Archiv Září 2009
Obama, Rasmussen… a čekání na kouzelníka
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 9. 2009
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen; Foto NATO
Včera jsem psal o tom, že Baracka Obamu čeká dosti důležité rozhodnutí – navýšit, nenavýšit síly v Afghánistánu, či se dokonce začít stahovat? Jde o hodně. Toto rozhodnutí bude naprosto klíčové, protože nenavýšení či dokonce stažení bude znamenat více starostí pro velitele v poli, ztrátu důvěry a s nejvyšší pravděpodobností skončí rozhodováním mnohem bolestivějším: jak neztratit tvář.
Navýšení sil může vést samozřejmě k témuž, ale přinejmenším by dalo šanci Stanleymu McChrystalovi a dalším velitelům zkusit napravit zpackané a ukázat, jestli sázka na counterinsurgency (COIN) byla správná. Navíc, prezidentova strategie je stará asi třičtvrtě roku a vlastně doposud nebyla pořádně otestovaná, tak proč ji měnit? Kvůli opozici v Kongresu? Kvůli ohrožení klíčových reforem ve zdravotnictví a sociální oblasti? Jistě, když si člověk vzpomene na problémy prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století musí být obezřetnější, ale neznamená to, že dnes je na výběr buď Afghánistán, nebo zbytek.
Včera se americký prezident setkal s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem. Velké debaty o navyšování sil se prý nekonaly:
“I agree with President Obama in his approach — strategy first, then resources,” Mr. Rasmussen said, sitting next to Mr. Obama in the Oval Office. “The first thing is not numbers. It is to find and fine-tune the right approach to implement the strategy already laid down.”
Snad s prezidentem alespoň Rasmussen probral svůj proslov, který měl den před schůzkou, 28. září, v Atlantic Council. Popravdě, doporučují si tento, dle mého názoru výborný projev, avšak nazvaný skutečně nezáživně Afghanistan and NATO: The Way Forward, přečíst. Generální tajemník se mimo jiné dobře zastává Evropanů, což je v tuto chvíli důležité.
First and foremost, all 28 NATO countries are in the mission. Without exception. That is solidarity. And there are 13 other countries, all NATO partners, with troops in the field as well: 41 countries in total, NATO and non-NATO, but all under NATO command. This is no ad-hoc coalition of the willing – this is an Alliance that is proving its staying power every day. Which brings the second benefit: boots on the ground. There are 35,000 non-US troops in the mission. That’s 40% of the total. And that number is going up. Over the last 18 months, about 9,000 extra troops have been provided to the mission from the non-US members. Sixteen countries have increased their contributions over that period. None has cut back. I’m not sure all of this gets as much visibility in the US as it deserves. And the Allies are not running from the fight, despite the conventional wisdom. 14 countries have forces in the South and East, alongside US forces. And while body count is no measure of solidarity, it is, unfortunately, a symbol of commitment. Over 20 countries have had their soldiers killed, some in large numbers. Every Wednesday in Brussels, I begin the meeting of NATO Ambassadors by offering my condolences to the countries that have lost soldiers in Afghanistan during the previous week. That has happened every week, without exception, since I took office. I will not accept from anyone the argument that the Europeans and the Canadians are not paying the price for success in Afghanistan. They are.
Je nutné kritizovat přístup některých evropských zemí, národní omezení, neochotu se více angažovat a podobně (ostatně já sám jsem to na OWOP mnohokrát učinil), ale na stranu druhou, v určitém okamžiku je nutné se ozvat. A tato chvíle je zde. Ve Spojených státech totiž sílí pocit, že viníkem problémů s kampaní v Afghánistánu jsou především Evropané. Pokud by tento pocit, od kterého je jen kousek k tvrzení: Evropané nám prohráli válku, převládl, byl by to nejhorší omyl ze všech.
Na vině nejsou Evropané, na vině jsou léta špatného přístupu všech spojenců, na vině je především nepochopení základních reálií země a neochota se jim podřídit, neochota se přizpůsobovat a nepoužívat pouze železnou konvenční logiku. Není od věci si připomenout, že to byli Evropané, kteří z hlediska taktiky, strategie a nasazení vždy následovali Američany. Nemáme si zkrátka co vyčítat. V afghánském pohyblivém písku jsme všichni až po brady a teď záleží na kouzelníkovi, jestli najde včas klacek a vytáhne nás. A kartu kouzelníka má v ruce Stanley McChrystal – on může být posledním západním velitelem v Afghánistánu, kterému bude povolen aktivní postup vůči k nepříteli.
Barack Obama v tuto chvíli však lavíruje a to není příliš dobré. Teď totiž zjišťuje, že prezidentování bude o něčem jiném, než o tom, o čem charismaticky hovořil v kampani. Thomas Ricks to skvěle vystihl na svém blogu, kde připomíná, že George W. Bush nastupoval do úřadu s představami o nutnosti vyrovnat se se vzestupem Číny a poklesem moci Ruska. Možná si vzpomenete na zadržení posádky letounu EP-3 (pokud nikoli, klikněte zde). Pak přišlo 11. září, které postavilo představy z kampaně na hlavu (a to říkám aniž bych v tuto chvíli jakkoli hodnotil působení „W.“) a vedlo k panické reakci.
Obama nastoupil do úřadu s multilaterálním přístupem, s tím, že bude zadržovat Írán, zajistí stažení sil z Iráku a změní strategii v Afghánistánu (na tomto místě bych jenom dodal, že v plánu bylo i jinak přistupovat k Rusku, které už nebylo v takovém úpadku jako na přelomu tisíciletí).
On Iran, I think, he has done pretty well-trends are certainly pointing toward a multilateral containment effort. But Obama has done nothing much on Iraq except screw up a couple of appointments there and break a campaign promise to withdraw a brigade a month this year. And on Afghanistan, when told recently what it would take to implement the strategy he announced in March, he appeared to balk. So he reacted, characteristically, I think, by dithering. Some readers of this blog think this looks like leadership, but I disagree-it isn’t leading of you do a multi-month review of Afghan strategy, decide what it is going to be, ask the general in charge how to implement it, and then respond by deciding to review strategy again for a few weeks. Sometimes Obama’s stance manifests itself as professorial pomposity; at other times as repeated policy reviews.
