Status Quo
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Různé | Other Datum: 27. 1. 2012
A vacation in a foreign land, Uncle Sam does the best he can, You’re in the army now, Oh, oh, you’re in the army now…
To jsou slova první sloky legendárního songu od anglické rokové skupiny Status Quo z alba In the Army Now. Album vyšlo v roce 1986, nicméně melodie i text pochází od nizozemské dvojice Rob a Ferdi Bolland.
Chytlavou melodii In the Army Now lze u nás i v zahraničí pravidelně slyšet radiích. Promítám-li si dobu od natočení klipu a alba, mám pocit, že frekvence jejího veřejného obehrávání se zvyšuje hlavně v době mezinárodních konfliktů s americkou účastí.
Snad pro svou oblíbenost velmi zdařilá melodie i text neušly zájmu recesistických napodobovatelů. V Česku píseň zpívá Těžkej Pokondr jako Laminát. Již krátce po svém uvedení od Status Quo byla píseň zparodována v Německu skupinou FEE pod názvem Du musst zur Bundeswehr.
Zájmu píseň neušla ani v kulturní oblasti vyznačené azbukou. Zde píseň zparodoval Сергей Александрович Калугин, a to s použitím mnoha slangových slov. Zde je (zvukový) originál s anglickým překladem
Nemohu nikoho vyzývat, ale možná, že by se píseň mohla dočkat i české verze:
…teď seš v á-če-er, oh, oh, oh, si v á-á-če-er…
Pud sebezáchovy jako příčina úpadku postavení Západu
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 1. 2012
Dnes, v lednu 2012, se zdá být přímá intervence NATO v Libyi ukončenou záležitostí. Oficiální ukončení operace Unified Protector sice proběhlo k poslednímu říjnu 2011, avšak kromě mrtvého Kaddáfího, stovek tun bomb a oficiálně vyhlášeného předání vlády do rukou přechodné vlády přinesla akce v Libyi mnoho poznatků k analýze politického rozhodování v západní hemisféře. Co se původně zdálo jako jednoznačně přínosná operace a skvěle technicky provedený vojenský zásah ve prospěch dobra, získává v aktuálním kontextu velice protichůdné konotace.
Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci konceptu responsibility to protect, který ovšem není potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).
Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. V následujících řádcích se budu zabývat několika možnými faktory, které ovlivnily politické rozhodnutí k intervenci v Libyi, zastřešené schválením rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu civilistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším politickým vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci.
Malý Sarkozy velkým de Gaullem?
V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala gaullisticky mezinárodní vážnost.
Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu.
Při komparaci demokratického uspořádání a autoratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na výjimky) strategické a dlouhodobé projekty. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, které musí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen.
Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.
Obama antiBushem?
Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afgánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění.
Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných). Spolu s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym proto využil světové mínění tlačící na prosazování lidských práv ze strany Západu, prosadil rezoluci Rady bezpečnosti OSN a následně nechal multilaterální platformu NATO odsouhlasit intervenci (byla schválena konsensuálně přesto, že se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Británií).
Obama se tedy nezachoval jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a výjimečně postavení (leč ustupující) supervelmoci a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Británie s vlastními důvody). U domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 30 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.
Diskreditace Západu
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě regionu.
Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též ukázala, jakým způsobem západní elity smýšlí: antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.
Misionářský status západních demokratických hodnot byl evidentně popřen. V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedent, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Pokulhává srovnání s přechody k demokraciím v postkomunistických evropských státech.
Ty sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.
Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli supervelmoci, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, postupem času ztratil. Jeho postavení na geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny.
Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.
Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty? Jsou to západní lídři, vidící jen svůj končící mandát a možnost se zviditelnit v očích voličů, kteří přispívají k unáhleným strategickým rozhodnutím?
Proč vlastně vypukla poslední íránská krize
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 24. 1. 2012
Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY
Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…
Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.
While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.
V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.
Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.
Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.
Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.
The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.
V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.
Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.
Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.
The heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.
