Byla to zvláštní náhoda. Estonský major Eero Kinnunen se svou jednotkou přistál na kandahárském letišti 9. listopadu 2007 v rámci operace ISAF. Bylo to pro něj památné datum, protože přesně dvacet let předtím, 9. listopadu 1987 kandahárské letiště opouštěl po roce a půl služby v sovětské armádě v jednotce Specnaz v Afghánistánu. Kinnunenovy zkušenosti ze dvou rotací v Afghánistánu popisuje článek, který je v květnovém/červnovém čísle Military Review.

Text se příznačně jmenuje Two Tours in Afghanistan. Twenty Years and Two Armies Apart a stojí za přečtení, byť Kinnunenův příběh není zcela ojedinělý. V estonské armádě (a nejenom v ní) slouží více lidí, kteří prošli Afghánistánem v sovětské armádě a nyní se pod vlajkou NATO do něj vracejí. Srovnání dvou operací, mezi kterými jsou desítky let, je dosti zajímavé. Rozdílů se dá nalézt celá řada – od pravidel pro bojovou činnost, přes logistiku až po soupeře.

My first tour was all about offensive combat and taking out enemy logistics. My second tour was static defense, and the challenge was keeping the enemy from gaining the initiative. In both tours, the fight was about logistics and interdicting the enemy’s lines of advance, withdrawal, and communications. Deception was important in both tours, but more difficult in the second.

Rozdíly v činnosti jsou vidět i z taktiky, kterou používaly Specnaz v 80. letech, a kterou prováděla jednotka majora Kinnunena na jihu Afghánistánu nyní. Zatímco tehdy tvořily významnou část akcí přepady karavan mudžahedínů, nyní to bylo hájení Nou Zad před Talibanem a zabránění jeho posilování v Musá Kala. Na druhou stranu, v obou případech jde o protipovstalecký boj, byť chápaný i aplikovaný rozdílně.

Guerrilla warfare is about maintaining lines of advance, withdrawal, and communication. The guerrilla leader and the counterinsurgent com­mander are both trying to interdict the other’s lines. Consequently, guerrilla warfare is a fight where both sides try to stop the other’s logistics.

Už v Sovětských dobách se říkalo: Pokud tě pošlou do Kandaháru, oběs se, protože je to skutečné peklo. Dnes to není o moc lepší – vedro, prach, zelená údolí, ve kterých se bojuje s velkými obtížemi a kde jsou povstalci ve výhodě a zcela nepřátelské prostředí. Na druhou stranu, zabezpečení dnešních jednotek je zcela nesrovnatelné se zabezpečením sovětských (tehdy měli sovětští vojáci k dispozici saunu, téměř žádný materiál, ze kterého si mohli vybudovat obranu a podobně), technika – především komunikační prostředky – je mnohem dále a v neposlední řadě, předpokládám, i ocenění za službu v zahraničí je mnohem vyšší. Vojín Kinnunen dostával za službu 15-20 rublů (20-25 dolarů) měsíčně. Když se po roce a půl vrátil z Kandaháru, vyplatili mu v Taškentu 100 rublů. Podobně jako ostatní žil s představou, že bude jako veterán oceňován. Nebyl, což bylo i pro něj zklamáním.

Nechci přepisovat celý článek, originál je mnohem lepší než to, co o něm kdy napíši já. Chtěl bych ale upozornit ještě na jeden článek z posledního Military Review. Zčásti má podobnou tématiku – protipovstalecký boj. Jmenuje se Maintaining the Combat Edge a jeho autoři generálmajor Michael Tucker a major Jason Conroy varují před tím, že kvůli soustředění se na counterinsurgency americká pěchota a zvláště její nižší důstojníci ztrácejí schopnost vést klasické konvenční operace. Důvodem je to, že zatímco s nekonvenčním válčením se v posledních devíti letech setkávají neustále, na tradiční, konvenční výcvik už nezbývá čas.

During this time, there have been profound changes in the Army’s force structure across all warfighting functions. These changes have accompanied a steady atrophy in our ability to conduct major combat opera­tions (MCO) and should give us cause for concern. Much of the unit structure and training competency that existed nine years ago are no longer present, even though the National Security Strategy of May 2010 mandates: “We must maintain our military’s conventional superiority, while enhancing its capacity to defeat asymmetric threats.”

Podle autorů je stav skutečně na pováženou. Přitom ruské tanky v Gruzii, či hrozby vycházející ze Severní Koreje (čínské posilování konvenčních sil se nedá opomenout, byť o tom v článku není zmínka) připomínají, že je nutné udržovat znalosti o konvenčním způsobu boje. Na úrovni brigád a níže tato znalost už prý začíná chybět.

After 12 months of distributing food at refugee camps or negotiating with local officials, armor companies and field artillery batteries find it dif­ficult to skillfully conduct gunnery. In addition, many, if not most, of the intelligence tactics, tech­niques, and procedures that we use during MCO reside almost solely in the personal experiences and memories of senior NCOs and field grade officers who trained and executed those tasks early in their careers. Order of battle skill sets have become a lost art among junior military intelligence personnel. Today, intelligence analysts are more like police detectives looking for “persons of interest.” The average soldier cannot indentify threat equipment, threat capabilities, or the significance of signature equipment, but he can identify individuals or per­sons on watch lists.

Válka v Afghánistánu v roce 2001 až 2002 probíhala v zásadě nekonvenčně – hlavní roli sehrávaly speciální jednotky a zpravodajské služby a kladivem byly místní síly. Válka v Iráku v roce 2003 byla vedena jako konvenční operace silami s konvenčním myšlením. Zanedlouho se začala zhoršovat situace v Afghánistánu a s posilováním konvenčních sil se začal prosazovat konvenční přístup. Války v Iráku a v Afghánistánu se z hlediska myšlení začaly podobat. Znovuobjevené COIN se ztěžka začalo prosazovat po roce 2005 a během několika let se stalo v amerických silách převládajícím přístupem mezi důstojníky, kteří opakovaně sloužili v Iráku a v Afghánistánu.

Vysoké operační tempo, nedostatek vojáků (důsledkem je častější nasazování stejných jednotek, než by bylo správné) a důraz na aplikaci counterinsurgency vede ovšem k tomu, co popisují Tucker a Conroy. Otázka je, jak tuto situaci řešit a jestli je vůbec řešitelná. Je možné, aby se v rámci výcviku kladl stejný důraz na konvenční i nekonvenční postupy? Nebo bude vždy – podle situace a potřeby – vítězit jedno nad druhým?