Afghánský prezident Hámid Karzáí a americký ministr obrany Robert Gates po návštěvě 101. výsadkové divize ve Fort Campbell (14. května 2010); Foto Master Sgt. Jerry Morrison, DoD

V pátek skončilo zasedání ministrů obrany států NATO. A kromě jiného se debata samozřejmě vedla o Afghánistánu. Po devíti letech by člověk možná očekával více optimismu, než tvrzení, že úspěch není zdaleka zaručený. Nicméně na uzavřeném zasedání generál Stanley McChrystal všechny ujistil, že do konce roku bude schopen ukázat pokrok.

However, Gates told a news conference that ministers also realised the road ahead would be „long and hard.“ „No one would deny that signs of progress are tentative at this point, that they are almost anecdotal,“ he told reporters. „Progress is being made, slowly, but steadily and sustainably,“ he added. „These gains will not come quickly or without high cost.“ NATO Secretary-General Anders Fogh Rasmussen told the meeting of ministers in public remarks that the Taliban were putting up „fierce resistance“ in their heartlands of Helmand and Kandahar provinces in the south.

Ministr obrany Robert Gates dodal, že bude zapotřebí ukázat nějaký pokrok, aby bylo možné udržet podporu veřejnosti ve spojeneckých zemích pro operaci v Afghánistánu. Jak jsem psal v posledním příspěvku, vojenská ofenziva v Kandaháru s civilní podporou se postupně začíná proměňovat v operaci civilní s vojenskou podporou. Gates řekl, že celá akce bude trvat „řadu měsíců“.

Důvodem je především neochota místních podporovat spojenecké operace. Proto se pořadí otočí (což nemusí být nesmysl, problém je pouze v omezeném času, během kterého budou proudit do oblasti velké peníze a bude na ni upřena pozornost civilních expertů) – civilní rekonstrukce a výcvik bezpečnostních sil bude v popředí a bude jí doprovázet vojenské zajištění. To by mělo zvýšit podporu místních obyvatel na jihu. Pravděpodobně se tak dají čekat „šarvátky“, útoky a vyjeté IED, ale nikoli velká ofenziva, tak, jak je řadu měsíců avizovaná a očekávaná. Jinými slovy, Mardžáh v mnohem větším rozměru se opakovat nebude.

Zajištění podpory místního obyvatelstva je pro counterinsurgency klíčové. Proto je možná lepší zariskovat a neprovádět vojenské akce, které by pouze vedly k nárůstu podpory povstalcům. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že to vše je spíše z nouze ctnost, než promyšlená strategie. O tom, že se spojenci s prezidentem Hámidem Karzáím a dalšími představiteli Afghánistánu „míjejí“ se píše už dlouho. Přesto existovala šance, že alespoň nějak se to podaří napravit. V New York Times vyšel ovšem článek, který naznačuje, že je šance minimální.

Hámid Karzáí údajně pochybuje o tom, že Západ si dokáže s Talibanem poradit a zařizuje se podle toho. Příkladů, že si Karzáí dělá co chce, je od loňských zfalšovaných voleb celá řada. Minulý týden opustili své funkce šéf rozvědky Amrulláh Sálih a ministr vnitra Haníf Atmar. Oba byli především ve Washingtonu velice respektováni a oceňováni a jejich odchod je další ukázkou toho, že Hámid Karzáí se snaží postarat sám o sebe.

“The president has lost his confidence in the capability of either the coalition or his own government to protect this country,” Mr. Saleh said in an interview at his home. “President Karzai has never announced that NATO will lose, but the way that he does not proudly own the campaign shows that he doesn’t trust it is working.” People close to the president say he began to lose confidence in the Americans last summer, after national elections in which independent monitors determined that nearly one million ballots had been stolen on Mr. Karzai’s behalf. The rift worsened in December, when President Obama announced that he intended to begin reducing the number of American troops by the summer of 2011. “Karzai told me that he can’t trust the Americans to fix the situation here,” said a Western diplomat in Kabul, who spoke on condition of anonymity. “He believes they stole his legitimacy during the elections last year. And then they said publicly that they were going to leave.”

Podle některých zdrojů se prý Karzáí snaží v současnosti mnohem více jednat s Pákistánem, který v posledních letech hodně kritizoval. Regionální hra je však už řadu měsíců v běhu. Kam to vše povede se dá jenom těžko odhadnout. Nesmí se ale zapomínat na to, že výsledek nemusí být pouze malér, či imploze Afghánistánu. A role Západu? Ta se, obávám se, omezí na stabilizaci prostředí v maximální možné míře a postupnému odchodu. Větší vliv na ovlivňování Afghánistánu, či dokonce regionu, se však nedá čekat. Jak rád bych se mýlil…