A-World
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 9. 3. 2010
Cvičení jednotky chemické, biologické a radiační ochrany ve výcvikovém středisku v Butlerville v Indianě (8. listopadu 2009); Foto Benjamin Faske, DoD
Je to pěkný sen – svět bez jaderných zbraní. Málokdo si nechal loni v dubnu ujít proslov amerického prezidenta Baracka Obamy v Praze se siluetou Hradu v pozadí. Poslouchat ho přímo na místě byl skvělý zážitek – Obama má skutečně neuvěřitelný dar řeči. Je to dar od Boha. I věční pochybovači jakoby na chvíli uvěřili, že se to může podařit, že tenhle svět může být lepší. Jistě, nedožijeme se toho, což americký prezident připustil, ale naše děti by mohly.
Hodinu poté bylo kouzlo pryč a člověk se začal ptát, co by to všechno obnášelo. Rozhodně nejde o nic jednoduchého. Hezky to ve svém posledním článku v The World Today shrnuje Michael Rühle, zástupce šéfa pro politické plánování NATO. Na jednu stranu Obamův plán vyžaduje ochotu snižovat vlastní jaderný arezenál (jít příkladem), prosazování přísné kontroly zbrojení a proliferace a na stranu druhou udržování amerických jaderných záruk pro desítky zemí. Svět se totiž nezměnil tak, jak bychom si přáli a jaderné odstrašení je stále jeho pilířem.
Washington’s nuclear policy thus faces a dilemma. In order to pursue long-term nonproliferation goals, the US and the other nuclear weapons states need to make a credible commitment to nuclear disarmament; yet the current nuclear reality requires credible US extended deterrence.
If the US were to reduce or even end its role as a nuclear protector, this could result in the largest wave of proliferation since the dawn of the nuclear era. That is why the US needs to take great care in phasing prospective nuclear reductions in such as way as not to cast doubt about its willingness and ability to keep the nuclear umbrella open.
Politika, kterou prosazuje Barack Obama tak může mít ještě horší důsledky, než nechat věci být. V současnosti je svět v případě jaderného odzbrojení ve schizofrenní situaci. A nejde jen o Baracka Obamu. Například, roste tlak v Západní Evropě, aby si Američané odvezli své zbývající jaderné zbraně domů. Ale, zvláště po ruském letním zájezdu do Gruzie před rokem a půl, jsou to především země na východním křídle NATO, které se Ruska obávají a žádají posílení záruk, včetně těch jaderných. Některé z nich by rozhodně nebyly proti, aby Američané na jejich území jaderné zbraně rozmístili.
V Asii je situace podobná – Japonci nejsou nadšení z Číny a Tchajwanci už vůbec ne. Pokud by byla jakkoli zpochybněna americká schopnost “přikrýt” země, které mají pocit ohrožení, “jaderným deštníkem”, snadno se mohou stát jadernými. Asi největší malér je ale situace na Blízkém východě. Jaderný Írán může znamenat jaderné Turecko a otevřeně i Izrael a tak by se dalo pokračovat. Finální stabilita by pak spočívala v tom, že by všichni měli jaderné zbraně a tím bychom se vrátili zpátky do zlatých blokových 60.
Ono stát se “jadenrou velmocí” nemusí být tak těžké, jak by se mohlo zdát. V jiném textu, tentokrát ve Spiegelu, to výstižně popisuje opět Michael Rühle. Stačí jenom dodržet jeho kuchařku a za pár let může být svět v šoku (Írán a Severní Korea mohou posloužit jako vhodné příklady). Zde je výběr několika kroků:
- First, begin developing a civilian nuclear program. Under the NPT, you are not only entitled to a civilian nuclear program, you may even ask for help from the IAEA.
- In order to run your secret military program, you need to buy a lot of stuff. Try to be discreet. Once you have raised suspicions, you will be put under international surveillance, and buying critical components will become much harder. Make sure you buy nuclear components from several sources so that you have backups in case one seller drops out.
- To be a credible nuclear power, you need appropriate systems to deliver your nuclear weapons. One method of delivery uses dual-capable carriers, such as aircraft and cruise missiles. They are not too difficult to purchase, but let us be honest: Ballistic missiles are the real thing. To obtain them, you do not have to work alone. If you designate your missile program as a “space launch” program, other states can legally support you, just like Russia is doing in Iran.
- When deciding on warhead design, you can play it safe and simply buy some older Chinese or Pakistani designs. These designs have been in circulation for quite some time, and are readily available on CD-ROM.
- Once you have built a nuclear weapon, you may want to test it. Of course, you could get around testing by choosing a weapons design that does not require testing, like the first U.S. nuclear bomb from 1945.
Návod je to relativně jednoduchý, vyžaduje trpělivost, chytré manévrování a nějaké finance. A pak, pak už přijde na řadu pouze uspokojení z dobře namíchaného koktejlu. I když, i ten nejlepší koktejl může zahořknout:
A decline in relations with your neighbors is complemented by an increase in number of alliances against you. Does all this add up to a net gain? Well, perhaps not quite as good an outcome as you had initially hoped. But no one ever said that being a nuclear power is easy.
Chtějí Španělé vyštípat Američany ze základny?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 9. 3. 2010
UH-60 Black Hawk odlétá z předsunuté základny v Iráku (únor 2010); Foto Staff Sgt. Adelita Mead, U.S. Army
Michael Yon včera na svém blogu uveřejnil e-mail, ve kterém si americký důstojník stěžuje na chování španělských vojáků na jedné nejmenované základně v Afghánistánu. V e-mailu nejmenovaný důstojník tvrdí, že Španělé házejí nepochopitelně Američanům klacky pod nohy a dokonce, že ohrožují nejenom jejich misi, ale i jejich životy. Vypadá to, že by si přáli, aby Američané jejich základnu opustili.
Důstojník v jedné části popisuje, že všechny žádosti o zlepšení podmínek vojáků, kteří mají na starosti doplňovaní paliva a munice u helikoptér, adresované Španělům vyzněly naprázdno. Chtěli, aby vysypali přístup štěrkem, protože je všude bláto. Nic. Žádali o T-bariéru, za kterou by se v případě ostřelování mohli skrýt. A prý nic. Žádali o branku v “plotu”, aby se k místu, kde se doplňuje palivo dostali přímo a nemuseli obcházet základnu. A nic. Bydlí ve dvou stanech a žijí z MRE, protože jim prý Španělé nedají ani najíst. Ale asi njevážnější je toto:
We arrived during a TIC [fighting] and a MEDEVAC mission. The aircraft have to land/park in a field that has no gravel and then they sink into the ground. They have to be moved everyday to pull them back out of the mud. If we can’t get gravel, how about putting some AM2 matting, stakes and a couple of Red Horse guys on a CH-47 and fly them in to build a couple of pads just big enough to park an individual UH-60 on? We’ve been pushing the gravel issues since last fall and are no closer to a solution. Those guys are living in fighting positions. When it begins to warm up in the next month, that field will be untenable without gravel or AM2 matting. We don’t want to lose MEDEVAC capability there because we couldn’t put in two pads. We did a MEDEVAC [troop(s) wounded] and Hero [troop(s) killed] mission while I was there and the next day as well, let’s not forget that they are on the tip of the spear, we owe them more.