Afghánistán: cesta tam a zase zpátky
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 23. 1. 2012
V roce 2004 se ještě Afghánci vraceli z Pákistánu domů...; Foto USAID via Wikimedia Commons
O Michaelovi Yonovi se na tomto blogu psalo mnohokrát. Není divu. Je to člověk, který se nebojí otevírat nepříjemné věci, jako třeba nedávno s vrtulníky označenými červeným křížem a provokovat. Téměř před dvěma lety napsal o tehdejším veliteli sil NATO v Afghánistánu, že situaci nezvládá a generál Stanley McChrystal nedlouho poté musel skončit kvůli nepříjemnému článku v časopise Rolling Stone.
Před pár dny Michael uveřejnil na svých stránkách další velice krátký a provokativní text. Jmenuje se „Time to Leave Afghanistan“ a v zásadě je o tom, že nastal čas přestat počítat výhody a nevýhody a odejít, protože se vše obrací k horšímu.
…We should wish the best of luck to the Afghans, and the many peaceful Pakistanis, and accelerate our withdrawal of our main battle force. The US never has been serious about Afghanistan. Under General Petraeus we were starting to gain ground, but the current trajectory will land us in the mud.
The enemies will never beat us in Afghanistan. Force on force, the Taliban are weak by comparison. Yet this is their home. There is only so much we can do at this extreme cost for the many good Afghan people. We must reduce our main effort and concentrate on other matters. Time to come home.
Zahraniční vojáci v Afghánistánu zatím ale zůstávají a čekají na naplnění oficiálního deadline v roce 2014. Ti, kdo zdá se prchají stále ve větších množstvích, jsou ovšem Afghánci. Podle statistik OSN zažádalo loni o azyl v zahraničí nejvíce Afghánců od roku 2001. Od ledna do listopadu jich bylo 30 tisíc, což je nárůst 25 procent oproti roku 2010 a trojnásobný počet od roku 2007.
The true numbers of people leaving is likely even higher — since those who are successfully smuggled abroad often melt into an underground economy. Still, the jump in a rough indicator like asylum seekers suggests the total numbers are also on the rise.
Smuggling people out of Afghanistan and neighboring Pakistan is a $1 billion-per-year criminal enterprise, the U.N. Office on Drugs and Crime estimates. Those who pay to leave often face a risky journey and detention abroad because many developed countries now see many Afghans who flee as illegal economic migrants, not political refugees.
Recenze: How Much Is Enough? Bez systémové analýzy lze jen ztěžka odpovědět!
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 23. 1. 2012
Když dva dělají totéž, nikdo to není totéž. To si lze uvědomit, jestliže se ohlížíme za dvaceti lety transformace v oblasti obranného plánování. Měli jsme jeden vzor – Planning, Programming, and Budgeting System (PPBS). Jen stěží jsme však byli kdy schopni odpovědět na základní otázku spojenou s myšlenkou programování vojenských výdajů: „How Much Is Enough?“ Možná i to je důvod, proč se tuhle otázku snaží za ministerstvo obrany zodpovědět úplně někdo jiný – ministerstvo financí.
V této souvislosti určitě stojí za to si přičíst americké publikace vracející se k období „manažerského diktátu“ a radikální změny stylu řízení amerického ministerstva obrany, k němuž došlo za období Roberta S. McNamary. Jedním ze skutečných bestsellerů v této oblasti je kniha How Much Is Enough? Shaping the Defense Program, 1961-1969, jejíž autoři, Alain C. Enthoven a K. Wayne Smith, shrnují v devíti kapitolách období implementace PPBS. Z pohledu těch našich posledních 20 let může být už poučným McNamarův citát rámující celou knihu:
You cannot make decisions simply by asking yourself whether something might be nice to have. You have to make a judgment on how much is enough.
