Vojáci z 1. pěší divize se loučí s vojáky, kteří padli v Iráku (2005); Foto F.Š.

Čím je válka vyhrocenější a nepopulárnější, tím se více a více vedou debaty nejenom o tom, kdo za to může, ale i o tom, kdo vesluje a kdo se jenom veze. Ohledně Afghánistánu to v posledním roce nebylo nic zas tak neobvyklého, byť málokdy byla kritika otevřená. Pro vyjádření aktivnosti jednotlivých zemí se používají různé statistické ukazatele. Tu lepší, tu horší.

Například Steve Coll použil na webu časopisu The New Yorker přepočet mrtvých vojáků v Afghánistánu na počet obyvatel dané země. Pro lidi posedlé statistickými daty to může vypadat impresivně. Je ale dobré, když se danými daty proberete, položit si otázku o čem vlastně vypovídají.

Using Afghan-war fatality figures from ICasualties.org and population estimates as of July, 2009 from the C.I.A. World Factbook, and rounding up numbers, I took out my calculator this morning and came up with the following ratios of deaths-per-population among coalition countries that have fought in the Afghan war, since 2001, starting with the most burdened:
Denmark, 1 per 177,000 (31 deaths)
Estonia, 1 per 186,000 (7 deaths)
United Kingdom, 1 per 224,000 (272 deaths)
Canada, 1 per 236,000 (140 deaths)
United States, 1 per 302,000 (1017 deaths)
Latvia, 1 per 733,000 (3 deaths)
Netherlands, 1 per 810,000 (21 deaths)
Some other major European countries have been less burdened, per capita:
Spain, 1 per 1,500,000 (28 deaths)
France, 1 per 1,600,000 (40 deaths)
Germany, 1 per 2,400,000 (34 deaths)
Poland, 1 per 2,400,000 (16 deaths)
Italy, 1 per 2,600,000 (22 deaths)

Chce se tím říct, že ten, kdo má větší kontingent, má automaticky vyšší ztráty? Nebo ten, kdo má vyšší ztráty, že více bojuje? Že ten, kdo má vyšší ztráty je platnější při spojeneckém úsilí? Že čím víc mrtvých, tím vyšší pomoc Afghánistánu? Atp.

Nic z toho neplatí samo o sobě, pouze v kombinaci s dalšími ukazateli. Takže vlastně komplexně se z výše uvedených čísel toho moc vyčíst nedá. Respektive dá, ale pouze u některých zemí. Třeba, ze všech ukazatelů jasně vyplývá, že největší díl úsilí v Afghánistánu nesou USA, Británie, Kanada a pak menší státy, jako je Dánsko. Colleova data to potvrzují. Ale co se zbytkem? Jak poměřovat ten? Okouzlení čísly je nebezpečné v tom, že občas dokáže víc zastřít, než odhalit.

Když už jsme u morbidních statistik, není od věci se podívat na data týkající se psychických problémů navrátilců, která mají také svou vypovídací hodnotu. A zdá se, že Afghánistán si začíná ve větším vybírat svou daň. Extrémním vyjádřením je počet sebevražd veteránů. Podle všeho jsou téměř všude na vzestupu a logicky nejvíce v zemích, které nesou nejvyšší díl tíhy na svých bedrech. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že ne všechny státy mají propracovaný systém sledování psychického stavu navrátivších se vojáků, takže napříkald sebevraždy spáchané s delším časovým odstupem nemusejí být vůbec do statistik započítány.

Každopádně ale, debata o psychickém stavu veteránů se rozeběhla v Dánsku, kde za posledních 30 měsíců spáchalo sebevraždu 11 vojáků (nejenom z Afghánistánu, ale dá se předpokládat, že tato mise bude dominovat), přičemž skutečné číslo může být i vyšší. V Kanadských silách došlo za loňský rok k 16 sebevraždám, což je nejvyšší počet od roku 1995, nicméně dlouhodobě míra sebevražd podle ministerstva obrany klesá.

Dá se předpokládat, že velké problémy budou mít Britové. Podle loni zveřejněné studie jsou veteráni ve věku 18-23 let třikrát náchylnější spáchat sebevraždu než jejich vrstevníci v civilu. Byť přesná čísla se mi nepodařilo dohledat, data o sebevraždách po předcházejících konfliktech jsou alarmující. A důsledky Afghánistánu by měly být horší, protože například ani Falklandy ani první válka v Zálivu se nedají srovnat se současným dlouhodobým nasazením v Asii.

An estimated 264 Falklands veterans have committed suicide since the conflict ended, compared with 255 soldiers killed in action, according to an ex-servicemen’s organisation. Twenty-four British soldiers died during the 1991 Gulf War, but the Ministry of Defence disclosed last year that 169 veterans of the conflict had died from „intentional self-harm“ or in circumstances that led to open verdicts at inquests. Mr Fox told The Independent: „The suicide figures for past conflicts are deeply concerning. I worry that with the intensity of current operations in Afghanistan we are building up a timebomb of mental health problems.“

I přes největší snahu o zmírnění následků jsou na tom v tomto ohledu nejhůře Američané. Extenzivní využívání ozbrojených sil v konfliktních zónách v posledních devíti letech vede k rapidnímu nárůstu psychických problémů, včetně sebevražd mezi veterány. Například mezi lety 2005-2007 vzrostl počet sebevražd mezi navrátilci z konfliktů o 26 procent. Podle odhadů to v absolutních číslech znamená následující: v USA spáchá ročně sebevraždu třicet tisíc lidí, 20 procent z nich jsou veteráni.

Suicides among active duty personnel have also risen, with 147 reported suicides in the Army from January through November 2009 – an increase from 127 in the same period of 2008. Among non-active duty reserve soldiers, 50 suicides were reported in 2008 but the number had risen to 71 during the first 11 months of 2009. Suicide rates in all four services of the military are significantly higher than in the general population, with 52 Marines, 48 sailors, and 41 members of the Air force committing suicide in 2009.