Těžko se mi to posuzuje. Možná bude někdo z vás z toho e-mailu moudřejší. Každopádně by mně zajímalo, jak je to opravdu.
Tři Mullenovy principy a civilní ztráty
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 3. 2010
Předseda sboru náčelníků štábu admirál Mike Mullen (6. března 2010); Foto Mass Communication Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, DoD
Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen před několika dny promluvil o novém způsobu, americkém způsobu vedení boje. Zatímco v minulosti bylo hlavním heslem “co nejnižší vlastní ztráty”, dnes je heslem “žádné civilní ztráty”. Na Kansaské státní univerzitě měl 3. března proslov a pak následovala debata. Docela si stojí za to přečíst celý transkript, protože jeho vystoupení nebylo zdaleka jenom o ztrátách.
Hovořil o třech principech. Zaprvé, vojenská síla by neměla být až poslední možností, kterou stát využije. Podle něj jsou ozbrojené síly natolik adaptabilní a flexibilní, že mohou být využity nejenom ve vojenských konfliktech, ale i při diplomatických jednáních (podpora spojenců, zastrašení nepřátel), při humanitárních katastrofách, či při získávání informací.
Zadruhé, síla by měla být používána pouze precizně a v rámci zásad. A tím se dostáváme k civilním ztrátám – ochrana obyvatelstva musí být na prvním místě, protože jedině tento přístup zajišťuje podporu a úspěch. Klíčem je tedy minimalizace “collateral damage” , protože pokud není cílem porážka nepřítele, ale úspěch u obyvatelstva, méně je více.
Each time an errant bomb or a bomb accurately aimed but against the wrong target kills or hurts civilians, we risk setting our strategy back months, if not years. Despite the fact that the Taliban kill and maim far more than we do, civilian casualty incidents such as those we’ve recently seen in Afghanistan will hurt us more in the long run than any tactical success we may achieve against the enemy. People expect more from us. They have every right to expect more from us.
A konečně zatřetí, politika a strategie musejí být neustále v konfliktu. Podle něj by si vojáci možná přáli, aby politici stanovili strategii, pak šli z cesty a nechali její uvedení v život na armádě. Mullen tvrdí, že je to špatně. Strategie se podle něj musí vyvíjet s tím, jak se vyvíjí operace. A politici jsou nedílnou součástí tohoto procesu.
In other words, success in these types of wars is iterative; it is not decisive. There isn’t going to be a single day when we stand up and say, that’s it, it’s over, we’ve won. We will win but we will do so only over time and only after near constant reassessment and adjustment. Quite frankly, it will feel a lot less like a knock-out punch and a lot more like recovering from a long illness.
Výše uvedené je jenom velkou zkratkou Mullenova vystoupení, ale velice dobře to vystihuje změnu myšlení, která se v amerických ozbrojených silách za posledních devět let odehrála. Jde o pozitivní posun. Jakého bude mít trvání, těžko říct, ale už to, že se dospělo do tohoto bodu je velice přínosné jak pro teorii, tak pro praxi vedení a řízení konfliktů.
Co se týče druhého Mullenova bodu, tedy civilních ztrát, objevil se minulý týden, přesně v den, kdy měl admirál přednášku, ještě jeden zajímavý text. Napsal jej Marc Garlasco, který byl mimo jiné šéfem týmu vybírajícího cíle pro invazi do Iráku před sedmi lety. Už samotný začátek článku s názvem How to Cut Collateral Damage in Afghanistan asi hodně lidí naštve (respektive potvrdí vše špatné, co si o tehdejší éře mysleli):
When I was picking targets for the Iraq invasion as chief of high-value targeting for the Pentagon, collateral damage was a side issue. We treated civilian deaths like a fire drill: When they happened, it was seen as a media problem to be dealt with, not a sign we might need to change our procedures. Today, however, protecting civilians is taken as seriously as killing the target.
Pointa Garlascova textu je dosti provokativní – tvrdí totiž, že zatímco většina ozbrojených sil se přizpůsobuje novému přístupu – minimalizaci civilních ztrát – tak jediní, kteří to nezvládají jsou příslušníci speciálních sil. Tvrdí, že v letech 2007-2009 většina civilistů zahynula poté, co speciální síly, které se ocitly v kontaktu s nepřítelem, si zavolaly o vzdušnou podporu. Na příkladu incidentu z 21. února, kdy letoun vybombardoval konvoj civilistů ukazuje, že ve hře jsou i jiné (méně využívané) možnosti jak vyřešit situaci, než si zavolat o leteckou podporu.
But what does seem clear is that no U.S. forces were ever directly in danger, so options other than air power should have been on the table. Special Forces could have called in to other supporting troops with the aim of capturing the enemy. The military could have followed these on-the-run Taliban to even more Taliban. Instead they chose to fire.
Na závěr mám pro vás menší kvíz týkající se SF: Která země má nejvíce příslušníků speciálních sil na světě?
A) Rusko; B) Severní Korea a C) Izrael
Zamyslete se. Už víte? Pak pro kontrolu klikněte sem.
Oblíbené citáty páně Paroubka
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 8. 3. 2010
Včera, v druhé části Otázek Václava Moravce Jiří Paroubek v zásadě zrekapituloval své výhrady k rozšíření české účasti na misi v Afghánistánu. Nebylo v nich nic nového pod sluncem. Zaujaly mně pouze dvě věci, z nichž jedna je vážnější a druhá úsměvná. Nejprve (stopáž 7:17) řekl, že západní svět má zkušenosti třeba s válkou ve Vietnamu, kdy se také strašilo, co bude až Američané odejdou a když odešli, tak se nic nestalo. A poté se pokusil, dle mého dost nešťastně, charakterizovat současnou strategii NATO v Afghánistánu (7:27):
NATO vsadilo na strategii, které je potřeba dát šanci, jestli bude úspěšná nebo ne. Ta strategie spočívá, řekl bych, v důraznějším vojenském tlaku na toho soupeře.
Jakoby potvrzoval má slova z předchozího příspěvku o tom, že příliš nepochopil (nebo se ani nesnažil), o co se Stanley McChrystal a aliance v Afghánistánu v současnosti snaží. Možná svým způsobem jde o “důraznější tlak na soupeře”, ale slovo “vojenský” není primární. To by měl být vedlejší produkt. Myslím, že to zde nemá smysl rozvádět, o COIN toho na OWOP bylo napsáno více než dost.
Zábavnější pasáž přišla hned po tomto citátu:
Ale upřímně, já si nemyslím, že je možné – tady bych použil slova Napoleona Bonaparta –, že je možné sedět dlouho na bodácích, nebo jiného francouzského politika: národy nemají rády ozbrojené misionáře.
Když se po chvíli dostal ke slovu Karel Schwarzenberg, neodpustil si menší rýpnutí (8:37), na které okamžitě po svém Jiří Paroubek reagoval:
Schwarzenberg: Nejdřív jenom bych panu předsedovi Paroubkovi řekl, že to byl ministr zahraničí císaře Napoleona kníže Talleyrand, který to řekl, že s bodáky je možné vše udělat, jen ne na nich sedět…
Paroubek: …já myslím, že to byl Napoleon, ale to je jedno…
Schwarzenberg: …ne, byl to Talleyrand, který to řekl Napoleonovi…
Paroubek: …kdybych vám řekl to druhý jméno, tak byste omdlel. Speciálně vy, pane.
Jelikož se občas rád probírám stenoprotokoly ze sněmovny týkajících se některých témat (třeba Afghánistánu), přišly mi ony citáty povědomé. A věru, patří k oblíbeným pana předsedy Paroubka. Podle toho, co se mi podařilo dohledat použil ten o misionářích poprvé v komentáři pro Hospodářské noviny 27. března 2003 s názvem Podmínky návratu ČSSD na výsluní:
Vláda je skutečně v obtížné situaci a musí obezřetně manévrovat. Její nejvýznamnější spojenec z NATO se rozhodl na svých bajonetech donést svobodu do Bagdádu. Přitom platí, že “národy nemilují ozbrojené misionáře”.
Poté oba v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 29. dubna 2006 pod názvem Evropská civilizace není v krizi, ovšem jistá nebezpečí tu jsou:
Možná řeknu amorální a vulgarizující věc: všechno se nechá odůvodnit. Vypomůžu si dvěma citáty. První pochází od Robespierra: „Národy nemají rády ozbrojené misionáře.“ Druhý od Napoleona: „Na bodácích se nedá dlouho sedět.“ Můžeme mít velké výhrady k politice obou citovaných, avšak měli ohromnou předvídavost.
Znovu je použil v rohovoru pro Radiožurnál v pořadu Ozvěny dne před pár dny, 5. března 2010:
A jak to říkal kdysi Napoleon na bodácích se dlouho nedá sedět, nebo jiný francouzský význačný politik, nikdo nemá rád ozbrojené misionáře, takže já beru ten, ten v podstatě humánní charakter téhle té operace vojenské v Afghánistánu za bernou minci, ale jiná věc je, do jaké míry to má smysl.
To je použití oněch citátů v médiích, které se mi podařilo dohledat z otevřených zdrojů. Možná je použil ještě častěji. A nyní k vystoupením ve sněmovně. Od roku 2006, pokud jsem počítal dobře, vystoupil Jiří Paroubek k Afghánistánu na plénu čtyřikrát. Třikrát přitom použil jeden, nebo oba zmíněné citáty. Poprvé 5. prosince 2007:
Připomenu slova jednoho francouzského jasnozřivého politika, který říkal: Národy nemilují ozbrojené misionáře. Pokud zkrátka misionářství bude jenom na vojácích, tak tato mise nemá příliš velkou šanci uspět.
Podruhé 30. dubna 2008 (tento projev obsahuje ještě jednu kouzelnou větu, proto následující citát bude trochu delší):
Čeští vojáci, s tím všichni souhlasíme, na tom se shodneme napříč spektrem, jsou vynikající, možná nejlepší, nebo alespoň jedni z nejlepších. Ale přeci nechceme žádné ztráty. Česká společnost není na ztráty vojáků prostě připravena. Česká společnost není britská, francouzská nebo americká, kde je to určitá součást jejich, řekněme, pohledu na zahraniční politiku. Je to prostě u nás jiné… Pan poslanec Dub, prostřednictvím předsedajícího, tady použil velmi optimistickou formulaci: musíme vyhrát. Já jsem realista. Snad bych jenom připomněl, možná pro zvýšení zájmu nebo možná spíš pro edukaci, dva výroky dvou vynikajících francouzských státníků: “Národy nemají rády ozbrojené misionáře.” To je ten první citát a ten druhý: “Na bodácích se dlouho nedá sedět.”
A konečně, 19. prosince 2008:
Použiji dva citáty. Jeden je Napoleonův. I když byl úspěšným válečníkem, tak říkal, že na bodácích se nedá dlouho sedět. A pak ještě jednoho velkého francouzského politika: Národy nemilují ozbrojené misionáře.
O Robespierrově citátu není pochyb, co jsem se díval, přisuzují mu jej všichni. S Napoleonovým o bodácích je to trochu složitější. Zobrazit další »
Jeden z nejpromarněnějších pátků v životě A. F. R.
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 7. 3. 2010
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen po jednání s premiérem Fischerem na úřadu vlády; Foto NATO
Generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen strávil pátek v Praze a měl jednu schůzku za druhou. Když odjížděl, musel si připadat trochu divně. Pokud si člověk rekapituluje schůzky, které absolvoval, neví co si o nich má myslet. Respektive Čech to možná pochopí – slabá vláda s vysokou oblibou, která o ničem nevypovídá, ministr zahraničí, který si jede po vlastní linii, předsedové dvou hlavních stran, kteří se nenávidějí, dělají na truc přesný opak a udržují zablokovanou politickou scénu a ministerstvo obrany, které má možná představy o tom, co chce v Afghánistánu dělat a co by rádi spojenci, ale výsledek připomíná bušení hlavou do zdi. Ale co si má o tom myslet cizinec?
Premiér Jan Fischer
Mohl Rasmussenovi pouze zopakovat, že česká vláda je vstřícná a požadavkům NATO zcela rozumí. Proto také navrhla navýšení počtu o 55 lidí – o dělostřelecký systém Arthur a o OMLT. Bohužel pro Fischera, i Rasmussenovi bylo jasné, že premiérova slova musí přijímat jako hezké gesto, jehož proměnění se v realitu nezáleží vůbec, ale vůbec na něm.
Fischera muselo možná trochu v jednu chvíli zamrazit, když Rasmussen začal místo dělostřelců požadovat jakési kliniky. Zvláště když už by se konečně našla mise pro Arthura, o nějž hodně stojí Poláci. Je zajímavé se dohadovat kdo a proč požadavek na kliniky Rasmussenovi připsal do plánu výletu – česká vláda si něco schválí, pak přijede Rasmussen a řekne, že chce něco úplně jiného. Jestli to měl být “úplatek” Paroubkovi (viz níže), pak to nevyšlo. Jestli to měl být dobrý nápad, když má polní nemocnice do Asie vyrazit příští rok tak jako tak, pak jak má vypadat blbý nápad?
Ministr zahraničí Jan Kohout
Po něm Rasmussen chtěl, aby mu vysvětlil, jak myslel svá slova pro Süddeutsche Zeitung, kde řekl:
Měli bychom také zaujmout jiný vztah k takzvaným expedičním misím NATO. Ty byly posledních deset let hlavní aktivitou. Měli bychom se vrátit ke kořenům NATO, tedy k teritoriální obraně.
Dřív, než se mohl generální tajemník zeptat, ministr začal vysvětlovat a vysvětlovat až vysvětlil. Že to v novinách vyznělo poněkud jinak, než to bylo myšleno, že v misích a v článku pět vlastně není rozdíl a podobně. V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny to Rasmussen komentoval slovy:
O této záležitosti jsme s ministrem zahraničí diskutovali. Objasnil mi svou pozici a potvrdil, že v pozici České republiky není žádná změna. Stále podporují příspěvky do naší mise v Afghánistánu. Po vysvětlení, které mi dnes poskytnul, nemám s jeho vyjádřením žádný problém.
Realita bude asi poněkud odlišná. Rasmussen nebude příliš uklidněn a spíše bude mít Česko zařazené v kategorii zemí (podobně jako Nizozemsko), které už mají plné zuby misí (rozuměj Afghánistánu) a chtěly by se stáhnout zpátky za hranice teritoria, lízat si rány a ubezpečovat se v tom, že kdyby se něco stalo, že si skutečně přijdou na pomoc. V tom je ostatně Kohout zajedno i s dalšími lidmi (ideologicky na jiné straně barikády), kteří však nevidí problém v Afghánistánu, ale v Rusku a v rozptylování pozornosti a síly aliance v misích.
Zkrátka, generální tajemník si z Prahy mimo jiné možná odvezl pocit, že dominové kostky v alianci se dávají do pohybu. A ne, nejsem tak naivní, abych se myslel, že ministr Kohout má nějaký přehnaný vliv. Pouze vše souvisí se vším a čert je zakopán v detailech.
Předseda ODS Mirek Topolánek
Podpoříme vše, co nám bude předloženo, protože jsme skvělí spojenci. Sympatické, i když by možná nebylo od věci klást také otázky.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek
Asi bylo jasné od počátku jak schůzka dopadne. Výsledkem je velká NULA a jistota, že každý má názor na to, co by měla tato země dělat, jak by měla vystupovat, že každý tento názor je poněkud odlišný a konečně, že pramálo ve skutečnosti záleží na tom, jaké tyto názory jsou, protože nakonec to stejně dopadne umaštěně.
Takže, Jiří Paroubek využil schůzku s Rasmussenem k tomu, aby vypadal zásadově, dostatečně tvrdě a zviditelnil se v otázce vpravdě světové. Generálnímu tajemníkovi řekl, že sociální demokraté jsou tolerantní a že nebudou zpochybňovat současné kontingenty, ale že nepodpoří žádné nové. Podle vnitrostranického referenda si to totiž nepřeje 90 procent straníků. Na to Rasmussen pouze moudře kýval hlavou, i když si asi myslel, že je to pěkná pitomost. Co jiného také mohl dělat, straníci jsou straníci, hlas Boží (ehm, omlouvám se, Bože)…
Pak Jiří Paroubek spiklenecky dodal, že se skutečně před volbami nedá nic dělat, možná jenom restrukturalizovat stávající kontingent. O něčem víc bude možné si pokecat tak za půl roku. Rasmussen by to měl pochopit, sám přeci býval politik, než se z něj stal úředník. Ale ta debata za půl roku se prý bude moci odehrát pouze pokud “uvidíme v Afghánistánu pokrok”.
V tu chvíli začal spor o to, zda dřív byla slepice, nebo vejce. Generální tajemník namítl, že na to, aby mohl nastat v Afghánistánu pokrok by bylo zapotřebí zvýšit počty některých jednotek, především těch, které se věnují výcviku. Na to Jiří Paroubek pouze řekl: “Před volbami na to zapomeňte”. Pak se vyrazilo na tiskovou konferenci.
Byl to zkrátka jeden z nejpromarněnějších pátků v životě Anderse Fogha Rasmussena. Ale dobře mu tak, měl si to raději protáhnout ve Finsku. Tento pátek byl také jeden z nejpromarněnějších dnů, co se zahraniční politiky této země týká. Byl ukázkou toho, jak moc je zde situace pokažená.
Nejde o to, že bychom měli alianci odkývat pro Afghánistán vše, co si usmyslí. Nejde o to, že bychom neměli upozorňovat na alternativní možnosti. Třeba před pár lety, když sociální demokraté zpochybňovali existenci strategie aliance, měli naprostou pravdu. Situace se však radikálně změnila, strategie existuje a hlavně, je to strategie odchodová. Jiří Paroubek ani zahraničně-politický expert Lubomír Zaorálek to však nepochopili. Opakují dokola totéž, protože to možná zabírá na straníky, ale jinak jsou zcela mimo mísu. Nebavíme se o tom, čím by měla Česká republika přispět v příští pětiletce. Bavíme se o tom, čím může Česká republika přispět hned, protože další pětiletka se už v Afghánistánu konat nebude.
Posledních deset let v této zemi je ukázkou promarněných příležitostí a intelektuálního i morálního zakrnění. Nějak tak jsem si vždy představoval druhou polovinu 30. let. Snad dostaneme druhou šanci a dopadne to sametověji, než tenkrát.
Prvorepublikový tunel
Autor: Dusan Rovensky Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 5. 3. 2010
Na naši prvorepublikovou armádu bývá často pohlíženo velmi nekriticky. I já se občas dám strhnout k obdivným článkům. Je však třeba vést v patrnosti, že řada věcí byla i tehdy podobná těm dnešním a není třeba nostalgicky vzpomínat na „staré dobré časy“ (a pokud už se k tomu dáme strhnout, tak se snažit být ve svém hodnocení střízlivý).
Podívejme se na oblast akvizic, tedy nákupu vojenského materiálu, a investic. Československo založilo svou vojenskou doktrínu na poziční obraně – od tohoto se samozřejmě později odvíjel nákup veškeré vojenské techniky. Nechci a nebudu zacházet do různých detailů o kterých bychom mohli polemizovat a debatovat celé týdny. Na toto téma bylo napsáno mnoho tu lepších tu horších knih. Z těch lepších mohu doporučit například Československá armáda v roce 1938 (Pavel Šrámek), Československá armáda: Pilíř obrany státu z let 1932 – 1939 (Karel Straka) a Československá zeď (Martin Ráboň, Tomáš Svoboda a kolektiv).
Při čtení této (a další) literatury jsem si často kladl otázky, zda-li bylo všechno v pořádku při často (alespoň pro mne) nelogických investicích do koncepčně zastaralé vojenské techniky. Uvedu pár příkladů:
Hypomobilita – V Československé armádě bylo k září 1938 na 217 128 koní (skutečně!!!) a pouze 25 349 automobilů všech druhů. Zatímco většina tehdejších armád začínala chápat potřebu plné motorizace, řada československých generálů a (zejména) politiků se tomuto trendu úspěšně bránila. Není divu, když se tzv. agrární strana (oficiální název – Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) účastnila všech prvorepublikových vládních koalicí a v letech 1922–1938 obsazovala funkci ministerského předsedy. Tato strana zastupovala zájmy zemědělců (po 2. světové válce, kdy prim hrála levice s podporou Edvarda Beneše, byla obviněna z údajného podílu na rozbití Československa a její činnost nebyla obnovena). Armáda byla tedy vystavena velice silným politickým tlakům (můžeme říci korupci/klientelismu), aby nadále každoročně nakupovala desetitisíce koní a dalších surovin pro jejich zabezpečení (píci, podkovy atd.):
„Představitel MNO v roce 1928 oficiálně konstatoval, že otázku motorizace dlužno řešit velmi opatrně. Tvrdil, že vojenská správa ročně vydává 120 až 140 miliónů Kč pouze za píci pro své potahy a že statkáři nemohou bez hospodářských otřesů takovou částku postrádat.“
Stálé opevnění – Zatímco se řada evropských armád rozhodla pro budování manévrových svazků, Československá armáda se upjala k poziční obraně. Pochopitelně, že částečně bylo toto rozhodnutí způsobeno geograficky nevhodnou polohou, avšak není složité si vyvodit, kdo měl na masivní výstavbě zájem – stavební lobby. V letech 1935 – 1938 bylo postaveno více než 10 tisíc pevnostních objektů všech typů (864 lehkých objektů vz. 36, více než 9 100 lehkých objektů vz. 37 a 263 těžkých objektů). Jak taková výstavba probíhala si můžeme ukázat na příkladu tvrze Smolkov:
Firma Ing. Alois Beneš vyhrála soutěž na základě předložení nejlacinějšího návrhu, který počítal s náklady na výstavbu tvrze přibližně ve výši 11 101 000 Kč. Jak se později ukázalo nejlacinější předložený návrh neznamenal vůbec kvalitní. Po převzetí úseku firmou se rozběhly stavební práce sice naplno, ale za cenu mnohých potíží a nesrovnalostí, vzniklých především ze strany stavitele Beneše. Stavitel zaměstnával na Smolkově 19 úředníků a 370 dělníků (stav k 31. 12. 1937). Za dobu výstavby došlo k pěti smrtelným úrazům.
Souhrnně se dá tedy říci, že Ing. Alois Beneš při snaze získat zakázku na výstavbu Smolkova za každou cenu, uvedl při konkursním řízení v roce 1935 nižší náklady než, které ve skutečnosti stavba vyžadovala i když si dobře uvědomoval mnohé potíže, které nastanou s podkalkulováním celého projektu. Následně byl nucen žádat o příplatky na stavební materiál, potom co se jeho ceny pochopitelně po dvou letech výrazně zvedly. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) bylo tedy nuceno uvolnit pro dostavbu Smolkova z vojenského rozpočtu dalších 775 500 Kč.
Dalším příkladem může být tvrz Bouda:
Výstavba tvrze byla zahájena 1. října 1936 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků, stavbu prováděla firma Ing. Zdenko Kruliš z Prahy. Celkové náklady na výstavbu tvrze dosáhly úctyhodné částky 28,5 milionu tehdejších korun. V částce však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace, výzbroj atd. Konečná částka za k boji kompletně připravenou tvrz by byla značně vyšší.
Stálé opevnění se mělo stavět v několika sledech od roku 1935 až do 50. let 20. století. Původní plán výstavby z roku 1935 byl několikrát revidován, zejména vzhledem k novým poznatkům ze zkoušek a anšlusu Rakouska. V posledním známém plánu se odhadovalo, že ve 4 etapách bude postaveno 15 463 lehkých a 1276 těžkých objektů. Celkem bylo plánováno na výstavbu československého stálého opevnění vynaložit (na tehdejší dobu) neuvěřitelnou sumu 10,014 miliard (!!!) Kč.
Letectvo – Celkový stav československého letectva v září 1938 byl tristní. Zatímco letectvo mělo ve výzbroji 1 514 letounů všech druhů, naprostá většina z nich byla beznadějně zastaralá již v době svého vývoje. Zatímco jinde ve světě stavěli celokovové jednoplošníky, českoslovenští konstruktéři se upnuli k plátnem potaženým dřevěným dvouplošníkům, které naše továrny chrlily v obrovských sériích. Nejpočetnějšími stroji ve výzbroji byly:
- Avia B-534 – do výzbroje zařazen v roce 1935. Celkem bylo vyrobeno 566 kusů
- Letov Š-328 – do výzbroje zařazen v roce 1935. Celkem bylo vyrobeno 412 kusů
Jediným moderním typem tak byl pouze bombardovací letoun Avia B-71 (sovětský licenční SB-2), který byl zařazen do výzbroje v roce 1937 a jichž měla Československá armáda (v září 1938) pouhých 61 kusů. Zájmem leteckých továren samozřejmě nebylo vyrábět kvalitu, ale kvantitu, což se potvrdilo při bojích mezi československými a maďarskými letci v letech 1938 – 1939. Tehdy si maďarští piloti vybojovali vzdušnou nadvládu nad příhraničními oblastmi Slovenska a smetli naše zastaralé stoje i s jejich osádkami z oblohy.
Doufám, že tento článek “zarámoval” některé současné pochybné akvizice do historického kontextu a poukázal na skutečnost, že tento trend existuje v naší kotlině již poměrně dlouhou dobu.
Šetřit? To se vyplatí (dodatek)
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 4. 3. 2010
Včera jsem psal o trestním oznámení na ministra o také jsem se dopustil obecné úvahy na téma akvizice. Nebudu se dlouze rozepisovat. Jen jsem si říkal, že vám nabídnu dva dokumenty. První je odpověď ministerstva, kterou jsem dostal dle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím. Získat odpověď trvalo několik měsíců (přesně od září do ledna) a musel jsem poslat několik doporučených dopisů. Proč? To člověku po přečtení začne vrtat hlavou. V druhém dokumentu jsou doplňující otázky, které jsem ministerstvu k akvizici Ivec zaslal a jeho odpovědi.
Jak už jsem naznačil, na těchto dokumentech není nic zas tak zvláštního – normální odpovědi na hloupé novinářovy otázky. Rozhodl jsem se je dát na stránky, protože jde o jistý dokument doby a zároveň o doplněk k otázkám nákupů, o kterých jsem zde několikrát psal a vy komentovali.
Vrátí se, nevrátí se, vrátí se…
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 3. 3. 2010
Afghánští vojáci přičlenění k americké námořní pěchotě obědvají nedaleko Mardžáh v Hílmandu; Foto Lance Cpl. Justin Loya, U.S. Marine Corps
Když jsem poprvé před třemi týdny psal o operaci Moshtarak/Mardžáh “civil” připojil pod text komentář plný pochybností. nutno říct, že vzhledem ke zkušenostem z nedávné minulosti možná i oprávněný. Ale, připusťme alespoň na chvíli, že když se v minulosti něco zpackalo, že to neznamená, že se to musí stejně zpackat znovu. Musím říct, že věřím Stanleymu McChrystalovi, stejně jako jsem věřil generálu Petraeusovi. Jsem přesvědčen, že nový přístup je správný a jediný možný.
To, čeho se obávám je, že už čas téměř vypršel a že tlak na odchod bude z politických důvodů narůstat. Je málo času, ale naděje umírá poslední. Souvisí to všechno se vším. Možná se pletu, ale dnešní vyjádření ministra Kohouta, že NATO by mělo přehodnotit nasazování misí ve světě a vrátit se k teritoriální obraně je téma, které je slyšet v posledních měsících čím dál častěji a z různých míst. Není to náhoda. Vše se připravuje na odchod. Je jediná otázka, jaký bude, zda řízený či překotný. Doufejme, že a) bude správně.
Zpátky k “civilovi”, zase jsem odbočil. Tehdy napsal:
ALE Taliban bojuje jako povstalecká ,,armáda”, to jest spojenci provádějí konvenční operace za účelem ovládnutí území, které je předem (případně dodatečně) infiltrováno Talibanem, který počká s operacemi až ta velká síla spojenců bude stažena z oblasti a následně začne opět působit (pokládáním IED omezuje pohyb spojeneckých jednotek, početně slabší spoj. jednotky napadá KDYŽ má převahu a tím opět omezuje jejich pohyb a kontrolu nad oblastí, zabíjí a zastrašuje kmenové vůdce, korumpuje afghánskou policii, atd., atd., a OPĚT splývá s obyvatelstvem dané oblasti, když situace začne být opět kritická) a spojenci zahajují další konvenční operaci za ovládnutí již ,,ovládnuté” oblasti.
Částečnou odpovědí mu budiž to, že spojenci se chystají na “řízený odchod” z Mardžáh. Více než dva tisíce námořních pěšáků a asi tisíc afghánských vojáků, kteří byli součástí útoku na Mardžáh zůstanou ve městě několik měsíců, aby se ujistily, že se nepřítel nevrátí.
Marine spokesman Capt. Abe Sipe said a more permanent military outpost will facilitate a long-term NATO presence in the town. “We are going to have a presence in Marja for some time. There’s no plans for anyone to pull out,” Sipe said. “The idea is to live among the local nationals because we found that’s the best way to partner with local security partners to make Afghans feel safe and not under threat.” Marja residents had told government officials that they preferred NATO troops to be based in the town itself, instead of being outside, to provide better security.
Snad pozitivní může být i tvrzení amerických námořních pěšáků, že od loňského léta se afghánské síly o dost zlepšily, byť stále potřebují ještě hodně cvičit.
Brig. Gen. Larry Nicholson, the top Marine here, said that overall the Afghan battalions exceeded his expectations. Nicholson said he would give some Afghan units an A-minus or B-plus but that others, particularly those with soldiers fresh from basic training, would get a C-minus or D.
A zde je jedno video, které se týká právě afghánských sil. Myslím, že je to zajímavá exkurze.
Šetřit? To se vyplatí
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 3. 3. 2010
Tak se někdo odhodlal poškádlit systém a podal trestní oznámení na ministra obrany Martina Bartáka. Důvodem jsou pochybnosti o zakázce na 90 vozidel Iveco. Jak napsal Rudolf Marek na euro.cz, stěžovatel se domnívá, že nákupem 90 vozidel Iveco MLV byl spáchán trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Memorandum o porozumění (to je hrozný termín, je to otrocký překlad “memorandum of understanding” a v češtině je to blbost; i když není to tak špatné, podíval jsem se do jednoho slovníku a ten to přeložil jako “vyhlášení porozumění”…) mezi českým a slovenským ministerstvem prý neumožňuje výjimku ze zákona o zakázkách financovaných z veřejných rozpočtů.
Trestní oznámení navíc upozorňuje na skutečnost, že součástí smlouvy na dodávky vozidel Iveco MLV je i dodávka dílenských prostředků, náhradních dílů, munice a školení. Tyto dodávky nebyly předmětem posouzení či výběru, a tudíž hodnotícím kritériem nebyla kvalita ani cena.
„Některé subdodávky se zároveň opakují po již realizovaném prvním nákupu vozidel Iveco. Lze se tedy domnívat, že smlouvy se subdodavateli a finanční vyrovnání s nimi mohou být konkrétním prostředkem legalizace nezákonně generovaných finančních prostředků,“ stojí v oznámení, jehož kopii se Euro.cz podařilo získat.
Euru to prý potvrdila státní zástupkyně pro Prahu 10 s tím, že oznámení bude nyní předáno na Prahu 6 a tam se bude vyšetřovat. Jde přitom o repete, už před dvěma lety probíhalo vyšetřování, které bylo posléze odložené, protože se co? Protože se nic nevyšetřilo.
Pár postřehů:
- podání je anonymní, ale nepodal jej nikdo z ulice (ti, kteří mají na rtech otázku proč, ať si znovu přečtou citát; tohle by nikoho z ulice nenapadlo, člověk z ulice by to formuloval jinak);
- podání je docela chytré, protože neřeší pouze to, co se obvykle v Česku nikdy nevyšetří – podezření z korupce -, ale technické náležitosti, které (a to musí posoudit někdo práva znalý) skutečně mohly být nedodrženy, takže by pak měly následovat právní kroky (jaké, to ovšem nevím);
- jak takové vyšetřování může dopadnout si netroufám vůbec odhadnout, ale po minulých zkušenostech bych byl v tuto chvíli spíše pesimista, že se někam pohne – ale ať tak, nebo tak, vždycky jsou dvě možnosti: a) buď se nechce vyšetřovat, nebo b) všechno je skutečně v pořádku;
- že se skutečně něco děje by naznačovalo například vydání předběžného opatření, ale to by se to muselo dostat k soud…
Každopádně, jsou to všechno zajímavé obchody. Počínaje tanky, L-159, Gripeny přes Pandury až po flinty. O všech zakázkách existují pochybnosti, ať už z hlediska efektivnosti, potřeby, dlouhodobé využitelnosti, či korupce. Již nějakou dobu se snažím onen český systém pochopit. Je zvláštní a má mnoho tváří. Nicméně, jak už jsem psal jinde, mám pochybnost, že je to tak jednoduché, jak se říká – stačí najít někoho, kdo vzal x desítek milionů za to, že někomu zařídí pěknou provizi, zabásnout ho a hotovo.
Před několika měsíci jsem zde v jednom textu vypočítával, jaký je rozdíl mezi cenou, za kterou se Iveco a Kongsberg nakoupí a za jakou se prodá ministerstvu. Bylo by to příliš jednoduché. Ta provize se nedá tak jednoduše vypočítat. Podstatou je to, že každá zakázka je netransparentní, je rozdrobena do mnoha menších zakázek a v neposlední řadě, je zadávána a prováděna v systému, který nemá jasný rámec a proměňuje se.
Proto se třeba hypoteticky v roce 2005 něco rozhodlo, začalo se to nakupovat (přitom jde o nákup minimálně na dvacet let), ale my už si v roce 2009 klepeme na čelo, co že to bylo za pitomce, který mohl něco takového objednat. Krásně to řekl generál Picek na tiskové konferenci minulý týden: není pravda, že bychom Pandury nakupovali bezkoncepčně. Jistě že ne. Ale už zapoměl dodat, že koncepce se mění každý rok a půl, takže je to jakoby žádná nebyla.
Psal jsem o tom v Týdnu. Jako příklad jsem použil oněch 15 Ivec, které byly nakoupeny před dvěma lety. Za jeden kus, dle údajů ministerstva, které jsem získal po několika žádostech podle zákona o svobodném přístupu k informacím, stát zaplatil přes 31 milionů korun včetně daně. Auto je přitom dovezeno přibližně za deset milionů, Kongsberg vyjde cca na šest milionů (mimochodem, Kongsberg pro Česko zastupuje Omnipol) a zbytek je nejenom zisk, ale:
- něco stojí vševojskové zkoušky
- dokumentace – konkrétně, a to jsou údaje ministerstva, vyšla v tomto případě na asi 8,5 milionů korun včetně daně – překlad originálu dle standardů NATO by stál asi sto tisíc, ale ne, my musíme mít normu, podle které dokumentaci překopeme a z desítek tisíc jsou rázem miliony, které si vyúčtuje VOP, tedy vlastně stát, tedy vlastně…
- výcvik
- servis
- záruka – chtěli jsme Kongsbergy, které jsou těžké, takže musela být sériová auta upravena, načež výrobce odmítl poskytnout rozšířenou záruku a tu nyní poskytuje Praga-export, která si to samozřejmě naúčtuje
- zbraň, vysílačky, rušičky…
Tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Každopádně zajímavé je, že cena s každou další zakázkou opticky roste, byť majitel Pragy-export tvrdí, že vozy a technika stojí téměř stejně. Podle něj pouze roste množství věcí, které si česká armáda přiobjednává, takže nabobtnává logicky i cena. Dostat její rozklad ovšem není možné, protože dle vyjádření ministerstva “služby spojené s dodáním a provozem nejsou samostatně oceněny a jsou součástí ceny vozidel”, což mi přijde jako jedna z dalších divností.
Chci tím vším říct jednu věc: samozřejmě, že v řetězci každé akvizice je prostor pro korupci, ale trefněji bych to označil za klasický příklad klientelismu, výměny službiček za službičky, podpory toho či onoho politika, sponzoring politické strany a podobně. Ale těžko cokoli vyšetřit, ať už případné předražování, korupci, nebo službičky. Je to strašně propletené a byť v každém tomto obchodu létají miliony, nikdy nejsou na jedné hromadě a nikdy nejdou do jedné kapsy. Pro to, co jsem právě napsal, nemám žádné důkazy. Ale hovořil jsem o zakázkách v posledním roce s řadou odborníků, vyptával se na ceny, na to jak systém (ne)funguje, kde jsou jeho slabiny, abych si, neskromně podotknu, to dovolil tvrdit. I s tím vědomím, že se mohu plést.
A ještě pár slov k pochybnostem o efektivitě. Před týdnem, na tiskové konferenci jsme byli představiteli rezortu přesvědčováni, jak je dobré, že všechny Pandury umějí plavat a že to portugalské neumějí. Stejně tak se říká, jak je nutné, aby všechna Iveca měla na střeše zbraňové stanice za miliony. Asi bych měl sklapnout a poslouchat experty a hlavně jim věřit. Ale něco mi říká, že mám kromě víry používat i selský rozum.
Takže, není nutné, aby všechny Pandury plavaly. Přeci mi nikdo nebude tvrdit, že všechny budou nasazeny v situaci, kdy všechny budou plavat. Statistický nesmysl. Všechny Pandury ani nebudou nikdy vyslány do mise. Většina z nich stráví poklidný život zde v Zobrazit další »
Kdo jen za to může (ČR a radar 2006-2009) – část 2.
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 2. 3. 2010
Toto je pokračování první části komentáře k analýze společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute s názvem “Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?”.
Námořní radar kmitočtového pásma X, pozemní verze měla stát v České republice; Foto MDA
Autoři přeceňují roli Ruska. Jistě, výhrůžky a minimálně verbální pomoc odpůrcům radaru mohly sehrát svou roli. Na druhou stranu, stejně tak mohly v řadě lidí, kteří se stavěli k rozšíření protiraketové obrany do Evropy odmítavě či zdrženlivě vyvolat kvůli negativním historickým zkušenostem a tedy negativnímu obrazu Ruska, pochybnosti o správnosti jejich postoje. Nechci tento argument podceňovat ani přeceňovat, ale neexistují relevantní výzkumy, které by opravňovaly přikládat “ruské hře” velký význam”.
Lze naprosto s autory souhlasit v tom, že část českých politiků formulovala potřebu radarové stanice jako zabezpečení proti Rusku, kdežto jiní ji odmítali, kvůli tomu, že by mohla být využita protirusky. Jako poněkud problematičtější vidím následující bod:
České ani americké administrativě se nepodařilo tuto ruskou politickou ofenzivu zastavit a odvrátit. Ruský tlak byl jedním z faktorů, které ovlivnily i rozhodnutí nové americké administrativy o přehodnocení projektu PRO [protiraketové obrany, pozn. OWOP]. Ukázaly se ambice Ruska ovlivňovat bezpečnostní politiku v celém regionu střední Evropy.
Ambice Ruska ovlivňovat politiku v tomto regionu rostou od druhé poloviny 90. let a jsou zcela přirozené. To znamená, že si je musíme uvědomovat a čelit jim, ale nikoli výhradně s pomocí Spojených států. Nebyl to ani tak ruský tlak, který vedl Baracka Obamu k přehodnocení projektu, jako spíše přesvědčení, že je potřeba změnit zahraniční politiku jako takovou (a teď Obamovy představy ani kroky nikterak nehodnotím). Protiraketová obrana pro Baracka Obamu nebyla nikdy významná a když už, pak pouze jako příhodný nástroj k prosazení “vyšších cílů”, který však kdyby nebyl, tak by nebyl a našel by se jiný.
Česká vláda se navíc
přiklonila ke konceptu PR a přesvědčovací komunikace namísto otevřené domácí bezpečnostní debaty. PR komunikace zůstala argumentačně mělká a jednosměrná. Veřejnost sama pociťovala nedostatek informací a debaty o projektu.
Vytvoření funkce vládního zmocněnce nebylo šťastným krokem, ani zvolený PR způsob. To je neoddiskutovatelné, stejně jako to, že obecně česká vláda toho více v této otázce nezvládla, než zvládla. Co mi v analýze ovšem zcela chybí je širší popis, jak celý projekt zpackala americká vláda – počínaje laxním přístupem, přehlíživostí k dynamice vnitřních procesů v Česku až po naprostou neznalost místních reálií (v tom je souvislost mezi názvem analýzy a americkou vládou). Velice často to vypadalo, že radar chce česká vláda mnohem více než Američané, což samozřejmě její úsilí poškozovalo a vedlo k nařčení z “patolízalství”. A to jaksi v této zemi nikomu moc nepomůže. Aby nedošlo k mýlce, tím chci říct, že namísto, aby americká administrativa ve správnou chvíli české vládě pomohla, spíše ji svou nečinností, nebo špatnou aktivitou ve špatný čas podrážela nohy.
Autoři mají pravdu, že rozhodování o zahraničně-bezpečnostním směřování ČR by se mělo opírat o širší odborný a politický konsensus. Bezpečnostní diskuse má v této zemi naprosto tristní charakter. Ale na druhou stranu, vzhledem k nezájmu politiků i veřejnosti o bezpečnostní témata, respektive ke zneužívání bezpečnostních otázek k politickým hrám, je zmiňovaný konsensus reálný? Jak by měl vypadat? Kdo by měl určovat témata? Jak by měl být konsensus zakotven v dokumentech? A jak zajistit, aby tyto dokumenty měly nějakou váhu a nebyly jen dalším z mnoha trhacích kalendářů v Česku?
Analýza opět správně popisuje, že jednání o protiraketové obraně mělo mezirezortní charakter, pro který byly typické neschopnost a neochota koordinace, chybějící strategie a vymezení konkrétních odpovědností (podobné je to mimochodem s českým Provinčním rekonstrukčním týmem). Ale pochybnosti může jeden mít o nutnosti existence centrálního strategického pracoviště,
které by poskytovalo vládě i parlamentu expertní stanoviska, doporučení a odpovědi na komplexní bezpečnostní otázky. Tento nedostatek zůstává jedním nepřekonaných důsledků doby, kdy jsme o své bezpečnosti a strategických otázkách nemohli samostatně rozhodovat. Jde o vážnou překážku spolupráce se spojenci.
Když nefungují dobře stávající úřady, je účelné vytvořit úřad nový? Jakou by mohlo reálně mít takovéto strategické pracoviště pravomoc a vliv? Pochybuji, že by jeho vznik sám o sobě zlepšil koordinaci – pokud by totiž politici a byrokracie měli zájem a vůli, už by prosadili koordinaci stávajících institucí. Pokud jim obojí chybí, nový úřad nijak koordinaci nepomůže, naopak se zapojí do rivality všech. Ba co víc, pravděpodobně by se stal spíše novým Nejvyšším kontrolním úřadem, než RANDem. A docela by mně zajímalo v čem konkrétně je neexistence této instituce “vážnou překážku spolupráce se spojenci”?
S velkou částí bodů v Závěrech – doporučeních analýzy se dá i souhlasit, byť působí spíše proklamativně, než aby přicházely s konkrétními návrhy na zlepšení (zahájení debaty nepokládám za konkrétní návrh, protože k tomu musejí být vždy dva a musejí se být ochotni střídat, což, jak ukázala ne-debata o radaru, se snáze řekne, ale hůře udělá). Obzvláště s popisem bídného fungování parlamentu a odpovědných výborů. Souhlasit se dá i s tím, že se bezpečnostní debata nesmí zužovat na PR komunikaci a přenášet na mediální agenturu. Ale nejsem si jist, že
V podmínkách tvrdé vnitropolitické konfrontace a evidentního zahraničního nepřátelského tlaku proti projektu to byla asi nejvážnější chyba české exekutivy v projektu protiraketové obrany.
Podtrhuji slovo “nejvážnější”. Hodit vše na Klvaňu by bylo příliš snadné. Větší chyby byly, podle mně, v přesvědčení jak českých, tak amerických proponentů, že se to zde “podaří převálcovat” a v neexistenci plánu B. Když se ukázalo, že “převálcovat” se to tady nepodaří, pak teprve vynikla bezradnost vlády, která se ocitla v defenzivě. A tento dojem z proponentů radarové stanice na úrovni politické vydržel až do konce, kdy projektu v dané podobě uštědřil ránu z milosti Barack Obama.
Conflicts in Pictures
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Komentáře | Comments