Co bych teď dal za to, kdybych se mohl podívat do učebnic dějepisu, ze kterých se budou učit moje vnučky/moji vnuci…
A co tedy s tím Íránem? Je plán B? (UPDATED)
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 9. 2009
Člověk se tak trochu ztrácí – je Írán nebezpečný, nebo není? A nebo jinak, byl nebezpečný, pak nebyl a teď znovu je? Zdánlivě hloupé, ale legitimní otázky. Léta se říkalo, že Írán je tím hlavním důvodem, proč se má stavět protiraketová obrana v Evropě. Pak se (letos v květnu) objevila studie EastWest Institute, která v závěrech snížila ohrožení z Íránu dříve prezentované administrativou George W. Bushe.
Tato studie samozřejmě nebyla hlavním důvodem, proč se prezident Barack Obama a jeho tým rozhodli změnit architekturu plánované protiraketové obrany. Nicméně neakutnost íránské hrozby byla jedním ze závažných argumentů pro přehodnocení postoje USA. Jakoby v odpověď, pár dnů po telefonátech do Prahy a Varšavy, prezident Obama oznámil, že Írán buduje další továrnu na obohacování uranu. Teherán to přiznal a pak zahájil každoroční cvičení s raketkama. V televizi to vypadalo náramně.
Od počátku bylo zdůvodňování rozšiřování protiraketového deštníku soustředěním se na Írán pochybné (v tom je navrhovaný Obamův robusnější a mobilnější štít mnohem lepší variantou než ten předchozí). Současný přístup Washingtonu s důrazem na spolupráci a diplomatický tlak je zajisté správný, ale nejsem si jist, po událostech posledních dnů a neochotě Ruska cokoli přislíbit a udělat, že to někam povede.
Doufám, že mají ve Washingtonu plán B. A že to není zelená Izraeli k zahájení ostrých střeleb. To by nebylo dobré. Stejně tak nikam nevedoucí by byla hra na kočku a myš – klasické sankce by přitom byly prvním krokem. Írán vzdoruje jednáním i diplomatickému tlaku léta. Proč by se mělo nyní něco změnit? Z toho vyplývá, že napomoci může pouze Rusko. Ale proč by to dělalo? Jednu z možných cest naznačuje Saúdská Arábie: koupíme od vás zbraně, ale, co kdybyste nedodali Íránu rakety?
Podle Financial Times se přesně o to Saúdové snaží. A nejde jen tak o ledajaký obchod – hovoří se o dvou miliardách dolarů rozšířených v blízké budoucnosti na sedm. V jeho rámci by Saúdská Arábie měla obdržet mimo jiné i nejnovější protiletadlový systém S-400 (Írán má přitom dostat „jen“ S-300; možná kacířská otázka by byla, jestli si Saúdové zaslouží tento systém více než Íránci, ale o tom jindy).
Russia has been under pressure from the US and several Middle Eastern states, including Saudi Arabia and Israel, not to go through with the sale of an earlier version of the same system, the S-300, to Tehran, first publicised by Iran in 2007. When Barack Obama, US president, visited Moscow in July, he reportedly sought assurances from Russian officials not to go through with the sale. Owning the system would give Iran an advanced air defence capability, and a big deterrent against an attack designed to knock out its nuclear facilities, which western governments believe are being used to try to manufacture a bomb. Ruslan Pukhov, director of the Center for Analysis of Strategies and Technologies in Moscow, which specialises in the arms industry, said the Saudi purchase appeared to be an incentive to kill the sale. “The US pressure is the stick, and a huge Saudi arms package is the carrot” for Russia not to deliver the system, he said.
Třeba to tak bude. Ale co když ne. Je nějaký plán B, znovu se ptám?
UPDATE: Podle utajené zprávyMezinárodní agentury pro atomovou energii má Írán dostatek informací pro to, aby mohl vyrobit funkční jadernou bombu. Tyto informace pocházejí jak ze zpravodajských zdrojů jednotlivých zemí, tak z vlastního šetření agentury OSN. Před dvěma lety američtí zpravodajci přišli s informací, že Írán v roce 2003 zastavil práce na atomové bombě. Nyní se Británie připojila k Francii, Německu a Izraeli a začala také závěr Američanů zpochybňovat s tím, že práce na bombě byly obnoveny. Mezinárodní agentura pro atomovou energii by měla provést inspekci v nedávno odhaleném komplexu, kde Írán obohacuje uran, 25. října. O několik dnů dříve, 19. října, by měly proběhnout další rozhovory mezi Íránem a Spojenými státy, Ruskem a Francií.
Obamovo rozhodnutí a budoucnost Afghánistánu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 29. 9. 2009
Barack Obama, ještě jako senátor s vojáky v Iráku (po zastávce v Afghánistánu). Po zvolení prezidentem Obama určil za svou prioritu Afghánistán a z Iráku nařídil stažení. Situace se komplikuje a postupné stažení je ve hře i v případě Afghánistánu; Foto Sgt. 1st Class C. J. Sheely, U.S. Army
Nebude to dlouho trvat a prezident Barack Obama oznámí rozhodnutí o počtu vojáků, které navíc pošle do Afghánistánu. Nebo také nevyšle nic a nebo, úplně jinak, změní strategii a začne stahovat. I to je podle všeho ve hře. Nicméně popořadě. Agentura AFP včera napsala, že senátor John McCain se nechal slyšet, že generál Stanley McChrystal by chtěl navýšit počty sil v Afghánistánu skutečně dramaticky – o 30 až 40 tisíc mužů a žen. Doposud se kdokoli zdráhal hovořit o číslech, až na McCaina.
„I think it’s the worst — one of the many worst-kept secrets in Washington. It’s 30,000 to 40,000 troops,“ said McCain, the former Republican presidential nominee who urged Obama to meet the commander’s request. McCain’s comments were the latest sign of an intense debate over the US-led mission, as Obama weighs whether to send in more troops amid waning public support for the war and an Afghan election marred by fraud allegations.
Mezitím se McChrystal prý nechal slyšet v pořadu CBS „60 minutes“, že byl „lehce překvapen“ intenzitou povstaleckých aktivit, když přebíral velení ISAF a Enduring Freedom:
„I think that in some areas that the breadth of violence, the geographic spread of violence — places to the north and to the west — are a little more than I would have gathered,“ he said, according to a transcript of the show to air later Sunday.
Rozšiřování působnosti Talibanu do severního a západního Afghánistánu, tedy do míst, kde měl tradičně poměrně malý vliv, není úplně dobrá zpráva a proto není divu, že jsou všichni překvapeni. Mulla Umar, který podle zpravodajských informací řídí Taliban z Pákistánu má stát za nedávnými útoky proti Italům a Němcům právě v oblastech, které byly považovány za klidnější.
American officials have long complained that senior Taliban leaders operating from Quetta, the capital of Baluchistan Province, provide money, military supplies and strategic planning guidance to the Taliban in the south of Afghanistan, where most of the nearly 68,000 American forces are deployed. But since NATO’s offensive into the Taliban-dominated south this spring, the insurgents have surprised American commanders by stepping up attacks against allied troops elsewhere in the country to throw NATO off balance and create the perception of spreading violence that neither the allied military nor the civilian Afghan government in Kabul can control.
Situace je skutečně nedobrá a v těchto dnech se Barack Omaba rozhoduje, jak dál. Administrativa, stejně jako demokraté, nejsou zdaleka jednotní. Zatímco prezidentův poradce pro národní bezpečnost generál Jones a viceprezident Biden patří spíše k těm opatrným, či dokonce „holubicím“, ministryně zahraničí Clintonová a zvláštní velvyslanec pro AfPak Holbrooke jsou zastánci větší angažovanosti a tvrdšího přístupu (mohou být tedy řazeni v tomto případě k „jestřábům“).
Minulý týden poměrně nenápadně prošla zpráva o tom, že Barack Obama znovu zvažuje (v březnu tento Bidenův nápad zavrhl) i úplnou změnu strategie, kterou přijal teprve před více než půl rokem. Právě viceprezident Biden tlačí na plán, podle kterého by se neměl zvyšovat, ale naopak snižovat počet amerických sil v zemi. A vojáci co zbydou by se měli soustředit na nahánění Al Kajdy v Afghánistánu a Pákistánu.
The sweeping reassessment has been prompted by deteriorating conditions on the ground, the messy and still unsettled outcome of the Afghan elections and a dire report by Mr. Obama’s new commander, Gen. Stanley A. McChrystal. Aides said the president wanted to examine whether the strategy he unveiled in March was still the best approach and whether it could work with the extra combat forces General McChrystal wants. In looking at other options, aides said, Mr. Obama might just be testing assumptions — and assuring liberals in his own party that he was not rushing into a further expansion of the war — before ultimately agreeing to the anticipated troop request from General McChrystal. But the review suggests the president is having second thoughts about how deeply to engage in an intractable eight-year conflict that is not going well.
Doufejme, že druhá část odstavce je správná, protože aplikace Bidenova nápadu by se rovnala stažení z Afghánistánu a vydání Afghánců do rukou warlordů, Talibanců a dalších, dokud se neobjeví nějaký „vládce“, který je znovu zotročí a zničí i to málo, čeho bylo v posledních letech dosaženo. Nebude to vítězství pro nikoho. Což o to, my na Západě si nějak rány vylížeme, ale tam na Východě to už poběží bez nás, tedy dokud nás Východ nedožene…
Zároveň by to byla rána všem plánům na aplikaci counterinsurgency (COIN) v Afghánistánu, podražení nohou generálovi McChrystalovi i generálovi Davidovi Petraeusovi. A pro COIN by to byl asi rozsudek smrti. Dopadlo by to s ním stejně jako několikrát v minulosti – zvítězil by konvenční přístup ve výcviku, v plánování i v akvizicích.
A shift from a counterinsurgency strategy to a focus on counterterrorism would turn the administration’s current theory on its head. The strategy Mr. Obama adopted in March concluded that to defeat Al Qaeda, the United States needed to keep the Taliban from returning to power in Afghanistan and making it a haven once again for Osama bin Laden’s network. Mr. Biden’s position questions that assumption.
Oba generálové (a asi nejenom oni) by se pak zřejmě museli zachovat stejně jako britský generálmajor Andrew Mackay, který rezignoval kvůli rozčarování z politiky britské vlády v Afghánistánu. Generál Mackay (52) byl architekt nové britské doktríny pro COIN a nahněval ho nedostatek zdrojů, které je britská vláda ochotná vyčlenit pro Afghánistán.
He is the most senior officer to leave the Army as a result of disquiet over the direction of the campaign. Other high-profile resignations have included Brig Ed Butler and Col Stuart Tootal who have both later derided shortcomings in resources for Helmand. Major Gen Mackay’s time as the brigadier in charge of 52 Brigade in Helmand over the winter of 2007 was seen as an invigorating shake-up of the direction of the campaign and a template for future commanders. Upon arriving in Afghanistan, he was said to have been shocked that senior officers were „making it up as we go along“. He realised that the British had to fully engage with the civilian population and led from the front in the re-taking of the Taliban held town of Musa Qala, at one point coming under direct fire from the enemy. He was awarded the CBE for his efforts.
S radarem a bez radaru – ohlédnutí 2002-2009
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 9. 2009
Foto MDA
Předem se musím omluvit, že od chvíle, kdy Barack Obama oznámil, že radar v Česku stát nebude, jsem se tomuto tématu na OWOP nevěnoval. A to i přesto, že se protiraketovou obranou zabývám už přibližně deset let. Má to dva důvody: 1) pracovní vytížení, kdy jsem se musel událostem kolem radaru věnovat zpravodajsky v Týdnu a 2) měl jsem pocit, že se k tomuto tématu vyjádřil snad úplně každý; raději jsem četl názory ostatních, přemýšlel a hledal, co bych mohl ještě dodat. A popravdě, není toho mnoho. Na druhou stranu Obamovo rozhodnutí není pro čtenáře OWOP takovým překvapením, už v minulých měsících jsem několikrát psal, že pravděpodobnost rozmístění radaru je stále nižší.
Strávil jsem také docela dost času pokusem zrekonstruovat to, co se odehrávalo při vyjednávání o radarové základně v letech 2002-2009. Výsledek vychazel tento tyden od středy do pátku na serveru tyden.cz. Texty by mohly být samozřejmě mnohem delší, ale na internetu by je těžko někdo učetl. Přesto myslim, že i na relativně malém prostoru má toto ohlédnutí svůj velký význam. Minimálně proto, že člověk v průběhu posledních let na mnohé zapoměl a tak si to může připomenout a znovu o jednotlivých událostech přemýšlet z hlediska historie, nikoli současnosti.
Seriál se jmenuje Dohadování o radaru:
- část vyšla pod názvem oťukávání 2002 až 2006 a zabývá se rozhovory, které vedl tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík, utajenými výměnami dat a konstruktivním přístupem sociálních demokratů, díky kterému se USA rozhodly o vybudování radarové stanice v Česku. (Obzvlášť doporučuji video na konci této části, ve kterém Lubomír Zaorálek vysvětluje, proč Jiří Paroubek otočil).
- část vyšla pod názvem vyjednávání 2006-2008 a popisuje moment, který negativně ovlivnil vztahy mezi ODS a ČSSD a potažmo i postoj sociálních demokratů k radaru, kdy výkonná rada ODS smetla ze stolu dohodu o velké koalici (v rámci této dohody měl být Jiří Paroubek ministrem zahraničí). Taktéž se zabývá složitými vyjednáváními o slovíčka ve smlouvě s Američany.
- část se jmenuje krach 2008-2009 a popisuje cesty poslanců za radarem, marné snahy přesvědčit veřejnost, schůzky Jiřího Paroubka s vlivnými kongresmany a politiky a oznámení prezidenta Baracka Obamy, že radar nebude.
Chystám se už několik dnů na napsání většího textu na OWOP o radaru a protiraketové obraně v angličtině, ale nějak nemůžu pořád najít čas. Tak zatím vám nabízím jeden e-mail, který dostal můj kamarád (díky Karle) ze Spojených států. Jedná se zčásti o reklamu a zčásti o vyjádření nespokojenosti konzervativců s Obamou. A rozhodnutí o radaru jim dodalo další munici.
E-mail dorazil od Paula Wisseho, který pracuje/vlastní/spoluvlastní (nevím a je to vcelku jedno) server s názvem PatriotWebStores, kde najdete hromady antilevicových a antiObamovských triček. Na jednom z nich je vyobrazena karikatura Obamy a pod ní je nápis Zrada. Zde je pro zajimavost zmiňovaný e-mail, kterým se patriot Wisse omlouvá za Obamu:
My name is Paul Wisse and I am a citizen of the USA. I have been to The Czech Republic and found it to be a lovely country with wonderful people.
I want to apologize for our president’s betrayal of the Czech people by abrogating the missile defense treaty. The craven cowardice and appeasement of the Russians is inexcusable. Please be assured that many Americans disagree with our president on this (and many issues) and recognize The Czech Republic as one of our staunchest allies.
We are also very aware of the Czech’s brave struggle against historic Russian and Soviet aggression. Many of us are mindful of the Munich betrayal, Prague Spring, and the roughly 50 years of Soviet occupation. As your allies we have the obligation to help The Czech Republic remain safe from external threats whether they come from Russia itself or its allies like Iran.
As you are no doubt aware, there have been many protests this summer in America against the policies of the current administration. We hope to change the makeup of our Congress in 2010 and we will be working very hard to defeat Obama in 2012. Please bear with us, in time we will have a stronger president who will work with, rather than against our allies and we promise never to forget The Czech Republic and our other true friends in Central and Eastern Europe.
Ohlédnutí: Bez peněz se branců nevzdávej
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 24. 9. 2009
Takový menší dodatek k předchozímu textu. Před šesti lety napsal Bohuslav Pernica z MO ČR článek Bez peněz se branců nevzdávej, který vyšel 21. listopadu 2003 v Hospodářských novinách. Říkal jsem si, že nebude od věci jej umístit na OWOP, protože má platnost i dnes. Zde jej přetiskuji se svolením autora.
Pro vedení války jsou prý vždy třeba tři věci: peníze, peníze a zase peníze. S trochou nadsázky to samé platí i pro profesionalizaci ozbrojených sil, stabilizaci jejich nově vytvořené personální struktury a získávání nových operačních schopností, které je založeno na nákupu zbraňových a technických systémů a intenzívním výcviku.
O tom, že nikoliv politická přání, ale peníze řídí tento svět, se v průběhu 20. století přesvědčily všechny státy, které přešly od ozbrojených sil založených na výkonu všeobecné branné povinnosti k ozbrojeným silám profesionálním. Oč jednodušší je však pro politiky vyhlásit reformu ozbrojených sil, o to těžší je pro ozbrojené síly vyrovnat se skutečností, že jsou náhle vystaveny plnému působení trhu práce a že sliby politiků nepřežijí zpravidla ani délku volebního období. Politici vyhledávají příležitosti pro co nejsnadnější zisk bodů na poli své popularity a k tomu se malé, moderní, mobilní a plně profesionální ozbrojené síly příliš nehodí. Malá profesionální armáda představuje jen malý voličský potenciál.
Navíc si profesionální vojsko a celé odvětví obrany žádá stálý přísun peněz v objemu, který nikdy nezajistí takovou sílu voličských preferencí jako pumpování peněz do oblasti vzdělávání, zdravotnictví a sociálních služeb. O této skutečnosti se naposledy přesvědčily ozbrojené síly Belgie. Rozhodnutí profesionalizovat ozbrojené síly padlo v Belgii v roce 1992 a poslední branec opustil vojsko v březnu 1995. Již na počátku celého projektu přislíbili politici udržovat až do roku 1997 veřejné výdaje na armádu na výši požadované ministrem obrany. V úvodní fázi profesionalizace v letech 1994 až 1997 ovšem rozpočet obrany „zamrzl“ na zhruba 131 miliardách belgických franků. Podíl výdajů na obranu klesl z 1,7 procenta HDP v roce 1994 na 1,3 procenta v roce 2002. A ani mírný růst vojenského rozpočtu po roce 1997 nepokryl inflaci z let 1994 až 1997.
Politickou prioritou se po roce 1995 stalo snižování státního dluhu a chronického rozpočtového deficitu tak, aby Belgie mohla přijmout euro a vyhnula se sankcím Evropské komise. Výsledkem náhlého odvrácení zájmu belgických politiků od ozbrojených sil jsou problémy s udržením jejich personální struktury, modernizací a zvýšením operačních schopností nad úroveň původních ozbrojených sil, založených na odvodech branců. Belgická armáda se potýká s trvalým deficitem vojáků v kategorii mužstva, což podkopává požadovanou pyramidu hodností.
Jelikož se ani za 10 let nepodařilo Belgičanům snížit podíl osobních výdajů pod 50 procent, činí výdaje na investice do výzbroje a výstroje pouhých 6 až 7 procent. To je oproti podílu výdajů na vojenské investice Spojených států či Velké Británie ve výši 25 procent žalostně málo. Technologické zaostávání Belgičanů v NATO se i přes profesionalizaci vojska dále prohloubilo. Podle Dostojevského jsou peníze vyjádřením svobody. Snad i proto se Belgie rozhodla omezit svou volnost v Severoatlantické alianci návrhem na specializaci svých ozbrojených sil na oblast letecké přepravy. Jestli tento krok někomu něco připomíná, pak je dobré připomenout vypočítané udržitelné limity personální struktury belgických ozbrojených sil z roku 1997: 5 000 důstojníků, 15 000 poddůstojníků, 20 000 příslušníků mužstva a 5 000 civilních zaměstnanců.
Jenže od roku 1997 se celkový počet 45 000 osob snížil v důsledku působení „evropského“ rozpočtového omezení na 41 tisíc. Další redukce bude pokračovat i přes plány na zvýšení počtu vojáků na 47 tisíc v roce 2015. Existuje tu totiž nevyvážená bilance mezi přirozeným odchodem starších vojáků do zálohy a nedostatkem kvalitních zájemců o vojenské povolání na národním trhu práce.
Armáda České republiky je často srovnávána s belgickými ozbrojenými silami. Analogie s děním v Belgii však může být pro Česko smrtelně určující. Projekt profesionalizace belgických ozbrojených sil provázela od začátku vzácná politická shoda a podpora. V průběhu projektu se sice nevyměnila vláda, ale došlo k výměně ministra obrany. Kvůli rozpočtové restrikci se zhruba dva roky po ukončení výkonu základní vojenské služby objevily problémy s udržením personální struktury a očekávané zvýšení operačních schopností také nepřišlo.
V tomto okamžiku nelze s jistotou říct, že Čechy do dvou let po odchodu posledních neprofesionálních vojáků do zálohy čeká podobný osud jako Belgičany. Nabízí se však otázka, proč oba čeští ministři obrany chtěli projekt profesionalizace oproti původním plánům urychlit. Určující pro úspěšnost projektu profesionalizace není propuštění posledního „záklaďáka“, ale prvních pět let jeho realizace, kdy více než kdy jindy platí, že jsou-li potřebné peníze po ruce, je konec většinou dobrý. Jinak si pak je možné dobře představit, že přijde válka, a nikdo do ní nepůjde.
Profesionalizace AČR aneb špatně připravený experiment
Autor: Dusan Rovensky Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 23. 9. 2009
Dušan Rovenský je vojákem od roku 1996. V letech 2003 – 2004 absolvoval prestižní U.S. Army Sergeants Major Academy ve Fort Bliss (USA). Účastnil se zahraničních misí v Kuvajtu a Iráku. Má svůj vlastní blog. O to je OWOP raději, že se na něj rozhodl přispět. Toto je první, a doufejme že nikoli poslední, příspěvek Dušana Rovenského na On War, On Peace.
Profesionalizace Armády České republiky (AČR) byla, v posledních 10 letech, alfou a omegou její transformace. Cílem profesionalizace bylo vybudovat kvalitnější a menší ozbrojené síly, ve kterých by vojáky základní služby (VZS) nahradili profesionálové.
K částečné profesionalizaci poddůstojnického sboru začalo docházet od roku 1992, kdy bylo jasné, že, zejména z důvodu zkrácení zákldní vojenské služby, již nelze odpovídajícím způsobem připravovat vojáky základní služby k výkonu některých systemizovaných míst (zejména VD a specialistů).
Navíc, výcvik v poddůstojnických školách mnohdy probíhal na nízké úrovni nebo jen formálně. Profesionalizace však postupovala velice pomalu a nedůsledně. Myšlenka plné profesionalizace nebyla na pořadu dne a stále se uvažovalo pouze o poloprofesionálních ozbrojených silách. Například v Koncepci výstavby AČR do roku 1996 (publikované v roce 1993) se hovoří pouze o tom, že se počítá „… s větším počtem kategorie vojáků s délkou závazku na dva až pět roků.“
V reformních dokumentech z konce roku 2003 (Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky přepracované na změněný zdrojový rámec) se poprvé objevilo pevně stanovené datum ukončení základní vojenské služby – ke konci roku 2004. Tento termín byl však stanoven zejména jako zadání politické reprezentace Česka a naprosto nerespektoval negativní aspekty takto rychlé a legislativně nepřipravené profesionalizace.
V letech 2003 – 2005 byl zahájen intenzivní nábor do české armády, který však upřednostňoval kvantitu nových profesionálů na úkor jejich kvality. Mnozí z nich se dostali do hodností a funkcí k jejichž výkonu neměli odpovídající odborné znalosti a zkušenosti. Ostatně, tato praxe pokračuje (v mnohem menší míře) dodnes.
Od 1. ledna 2005 jsou české síly plně profesionalizované. Jak stanovuje v současnosti platná právní úprava, bude branná povinnost vyžadována u občanů ČR ve věku 18 – 60 let, pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.
Nejzávažnější změnou byl pravděpodobně přenos mnoha úkolů z důstojnického na rotmistrovský a praporčický sbor. Tento proces byl způsoben zejména snižováním počtu důstojníků (viz tabulka níže).
Přes mnoho schválených reformních dokumentů v letech 2001–2008 však, bohužel, zůstává řada problémů i po plné profesionalizaci armády nevyřešená. Mezi nejzávažnější, které negativně ovlivňují její další rozvoj, patří:
1) Nevyjasněné rozdělení kompetencí mezi jednotlivými hodnostními sbory
Místo a úloha jednotlivých hodnostních sboru není v současné době v rámci AČR legislativně vymezena. Žádny ústavní, zákonný nebo podzákonný právní předpis v ČR se touto problematikou nezabývá a k této problematice nebyla nikdy zpracována žádný koncepční dokument. Toto místo a úlohu jednotlivých hodnostních sborů je nezbytné vymezit a zároveň, je nezbytné rozdělit úlohy mezi důstojnickým, praporčickým a rotmistrovským sborem tak, aby nedocházelo k překrývání a duplicitě.
2) Vysoký počet důstojníků a generálů.
Současná AČR má, v porovnání s jinými ozbrojenými silami NATO, stále příliš mnoho důstojníků a generálů v poměru k počtu rotmistrů a praporčíků.
Percentuální poměr hodnostních sborů vybraných OS NATO
Z uvedených údajů je zřejmé, že v AČR i nadále řada důstojníků vykonává činnosti, které ve výše uvedených zahraničních ozbrojených silách vykonávají poddůstojníci.
