Kaspické moře z vesmíru; Foto NASA

Bazén Kaspického moře představuje od rozpadu SSSR na počátku 90. let minulého století jeden z nejzajímavějších geopolitických regionů, a to hned z několika důvodů. Zaprvé ve hře byla a stále jsou ložiska energosurovin. I když se již dávno ukázalo, že Kaspik nemá potenciál stát se druhým Perským zálivem, stále se jedná o (relativně) bohaté a, zejména z evropské perspektivy, blízké naleziště.

Zadruhé jde o jeden z (přinejmenším ekonomicky) významných světových regionů, kde probíhá letitý spor o vymezení hranic. I když tato problematika bude pravděpodobně přitahovat zejména geografy, právníky a ekonomy, nepochybně též ukazuje na (ne)schopnost zdejších aktérů efektivně vyjednávat o závažných mezinárodních otázkách. Jelikož přímými aktéry jsou Rusko a Írán, neměla by tato problematika zůstat zcela stranou, neboť například ruská argumentace, používána v tomto prostoru, může být velmi návodná v dalších oblastech, kde Rusko řeší teritoriální spory (Podněstří, Krym, Arktida, Kurilské ostrovy).

Zatřetí je třeba zmínit, že evropské, potažmo západní perspektivě dlouhou dobu unikalo, respektive nebyla věnována dostatečná pozornost skutečnosti, že zhroucením SSSR se jeho gigantický prostor otevřel nejenom směrem na západ – do Evropy -, ale také na jih – do Asie  od černomořského pobřeží Gruzie, přes Kaspik a Střední Asii až k hranicím Číny. Jestliže v kontextu 90. let minulého století byla věnována pozornost zejména možné renesanci vlivu Turecka (v Turecku dokonce někteří snili o možnosti pomyslné reinkarnace Osmanské říše, jež by se tentokrát rozprostírala v turkické střední Asii) a byly diskutovány možnosti a pravděpodobnost „infikování“ postsovětského prostoru radikálním islámem, ať již za pomoci Íránu, Saúdské Arábie či Afgánistánu/Tálibánu, stranou pozornosti zůstávala Čína.

Jestliže se Západu výstavbou a zprovozněním ropovodu Baku – Tbilisi – Ceyhan podařilo, alespoň částečně, vyšachovat ze hry Moskvu i Teherán (transport ropy z Ázerbájdžánu by byl nejsnazší na jih přes íránské území k Perskému zálivu), dnes je v Kaspiku čím dál tím silněji pociťován, jakkoli zatím spíše nepřímý, vliv „vzdálené“ Číny. V souvislosti se shora zmíněnými teritoriálními spory – postsovětské státy byly schopny docílit kompromisní řešení, s nímž ovšem silně nesouhlasí Írán – je pak velmi zajímavá informace o nových zbrojních/námořních závodech, kterou před nedávnem přinesl server The Diplomat:

The Caspian Sea, an oil-rich body of water on the border of Iran and the former Soviet Union, has seen an unprecedented amount of naval activity this year: Iran has launched its largest ship yet into the Caspian, Kazakhstan has declared plans to start construction of six new ships by the end of the year and Turkmenistan announced the creation of its first navy. This military build-up, though so far still modest in scope, has observers wondering if the stage is being set for an arms race on this heretofore quiet sea.

Vojenská stránka věci asi zatím není natolik významná, aby jí musela být věnována zvýšená pozornost. Tu však, dle mého názoru, již v současnosti zasluhuje skutečnost, že navzdory mnohým deklaracím o dobrých vztazích mezi Moskvou a Teheránem se opět ukazuje, že rétorika a skutečnost k sobě mají dosti daleko. Rusko se sice Íránu v současnosti nemusí nijak výrazně bát, ale nová oblast potenciální konfrontace (navíc s muslimským sousedem disponujícím radikální ideologií a vůlí ji použít proti svým protivníkům) není v jeho zájmu. Pokud by se navíc ukázalo, že Teherán více naslouchá hlasům a přáním z Pekingu, než z Moskvy, znamenalo by to další oslabení Ruska v celém středoasijském prostoru.