Přesto si lze z knihy vzít i lepší poučení. Zde jen dvě. Hned to první je obsaženo v druhé kapitole nazvané „New Concepts and New Tools to Shape the Defense Program“:
„Secretary McNamara brought not only extraordinary managerial ability and drive but also a new concept of management to the Department of Defense. He made it clear at the outset that he intended to exercise fully his statutory authority, that he wanted all defense problems approached in a rational and analytical way, and that he wanted them resolved on the basis of the national interest. He insisted on integrating and balancing the nation’s foreign policy, military strategy, force requirements, and defense budget. In March 1961, he shocked the Department by assigning ninety-six separate projects (complete with specific questions and deadlines) to its various components for analysis and review. Many of the projects concerned items that had long been considered sacrosanct. He made clear his belief in active management from the top.“
To podstatné je vyjádřeno tučným písmem. PPBS neznamená mechanismus plánování peněz a věcných prostředků, jak se myšlenka PPBS u nás většinou zjednodušuje, ale něco víc: 1) (racionální) plánování zahraniční politiky a odvození adekvátní vojenské strategie (to jsou věci, které jsou součástí politické diskuse i součástí soutěže politických stran); 2) programování organizačních struktur odpovídající zahraniční politice a vojenské strategii postavené na názoru vojenských analytiků plánovačů (což je zpravidla věc čistě vojenská) a konečně 3) přidělení finančních prostředků na tyto vojenské plány zákonem, což je výsledek rozpočtového procesu řízeného vládou, ministerstvem financí a završeném rozhodnutím zákonodárného sboru.
Druhé poučení lze vyčíst z třetí kapitoly příznačně nazvané „Why Independent Analysts?“, která obhajuje potřebu alternativ při rozhodování o programech ve veřejném sektoru. Alternativou byl názor tehdejšího Systems Analysis Office, který vytvářel protiváhu návrhům vznikajícím uvnitř ministerstva obrany a uvnitř ozbrojených sil. Ty totiž byly z tohoto pohledu vždy spojeny s osobními zájmy vrcholných představitelů jednotlivých složek zapojených do strategického rozhodování:
Very few people, with the possible exception of a few economists, believe that national economic policies should be decided mainly by economists. Very few people, except for a few welfare workers, believe that national welfare policies and programs should be determined primarily by welfare workers. Even fewer people believe that our nation’s educational programs and policies should be determined mainly by teachers and professors. These matters are all considered too important to be left to the experts. Indeed, what we need in these fields is more „civilian control.“ And yet, ironically, many people believe that national military policies and programs should, in effect, be the exclusive preserve of the military. Of course, they pay lip service to the principle of civilian control.
McNamara při svém nástupu do funkce šokoval právě „občanským přístupem“, když mezi své poradce nezařadil vojenský establishment, ale obrátil se na akademickou obec. Tím tak nejenom otevřel jedno z odvětví veřejného sektoru, které bylo pro civilisty „tabu“, nýbrž dostal ozbrojené síly pod skutečnou civilní kontrolu. Parafrázováno výrokem G. Clemenceaua, záležitosti armády a války byly totiž skutečně natolik důležité, aby byly přenechány pouze generálům.
Díky tomu se ve Spojených státech rozvinula disciplína, která je označována jako systémová analýza. To je to, co doposud v České republice scházelo. Po dvaceti letech snad i v této oblasti svítá na lepší časy. Konečně totiž existují také vědecká pracoviště, která se strategickou analýzou zabývají. Zároveň nám tu mimo monopol Ministerstva obrany vyrostla pracoviště zabývající problematikou ozbrojených sil, vojenské politiky a ozbrojených konfliktů. V tomto směru už možná v příštích parlamentních volbách se povede politická diskuse na téma How Much Is Enough for Shaping the Defense Program?
Profese
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Historický vikýř Datum: 22. 1. 2012
Profese je obor společensky prospěšné činnosti člověka, k jejímuž výkonu se požaduje stanovená, státem uznaná ucelená příprava.
Tvorba, vznik a zánik profesí je plné v souladu s historickým vývojem společenské dělby práce a vědeckotechnického pokroku. Kategoriální členění profesí probíhá jednak ve směru horizontálním ve smyslu relativního osamostatňování pracovních oborů u úseků (např. obor administrativní, personální, finanční – s úseky mzdy, investice apod.), jednak ve směru vertikálním jako vytváření různých stupňů (tříd) (např. vědecký pracovník, samostatný vědecký pracovník, vedoucí vědecký pracovník apod.). Rozborem podmínek a stanovením výkonnostních požadavků pro výkon konkrétní Činnosti (profese) se zabývá profesiografie.
Pojem vojenská profese v socialistické společnosti se užívá k označení těch vojenských odborníků na funkcích v ozbrojených silách, jejichž výkon vyžaduje dlouhodobé, zpravidla celoživotní zaměření, soustavné vzdělávání a výcvik.