Dle dokumentu Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky přepracované na změněný zdrojový rámec (schváleného vládou ČR dne 12. listopadu 2003) mělo být percentuální zastoupení hodnostních sborů, počínaje rokem 2008, následující: 15 až 25 % důstojníků, 25 až 35 % praporčíků a 40 až 60 % poddůstojníků (v současné době rotmistrů). Požadavek na toto percentuální rozdělení byl, v roce 2007, potvrzen v dokumentu Transformace resortu Ministerstva obrany. Do současné doby však není toto rozhodnutí ze strany AČR naplňováno.
Současný stav je dokonce mnohem horší než v dobách Československé lidové armády (ČSLA). V ČSLA bylo ke konci roku 1989 přibližně 207 000 vojáků v činné službě, z toho 59 405 VZP (41 715 generálů a důstojníků a 16 690 praporčíků) a 148 595 vojáků základní služby. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že tehdy tvořili generálové a důstojníci pouze 20,15 % celkového početního stavu (ve srovnání s 27,34 % v současné době – viz graf výše).
3) Nevhodný poměr mezi počtem rotmistrů a praporčíků.
Lze konstatovat, že v AČR je výrazný nepoměr mezi počtem praporčíků a rotmistrů. Zatímco v ostatních ozbrojených silách NATO je obvykle tento poměr 1:3 až 1:4 ve prospěch rotmistrů (nižších poddůstojníků a mužstva), v české armádě byl v roce 2007 tento poměr přibližně 1:1,2. V roce 2008 dokonce klesl na 1:1,15 a lze očekávat, že, v průběhu roku 2009, bude nadále klesat (zejména z důvodu zastavení náboru).
Tímto nevhodným rozložením dochází dlouhodobě k devalvaci praporčických hodností (příliš mnoho praporčíků a příliš málo rotmistrů) a destrukci celého hodnostního sboru. K zabezpečení optimálního procentuálního rozložení jednotlivých hodností je zcela nebytné stanovit jejich limity.
4) Nevhodné rozložení hodností v rámci rotmistrovského a praporčického sboru.
V AČR nebude možné zabezpečit, v rámci rotmistrovského a praporčického sboru, systém řízení kariér (tzv. kariérní řád), pokud nedojde k radikálním změnám ve struktuře hodností v rámci těchto sborů.
Percentuální poměr hodností v AČR (bez studentů vojenských škol a zakryté části Vojenského zpravodajství)
Doslova obrovský nadbytek personálu je v hodnostech OR6 – podpraporčík a OR7 – praporčík. Naopak, značný nedostatek personálu je v hodnostech OR4 – nadrotmistr, OR5 – štábní rotmistr a OR9 – štábní praporčík.
5) Nevhodná věková struktura rotmistrovského a praporčického sboru
Doslova personální „časovanou bombou“ do budoucnosti je vysoký věk rotmistrů v hodnostech OR3 – OR5. Vysoký věk v základních a nižších hodnostech, kromě jiného, navyšuje tzv. latentní náklady (nárok na preventivní rehabilitace, častější možnost vzniku pracovní neschopnosti, OČR atd.) na zaměstnance. Dále, vysoký věk rekrutů, kteří v AČR vstupují do kariéry v rotmistrovském sboru, neumožňuje dlouhodobou službu (po 10 letech od vstupu do kariéry, v nejnižší hodnosti OR3, bude tomuto příslušníkovi AČR již cca 40 let).
Věková struktura hodností (průměrný věk) v AČR (bez zakryté části Vojenského zpravodajství)
6) Neexistence systému řízení kariér.
Ani po 20 letech teoretických úvah nebyl v resortu Ministerstva obrany zaveden systém řízení kariér. Přitom je nutné konstatovat, že k vytvoření kvalitního rotmistrovského a praporčického sboru je nezbytné zavést funkční systém řízení kariér. Tento klíčový personální prvek je nezbytný pro kontinuální odborný rozvoji a kariérní růstu rotmistrů a praporčíků, na základě jasně stanovených a měřitelných (objektivních) kritérií.
Systém řízení kariér musí vycházet ze základních principů, kterými jsou transparentnost podmínek kariérového růstu a systémů jeho řízení, rovné příležitosti pro všechny, objektivnost výběru na základě výkonnosti, výkon služby vojáka v místě podle potřeb ozbrojených sil ČR a možnost výstupu z kariéry na kterékoliv úrovni.
Lze se domnívat, že řadě řídících funkcionářů v AČR současný status quo vyhovuje, neboť neexistence transparentních mechanismů napomáhá bujení personální korupce, na které se sami podílejí.
Bohužel, AČR promarnila za posledních 20 let svou šanci na vybudování kvalitních a transparentních personálních struktur a mechanismů a škody, které byly při špatně připravené a překotné profesionalizaci napáchány, se budou odstraňovat ještě velmi dlouho.
Dánská armáda: menší a silnější
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 22. 9. 2009
Rakve s těly Dánů zabitých v Afghánistánu; Foto dánské ministerstvo obrany
Dánsko: 43 094 km čtverečních, počet obyvatel 5 500 510, ozbrojené síly čítají okolo 22 000 mužů a žen, výdaje na obranu činí 1,3 % HDP (aktuálně cca 4,4 mld. amerických dolarů), v Afghánistánu od roku 2002 ztratilo 25 lidí (čtyři letos).
To je jenom několik základních informací o Dánsku, aby se dalo kdykoli srovnávat. Jak píší DefenseNews, Dánové provádějí docela zajímavé změny v ozbrojených silách. Podle podplukovníka Per Lysse Rasmussena (neplést s Andersem Foghem Rasmussenem ani Larsem Lokkem Rasmussenem – kvízová otázka, který je který?) dánské ozbrojené síly snižují stavy. A to dle pětiletého plánu na léta 2010-2014, který prošel v červnu parlamentem a který popisuje jak redukci stavů, tak i hlavní cíle, kterých má být dosaženo při nákupech.
Škrty se dotknou například Leopardů 2 (z 57 na 34), letounů F-16 (z 48 na 30), dělostřelectva (houfnice M109 zmizí z výzbroje) a sníží se i počet lodí. Vědomě navíc dánské ozbrojené síly zruší protitankové jednotky a také pozemní protiletadlovou obranu (už to zůstane jen na letectvu). Nakupovat se mají věci, které budou mít využití v poli, především v Afghánistánu.
But those cuts don’t mean Denmark isn’t shopping for military equipment. Rasmussen specifically cited the Raven UAV, made by AeroVironment, saying it has proven very useful to Danish troops operating in Afghanistan and that the Army wants to add more to its fleet. Electronic warfare equipment, including jammers and electronic countermeasures, are also needed for the Army’s operations in Afghanistan.
Ale hlavně mi přišel velice zajímavý tento citát pronesený podplukovníkem Rasmussenem před pár dny na konferenci ve Washingtonu:
„We will have some reductions and closures to make the [military] more efficient and more lean,“ Rasmussen said. The aim is for a stronger, but smaller force, and for Denmark to be able to maintain 2,000 personnel on expeditions outside the country, he said.
Dva tisíce lidí udržitelně v zahraničních misích? Kolik, že má Dánsko obyvatel? A jak velkou má armádu? A proč jsem to asi tak psal?
No, možná by si toho někdo mohl všimnout. Dánský přístup mi přijde velice inspirativní – dohodou v parlamentu počínaje (samozřejmě, že se musí dodržet…), přes chytré investování až po odvahu řezat až na kost.
Výrobce Kalašnikovů je prý před bankrotem
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 22. 9. 2009
Foto U.S. military
Asi nebudu sám, koho ta zpráva (pokud je pravdivá) překvapila. Na výrobce mimo jiné proslavených kalašnikovů, společnost JSC Izmaš byl podán návrh na bankrot. Soud by měl rozhodnout 7. října.
A court in the Urals republic of Udmurtia said on its website that the suit had been filed by a previously unknown company named Gremikha. It did not specify the connection between the plaintiff and Izhmash, the owner of the Kalashnikov plant.
Firma, která byla založena v roce 1807 dekretem cara Alexandra I. a vyváží zbraně do patnácti zemí světa, je údajně v dluzích a pokud soud návrh přijme, mohlo by jí to zachránit. Nicméně všichni se obávají, že bude následovat propouštění. Jak píše Pravda:
Izhmash, the pride of the nation’s defense industry, may prove to be an unprofitable enterprise… It is worthy of note that the production at Molotov Works, a part of Izhmash Concern and the maker of the renowned Kalashnikov assault rifle, was stopped not so long ago, news agencies said. The production was stopped due to the absence of the state order: the company has no money to pay salaries to employees and return debts to creditors.
Málo všeho v Afghánistánu. Co bude až dojde i trpělivost?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 22. 9. 2009
Seržant Wayne Gray z 82. výsadkové divize během střetu s Talibanem v afghánském Lógaru 20. srpna 2009; Foto svobodník Richard W. Jones Jr., U.S. Army
Mulla Umar, vůdce Talibanu na útěku se o víkendu nechal slyšet, že spojenecké síly v Afghánistánu budou čelit porážce a že by se měly poučit z historie.
„The more the enemy resorts to increasing forces, the more they will face an unequivocal defeat in Afghanistan.“
To, že se v Afghánistánu nedaří je patrné už několik let. Ale letošek je, ostatně dle předpokladů, zatím nejhorším rokem vůbec. Od začátku roku zahynulo 350 spojeneckých vojáků. Minulý čtvrtek to bylo dokonce šest Italů najednou. V tom, že je situace kritická se paradoxně shodnou jak Talibanci, tak soudní velitelé a politici.
Armádní generál Staneley McChrystal, který velí jednotkám ISAF doručil do Bílého domu v srpnu odhad situace a netrvalo dlouho a materiál je venku. Včera jeho neutajenou část otiskl díky Bobu Woodwardovi The Washington Post. A je to neradostné, byť zajímavé a poučné čtení (toto je odkaz na faksimile v pdf).
Co jsem viděl a četl v televizích a novinách se především soustředilo na to, že McChrystal „tlačí“ hlavně na zvýšení počtu sil a zároveň varuje před „selháním“, které záhy nastane, pokud síly NATO nezmění strategii a pokud se neobnoví důvěra Afghánců, o kterou spojenecké síly v uplynulých letech dobrovolně přišly. Vše však není ztraceno: Byť je situace vážná, je stále možné dosáhnout úspěchu, napsal generál.
McChrystal makes clear that his call for more forces is predicated on the adoption of a strategy in which troops emphasize protecting Afghans rather than killing insurgents or controlling territory. Most starkly, he says: „[I]nadequate resources will likely result in failure. However, without a new strategy, the mission should not be resourced.“
Co mně na zprávě zaujalo a co jsem si nikde moc nepřečetl (a už vůbec ne na hlavní stránce NATO, škoda) jsou McChrystalovy připomínky k mezinárodním silám ISAF. Je to důležité proto, že jedině pokud se změní přístup k ISAFu a ISAFu samotného k problémům v Afghánistánu, může se něco změnit. Takže, generál na adresu mezinárodních sil tvrdí:
- ISAF is a conventional force that is poorly configured for COIN, inexperienced in local languages and culture, and struggling with challenges inherent to coalition warfare. These intrinsic disadvantages are exacerbated by our current operational culture and how we operate. Pre-occupied with protection of our own forces, we have operated in a manner that distances us — physically and psychologically — from the people we seek to protect. In addition, we run the risk of strategic defeat by pursuing tactical wins that cause civilian casualties or unnecessary collateral damage. The insurgents cannot defeat us militarily; but we can defeat ourselves.
- Improve unity of effort and command. We must significantly modify organizational structures to achieve better unity of effort. We will continue to realign relationships to improve coordination within ISAF and the international community.
- ISAF must now adopt a fundamentally new approach. The entire culture — how ISAF understands the environment and defines the fight. how it interacts with the Afghan people and government. and how it operates both on the ground and within the coalition1- must change profoundly.
- ISAF must restore confidence in the near-term through renewed commitment, intellectual energy, and visible progress.
- ISAF must use existing assets in innovative and unconventional ways, but ISAF will also require additional resources, forces and possibly even new authorities. All steps are imperative and time is of the essence. Patience will see the mission through; but to have that chance, real progress must be demonstrated in the near future.
A to je jenom pár vět. V dokumentu je toho mnohem víc. Jsem jediný, komu přijde ISAF jako jeden velký malér? Nutno podotknout, lidé v poli se dokáží přizpůsobit (vzpomínáte na Yinglingovo „adapt or die“?), ale – ťuk, ťuk, ťuk – co ti doma? Politici vystrašení veřejným míněním, byrokrati, kterým jsou ti na misích ukradení. Teď je to na vás a moc času nezbývá, než se to bude muset celé odpískat.
Je načase udělat několik závažných kroků:
- změnit kulturu přístupu k Afghánistánu
- posílit jednotky dle požadavků generála McChrystala
- zrušit národní omezení (caveats)
- přestat s mikromanagamentem z hlavních měst a jednotky plně podřídit velení ISAF
- obrnit se trpělivostí a občas se pomodlit
Musí to být jinak než doposud. Je to poslední šance a McChrystalův recept je jasný:
This is now a population centric campaign and no effort should be spared to ensure that the Afghan people are part ofthe conversation. Receiving, understanding, and amending behavior as a result of messages received from audiences can be an effective method of gaining genuine trust and credibility. This would improve the likellhood of the population accepting ISAF messages and changing their behavior as a result.
Afghánci toho začínají mít totiž plné zuby (jak mnohem diplomaticky řekl nový náčelník britského generálního štábu Sir David Richards):
“Over 80 per cent of the Afghan population still doggedly want their government and the international community to succeed, although their patience with our failure to meet the expectations of progress we ironically have done much to create is undoubtedly beginning to flag.”
Což vede k posilování Talibanu, jak vcelku bez servítků připomíná šéf CENTCOMu generál David Petraeus:
“The Taliban without question have expanded their strength and influence” in certain districts of Afghanistan,” he told a select audience of military, security services and political figures at the Policy Exchange think tank. In many districts there was the feeling of a “downward spiral present” in terms of progress. The Taliban were funding their campaign not only by the drugs trade and crime but also with “donations from outsiders”.
Je tomu dobré dát šanci a ne nyní hovořit o stahování. Italská ztráta minulý týden byla velká a Italové si zaslouží veškerou úctu, ale Silvio Berlusconi by měl se stahováním počkat:
The attack led to Italian Prime Minister Silvio Berlusconi saying Italy now wanted to reduce its deployment in Afghanistan but only with agreement from NATO partners. “We are keen to bring our boys home as soon as possible,“ Berlusconi said.
Rusko: zrušení radaru zas tolik neznamená
Autor: Michael Romancov Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 20. 9. 2009
Rozhodnutí Obamovy administrativy o zrušení (či jenom odložení?) vybudování dvou prvků protiraketového štítu ve střední Evropě vyvolalo řadu, v některých případech dosti vzrušených, diskusí. Mnohá média za hlavní pohnutku amerického rozhodnutí považují Rusko, respektive ruské námitky vůči americkému plánu a Washingtonem údajně pociťovanou nutnost zlepšit vzájemné vztahy.
V souvislosti s výrokem mluvčího iniciativy Ne základnám, Jana Májíčka, jenž se ve čtvrtečním vysílání ČT nechal slyšet, že ve vztazích USA–Rusko lze Obamovo rozhodnutí považovat za naprostou změnu, jež povede k významnému zlepšení vztahů, snad bude zajímavé podívat se na první komentáře ruské strany.
Stálý velvyslanece Ruska v NATO, Dmitrij Rogozin, jehož je bez nadsázky možno považovat za jednoho z nejvýznamnějších ruských „jestřábů“ ve svém článku „Ledy se pohnuly“ pro Rossijskuju Gazetu uvedl, že žádný důvod k jásání není. Zaprvé proto, že Američané projekt nezrušili, ale pouze odložili. Zadruhé proto, že k rozmístění zmíněných prostředků může dojít někde jinde, například na Balkánu. Zatřetí proto, že Američané nikdy nic nezruší jen proto, že si to přeje veřejné mínění v cizině, zatímco vždy budou chránit své bezpečnostní zájmy.
Rogozin proto doporučuje nejásat, a vyzývá ruskou diplomacii, aby aktivně vstoupila do jednání mezi Washingtonem, Prahou a Varšavou, protože ruský zájem ještě stále nebyl plně realizován a Moskva musí zůstat ve hře:
„Но поскольку эти вопросы затрагивают интересы не только Вашингтона, Праги и Варшавы, но и наши интересы, так как речь шла о возможности разместить радары и антиракеты в Балтийском регионе, непосредственно вблизи наших границ, то нам бы хотелось, чтобы диалоги, которые велись в треугольнике Вашингтон – Прага – Варшава, стали доступны нам. И мы хотим получить официальное подтверждение, что российские абсолютно оправданные озабоченности в данном решении учтены.“
Na jiném místě téhož listu najdeme komentář Jevgenije Šestakova, v němž autor nikterak neskrývá škodolibou radost nad tím, jak Washington „vyběhl“ s Čechy a Poláky, zatímco Moskva byla předem informována. Jeho text je velmi přesvědčivou ukázkou toho, jakým způsobem Moskva umí využívat rozporů pramenící z demokratické debaty uvnitř jednotlivých států, respektive diskusí v NATO či Evropské unii. Kremlu se nelze divit, že využívá všech dostupných prostředků k posílení své pozice, ale zarážející je, kolik Evropanů to odmítá vzít na vědomí.
Ze všeho nejvíce se však autorovi zamlouvá fakt, že nový nájemník v Bílém domě konečně začal Moskvu považovat za nejdůležitějšího partnera v Evropě.
Уже известно, что администрация Обамы готовит новый компромиссный план размещения американских вооруженных сил в Европе, из которого будут исключены пункты, вызывавшие раздражение России. Ранее стало известно о секретном письме, которое глава Белого дома направил президенту Дмитрию Медведеву. Если верить американским СМИ, в нем предположительно говорилось о готовности Белого дома полностью отказаться от размещения элементов противоракетной обороны в Восточной Европе, если Москва поможет в сдерживании иранских ядерных амбиций. Все эти шаги говорят о понимании Вашингтоном важности хороших отношений с Россией. В повестке дня российско-американских переговоров стоят такие вопросы, как заключение нового договора по стратегическим наступательным вооружениям, борьба с распространением ядерного оружия и сотрудничество по афганской тематике. В то же время бывшие страны соцлагеря слишком ревниво относятся к развитию диалога между Россией и США. И по старой памяти пытаются диктовать Белому дому, что тому следует делать и как себя вести в отношениях с Москвой, забывая, что у Америки уже новый, куда более прагматичный лидер.
-
Procházíte archivy Září 2009
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments