Příspěvky označené collateral damage
Krutý omyl v Iráku a whistleblowers
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 7. 4. 2010
Mám tu organizaci vlastně rád. WikiLeaks získává od takzavných whistleblowers informace, které se neměly dostat na veřejnost. Jistě, řekne si řada z vás, asi to tak bylo správné. Někdy možná, ale většinou ne. Pokud se člověk podívá na jednotlivé závažnější případy pak zjistí, že pokud by je někdo nevynesl ven ze zatuchlých archivů vedlo by to pouze jakémusi „zabetonování“ toho či onoho úřadu. Problém není ani tak to, že někdo dělá chyby, že někomu ublíží, problém je v tom, když daný byrokratický organismus ztratí schopnost sebeočisty. Pak musejí nastoupit whistleblowers, aby stojaté vody rozvířili.
Včera WikiLeaks zveřejnila dvě videa z roku 2007 z Iráku (nahoře je kratší, celá verze je na stránkách organizace), na kterých osádka z Apache doslova rozstřílela několik lidí na předměstí Bagdádu. Dva z nich byli novináři z Reuters a vojáci zaměnili jejich foťáky či kamery za zbraně. Vyžádali si svolení a na skupinku spustili palbu. Pak stříleli ještě na auto, které se snažilo zachránit jednoho ze zraněných, takže zranili dvě děti a aby toho nebylo málo, auta z jednotky, která přijela na místo, přejela dvě mrtvá těla. To vše je na videu i s komentáři. A věru, není to hezký pohled.
Byť se o tomto incidentu vědělo a proběhlo vyšetřování, přesto ke zmiňované očiště nedošlo. Toto video, jehož pravost byla ozbrojenými silami potvrzena, je jenom logickým důsledkem tohoto faktu. Ozbrojené síly sice začaly vyšetřovat, ale až na nátlak Reuters a pak stejně nesdělily celou pravdu.
Provozovatelé WikiLeaks si stěžují, že jsou v hledáčku tajných služeb jak amerických, tak dalších zemí. Ono ani není divu, když se jeden podívá na metriály, které jsou označené jaků důvěrné či tajné a nyní si je může přečíst kdokoli na webu. Třeba ten, který byl zveřejněný 26. března. „Obětí“ je tentokrát Ústřední zpravodajska služba (CIA), jejíž analytici vypracovali 11. března 2010 (to to bylo venku ale pěkně rychle) materiál jak na Francouze a na Němce, kteří nepodporují misi v Afghánistánu. Těžko soudit, proč zrovna tenhle materiál má být důvěrný, ale co člověk nadělá.
Nejsem odborník na PR (kdybych jím byl, tak se PR živím), ale to, co je v materiálu napsáno moc nepřekvapí. Analytici si vzali průzkumy a z nich usoudili, že v případě Francouzů je zapotřebí se soustředit na tmata s civilisty a uprchlíky a v případě Němců na cenu operace a smysl samotné mise v Afghánistánu. Pokud to jak Němcům, tak Francouzům bude patřičně podáno, pak by se mohla podpora zvýšit. A to zvláště pokud bude do akce zapojen Barack Obama, kterému Evropané obecně věří. Hodně by přitom pomohlo, pokud by se podařilo získat podporu Němek a Francouzek, které misi v Afghánistánu nijak zvlášť nemusejí. Francouzky o osm procent méně než Francouzi a Němky dokonce o 22 procent.
Ale co to bude platné, pokud bude prezident Karzáí pokračovat v nastoupeném trendu, kdy už otevřeně torpéduje úsilí Západu a stává se nebezpečnějším než Taliban a další partičky. Nejprve se pokusil zbavit se cizinců v nezávislé odvolací komisi, která neustále rýpala do zmanipulovaných voleb. Poté trochu ustoupil, aby potěšil OSN a pak se zase naštval, protože mu jeho dekret odmítnul parlament. Načež minulý týden následoval výlev při návštěvě volební komise (všichni se na nadcházející parlamentní volby moc těší), kde obvinil cizince ze zfalšování loňských prezidentských voleb. Telefonem se to pokusil vysvětlit ministryni zahraničí Hillary Clintonové, ale zdá se, že se Karzáí stává docela slušnou přítěží.
Ale co se už s tím dá dělat? Řekl bych, že Karzáího chování bude vycházet z kombinace několika faktorů. Především hledá podporu a zvolil populistickou strunku. Problém je v tom, že ví, že Západ se připravuje na odchod a on v tom zůstane sám. Potřebuje mít proto na své straně Afghánce a zároveň volnou ruku pro vyjednávání s Talibanem, aby si pojistil trůn. Zároveň potřebuje vypadat rozhodně nejenom před domácím publikem, ale i před sousedy, kteří si jej nyní z pragmatických důvodů předcházejí a nabízejí Afgháncům hory doly, pokud se připojí k té či oné regionální koalici.
Kdyby v Afghánistánu fungovala WikiLeaks, možná bychom věděli více. Ale možná by to nakonec bylo k ničemu. Afghánská scéna se nepročistí zveřejněním jednoho, dvou, tří, čtyř… materiálů.
Tři Mullenovy principy a civilní ztráty
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 3. 2010

Předseda sboru náčelníků štábu admirál Mike Mullen (6. března 2010); Foto Mass Communication Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, DoD
Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen před několika dny promluvil o novém způsobu, americkém způsobu vedení boje. Zatímco v minulosti bylo hlavním heslem „co nejnižší vlastní ztráty“, dnes je heslem „žádné civilní ztráty“. Na Kansaské státní univerzitě měl 3. března proslov a pak následovala debata. Docela si stojí za to přečíst celý transkript, protože jeho vystoupení nebylo zdaleka jenom o ztrátách.
Hovořil o třech principech. Zaprvé, vojenská síla by neměla být až poslední možností, kterou stát využije. Podle něj jsou ozbrojené síly natolik adaptabilní a flexibilní, že mohou být využity nejenom ve vojenských konfliktech, ale i při diplomatických jednáních (podpora spojenců, zastrašení nepřátel), při humanitárních katastrofách, či při získávání informací.
Zadruhé, síla by měla být používána pouze precizně a v rámci zásad. A tím se dostáváme k civilním ztrátám – ochrana obyvatelstva musí být na prvním místě, protože jedině tento přístup zajišťuje podporu a úspěch. Klíčem je tedy minimalizace „collateral damage“ , protože pokud není cílem porážka nepřítele, ale úspěch u obyvatelstva, méně je více.
Each time an errant bomb or a bomb accurately aimed but against the wrong target kills or hurts civilians, we risk setting our strategy back months, if not years. Despite the fact that the Taliban kill and maim far more than we do, civilian casualty incidents such as those we’ve recently seen in Afghanistan will hurt us more in the long run than any tactical success we may achieve against the enemy. People expect more from us. They have every right to expect more from us.
A konečně zatřetí, politika a strategie musejí být neustále v konfliktu. Podle něj by si vojáci možná přáli, aby politici stanovili strategii, pak šli z cesty a nechali její uvedení v život na armádě. Mullen tvrdí, že je to špatně. Strategie se podle něj musí vyvíjet s tím, jak se vyvíjí operace. A politici jsou nedílnou součástí tohoto procesu.
In other words, success in these types of wars is iterative; it is not decisive. There isn’t going to be a single day when we stand up and say, that’s it, it’s over, we’ve won. We will win but we will do so only over time and only after near constant reassessment and adjustment. Quite frankly, it will feel a lot less like a knock-out punch and a lot more like recovering from a long illness.
Výše uvedené je jenom velkou zkratkou Mullenova vystoupení, ale velice dobře to vystihuje změnu myšlení, která se v amerických ozbrojených silách za posledních devět let odehrála. Jde o pozitivní posun. Jakého bude mít trvání, těžko říct, ale už to, že se dospělo do tohoto bodu je velice přínosné jak pro teorii, tak pro praxi vedení a řízení konfliktů.
Co se týče druhého Mullenova bodu, tedy civilních ztrát, objevil se minulý týden, přesně v den, kdy měl admirál přednášku, ještě jeden zajímavý text. Napsal jej Marc Garlasco, který byl mimo jiné šéfem týmu vybírajícího cíle pro invazi do Iráku před sedmi lety. Už samotný začátek článku s názvem How to Cut Collateral Damage in Afghanistan asi hodně lidí naštve (respektive potvrdí vše špatné, co si o tehdejší éře mysleli):
When I was picking targets for the Iraq invasion as chief of high-value targeting for the Pentagon, collateral damage was a side issue. We treated civilian deaths like a fire drill: When they happened, it was seen as a media problem to be dealt with, not a sign we might need to change our procedures. Today, however, protecting civilians is taken as seriously as killing the target.
Pointa Garlascova textu je dosti provokativní – tvrdí totiž, že zatímco většina ozbrojených sil se přizpůsobuje novému přístupu – minimalizaci civilních ztrát – tak jediní, kteří to nezvládají jsou příslušníci speciálních sil. Tvrdí, že v letech 2007-2009 většina civilistů zahynula poté, co speciální síly, které se ocitly v kontaktu s nepřítelem, si zavolaly o vzdušnou podporu. Na příkladu incidentu z 21. února, kdy letoun vybombardoval konvoj civilistů ukazuje, že ve hře jsou i jiné (méně využívané) možnosti jak vyřešit situaci, než si zavolat o leteckou podporu.
But what does seem clear is that no U.S. forces were ever directly in danger, so options other than air power should have been on the table. Special Forces could have called in to other supporting troops with the aim of capturing the enemy. The military could have followed these on-the-run Taliban to even more Taliban. Instead they chose to fire.
Na závěr mám pro vás menší kvíz týkající se SF: Která země má nejvíce příslušníků speciálních sil na světě?
A) Rusko; B) Severní Korea a C) Izrael
Zamyslete se. Už víte? Pak pro kontrolu klikněte sem.




Komentáře | Comments