Pramen: NOSEK, V. aj. Malá encyklopedie vědeckého řízení. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1976
XM25 – cesta jak rychle ukončit přestřelku
Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 21. 1. 2012
Testování nové zbraně XM25 probíhá i v Afghánistánu; Foto U.S. Army
V časopisu Economist se objevil článek o zkušenostech s ruční zbraní XM25 CDTE, která je od roku 2010 testována v Afghánistánu. Jedná se o zbraň vyvinutou americkou firmou ATK a německou Heckler & Koch, která váží přibližně šest kilogramů a střílí 25mm náboje. Výhodou je, že zbraň nemusí být namířena přímo na cíl, ale stačí pouze směr. Ve chvíli, kdy náboj vybuchne, roztrhne se a šrapnely pozabíjejí nepřátele.
A handful of XM25s are now being tested in Afghanistan by the Americans. So far, they have been used on more than 200 occasions. Most of these fights ended quickly, and in America’s favour, according to Lieutenant-Colonel Shawn Lucas, who is in charge of the weapon’s field-testing programme. Indeed, the programme has been so successful that the army has ordered 36 more of the new rifles.
Odhad vzdálenosti cíle střelec provede laserem, který je ve zbrani (jednoduše zamíří na nepřítele, respektive na to, za čím se skrývá). Ve chvíli, kdy je náboj odpálen počítač ve zbrani vypočítává vzdálenost, kterou uletěl a ve správnou chvíli vydá pokyn k detonaci. Během ní se uvolní střepiny, které mají smrtící účinek v okruhu několika metrů. To, jak dochází k výpočtu vzdálenosti je jedno ze střežených tajemství. XM25 je poměrně přesná na vzdálenost 500 metrů.
None of this is cheap. An XM25 with a thermal sight and a four-round magazine is reckoned by informed observers of the field to cost about $35,000. The bullets, which have to be made by hand at the moment, clock in at several hundred dollars each. But the price of a bullet could fall to as low as $25 when ATK switches to automated production. And even at its current price, both gun and ammunition compare favourably with alternative methods of dealing with dug-in gunmen.
Americké pozemní vojsko zvažuje, že nakoupí 12 500 kusů XM25.
Ta naše knihovna…
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 21. 1. 2012
Před pár týdny jsem vás vyzval, zda byste nepomohli s knihovnou OWOP. Pokud jste přečetli nějakou knihu, či jiný typ dokumentu, který stojí za to, aby se s ním ostatní seznámili (formou recenze, či anotace), dejte mi vědět. Jedině tak bude možné knihovnu rozšiřovat.
Psal jsem tehdy, že knihovna bude mít svojí stránku uvnitř OWOP a že se bude dát prohledávat. Tehdy to ještě nebylo, nyní již je. Snad jste si všimli napravo odkazu na knihovnu, díky kterému se dostanete mezi knihy. Zatím tam jsou pouze dvě recenze, které jste již četli, ale doufám, že se počet bude rychle rozšiřovat. Knih totiž nestále vychází obrovské množství a zvláště tato doba je bohatá na literaturu bezpečnostní. Knihy musejí být primárně zaměřeny na ozbrojené síly, konflikty, obecně bezpečnostní problematiku a mezinárodní vztahy a rozhodně nemusejí být pouze v češtině. Mohou být různorodé i žánrově – literatura fakt, biografie, beletrie…
Afghánistán prezidenta Sarkozyho
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 21. 1. 2012
Francouzští vojáci z Task Force La Feyette hlídají výstavbu COP v afghánském údolí Tagab v provincii Kapisa (2. března 2010); Foto Petremand Sylvain, DoD
Zabití čtyř francouzských vojáků jejich afghánským „kolegou“ vyvolalo ve Francii poměrně bouřlivé reakce. Není divu. Francouzi přišli od roku 2001 v Afghánistánu už o 82 vojáků. Nejde však pouze o počet mrtvých, jde o to, jakým způsobem zahynuli. Už některé předchozí incidenty vyvolaly ve Francii velké diskuse. Šlo například o přepad ze zálohy provedený Talibanem v roce 2008, při kterém zahynulo deset vojáků. Loni v červenci zase zahynulo pět vojáků při útoku sebevražedného útočníka.
