K tomuto titulku mně přivedla debata s jedním kamarádem od policie. On použil ta slova. Trefně. A popravdě, tykaji se spiše armády než policie. I když té také. Kdo je „ten z druhé strany“? Jednoduše řečeno je to člověk, který získá zkušenosti či vzdělání natolik unikátní, že si s nimi systém (samozřejmě se nejedná o nějaký zázračný osvícenecký nehumánní mechanismus, ale o soukolí tvořené lidmi udávajícími „tempo“ a „tvar“) neví rady. A tak jej po krátké době vystrnadí jako bílé krvinky nežádoucí tělísko (ano, ve formě hnisu).

V 90. letech jsem sloužil v Krumlově na základně určené pro výcvik OSN. Byl jsem záklaďák. Přesto si nešlo nevšimnout, jak končí lidé, kteří odjeli do mise, něco se naučili a měli chuť to předávat dál. Stali se těmi z druhé strany. Když měli štěstí, po návratu našli svou židli. Většinou ale ne a tak skončili v civilu. Holt měli smůlu.

Potkal jsem se před časem s jedním policistou, který nabral velké zkušenosti v zahraniční misi. Uměl jazyky, poznal zajímavé lidi, na které měl telefonní čísla a pochopil, jak organizovaný zločin přesahující hranice dané země funguje. Terno, řekl by jeden. Ten člověk už dnes, pokud jsou mé informace správné, u sboru není, stal se mužem z druhé strany. Jednou žádal své nadřízené o banálnost – měl se setkat s jedním představitelem dané země, ve které působil, a protože věděl, že zapůsobí malé dárky, žádal, aby mu z domova poslali suvenýry, jako kšiltovky, trička a tužky s logem a zárověň mu poslali otázky, které by měl onomu pohlavárovi položit, protože zločin je přece transnacionální (jak ví už i malé dítě). A byl moc překvapen, když se mu od dnes vysoko postaveného člověka u policie (těžko říci, jestli přímo od něj či od jeho poskoka) dostalo odpovědi, že o to není zájem. Samozřejmě, dle očekávání, nebyl velký zájem ani o něj a jeho znalosti.

Mám kamaráda, který byl vždy nadšenec do armády. Vystudoval sice civilní školu, ale přesto odešel na vojenskou vysokou, Vždy si přál být voják, sloužit této zemi. A to dělal. Prošel několika zahraničními misemi. A nejsou to ani dva měsíce, co skončil v civilu. Stal se z něj muž z druhé strany.

Mám dalšího kamaráda, který je nadšenec do své odbornosti. V zahraničních misích strávil více než dost času. Naučil se tam mnohé. Má unikátní zkušenosti, takže by mohl okamžitě vyučovat. Ale kvůli tomu, že nedržel pusu a krok se znelíbil. Poptával se na řadě míst. Všude mu řekli, že jeho CV je hodně dobré, ale že jej přijmout nemohou. Je z něj muž z druhé strany a zanedlouho nejspíš civilista.

Asi bych mohl pokračovat, ale každý z těchto a dalších příběhů mně nevýslovně štve a trápí. Téměř každý z vás, kdo jste se dostali až sem a jste z armády nebo od policie, znáte ze svého okolí podobný příběh. A je důležité, jestli vás nechává chladnou/chladným, nebo vás štve. Jakoby si tato země mohla dovolit zbavovat se těžce nabitých zkušeností. Asi je nás hodně, takže na jednom dvou nesejde. Zkušených je více než dost…

Samozřejmě, že není. Zbavovaním se „těch druhých“ armáda i policie krvácejí. Vlastně tak každých pár let vynalézáme kolo. Ale docela dost to stojí a efekt je téměř nulový. Dovolím si položit jednoduché otázky: kolika lidem pomohly zahraniční mise v postupu? Kolik lidí, kteří získali skutečně zkušenosti v poli, má šanci učit vojáky nebo policisty (jistě, nemusejí mít požadovanou hodnost nebo vzdělání, ale praxe by se měla v určitých případech počítat víc, než odsezená léta)?

České vojenské vysoké školství nepřipravuje odborníky pro konflikty 21. století (jen telegraficky, protože o tom chci napsat více zanedlouho – ten kdo se podívá na akreditované předměty a studijní předměty a promítne si, jak vypadají konflikty od roku 1990 nepotřebuje napovědět více). Kolik lidí, kteří prošli misemi publikuje v odborných vojenských časopisech (ano, teď mám na mysli především Vojenské rozhledy, které by měly být diskusním fórem pro „lessons learned“, koncepty a s tím související reorganizace, akvizice atp…)? Ruku na srdce, je to bída.

Nastal čas ukončit mlčení. Zde jde o více, než jen o několik osudů či kariér. Jde o lidské životy a o bezpečnost této země. Lidé, kteří slouží v zahraničí zasluhují respekt a maximální pomoc a lidé, kteří platí daně si zase zaslouží, aby za své peníze dostali to, co si koupili – bezpečnost. Zajištění bezpečnosti je jednou z nejzákladnějších služeb (byť v době míru podceňovanou). Vlastně, zajištění bezpečnosti je základní státem poskytovaná služba. Proto se lidé začali sdružovat do tlup/komunit, rozdělovat si role a platit za „strážce“. Stádo je vždy bezpečnější než jednotlivec . Ano, sociální stát, který má dnes navrch, přišel až mnohem později.

Možná není od věci se inspirovat za oceánem. „Revoluce“, která tam v posledních letech proběhla je naprosto fascinující. Došlo k ní třeba díky tomu, že se jedna mise dostala do katastrofálních problémů. Ale hlavně proto, že se našli odvážní lidé v ozbrojených silách i mimo, kteří začali hovořit nahlas, vymýšlet koncepce a nabízet řešení a pomoc. Dokázali nakonec přesvědčit politiky. Každý, kdo se alespoň trochu otřel o bezpečnostní otázky by měl znát jména jako Petraeus, Keane, Odierno, Cohen, McMaster a další (kvízová otázka: jednu z věcí má většina mužů stojících za onou „revolucí“ v USA společnou. Jakou? *řešení je na konci textu). Mezi ty, kteří prošli Irákem, ztratili své muže a nebáli se nahlas hovořit a zkoušet neotřelé koncepty patří i podplukovník Paul Yingling.

Z jeho textů a úvah mám asi nejraději tu, kterou pronesl loni v prosinci v Quanticu ve Virginii na semináři o counterinsurgency. Naprosto skvěle a syrově tam totiž vystilh podstatu problému, se kterým se potýká řada států vyspělého světa, včetně České republiky (a dopředu se omlouvám, že následující citace bude poněkud delší, ale skutečně stojí za to, tedy pokud o ní člověk začne přemýšlet):

Combat forces operate under a simple, brutal incentive system – adapt or die… The institutional military operates under a different incentive system. Those responsible for acquisition operate under powerful incentives to procure expensive, high-tech weapons, even if those weapons are not the ones combat forces need. Those responsible for force structure design operate under powerful incentives to defend existing organizations from claims by other branches and services, even if the existing force structure does not meet the needs of combatant commanders. Finally and most importantly, military officers operate under powerful incentives to conform to senior officers’ views, even if those views are out of touch with battlefield realities. Unlike combat forces, the institutional military operates under an incentive system that rewards conformity and discourages adaptation. These are good people, but they work in a bad system.

Vystižení problému by však byla pouze polovina. Paul Yingling samozřejmě přichází s nápady, jak daný problém „střetávání motivů“, které narušují systém řešit, protože se samozřejmě nevyřeší samy.

First, our Armed Forces are incapable of internal reform on the scale necessary to prepare for the wars of the 21st century. Such reform will require political intervention; preferably by Congress, as statutory reforms are far more durable than executive ones. Second, the most urgently needed reform lies in our system for developing senior officers. A few high-profile exceptions notwithstanding, our system for developing senior military officers rewards conformity, suppresses innovation advances parochial interests at the expense of the public good. Third, we must institutionalize adaptation; we cannot rely solely on battlefield experience to drive innovation. We must replace our insular, top-down Cold War organizational culture with one that learns from the bottom up and the outside in. As current conflicts recede into memory, our hard-won adaptations may be lost in a rush to ‘reset’ and return to so-called ‘core competencies.’ Fourth, we must speed the pace at which we learn and adapt. We’ve lost thousands of lives and spent hundreds of billions of dollars in the last seven years in our ongoing efforts to bring stability to two medium sized countries; we can’t afford to adapt this slowly in the future. Fifth and finally, junior leaders cannot wait on institutional change to build adaptive leaders. Leaders at the battalion level and below can take action right now to build the leaders we need for the wars of the 21st century. These actions include 360-degree counseling and evaluations, professional development programs focusing on unstructured problem solving, multi-player, free play tactical exercises, and all-ranks combatives.

Za prvé je zapotřebí politické iniciativy, protože se systém sám nezmění zevnitř, za druhé je důležitá výchova důstojnického sboru, za třetí je potřebná změna kultury a organizační struktury, za čtvrté je důležité zlepšit schopnosti učení a adaptace a za paté, nižší důstojníci nesmějí čekat na institucionální změnu a začít konat sami. Proč těch pět bodů parafrázuji? Snažím se je pouze zdůraznit. Měly by být vytesány do kamene a postaveny minimálně před generální štáb a ministerstvo obrany.

A co na to čeští nižší i vyšší důstojníci? Jsou tři možnosti. Stát se tím druhým a bojovat, mlčet a překousnost to až do výsluhy, nebo mít „klid“ v civilu. To si musí rozhodnout každý, ale pokud někoho zajímá názor jednoho daňového poplatníka, čas mlčení skončil. Jinak, sbohem armádo.

* odpověď na kvízovou otázku zní: většina z nich má doktoráty či další vzdělání z prestižních civilních univerzit, kterým si doplnili vzdělání vojenské. Kolik českých nižších i vysokých důstojníků zkusilo překročit ve vzdělávání hranice své kultury a podívat se na problémy z druhé strany, civilníma očima? Odhaduji, že málo. Přitom i mimo akvárium existuje svět, a zajímavý…