteří hrají klíčovou roli v radikalizaci a rekrutaci osob (nejen z prostředí muslimských komunit). Většina protiteroristických politik se soustřeďuje na imigraci a monitorování muslimské komunity a tím do značné míry ztrácí ze zřetele klíčového aktéra – radikální duchovní. I mediální ataky jsou spíše směřovány na komunitu jako celek a tím jen posilují možnosti radikálních duchovních při radikalizaci.

Když zobecníme zjištění plynoucí z případů Somálska a Velké Británie, dostaneme dvě tvrzení:

• Jestliže bude Al Kajda působit v prostředí silného státu, ve kterém bude přítomna radikální islamistická subkultura, bude tam úspěšná;
• Jestliže bude Al Kajda působit v prostředí selhávajícího státu a bude v něm mít strategického spojence, bude tam úspěšná.

Tento předpoklad je třeba dále testovat, slouží ovšem jako vodítko lépe než původní teze, že (transnacionálnímu) terorismu se daří ve slabých či selhávajících státech. A nabízí řadu konkrétních otázek pro současnou bezpečnostní politiku.

Více zde.