Byť se i tehdy diskutovalo o smysluplnosti francouzského angažmá v Afghánistánu, nikdy nebylo otevřeně zpochybněno z nejvyšších míst. To se nyní změnilo po dvou útocích afghánských vojáků na francouzské mentory. Dva legionáři byli zabiti dva dny před koncem roku a včera byli zabiti čtyři další vojáci a 16 zraněno. Prezident Nicolas Sarkozy nařídil pozastavení francouzských operací a naznačil možnost předčasného stažení 3600 Francouzů.
En outre, le président a annoncé la suspension de «toutes les opérations de formation et d’aide au combat de l’armée française» dans le pays. «L’armée française est au côté de ses alliés, mais nous ne pouvons pas accepter qu’un seul de nos soldats soit tué ou blessé par nos alliés. C’est inacceptable, je ne l’accepterai pas», a-t-il indiqué lors de la cérémonie de voeux au corps administratif.
Jeho tvrdá slova jsou pochopitelná, protože zabíjení mentorů na popularitě konfliktu v Afghánistánu, který příliš populární není, nepřidá. Zvláště pokud si k tomu přidá člověk ještě fakt, že letos jsou volby a Nicolasi Sarkozymu se ne úplně daří – ekonomika se nevyvíjí nejlépe, schopnost Francie dostát závazkům byla snížena z AAA na AA+, společný trh, respektive Evropská unie má problémy, politici se Sarkozym a s kancléřkou Merkelovou v čele nejsou schopni přesvědčit investory, že mají recept a pak přijde něco takového, jako zabíjení vojáků spojenci. To pak člověk může vypadat, jako že nemá věci pod kontrolou, což je proti pracně budovanému image Nicolase Sarkozyho jako rozhodného politika, který se nenechává vést, ale vede.
Pravdou je ovšem další věc – tvrdá slova nemusejí být následována tvrdými činy (ostatně nebylo by to poprvé). Nicolas Sarkozy totiž ví, že i oznámení stažení z Afghánistánu mu volby nevyhraje a na mezinárodním poli by byly škody poměrně velké.
Donner l’impression d’accélérer le retrait -déjà prévu pour 2014-, au lendemain d’une attaque meurtrière, serait un message inquiétant pour nos alliés afghans et nos alliés américains. Cela peut encourager les talibans à cibler plus particulièrement le contingent français, à la veille d’élections en France. Cela risque d’apporter de l’eau au moulin de ceux qui ont toujours été contre notre engagement en Afghanistan. Je ne vois pas où se trouve l’avantage électoral qui pourrait justifier l’intrusion de la politique compassionnelle dans les choix stratégiques de la France.
Proto spíše bude vyšetřovat, hrozit, možná stáhne stovku, či více vojáků z Afghánistánu, omezí výcvik, ale to bude vše. Francouzská reakce nic nemění na podstatě problému – není dobré, když se cílem stávají mentoři i přes veškerá opatření proti infiltraci do afghánských bezpečnostních složek, která byla po předchozích útocích přijata. Je to sice logické, protože oni jsou nositeli know-how a zvyšují kvalitu bezpečnostních sil, které mohou být pro povstalce hrozbou, ale není to nikterak dobré. Zvláště když počet případů roste.
- 9 January 2012: US soldier killed by Afghan in army uniform
- 29 December 2011: Two French troops killed by Afghan soldier
- 29 October: Three Australian troops killed by man in Afghan army uniform
- 4 August: Nato soldier killed by Afghan in police uniform
- 16 July: Nato member killed by Afghan army soldier
Motivy těch, kteří obrátí zbraně proti lidem, kteří se jim snaží pomoci, jsou různé. Předloni v listopadu zabil afghánský policista šest amerických vojáků. Na BBC pak vyšel velice zajímavý text, snažící se zmapovat myšlení a činy střelce Ezatulláha Vazirvala. Zároveň připomíná, že s podobnou taktikou se během svých výbojů do Afghánistánu setkávali již Britové, kteří se snažili spolupracovat s paštúnskými milicemi a nebylo neobvyklé, že se poradci stávali oběťmi.
Podle všeho se schyluje k jednáním mezi Spojenými státy a Talibanem, která by měla napomoci ukončení desetiletého konfliktu. Zdá se, že se na obou stranách zmírnila rétorika, nicméně to neznamená, že jednání k něčemu povedou. Dokonce, někteří se obávají, mohu být i zneužita.
The latest Afghan National Intelligence Estimate warns that the Taliban will grow stronger, using the talks to gain credibility and run out the clock until U.S. troops depart Afghanistan, while continuing to fight for more territory, say U.S. officials who have read the classified document. They spoke on condition of anonymity to describe the roughly 100-page review, an amalgam of intelligence community’s predictions of possible scenarios for the Afghan war through the planned end to U.S. combat in 2014.
It says the Afghan government has largely failed to prove itself to its people and will likely continue to weaken and find influence only in the cities. It predicts that the Taliban and warlords will largely control the countryside.
Statistiky jsou vždy ošemetné, přesto si jich pár nakonec neodpustím. Loni v Afghánistánu zemřelo během prvních devíti měsíců roku méně lidí, než v mexickém příhraničním státě Chihuahua – 2177 afghánských civilistů oproti 2276 Mexičanům. Mimochodem od prosince 2006, kdy mexický prezident Felipe Calderón zahájil doslova válku s narkomafiemi a organizovaným zločinem, zemřelo během ní 47 515 lidí.
Jak se zdá, po loňských statistikách obětí a zranění afghánské války, která naznačovaly zlepšení se nyní objevila další povzbudivá data týkající se letecké války, která je nedílným komponentem té pozemní. Letouny NATO použily loni zbraně ve 133 případech, což je nejméně za poslední tři roky. Podle některých analýz je důvodem to, že spojenečtí vojáci čelí menšímu počtu střetů, takže není ani zapotřebí tolik využívat leteckou sílu.
The numbers also speak to the changing character of the air campaign. Today, there are more NATO aircraft than ever above Afghanistan. But they do different things than the planes of the past.
“Our culture is a fangs-out, kill-kill-kill culture,” F/A-18 pilot Cmdr. Layne McDowell tells the New York Times’ C.J. Chivers. “Now I prefer not dropping — if I can accomplish the mission other ways.” During his current tour, McDowell and his fellow Super Hornet pilots aboard the aircraft carrier John C. Stennis have flown 953 missions in support of ground troops. The aircraft have only attacked 17 times.
In contrast, surveillance missions have quadrupled in the last two years; NATO is now flying about 85 spy sorties every day over Afghanistan. Airdrops of food, water, ammunition, fuel and other supplies are up 25 percent, to nearly 76 million pounds — even as the number of bomb drops comes down.
Ach, ten animovaný svět
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Různé | Other Datum: 19. 1. 2012
Dvacáté století otevřelo možnost zpracovat téma války „pohyblivými obrázky“. Natáčely se jak hrané, umělecky zpracované filmy, tak také filmy animované. Hlavní výhodou animovaných filmů je asi to, že jsou postaveny hlavně na ději, jasnému vykreslení dobra a zla v použitých symbolech a v tom, že k závěrečnému poučení lze dojít v relativně krátkém čase. Takto jsou kreslené filmy mezinárodně bez potřeby dabingu či titulků, dospělým a hlavně dětem.
Tedy to platí hlavně o české animátorské škole. Kdo by neznal českou klasiku v této oblasti, jakou je Vzpoura hraček.
Zde je možno ji najít s anglickým komentářem.
Filmy pojednávající válečnou tematiku bývají někdy označovány jako angažované. Takové filmy většinou vznikaly v táboře míru, Svazu sovětských socialistických republik, pod záštitou filmového studia Союзмультфильм. Zde je jeden pěkný příklad filmu pokoušející se poněkud nepolitologicky vysvětlit mechanismus vzniku ozbrojeného konfliktu.
Stačí škrtnout a válka už se rozhoří sama…
Tématiku války a jejich naprosto ničivých důsledků v roce 1955 pojednali ještě pod hlavičkou MGM také William Hanna a Joseph Barbera.
Jak jinak, s pomocí dialogů a pomocí Boží…
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments