On War | On Peace

Velitel sil NATO v Afghánistánu Generál Stanley McChrystal debatuje během zasedání aliance v Istanbulu se svým šéfem, ministrem obrany Robertem Gatesem; Foto Cherie Cullen, Department of Defense

Ještě v srpnu uniklo do tisku, že velitel spojenců v Afghánistánu generál Stanley McChrystal označil situaci za vážnou a kritizoval mimo jiné přístup ISAF. Ve stejné době vydal novou směrnici, která přinesla mnoho nového a potřebného (samozřejmě nebyla vyčerpávající). Poslední půl rok byl ve znamení varování, mobilizace a vymýšlení. A nyní se zdá, že je vymyšleno.

Před dvěma dny jsem psal o slovech zástupce velitele ISAF generála Sira Nicka Parkera, že se vše v Afghánistánu začalo vyvíjet dobře. Parker proto označil původní odhady, že britské síly budou v Afghánistánu ještě dlouho za nadsazené –  během dvanácti měsíců může začít předávání. Stejný Stanley McChrystal, který před několika měsíci varoval před “selháním” nyní řekl, že se situace už nezhoršuje a že navýšení sil bude “v roce 2010 důvodem k pokroku”.  Generál tato slova pronesl v Istanbulu před neformálním zasedání ministrů obrany NATO, kteří řešili řadu věcí, především ovšem, jak zachránit rozpočet aliance, ve kterém zeje díra.

I still will tell you that I believe the situation in Afghanistan is serious,” said Gen McChrystal, commander of Nato forces in Afghanistan. “I do not say now that I think it’s deteriorating. I said that last summer and I believe that that was correct. I feel differently now. “I am not prepared to say that we have turned the corner. So I’m saying that the situation is serious, but I think we have made significant progress in setting conditions in 2009 and beginning some progress, and that we’ll make real progress in 2010.”

Nyní se připravuje ofenziva, která by měla vytlačit Talibance z Hílmandu a má znamenat zlom. Území by měla být postupně předávána afghánské vládě. Cíl je jednoduchý, vyvázat se z Afghánistánu a začít se stahovat. Politicky se už dlouhodobější angažmá nedá “ustát”, takže se vše sází na poslední kartu – neztratit tvář.

Zlepšení situace v Afghánistánu (tím myslím stav, který bych označil jako “ne-válka”), odchod západních sil (hlavně se to nesmí vydávat za “úprk”) je bezesporu pozitivní. Ale asi bychom si neměli nalhávat, že jsme dosáhli cílů proklamovaných zpočátku – demokracie, lidská práva, ženská práva, transparentnost atp. Změna strategie nastolená generálem Stanleym McChrystalem, navýšení sil, snaha změnit přístup k obnově atd. zajisté přispěje ke zlepšení situace na zemi. A je to nutné ocenit.

Mám ale neodbytnou otázku: pokud za rok někdo prohlásí, že stahujeme zahraniční síly, protože je v Afghánistánu mnohem větší klid a že jsme tedy splnili, co jsme si předsevzali, do jaké míry za tím bude působení McChrystala a do jaké “ponížení” našich původních cílů? Zkrátka, bylo by dobré, aby to bylo alespoň 50:50. Jinak se nebude jednat o nic jiného, než o účetní trik. Ne, že by v historii nebyl použit mnohokrát, ale nevidím důvod, proč nad ním jásat.

Když bude historie hodnotit to, co se stane v příštích dvou letech, zcela jistě to nazve kompromisem mezi představami a cíli a realitou. Kompromisem, jehož součástí bude odpuštění a podpora těch, kteří dříve zabíjeli západní vojáky. Podobně jako v Iráku se s tím budeme muset srovnat i v Afghánistánu. Neznamená to zapomenout, ale odpustit. A nevyhnutelně s tím se bude objevovat otázka, jestli to všechno stálo za to a jestli jsme se dostali někam dál.

Dá se předpokládat, že hodnocení historie budou oscilovat mezi prohrou a vítězstvím, aniž by jakékoli z těchto slov mohlo popsat, co se skutečně stalo. Ale kompromis je vítězstvím rozumu, obětováním, nikoli vítězstvím jedné strany a nikoli prohrou druhé či třetí. Nejde o hru s nulovým součtem. Ale nemělo tomu tak být. Tažení v Afghánistánu, Iráku a všude jinde mělo od roku 2001 (respktive od poloviny 90. let)  pouze duální rozměr – dobro a zlo, život a smrt, vítězství a prohra… A najednou je nutné se vrátit k tomu, že svět je komplikovanější.

To, co já nazývam “zachováním si tváře”, označuje Henry Kissinger v souvislosti s Vietnamem jako “čestný mír”. Je to možná trefnější, i když, definice cti může být a je různá v průběhu času a v různých kulturních prostředích. Kissingerovy postřehy, ke kterým je nutné občas přistupovat s rezervou (zvláště v případě hodnocení výsledku Vietnamské války a Nixonovy/Kissingerovy politiky) jsou zajímavé. Třeba, když v Umění diplomacie píše o přesvědčení severovietnamských vůdců, že “v partyzánské válce jde o to, kdo zvítězí a kdo prohraje, nikoli o kompromis.”

Kissinger píše, že po 20 letech zadržování platila Amerika ve Vietnamu cenu za přecenění svých sil. Nezbývaly už žádné jednoduché alternativy:

I když byla vietnamizace riskantní, byla stále nejlepší ze všech možností, které měl Nixon k dispozici. Její výhoda spočívala v tom, že americkému a jihovietnamskému obyvatelstvu nabízela možnost, jak se s mířit s nutností nevyhnutelného odchodu Američanů. Kdyby se v průběhu stálého snižování stavů vlastních sil Americe podařilo posílit jižní Vietnam, a právě o to Nixonova vláda usilovala, bylo by amerického cíle dosaženo. Kdyby však vietnamizace selhala a jedinou zbývající možností by se stalo jednostranné stažení, ke konečnému vymanění mohlo dojít až po snížení stavů amerických sil na úroveň, která snižovala nebezpečí chaosu a ponížení.

Nahraďte Nixona Obamou, jižní Vietnam Afghánistánem a vietnamizaci afghanizací a zjisíte, že předchozí citát docela sedí. Možná nastává čas si říct, co jsme obětovali, abychom se mohli stáhnout alespoň trochu se ctí. A nestěžovat si, když se Afghánistán stane zemí rozdělenou mezi satrapy ovládající svěřené území díky přimhouřeným očím centra. Stabilitu a mír, za kterým se skrývá pevný řád a strach, jsme nadřadili nad západní ideály. Asi je dobře, že se tak stalo.

S odchodem z Afghánistánu, respektive už s aplikací současného přístupu skončí 90. léta minulého století. Onen optimismus a idealismus, že svět může být lepší díky tomu, že jeho jistá část nepřivírá oči nad bezprávím, vymizí. Aniž by kdy mohly zcela zapustit kořeny, koncepty jako humanitární intervence a Responsibility to Protect, nebudou už v praxi rozvíjeny. Real-politik, boj o udržení a získání moci, zadržování a vytváření bloků se stane dominantním znakem příštích let. Budeme se opět cítit jako ryby ve vodě.

Goodbye Beautiful and naive 90s.